Karel Lešanovský

„Skauting je podle mne nejlepší soustavou výchovy mladých lidí k dobrému životu jednotlivců a celého lidského pokolení. Se značným předstihem vystihl velké problémy, které čekají nejen lidský svět, ale celou naši planetu, a našel pro jejich řešení i možné cesty, spojené ovšem s velkou zodpovědností a nesnadno schůdné. To vidíme i ve svých řadách. Už A. B. Svojsík správně svého času řekl – a to budu citovat jeho slova, která si tady najdu: ,Už jen však značné nebezpečí, jež naše počínání ohrožuje. Skauting je život v malém a v něm jako v zrcadle odráží se všechny nectnosti veřejného života vašeho.‘ To je konec citace A. B. Svojsíka. Chci vás mladší poprosit, abyste zůstali věrni skautským ideálům. Vím dobře, že svět není obydlen jenom skauty a skautkami. Všechny tři hlavní principy našeho skautského hnutí a náš zákon jsou ale dobrými a osvědčenými směrníky k tomu, aby se na tomto světě žilo lidem lépe a ještě jako dosud se dařilo."

„Já jsem měl v životě jednu zvláštní výhodu, protože jsem maturoval v roce 48 a 60 mi bylo v roce 1989, takže celej můj život dospělýho člověka se vlastně vešel do komunistický samovlády v Československu. Měl jsem proto dostatek příležitostí pro poznání totalitních nadvlád. Československá komunistická strana v době své samovlády nikdy nedovolila rozvoj skautského hnutí. To si je třeba stále uvědomovat. Vždy je potlačovala, zakazovala, pronásledovala a v padesátých letech i krutými tresty včetně poprav. Proto jsem nikdy nemohl pochopit, jak se členové Junáka mohli stát i členy Komunistické strany Československa. Marně jsem velkou řadu z nich žádal o vysvětlení tohoto zvláštního druhu schizofrenie. Když se sami neodhodlali to svým bratrům a sestrám vysvětlit, pustil jsem se do té práce sám. O tomto úkolu jsem se radil s řadou skautek, skautů i neskautů, kterých si vážím a jejichž rady jsem respektoval. Zkušební verzi pro odezvu a věcnou kritiku jsem měl možnost vypustit řadou článků v tisku a několika přednáškami, z nichž nejdůležitější odezněla na semináři východoevropských novověkých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v roce 2000.“

„Už při té poslední prověrce, kdy už jsem čekal, že mě vyhoděj ze školy asi tři měsíce před poslední státnicí a byl jsem s tím smířen, tak před tou komisí, kde seděl teda děkan fakulty, můj spolužák, člen KSČ a asi dva nebo tři dělníci ČKD Sokolov, jeden z těch dělníků se mě zeptal: ,A čemu teda věříš, když řikáš, že marxismus-leninismus není teda filozofií, které důvěřuješ.‘ A já jsem teda po pravdě odpověděl, že mně je nejbližší panteismus Barucha Spinozy, což bylo podle mého názoru poslední slovo, které jsem prohlásil, ale pravděpodobně mě děkan chtěl zachránit, protože si vzal slovo a řekl něco, o čem jsem já tenkrát nevěděl, že totiž toho Barucha Spinozy si vážil Karel Marx jako jednoho ze svých filozofických předchůdců. A vyhodili mě za dveře, a když mě pozvali zpátky, já jsem čekal, že teda dostanu vyhazov, tak mi řekli: ,My tě teda necháme doštudovat, ale až doštuduješ, tak dostaneš místenku do Košic‘ (což byl tenkrát podnik, kde se pak zahajovala ta výstavba současných Východoslovenských železáren). Budeš tam jako dělník a doufáme, že se v tom dělnickym prostředí teda podaří ty tvoje špatné názory vymýtit a napravit.‘ Když jsem tam potom přišel, tak si mě zavolal ředitel, ukázal mi dopis z fakulty a řiká: ,Hele, tohleto mi poslali z fakulty, tady píšou, že tě teda naučíme socialisticky myslet, ale vidíš, jakej je tady všude bordel, my nemáme čas tady nikoho vychovávat. Já tě k lopatě dát musim, ale protože jdeš potom stejně na vojnu, tak doufám, že to tu nějak vydržíš.‘ Tak já jsem šel k lopatě a tak jsem začal svoji činnost pracovní.“