Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Leščinská (* 1925)

• narodila se 14. října 1925 v Siré

• v březnu 1939 byla svědkem postupu německé armády

• během druhé světové války byla nuceně nasazena ve Zbirohu ve „slamárně“

• po válce vystudovala hospodyňskou školu v Rokycanech

• v roce 1950 se vdala do Horní Břízy za Jiřího Leščinského

• pracovala jako vychovatelka ve školce

Tankové pásy se zařezávaly hluboko do ledového povlaku silnice. Okolo nich klouzala auta, nemohouce udržet jasnou stopu. Studené a pošmourné březnové počasí věštilo temné časy právě obsazované Československé republice i mnoha německým vozidlům, která měla toho dne havarovat. Kolem nich dne 15. března roku 1939 absolvovala svou každodenní cestu do školy tehdy třináctiletá Eliška Hrabáková.

Ve městech byly studny, ale Sirá už měla vodovod

Eliška Leščinská se narodila 14. října 1925 v obci Sirá na Rokycansku. Ve vsi žili převážně sedláci a jejich zaměstnanci. Tatínek František Hrabák se vyučil krejčím, ale řemeslu se nikdy nevěnoval. V obci vlastnil statek a malou hospůdku, ve které se obyvatelé scházeli po večerech. Ve vesnici patřil mezi nejvýznamnější muže, a tak není divu, že byl část svého života i místním starostou.

V jeho funkčním období propukla v lesích okolo Siré velká kalamita bekyně mnišky, která napadala stromy, a dřevo tak bylo nutné vykácet. Obec tehdy získala velký obnos peněz z pojistky. Tyto finance otec jako starosta investoval do výstavby obecního vodovodu. „Byla města a byly tam studny. A tady už byl vodovod,“ dodává pamětnice. Vyrůstala spolu s dvěma bratry – o tři roky mladším Františkem a o 13 let mladším Miroslavem.

Byla v nás nenávist k Němcům

Do obecní školy chodily děti do sousední Lhoty pod Radčem. Učitelé do školy denně docházeli z nedalekého Mýta. „V zimě to potom byl problém, protože nemohli chodit přes tu [Sirskou] horu a museli chodit přes Sirou. To bylo pomalu sedm kilometrů.“ Do měšťanské školy chodila pamětnice v Mýtě. „To už ale byla válka a přišli Němci. Na to se těžko vzpomíná, protože to byly těžké dny.“ Do Mýta chodila Eliška lesem. V zimě však cesta nebyla schůdná, a tak musela jít po silnici. „To bylo tak pět šest kilometrů do školy,“ dodává. Právě touto cestou šla Eliška i v březnu 1939 a setkala se s postupujícími německými vojáky, kteří začali obsazovat zbytek Československé republiky. Silnice totiž byla hlavním tahem do Prahy. Pamětnice si vzpomíná, jak byla silnice plná aut a tanků, z nichž některé na namrzlé silnici havarovaly. „Vzpomínám si, jak ta nenávist v nás byla. Jak jsme jim tak přáli, aby se co možná nejvíce potloukli.“

V průběhu války byla pamětnice nasazena na práci ve zbirožské „slamárně“. Tam se vyráběly věci pro vojáky, ale co přesně, to už si nevzpomíná. Obyvatelé Siré museli odvádět potraviny a zároveň si pro jídlo přijížděli i příbuzní z Prahy, kde byla hmotná nouze. „Na vesnici hlad nebyl, ale vím, že ti, co byli v tom městě, na tom byli opravdu všelijak.“

Na konci války se Sirá nacházela na sovětské straně demarkační linie, a tak tehdy sloužila jako jedno z míst, kde byli ubytovaní sovětští vojáci. „Nemůžu říct, že by se u nás nechovali slušně. Někde měli nějaké maléry, ale u nás to nebylo.“ Po konci války byly v sále otcovy hospody ubytovány německé rodiny čekající na odsun.

Masaryk byl polobůh, na Beneše se příliš v dobrém nevzpomínalo

O politické dění se během svého života příliš nezajímala. Výrazné vzpomínky má pouze na prezidenta Masaryka: „Masaryk byl prostě polobůh. To si nedovedete představit, jak my jsme si ho ve škole vážili a jak jsme ho obdivovali.“ Kdežto na prezidenta Beneše tak pozitivní vzpomínky nemá. „Když přišla ta válka, tak jsme ho samozřejmě litovali, ale když přišel po tom Masarykovi, tak nebyl v nějak velké oblibě.“

Lidé mu vyčítali vypuknutí války i následnou emigraci do Londýna. „Že se nepostaral – no on asi nemohl. Ale že měl něco udělat. Na Beneše se nějak nevzpomínalo příliš v dobrém.“ Když v roce 1948 přišla změna režimu, politická situace zasáhla každého. Tatínek pamětnice byl vždy sociální demokrat. „Ten k těm komunistům nějak nepřilnul.“ Bratr pamětnice František vstoupil v druhé polovině šedesátých let do KSČ. Brzy však stranu zase zklamaně opustil.

Život po válce

Po válce otec chtěl, aby Eliška získala vyšší vzdělání. Navštěvovala tak hospodyňskou školu v Rokycanech. Po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 docházelo k vyvlastňování a nuceným vstupům do jednotného zemědělského družstva (JZD), a to i v Siré. Největší sirský sedlák Svejkovský, jehož dcerou byla zpěvačka Stanislava Svejkovská, odmítl vstoupit do družstva. Kvůli tomu o všechen majetek přišel. „Pamatuji si, že jsme ho moc litovali. To byl takový poctivý sedlák.“

V roce 1950 se pamětnice vdala za Jiřího Leščinského a přestěhovala se do Horní Břízy. Jako katolíci měli obřad v kostele, odkud byl vypraven slavnostní průvod na obecní úřad v Mýtě, tak, aby svatba mohla být uznaná státem. „Svatba byla velká.“ V Horní Bříze střídala pamětnice zaměstnání od uklízečky po školnici v mateřské škole. Tam se jí zalíbila práce s dětmi a zatoužila po ní. Dálkově tedy vystudovala pedagogickou školu v Chebu. V tomto zaměstnání zůstala až do odchodu do důchodu. I poté se vracela na výpomoc do mateřských škol – kde zrovna bylo potřeba.

Yermolay Liško-Leščinský

Manželův otec, Yermolay Liško-Leščinský pocházel z polské části Ukrajiny, odkud přijel do Československa na mopedu a dělal čeledína v obci Koryta. Tam se seznámil se svou manželkou a přestěhovali se do Horní Břízy, kde si postavili dům. V tomto domě žili společně se synem Jiřím, jeho manželkou Eliškou a dvěma dětmi Naděždou a Jiřím. 

V roce 1968 přišli Sověti. „Neměli jsme z nich žádnou radost, to si pamatuji.“ Synové s dědečkem byli právě na výletě v Plzni. Kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy přestaly jezdit vlaky. Byl pro ně tak velký problém dostat se zpět do Horní Břízy. „Ani ten tchán z nich neměl velkou radost. On to tedy byl spíše Ukrajinec, ale neměl z nich žádnou radost, že přišli,“ vzpomíná Eliška Leščinská, která v době natáčení v roce 2021 žila v obci Horní Bříza.