Josef Lešinger

„Když jsem viděl, co se děje, chtěl jsem utéct na Západ.“

Josef Lešinger se narodil v roce 1930 v České Třebové. Jako student si po komunistickém puči v roce 1948 všiml perzekuce a zatýkání lidí nesouhlasících s novým režimem a uvědomil si, kam spěje vláda nového režimu. Proto se rozhodl, že uteče na Západ. Při druhém pokusu však byl chycen a odsouzen za ilegální přechod hranic na 14 měsíců. Strávil je v jáchymovském uranovém pekle.

Bezstarostné mládí ukončil únor 1948

I přesto, že Josef značnou část dětství prožil ve 2. světové válce, nijak se neodlišovalo od dětství jiných dětí. Změna nastala až po únoru 1948 a uzmutí moci komunistickým režimem. V té době byl Josef na strojní průmyslové škole v Pardubicích. Po celé republice probíhaly razie a zatýkání nepohodlných osob. Mezi nimi byli i jeho bývalí spolužáci z litomyšlského gymnázia a kamarádi z vedlejší školy v Pardubicích. „My jsme měli vedle průmyslovky obchodní akademii. Kluci roznášeli nějaké letáky. Tenkrát se to hodně dělalo. Tak to bylo hodně soudů. Třeba něco podobného jak v Litomyšli. S mými bývalými spolužáky se tam pořádal veřejný proces ve Smetanově domě. Tak taky něco vyfásli. Většina z nich nebyla plnoletá, tak se dostali do Zámrsku, a ti, kterým už bylo osmnáct, se dostali do kriminálu.“ 

I on sám se s kamarády zapojoval do akcí, které měly vyjádřit nesouhlas s tím, co se v našem státě děje. „Brali jsme třeba ty komunistický skříňky a házeli do Třebovky z mostu. Nebo z války jsme měli schovaný TNT, ekrazit. To jsme měli v plánu vyhodit do povětří pomník sbratření.“  K tomu ale nedošlo, protože se rozhodl, že uteče za hranice.

Pokusy o útěk na Západ

První pokus se třemi kamarády byl směřován do Polska přes Kralický Sněžník. Na nádraží v Bystrici Klodzké, ale byli všichni zadrženi pohraniční stráží a předáni zpět do Československa. Naštěstí bez následků, protože nebyli podezřelí z ilegálního přechodu hranic, ale pouze z toho, že zabloudili. Hůř dopadl další pokus.

Matka Josefa Lešingera Anna pocházela z Vídně, kde zůstalo několik jejích příbuzných. Proto se Josef rozhodl, že druhý pokus bude směřovat k nim. Z Vídně chtěl pokračovat do Kanady, a pokud by se to nezdařilo, chtěl vstoupit do cizinecké legie. Celkem šli čtyři kamarádi a jako místo přechodu si vybrali Devín poblíž Bratislavy, kde je soutok Moravy s Dunajem. Noc přečkali v blízké márnici a ráno měli řeku přeplavat. Akci neměli příliš dobře připravenou a jeden z nich neuměl plavat. Přes řeku ho tak měli přeplavit v rakvi. Dostal ale strach a z márnice utekl. Při cestě do Bratislavy byl zadržen a po výslechu prozradil ostatní. 

Všichni byli nakonec zatčeni a odvezeni k výslechu na zámeček ve Stupavě a potom do Bratislavy, kde Josefu Lešingerovi podstrčili k podepsání úplně jiný protokol, než tvrdili, a on si ho bohužel nepřečetl. Takto na to dnes vzpomíná: „Hlavně se tam děly takový podrazy, protože pořád tam neexistovalo, aby se někdo nějak jmenoval. Všechno se dělo pod čísly. Člověk se tak musel hlásit a tak dále. Když nás někam vedli, tak jedině se zavázanýma očima a ještě se s náma kroutili po chodbě, než jsme se dostali k vyšetřovateli. To bylo několikrát a většinou v noci. Chtěli vědět, kdo, proč a tak dále. Tak já jsem mu říkal, že mám příbuzné ve Vídni a že jsem se za nima chtěl podívat. A on: ,Tak to nic není. To se vlastně nic nestalo.‘ A potom, když už to bylo v konečné fázi, tak mně poslali lejstra, kde bylo, že jsem chtěl mluvit do zahraničního rozhlasu a chtěl jsem vstoupit do cizinecké legie. Oni od pravdy daleko nebyli, ale nikdo jim to neřekl. On říkal: ,Tady je napsaný, co jste povídal o těch příbuzných. Jestli chcete, tak si to přečtěte, ale nemáme na to moc času.‘ Tak jsem to podepsal, aniž bych věděl, co tam je.“

Dva z podezřelých kamarádů byli bratři a jejich otec byl zarytým komunistou, a tak nakonec byli odsouzeni jen dva. „Já myslím, že na základě toho, že to byli jeho synové, tak z toho nedělali žádný velký případ, protože si uvědomili, že kdyby do toho zatáhli nás, že do toho spadnou i ti kluci. Z původního obvinění vlastizrady a špionáže to přešlo na okresní soud. O tom, co utekl, se u soudu vůbec nemluvilo a jeho bratra pustili. Zůstal tam se mnou jen jeden,“ vzpomíná pamětník, který byl nakonec obviněn z pokusu o opuštění republiky a 27. prosince 1951 okresním soudem v Bratislavě odsouzen „jen“ ke 14 měsícům. „Naštěstí tam byli ještě staří soudci z první republiky, kteří ještě nebyli tak ovlivněni.“

Jáchymovské peklo

Po soudu byl přes věznici Ilava odvezen do jáchymovských uranových dolů, do tábora Bratrství, a následně byl poslán do tábora Ležnice. Tam jako pomocník vrtače strávil více než čtyři měsíce. I když se snažil sebevíc, nezvládal normy. To znamenalo snížení už tak minimálních dávek jídla a v dole musel často zůstat i další směnu, než normu splnil. Do ubikací se tak dostával až ve večerních hodinách. Takto na to vzpomíná: „Když vás tam nechali na dvě šichty, dělalo se do deseti večer. Teď než se to tam zformovalo, proběhly ty filcunky. Tak jste se dostal řekněme o půl noci na lágr. Tam akorát, co bylo volný, to bylo takzvaný kafe. Mohl jsem si natočit takovou obarvenou vodu. Jinak k jídlu tam nebylo nic.“

Vždy po šichtě vězně čekal apelplac, kdy bachaři celé hodiny vězně počítali, zvláště pak v těch největších mrazech. Nakonec si několik z nich vybrali na takzvaný filcunk, aby je před ostatními zkontrolovali, zda náhodou něco nepašují. „On si vždycky ten bachař pár lidí vyhlídl a ukázal na něho a ten se musel vysvlíknout prakticky do naha. Teď probíral kousek po kousku jeho ošacení, jestli tam nemá rudu nebo něco nepašuje. Nemohl pašovat ani polínka. Přitom byla v ubikacích hrozná zima.“

Vězni byli neustále ponižováni a trestáni za každou maličkost. Takto Josef Lešinger vzpomíná na trest spoluvězně, který v kuchyni sebral kost. „Já jsem viděl na vlastní oči, jak naložili s člověkem, který se dopustil jen toho, že za kuchyní sebral kost a chtěl ji ještě okousat. Ono na ní stejně už nic nebylo, protože to bylo ohlodaný už dávno. Alespoň nějaká ta vůně tam byla. Chytli ho a dali ho na pranýř. V létě, pařák, slunce. Od rána musel stát na tom barelu s cedulí, kde bylo, co provedl. Taky potom omdlel. Už nevím, jestli měl později nějaké následky nebo ne. Bylo tam hodně lidí, že se dostávali do korekce. To byly zase díry, kam se hodil na beton a zůstal tam prakticky bez jídla, beze všeho, třeba i několik dní.“

Protože Josef Lešinger stále neplnil normy, byl poslán do tábora Barbora. Ani tam se nic nezměnilo, a tak putoval na trestní barák, který byl zvlášť obehnaný ostnatým drátem. Nakonec se dostal až do trestné cimry, kde byl několik měsíců úplně sám. Dnes říká, že celé utrpení přežil hlavně díky svému mládí. Horší to měli starší vězni, na které doma čekaly manželky s dětmi.

Po čtrnácti měsících nastal den, kdy měl být pamětník propuštěn, ale místo toho mu bylo sděleno, že ho pustit nemusí, že mají možnost ho poslat na tábora nucených prací. Chtěli totiž, aby udával ostatní vězně. To však odmítl a po čtrnácti dnech byl nakonec propuštěn. „Mě na nic nepřipravovali, že mě pustěj. Já jsem se ráno normálně strojil na šichtu, přišel táborák a hlásil moje jméno. ‚Výstup!‘ A tím to bylo hotový.“

Stále nepřítelem lidu

Po příchodu domů nastoupil Josef Lešinger na dělnickou pozici v cihelně. Civilního oblečení si ale moc neužil, protože hned za dva měsíce byl povolán k PTP a v únoru 1953 nastoupil na přijímač v Chudeřicích u Bíliny. Výcvik probíhal beze zbraně, spíše se jednalo o pracovní četu než vojáky československé armády. Podle toho také vypadalo zařazení a Josef Lešinger dva roky vojny strávil v dolech na Ostravsku. Za tu dobu měl jen minimum vycházek a pouze jednou se dostal na dva dny domů. Zato musel pravidelně navštěvovat politická školení, aby ho strana a vláda převychovala.

Ani po skončení vojny se nestal bezúhonným občanem. Jako bývalý politický vězeň musel několik let pracovat jako dělník v cihelně, než se mu podařilo odejít na trochu lepší pozici do Armaturky Česká Třebová. I jeho děti Hana, Josef a Eduard narazily později na problémy a nebylo jim umožněno studovat školu, kterou si svobodně vybraly.

Rehabilitován byl Josef Lešinger v roce 1990 a dnes říká, že po revoluci se mu mnoho známých přiznalo, že měli za úkol ho sledovat. „Moji známí se mně po letech přiznali, že mě špiclovali. Třeba támhle někde u piva. Všechno, co se někde řeklo, chodili hlásit. Abych se přiznal, tak mě to ani nepřekvapilo.“

Pro Post Bellum v roce 2010 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam