Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdalena Levinská (* 1936)

• narozena 11. července 1936 v obci Kolinovce na Slovensku

• manžel pracoval v Jáchymově, poté se přestěhoval na Slovensko

• bratr manžela z politických důvodů odsouzen na doživotí, propuštěn byl na amnestii prezidenta Novotného

• v roce 1968 se s manželem přestěhovala do Ostravy

• kvůli invazi v roce 1968 odešel její manžel ze strany

• v roce 1986 odešla do důchodu

Magdalena Levinská, za svobodna Targová, se narodila na Slovensku v okrese Spišská Nová Ves, konkrétně v obci Kolinovce, a to 11. července roku 1936. Vyučila se na cukrářku a prodavačku. Maminka jí zemřela ve čtyřiceti letech, a tatínek tak vychovával čtyři děvčata a jednoho kluka. 

„Bylo to těžké živobytí, otec se snažil, ale nestačil na všechno. Byla to blbá doba, ale byli jsme šťastní, že je mír,“ říká dnes Magdalena. Její bratr byl učitel a vystudoval přesto, že se její rodina politicky neangažovala. Vítězný únor roku 1948 v podstatě neprožívala, tedy až na rodinu z maminčiny strany, která byla sedláckého původu a její příbuzní vlastnili pozemky.

„To ještě dobře, že bratrovi povolili studovat, protože v 50. letech, když nebyl nějak politický, tak ho na studia nepustili. Ale tím, že byl otec zedník, prakticky dělník, mu studia povolili,“ vzpomíná Magdalena.

Dobrovolně do Jáchymova do dolů

Manžel Miloš pracoval deset let v Jáchymově. Tam šel pracovat dobrovolně, chtěl být totiž nablízku svému bratrovi, politickému vězni. „Oba dva tam strávili deset roků, bratr jako vězeň a manžel jako dělník, horník,“ vypráví Magdalena.

Ostatně odvahu měli zřejmě v rodině. Manžel Magdaleny se narodil v Bratislavě a jeho tatínek byl československý legionář, který po návratu pracoval jako poštovní úředník. Právě bratr manžela se učil fotografem a jeho tehdejší šéf s prozápadním smýšlením se snažil bojovat proti komunismu. A tak když v roce 1945 osvobodila americká armáda Plzeň, vydal se tam bratr fotit generály, a to včetně George S. Pattona. Snímky měl poté schované doma.

Později nastoupil na povinnou vojenskou službu, kterou strávil v pozici pohraničníka. Oblast státních hranic znal velice dobře, nadto překresloval mapy a právě přes svého šéfa v práci je poskytoval těm, kteří se snažili po roce 1948 z politických důvodů emigrovat. Jenže když tyto emigranty na hranicích chytli, při výslechu někdo z nich prozradil, odkud dostal tip na útěk a kdo mu poskytl zmíněné mapy. 

A právě takhle na bratra manžela přišli, vzpomíná dnes. Doma, když ho zatýkali, ještě našli fotky zmíněných amerických generálů, což z něj v očích režimu udělalo západního špiona. Za to dostal původně trest smrti, v průběhu procesu to soud změnil na doživotí. „Mladý život proseděl v kriminále,“ popisuje Magdalena.

V jáchymovských dolech pracoval její muž až do roku 1960, kdy prezident Antonín Novotný vyhlásil rozsáhlou amnestii. „Potom tam brácha skončil, tak [manžel] taky a jáchymovské doly prakticky rozpustili, likvidovali je,“ vypráví Magdalena. 

Když se později jáchymovské doly rušily, odstěhoval se její manžel na Slovensko, konkrétně do města Krompachy, právě poblíž Magdaleniny rodné Spišské Nové Vsi. A tam se také poznali. 

Stěhování do ponuré Ostravy

V roce 1964, když už měli děti, se přestěhovali do Ostravy. „To byl samý černý popílek na sněhu. Město bylo černé,“ vzpomíná Magdalena na dobu, kdy se v městě dnešního Moravskoslezského kraje poprvé ocitla. Popisuje ho jako chmurné, smutné a šedé, ale dneska by už prý svůj domov neopustila. Mimo jiné i proto, že po desítkách let se Ostrava zcela proměnila.

I na její rodinu ale dopadla tíha komunistického režimu, to když byl její manžel vyloučen ze strany a následně hlídán tajnou policií. „To už nás trochu zaskočilo,“ vzpomíná.

„Manžel položil knížku, jak přišli Rusové. Když šel do strany, šel zase kvůli bratrovi, že byl politický vězeň. A když nyní viděl, co se po roku 1968 stalo, tak to položilo hodně dobrých straníků. A potom měl tajné, co ho chodili hlídat na každém kroku,“ vysvětluje Magdalena.

V Ostravě na dole Hlubina poté její muž pracoval zhruba dalších deset let, než mohl odejít do důchodu.

Jak přežít okupaci

Právě v době okupace roku 1968 nastoupila Magdalena do práce a děti do školky. Pracovala jako kuchařka ve školce v ostravské části Poruba. „Ale tohle se dotklo všech, všichni brečeli, byli jsme z toho smutní. A manžel musel být na pozoru, už za ním tehdy chodili,“ vybavuje si a dodává: „Všechno se dá přežít.“

Za minulého režimu se cestování omezovalo pouze na socialistické republiky, které byly spřátelené režimu. Magdalena tak v roce 1969 poprvé navštívila Jugoslávii, předtím byla i na výletu v NDR. A v roce 1980 se poprvé dostala do Itálie, což bylo, jak sama říká, velice těžké. „To byl pro mě velký šok, viděla jsem obchody a všechno a přišla jsem domů a viděla, jak kdyby tady byl černý flór na obchodě. To mě poprvé zklamalo,“ vypráví pamětnice.

Magdalena pracovala chvíli v mateřské školce, ale kvůli nemoci musela zaměstnání opustit. Poté pracovala nejprve jako cukrářka a poté, co onemocněla, dostala invalidní důchod. Tehdy bylo Magdaleně padesát let, přesto ale ještě částečně pracovala, a to plných deset let v kanceláři.

S manželem mají dvě dcery a dnes (2021) už čtyři vnoučata.