Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jarmila Levko (* 1969)

• narodila se 14. května 1969 ve Valticích na jižní Moravě

• ve dvou letech se přestěhovala s maminkou do Turnova

• do čtvrté třídy nastoupila v Semilech, kde zpívala v dětském pěveckém sboru Jizerka

• po nástupu na střední průmyslovou školu textilní zpívala v souboru Severáček

• po maturitě studovala od září 1987 na Vysoké škole strojní a textilní

• v listopadu 1989 se přidala ke stávkujícím studentům a jezdila za liberecký stávkový výbor do Prahy na celostátní setkání v divadle DISK

• po ukončení VŠST pracovala v textilním oboru, později působila jako moderátorka Radia Contact Liberec

• letech 1998–2003 byla ředitelkou jabloneckého výstaviště

• po mateřské dovolené pracovala v liberecké redakci Českého rozhlasu

• od roku 2011 působila v Divadle F. X. Šaldy, od roku 2014 byla jeho ředitelkou

• v únoru 2022 se stala poslankyní

V době sametové revoluce přivezla Jarmila Levko, tehdy Pešlová, do Liberce legendárního písničkáře Karla Kryla. Studentka třetího ročníku Vysoké školy strojní a textilní sebrala na setkání celostátního studentského stávkového výboru v Praze odvahu a zeptala se ho, jestli by přijel zahrát do Liberce. Podíval se na ni svýma modrýma očima a slíbil, že přijede.

Kolegové ze stávkového výboru se tomu zdráhali uvěřit, ale Jarmila byla přesvědčená, že Karel Kryl své slovo dodrží. A tak se také stalo, 6. prosince 1989 vystoupil ve zcela zaplněném pavilonu A libereckého výstaviště a pamětnice má na tento výjimečný koncert dodnes vzpomínku díky věnování, které jí písničkář napsal do jejího indexu: Jarmile rozmilé – Karel Kryl.

Dětství prožila v Turnově a Semilech

Narodila se 14. května 1969 jako Jarmila Pešlová ve Valticích na jižní Moravě, kde tehdy žili její rodiče. Seznámili se při studiu na Vysoké škole zemědělské, tatínek pocházel z Břeclavska, maminka z Liberce. Jejich studentská láska vyprchala dva roky po narození Jarmily, která se pak s maminkou přestěhovala do Turnova, kde pamětnice strávila krásné dětství, a to i díky tomu, že její maminka pracovala ve šlechtitelské stanici dřevin v tehdejší Maškově zahradě (dnes je v její jižní částí sportovní a rekreační areál).

Jako malá jezdila za prarodiči do nedalekého Liberce a svého dědečka si pamatuje jako zaměstnance uhelných skladů, kde házel uhlí. Před jejím narozením byl přitom generálním ředitelem podniku Elitex v Liberci, který vyráběl textilní stroje na export do celého světa. Dědeček tak jezdil do ciziny i v době komunismu. „V roce 1968 stál na špatné straně,“ vysvětluje změnu jeho postavení pamětnice. „Babička s dědou byli členové komunistické strany a mysleli to vážně. Budovali komunismus s vírou, že je to tak správně. Po roce 1969 je oba ze strany vyloučili.“

Sama pamětnice nemá na dobu normalizace špatné vzpomínky. Od čtvrté třídy žila v Semilech, kde její maminka pracovala jako vedoucí odboru školství na okresním národním výboru. „Asi byla aktivní komunistka, zatímco tatínek na komunisty nadával,“ říká o svých rodičích. V Semilech docházela do dětského pěveckého sboru Jizerka, který vedli manželé Brádlovi.

Se souborem Severáček vycestovala na Západ

Když přišla do Liberce studovat obor oděvnictví na střední průmyslové škole textilní, zkusila štěstí a přihlásila se do prestižního libereckého sboru Severáček. Manžele Uherkovy, kteří sbor vedli, ohromila svou odvahou. „Přišla jsem za nimi s mastnými stíny na očích, netušila jsem, že Jiřina Uherková nesnáší malování. Byli v šoku a řekli mi, že když se naučím za dva měsíce všechny písničky, že mohu zůstat,“ popisuje svůj vstup do Severáčku.

Písničky se naučila a na konci školního roku, když jí bylo čerstvých 15 let, odjela se Severáčkem zpívat do Katalánska ve Španělsku. Soubor jel přes Francii, kde viděli spontánní oslavy vzniku Francouzské republiky 14. července. „Nebyly to vynucené oslavy jako u nás. Zažila jsem tam úplně jinou atmosféru oproti zdejší šedi a ustrašenosti. Bylo to tam barevné a lidé si pomáhali,“ vypráví pamětnice, které začalo vadit, že nemůže svobodně cestovat. „Kladla jsem si otázku, proč nemohu nikam jet?“

V roce 1987 odmaturovala, a protože tehdy nemohla bez doporučení změnit studijní obor, dlouho váhala s podáním přihlášky na libereckou Vysokou školu strojní a textilní (VŠST). Lákaly ji humanitní obory, divadlo a cizí jazyky, které se učila. Neměla možnost volby, a tak nakonec začala studovat na VŠST obor ekonomika a řízení. Přijata byla díky výbornému prospěchu bez přijímacích zkoušek. Na vysoké škole své jazykové znalosti uplatnila – starala se o zahraniční studenty a zapojila se do studentského divadelního souboru Svět podle Garpa, který vedl starší spolužák Ivo Luňák. Jako externistka také vystupovala v komparzních rolích v Divadle F. X. Šaldy. V létě 1989 se jí podařilo s kamarádkou vycestovat do Francie, kde zažila oslavy 200. výročí dobytí Bastily.

„Na vypůjčené peníze jsme dostaly výjezdní doložku, v létě 1989 to už šlo. Měly jsme jízdenku do první zastávky za hranicemi, dále jsme stopovaly. Týden jsme strávily v Paříži, hrály jsme na ulici na kytaru, pak jsme jely na jih. Domů jsme se vrátily o dva dny později, než jsme měly, a hned se na mě na kolejích lepil estébák, pořád se chodil vyptávat, kde jsme byly, proč, s kým jsme se viděly. Bylo to divné, naštěstí pak brzy přišla revoluce,“ vzpomíná pamětnice.

Do sametové revoluce se vrhla po hlavě

V pátek 17. listopadu 1989 hráli s divadelním souborem na přehlídce ve východoněmeckém Karl-Marx-Stadtu, jak se v letech 1953–1990 nazývalo město Chemnitz. Východní Němci se osm dní předtím radovali z pádu Berlínské zdi a pamětnici něco táhlo domů. To ještě netušila, že se komunistický režim začal hroutit i u nás. S kamarádkou odjela stopem hned druhý den. Do Liberce dorazila vpodvečer a na kolejích se připojila k hrstce studentů, kteří opisovali na psacích strojích prohlášení pražských studentů o zákroku na Národní třídě a o vyhlášení stávky.

„Koleje o víkendu bývaly prázdné. Roznášeli jsme po nich ty letáky, ale než jsme je obešli, tak zmizely. Někdo chodil za námi a sbíral je, to bylo takové zvláštní,“ popisuje začátek sametové revoluce, který měl na vysokoškolských kolejích pomalejší rozjezd. Jako první začali v Liberci stávkovat studenti střední průmyslové školy stavební, kteří vyšli ráno 19. listopadu do ulic.

Liberečtí vysokoškoláci vstoupili do stávky v úterý 19. listopadu po shromáždění v menze v Husově ulici, na kterém také vznikl stávkový výbor. Vedl ho principál studentského divadelního souboru Ivo Luňák a jednou z členek se stala i pamětnice. Upozorňuje, že se do stávky nezapojili všichni studenti. Řada z nich odjela domů, což jim prý nevyčítá. „Nevím, kde se najednou bere revoluční nálada. Když to přišlo, tak člověk věděl, že to tak má být, i když mu nikdo neubližoval,“ přemýšlí a dodává, že možná její spolužáky odradily jejich rodiny, tak jako se ji snažili odradit její prarodiče.

„Když tady ruplo v Liberci, tak já jsem nevolala mamince ani tatínkovi. Volala jsem babičce a dědovi, myslela jsem, že budou mít velikou radost, protože oni v roce 1968 bojovali za ideály, a že my to dotáhneme. Ale neměli z toho radost. Po chvilce ticha mě začali přemlouvat, ať přijedu domů, že si něco hezkého ušijeme na sebe, že si upečeme buchty, ať se hlavně do ničeho nemotám. Bylo jasně vidět, že oni měli tu zkušenost, jak to tenkrát dopadlo. To je důvod, proč to musí nějakou dobu trvat, než přijde další generace, která se do něčeho vrhne po hlavě.“

O slibu Karla Kryla přijet do Liberce nepochybovala

Pamětnice v prvních dnech studentské stávky chodila na komunistické schůze vysvětlovat, proč studenti stávkují a co chtějí. „Bylo to cvičení z rétoriky jako blázen,“ říká s odstupem a vzpomíná, že je často vyhazovali a spíše je chtěly vyslechnout přítomné soudružky. Později jezdila za liberecký stávkový výbor jednou, někdy i dvakrát denně do Prahy do divadla DISK, kde se scházel celostátní stávkový výbor.

Právě v DISKu potkala legendárního písničkáře Karla Kryla, který se během sametové revoluce mohl vrátit do Československa z německého exilu. „Jeho a samozřejmě i všechny ty písničky jsme milovali, tak jsem si říkala, že by bylo skvělé, kdyby mohl přijet do Liberce. Tak jsem za ním přišla a říkala jsem mu, že v Praze je toho všeho hodně, co studenty podporuje, ale že u nás na venkově ne, a jestli by přijel do Liberce. A on říkal: ‚Přijel, to máte pravdu, tady toho je hodně.‘“

Když se s touto žhavou novinkou vrátila do Liberce, měli její kolegové strach, že koncert oznámí, a Karel Kryl nakonec nepřijede. Pamětnice byla ale přesvědčená, že když to slíbil, tak přijede. „V těch jeho obřích modrých očích byla taková jistota a čistota, že jsem mu věřila.“ Na šestého prosince tedy svolali koncert do pavilonu A libereckého Výstaviště, písničkáře měla z Prahy přivézt pamětnice. Když přijela na adresu jeho známých, tak zrovna jedl. Netroufla si ho popohánět, a tak do Liberce dorazili s hodinovým zpožděním, což ale nikomu nevadilo. „Byl to krásný koncert. Všichni studenti jeho písničky znali a zpívali s ním.“

Pamětnice má na tento výjimečný koncert dodnes vzpomínku díky věnování, které jí písničkář napsal do jejího indexu: Jarmile rozmilé – Karel Kryl.

Studenti, bděte!

Studentská stávka skončila zvolením Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989 a pamětnice záhy odjela na pětiměsíční studijní pobyt do Finska. Po ukončení školy nastoupila do zahraničních firem v textilním oboru. „Po nějaké době jsem si řekla, že nechci být obchodnice, dala jsem výpověď a ukončila slibnou kariéru.“

Stala se moderátorkou Radia Contact Liberec a v roce 1998 vyhrála konkurz na ředitelku jabloneckého výstaviště (nynější Eurocentrum Jablonec nad Nisou). Po pěti letech se stala maminkou dvojčat Laury a Tomáše a po čase na mateřské dovolené začala na částečný úvazek pracovat jako moderátorka a redaktorka v liberecké redakci Českého rozhlasu, později se stala vedoucí.

V roce 2011 nastoupila do Divadla F. X. Šaldy jako ekonomická náměstkyně, a když po třech letech odcházel ředitel, přihlásila se do konkurzu – a vyhrála. Od roku 2014 řídila třísouborové divadlo s 240 zaměstnanci a stovkami externistů.

Na podzim roku 2022 kandidovala v Libereckém kraji za hnutí STAN do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Získala 9 601 preferenčních hlasů, což ji posunulo ze sedmého místa na kandidátce na třetí, a stala se tak první náhradnicí. Po rezignaci Jana Farského na poslanecký mandát složila 15. února 2022 poslanecký slib.

Její poselství pro mladé lidi zní: „Studenti, bděte. Svoboda je těžko hmatatelná, ale je strašně důležitá, nenechte se koupit.“