Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamil Lhoták (* 1941)

• narodil se 7. května 1941 v Praze

• jeho otcem je slavný malíř a grafik Kamil Lhoták

• matka Hertha (Ludmila), rozená Guthová, pocházela z židovské rodiny

• matčini rodiče nepřežili šoa

• matka trpěla po válce psychickými problémy

• otec byl po roce 1948 vyslýchán StB

• žil dlouhou dobu s otcem v jedné domácnosti

• pomohl vytvořit beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták

• pracoval jako konstruktér ve Výzkumném leteckém ústavu v Praze-Letňanech a v Aeru Vodochody

• v roce 2020 žil v Suchdole u Kutné Hory

Život Kamila Lhotáka mladšího orámovaly tragické události moderních dějin 20. století. Jeho otec, slavný malíř Kamil Lhoták starší, si vzal za ženu Židovku, její rodiče poslali nacisté během okupace do transportu a už se nikdy nevrátili. Na kočárek s malým Kamilem házely bojůvky Hitlerjugend kameny. Rodina válku přežila celá, poněvadž matku Ludmilu chránil sňatek s „árijcem“. Ještě před válkou přestoupila ze židovské víry na katolickou. Vyhnula se tak koncentračnímu táboru, ale židovskou hvězdu na hrudi stejně nosit musela. Tragický osud jejích rodičů a stres z válečných útrap ji však poznamenaly do konce života.

Otec přemluvil matku, ať se stane křesťankou

Kamil Lhoták mladší se narodil 7. května 1941. Jeho otec se o tři roky dříve, ještě ve svobodném Československu, oženil s Židovkou Herthou Guthovou. První láskou mladého malíře však byla Němka, která se jmenovala Intraud Dittrichová. Poznal se s ní při takzvaném „handlu“. Děti a mládež z jazykově českých oblastí chodily na prázdniny do německých Sudet, naopak německé děti a mládež do českých krajů republiky. Všichni se naučili něco nového ve svém oboru, poznali nové lidi a zdokonalili se ve znalosti cizího jazyka.

V době, když Sudety ovládli agresivní henleinovci, se celá rodina Intraud Dittrichové odstěhovala do Jižní Ameriky. První láska mladého malíře tak smutně skončila v době nastupujícího fašismu v Evropě. Setkal se s ní až po třiceti letech, v době, kdy měl významnou výstavu v Praze a Intraud Dittrichová mu poslala gratulaci.

Druhá velká láska Kamila Lhotáka staršího měla ještě tragičtější historické pozadí. Těsně před druhou světovou válkou si vzal dívku Herthu z židovské rodiny. Nevědomky však v souvislosti se sňatkem udělal zásadní rozhodnutí. „Otec se tenkrát velmi orientoval na katolickou církev. Přiměl moji maminku, aby přestoupila na katolickou víru. To vůbec nesouviselo s nacismem, to bylo z přesvědčení. Otec se vždycky pro něco nadchnul a věnoval se tomu pak celým srdcem, celou bytostí, velmi intenzivně,“ popisuje pamětník.  

Byl jsem vítací chlapeček, který mával Rudé armádě

Matka Kamila Lhotáka mladšího si po křtu změnila své křestní jméno na Ludmila. Pamětník se narodil v době okupace, 7. května 1941. Doba okupace byla pro rodinu velmi těžká. Před transportem do koncentračního tábora maminku Ludmilu sice chránil sňatek s Kamilem Lhotákem starším, ale její rodiče Ada a Rudolf Guthovi neunikli deportaci do nacistického koncentračního tábora.

Transport číslo 886 byl vypraven přesně v den prvních narozenin malého Kamila Lhotáka, 7. května 1942. Dědeček Rudolf Guth byl podnikatel, spolumajitel firmy Ofner-Guth, která prodávala elektrosoučástky. Ada a Rudolf Guthovi odjeli do Terezína a vzápětí je poslali dál na východ, do tábora Sobibor-Osowa. I rodina Ofnerova zemřela v koncentračním táboře. U obou rodin končí veškeré informace o nich dnem příjezdu do Sobiboru dne 9. května 1942. Od té doby o nich nejsou žádné zprávy a bylo jasné, že všichni zahynuli.

„Z okupace se pamatuji málo. Pamatuji si na bombardování v roce 1945, když jsem byl ve sklepě. Pamatuji si také na jeden malý detail, když jsme jeli výtahem a já jsem bouchl dveřmi. Vyběhl otec, protože si myslel, že jde gestapo. Propadl tehdy depresi a stále opakoval, že K. H. Frank nás všechny zavraždí,“ uvádí pamětník. „Byl jsem také ten vítací malý chlapeček, který mával Rudé armádě, když přijela do Prahy. Pamatuji si ještě, jak jsme stáli u okna s otcem a anglický letoun Spitfire honil nějakou německou kolonu.“

Hitlerjugend házeli do kočárku kameny

Matka Kamila Lhotáka mladšího, byť původem Židovka, přežila celou válku bez úhony. Ale brzy po válce se u ní začaly projevovat psychické problémy. Odborně se jim někdy říká „odbřemenění“. Vycházejí ze struktury lidského mozku. Lidská psychika má při těžkých situacích a zatížení schopnost odolávat zásluhou adrenalinu, který se vylučuje díky hormonům v nadledvinkách. Chemicky se jedná o bílkovinu dekapeptid. Endorfiny mají podobný účinek jako morfium. Utlumí aktuální reakce. Když pak prudce odezní zážitek, nastává stejná situace, jako když závislému člověku odeberou drogu. Pak se zapnou v mozku neuronové spoje zcela neorganizovaně, což vede k duševní poruše. Endorfiny byly dlouho neznámé. Biochemici o nich sice věděli, ale neznali jejich účinek.

A „odbřemenění“ postihlo pamětníkovu matku. „Za války byla v nejlepším psychickém stavu. Přežila i takové situace, že šla se mnou v kočárku a Hitlerjugend jí do něj házeli kameny. Hrůza, ale zvládla to,“ tvrdí Kamil Lhoták mladší. „Po válce, když napětí odeznělo, objevila se u matky duševní porucha. Záludná. Hypochondrické bludy. Psychiatři ještě neznali syndrom odbřemenění. Popsal ho až doktor Schreiber v šedesátých letech.“

Matka Kamila Lhotáka mladšího se léčila na interně. Navštěvoval ji na Bulovce, pak v Motole. Její duševní stav se pořád zhoršoval. Měla bludy. Prohlásila, že jí z hlavy vytéká mozek. Od roku 1953 se léčila na neurologii, nakonec v Bohnicích a pak strávila zbytek života v Ústavu sociální péče v Brandýse nad Labem. Zemřela ve věku šedesáti pěti let v roce 1980.

„Její inteligenci nemoc nenarušila, povídali jsme si o všem. Byla to vzdělaná, inteligentní žena. Studovala u Nejedlého hudební vědu. Tak se také na vysoké škole seznámili ve studentské jídelně s otcem, když tehdy studoval práva,“ podotýká pamětník.

„Odbřemenění“ převrátilo po válce životy i jiným rodinám. Pamětníkův otec měl kamaráda, také se oženil s Židovkou, zachránil ji a v pohodě přežili válku. „Pak se zbláznila. Byla přesvědčena, že způsobila druhou světovou válku, a spáchala sebevraždu. Hrozné, otřesné,“ upozorňuje Kamil Lhoták mladší. „Bylo mi tehdy dvanáct let a strašně to na mě působilo. Jsem tím možná také trvale postižený, vlastně jako jedna z posledních obětí druhé světové války.“   

Skupiny 42 si Němci vůbec nevšímali

Pamětníkův otec Kamil Lhoták starší za války jako malíř hodně pracoval. Stal se kmenovým členem umělecké skupiny 42, ve které dále působili František Gross, Jiří Kolář, František Hudeček, Jan Kotík, Karel Souček a mnoho dalších. Výstava této umělecké skupiny proběhla v roce 1943. Jak se tenkrát vůbec mohlo něco takového podařit? Pamětník vypráví: „Kupodivu za války byly daleko menší problémy s výtvarným uměním než za Stalina. Němci si výtvarného umění nevšímali. Výjimkou byl ideově zapovězený surrealismus. Můj otec začínal jako surrealista. Ale všechny své surrealistické obrazy tehdy zničil,“ připomíná Kamil Lhoták mladší. „Měl manželku Židovku, a kdyby je Němci našli, bylo by zle. Jinak mohli malovat cokoliv a vystavovat cokoliv. Skupiny 42 si Němci vůbec nevšímali.“ 

Jeho otec se znal s malířem Lvem Šimákem, který se v době druhé světové války zapojil do protinacistického odboje. „Otec jako malíř a grafik mohl mít legálně cyklostyl a pomáhal právě Lvu Šimákovi s rozmnožováním nějakých materiálů. A právě Lev Šimák nabídl otci členství v KSČ. Lev Šimák byl přesvědčený komunista až do své smrti v roce 1989,“ říká pamětník. „I když otec hluboce nesouhlasil se Stalinovými procesy a považoval je za porušení mezinárodního práva, do KSČ vstoupil. V průběhu války se po roce 1941 u mnoha lidí totiž pohled na Rusko trochu změnil. Počínaje rokem 1943 válčili Rusové s Němci už velmi úspěšně. Byla to tehdy jediná mocnost, která Němce ničila, a proto lidé vzhlíželi k Rusku. Otec s židovskou manželkou a židovským dítětem chtěl, aby válka byla brzy u konce.“

Otec na schůzi nepůjde, protože vystoupil z KSČ

Po válce však Kamil Lhoták starší z KSČ vystoupil. Odevzdal svoji stranickou legitimaci na protest proti obvinění, které sovětský ideolog Andrej Ždanov vznesl vůči Sergeji Prokofjevovi, Dmitriji Šostakovičovi a Aramu Chačaturjanovi. Nařkl je z formalistických zvráceností a protilidových tendencí.

Kamil Lhoták starší měl velmi rád klasickou hudbu a Prokofjeva jako skladatele velmi obdivoval. Viděl ho osobně před válkou v Praze, kde Prokofjev hrál jako sólista svůj klavírní koncert. „Já jsem v té době jako mladý chlapec ještě k tomu nevědomky ‚přitopil pod kotlem‘. Odposlechl jsem všechny politické rozhovory, které se u nás tehdy vedly,“ uvádí Kamil Lhoták mladší. „Přišly k nám jednou dvě ženy pozvat otce na schůzi KSČ. A já jsem řekl, že otec nikam nepůjde, protože vystoupil z KSČ. Byl to později malér, ale tehdy, v roce 1947, se ještě nic nestalo.“ (redakční poznámka: pamětníkovu vzpomínku je pravděpodobně potřeba datovat do roku 1948. jelikož ke zmiňovanému útoku Andreje Ždanova na sovětské umělce došlo 10. února 1948).

Matka mě nutila poslouchat stranické sjezdy, abych si to zapamatoval

Po komunistickém převratu v roce 1948 však nemohl Kamil Lhoták starší osm let vystavovat. Jeho manželka byla tehdy ještě v domácnosti. „Maminka mě vodila ke svým přátelům. Mluvilo se tam o tom, jaké je to znárodnění lumpárna. Znárodnění probíhalo obrovskou rychlostí. Jeden den se obchod nazýval masna a druhý den už to byl státní podnik,“ popisuje Kamil Lhoták mladší.

Vzpomíná na padesátá léta v jejich nejzrůdnějším rozmachu. Jednou se konal „monstrsjezd“ nějaké komunistické strany, nejspíše v Číně. Matka trvala na tom, aby seděl u rádia a poslouchal to, aby mohl v dospělosti říci, jakou zažil dobu. „Šílená davová psychóza. Historický okamžik. Poslouchal jsem a skutečně jsem to prožíval,“ prohlašuje pamětník. „Hovořil nějaký komunistický potentát. Měl projev v čínštině. Pak přišel aplaus. Aplaus skončil. Lidi do rytmu tleskali a řvali. Další řečník. A další řečník. A pořád totéž. Děsivé. Matka udělala dobře, že mě donutila to sledovat. Věděla, že toto nemůže přece trvat věčně. A bylo dobře, aby si to lidé zapamatovali. Nahrávat se to nemohlo, protože nebyly magnetofony. Zdokumentované je to jen v hlavách pamětníků.“

Lhotáka staršího nutili, aby udával kamarády

Ve dvaapadesátém roce zatkli literárního historika, vědce a spisovatele Václava Černého a při domovní prohlídce u něj našli rukopis sbírky Prométheova játra. Po autorovi nemusela Státní bezpečnost (StB) dlouho pátrat, jedna z básní totiž začínala slovy: „Já, Jiří Kolář z ­Vršovic…“

„Otec mi vyprávěl, že Kolář, bledý jako stěna, přišel do Slavie a svým přátelům svěřil, že mu vyšetřovatelé učinili nabídku – buď bude spolupracovat, nebo půjde sedět, může se rozhodnout. Kolář byl zásadový člověk a smlouvu s ďáblem neuzavřel,“ upozorňuje pamětník. Jiří Kolář, básník a výtvarník, byl původně vyučený truhlář. Pocházel tak z dělnické třídy a učinili mu nabídku v tom smyslu: „Vy píšete básně, ale jste dělník, vyučený truhlář. Podporujeme dělnickou třídu a vy byste měl s námi spolupracovat. Rozmyslete si to.“

Nakonec ho pustili po výslechu na svobodu. Netrvalo dlouho a Kamila Lhotáka staršího předvolali taktéž k výslechu na StB. V té době byli už znovu ve vězení jak Václav Černý, tak Jiří Kolář. Právě o těchto dvou měl pamětníkův otec předat StB co nejvíce informací. Neměl však žádné instrukce, co má říci, a co ne. Stále proto estébákům tvrdil, že Václav Černý je potrhlý profesor, který se orientuje pouze na svůj vědní obor.

Hodně lidí doufalo, že tyrani zemřou

Pamětník už přesně neví, co jeho otec povídal o Jiřím Kolářovi. Václav Černý však později několikrát zopakoval, že právě výpověď Kamila Lhotáka staršího mu velmi pomohla. Jiří Kolář a Václav Černý měli ve vězení hrozné podmínky.

V noci například museli pořád svítit a deku si nesměli přetáhnout přes oči. Jejich martyrium skončilo Stalinovou smrtí. Jiřího Koláře i Václava Černého propustili pro nedostatek důkazů. Kamil Lhoták mladší popisuje, že po Stalinově smrti dala celé jejich rodině StB už pokoj a malinko se uvolnila i atmosféra ve společnosti.

Kamil Lhoták mladší si vzpomněl vtip, který v té době mezi lidmi koloval. „Člověk jde kolem novinového stánku. Podívá se na první stranu. Trafikant se ho ptá, co v těch novinách pořád hledá. A on na to – úmrtí. Prodavač mu sděluje, že všechna úmrtí jsou na poslední straně. A dotyčný člověk mu sděluje, že úmrtí, které on čeká, bude na první straně.“ Lidé totiž doufali, že komunističtí diktátoři zemřou a začne lepší život. Stalinův život skončil v roce 1953 a v roce 1956 sovětský stranický sjezd deklaroval rozchod s kultem osobnosti.

Už tu družici hoblujou...

Kamil Lhoták mladší a jeho otec si našli ve druhé polovině padesátých let a v šedesátých letech zálibu v tajemstvích vesmíru. Kosmické úspěchy Američanů i SSSR pozorně sledovali. Přemýšleli o tom, jestli jednou člověk dokáže doletět k Marsu.

„V roce 1956 oznámili Rusové plán kosmonautiky do budoucna. Byla to jediná výjimka. Většinou všechno oznámili, až když to bylo hotové. Na Mezinárodní geofyzikální rok tvrdili, že vypustí umělou družici Země,“ poznamenává Kamil Lhoták mladší. „My jsme si s otcem mysleli, že jsou Rusové za USA technicky pozadu. Posměšně jsme říkali: ‚Už tu družici hoblujou...‘ Když ji vypustili, mělo to ohromný ohlas. Byl to šok. Rusové nejsou schopni vyrobit ledničku... Bylo to typické pro totalitní režimy. Potřeby obyvatelstva jsou lhostejné, ale to, co má politickou prestiž, tak na to se soustředí všechny síly.“ 

Věděl jsem o ruské hrůzovládě

Kamil Lhoták mladší pociťoval výraznější uvolnění komunistické diktatury zhruba od roku 1964. Vzpomíná, že ještě v roce 1960 nebylo možné jet do ciziny na individuální pas. Pouze na „společný pas“ a jen do socialistických zemí. „V roce 1965 jsem jel s CKM (Cestovní kanceláří mladých) do Německé demokratické republiky. Letecky a už na individuální pas. V roce 1964 byl otec ve Francii,“ dodává pamětník.

Kamil Lhoták mladší vysvětluje svůj názor na rok 1968 a na politické dění, které tomu předcházelo. Zmiňuje revoluce v roce 1953 v NDR a v roce 1956 v Polsku a Maďarsku. Tam všude se bojovalo za pád komunismu. Zvláště v Maďarsku pak velmi krvavě, revoluci tam ukončil až vpád vojsk Sovětského svazu. V Československu však lidé nechtěli úplný převrat režimu. Přišel rok 1968 a objevil se termín „socialismus s lidskou tváří“. 

„Uvolňování skončilo v roce 1968 okupací vojsk Varšavské smlouvy.  Po příchodu Rusů panovaly obavy, že se vrátí padesátá léta a politické procesy. Ale naštěstí se to nestalo. Byl jsem v roce 1968 úplně zničený. Věděl jsem všechno o sovětských tajných službách NKVD a KGB, vyšel tehdy Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče. Věděli jsme o ruské hrůzovládě,“ svěřuje se Kamil Lhoták mladší. „Byl jsem přesvědčený, že může nastat cokoliv, třeba i deportace do SSSR. Mnoho lidí emigrovalo. Ještě v roce 1969 se volně cestovalo. Rusům asi vyhovovalo, aby hodně lidí odešlo. Já jsem se rozhodl zůstat.“

Po roce 1968 lidé propadli beznaději a přišly čistky v KSČ. Mnoho lidí vyhodili komunisté z práce. Pamětník přidává zajímavé srovnání: „V roce 1950 každý očekával pád režimu. V roce 1970 naopak chtělo mnoho lidí vstoupit do komunistické strany, především ti, kteří měli malé dítě. Protože mu chtěli zajistit, aby mohlo za dvacet let studovat na vysoké škole.“

Meteor padá do moře

Během normalizace neměl Kamil Lhoták starší problémy s vystavováním svých obrazů. Režim ho nechal pracovat a StB mu dala na rozdíl od padesátých let pokoj. V roce 1989 přišla sametová revoluce. Podle Kamila Lhotáka mladšího byl jeho otec nadšený. „Já jsem to samozřejmě také uvítal, ale měl jsem i trochu strach. Každý den byly velké demonstrace. Nechodil jsem tam,“ prozrazuje pamětník. „Trochu jsem se bál, že Rusové se svými tanky jenom čekají, až se vyblbneme, a oni s těmi tanky vyjedou. Na poslední velké demonstraci na Letné jsem už byl. Tam bylo asi pět set tisíc lidí.“ 

Slavný malíř, grafik a ilustrátor Kamil Lhoták starší si bohužel svobody už příliš neužil. Namaloval v tomto roce ještě svůj poslední obraz „Meteor padá do moře“. Snad symbolické. Zemřel 22. října 1990. Urnu s malířovým popelem rozprášil jeho syn Kamil z kopce Číčov u Libčevsi. 

Život ve svobodě není život v blahobytu

Kamil Lhoták mladší přiznal, že malířský talent po otci se v něm nerozvinul. Zdědil však zručnost v kreslení a v plném rozsahu ji využil jako konstruktér ve Výzkumném leteckém ústavu v Praze-Letňanech a později v Aeru Vodochody, kde pracoval plných čtyřicet let.

Podle Kamila Lhotáka mladšího by si lidé měli vážit svobody. „Velmi snadno se ztratí a velmi obtížně se získává. Život ve svobodě není život v blahobytu,“ tvrdí. „Existují nejrůznější modely uspořádání společnosti. Všechny modely mimo vytvořené občanské společnosti svobodu omezují. Pokud lidé ve svobodě žijí, často si jí neváží, protože ji považují za samozřejmost. Velice těžce pak snášejí rány osudu. Jsou situace, kdy člověk po svobodě touží, a její získání je v nedohlednu.“

Podrobná historie rodiny Kamila Lhotáka a informace o životě a umělecké tvorbě malíře Kamila Lhotáka jsou uveřejněny v dodatečných materiálech pamětníka.