Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Všichni jsme měli, co jsme potřebovali, a nikdo neměl nic
narozen 15. května 1952 v Praze
absolvoval lesnické učiliště v Modravě a lesnickou školu v Písku
od roku 1972 studoval na evangelické bohoslovecké fakultě v Praze
pohyboval se v prostředí československého undergroundu
v roce 1982 byl s i s rodinou donucen emigrovat do Rakouska
věnuje se fotografování, vytváří koláže a landartové instalace
působí ve Vídni a ve Slavonicích, kde provozuje galerii MASNA
Jaroslav Libánský se narodil 15. května 1952 v Praze. Vyrůstal s matkou a s jejími rodiči, s otcem, který „odešel na vojnu a už se neukázal“, se prý setkal až jako dospělý. Matka pracovala kdesi v kanceláři, děd působil na ministerstvu financí, kde prý jako jediný „přečkal všechny režimy“. Ani jako zavedený kariérní úředník však „nevydělal ani tolik, aby si máma nemusela vzít druhou práci“, takže o pamětníka pečovala hlavně babička.
Rodina Jaroslava Libánského žila v Bubenči a byt měl okna na náměstí Říjnové revoluce[1], mohl tak prý sledovat jak původní Matějskou pouť, tak i shromáždění u příležitosti návštěv všelijakých delegací. Často navštěvoval sestru matky v Kyjích u Prahy, manželku šéfa tamějšího JZD, a užíval si volnost v okolí rybníka, kostela a obrovského kravína, který prý načas poskytl útočiště řeckým[2] emigrantům. „Politická angažovanost přišla do rodiny, když se moje máma seznámila s nevlastním otcem, v roce 1960, to mi bylo osm let, a ani ne půl roku nato se vzali,“ uvádí pak pamětník k rodinným poměrům. „Nevlastní otec byl zavřený v Jáchymově a v tom roce šedesát ho Novotného amnestie dostala ven. S tímhle osudem jsem byl konfrontovaný a zároveň on o tom moc mluvit nechtěl,“ vzpomíná na agenta chodce odsouzeného na doživotí, který byl po deseti letech amnestován a stal se jeho novým otcem.
Teta se po čase provdala podruhé, opět za funkcionáře zemědělského družstva, tentokrát však v Srní na Šumavě, kde tak pamětník trávil mezi kolonisty a zbytky původního obyvatelstva i celé měsíce. Tam se prý sblížil i s nevlastním dědem, typickým šumavským hajným, který měl „vousy do pasu, hnědé, jak kouřil tu fajfku“ a „chodil v té uniformě s puškou, s tím jeho psem“, s nímž se vydával na výlety do lesů a obdivoval ho. Na Šumavě prý také pamětník jezdil jako malý kluk se sousedem s buldozerem, který boural domy po Němcích, tedy domy vyhnaných po druhé světové válce, v nichž se prý měli skrývat špioni z Bavorska, které však prý stály zazimované a netknuté. Jaroslav Libánský tak vzpomíná, jak s kamarády v Srní boboval na stříbrném podnose, který našli na tamější opuštěné faře.
I se spolužáky ve škole na Náměstí svobody v Dejvicích vycházel prý pamětník dobře, vzpomíná například na mladého Hrbka – syna překladatele Koránu Ivana Hrbka[3]. „Jak daleko si to člověk uvědomil ve škole nebo jako dítě, to se strašně těžko posuzuje,“ uvádí pak k ideologické průpravě na škole a připouští, že „chtěl být pionýr, když všichni byli pionýři,“ což však prý jeho rodina důrazně odmítala. „Ve škole jsme pořád museli chodit na sovětské filmy o válce, to byla naprostá nuda. My jsme byli tak otupělí, že kdyby tam zabili v tom filmu deset tisíc lidí nebo dětí, nebo tam prostě v koncentráku spálili milion lidí, tak prostě nás to vůbec nezajímalo,“ vzpomíná pak na reprezentace světů dejvickým dětem prý zcela vzdálených.
„Každý, kdo jel od letiště, každá oficiální státní návštěva, tak jela tou Leninovou třídou přes Kulaťák na Hrad. A já v podstatě strávil část dětství tím, že jsem stál s mávátkem na Kulaťáku a vítali jsme – to je jedno, jestli to byl Gagarin nebo Těreškovová, nebo všichni prezidenti a kdekdo. Pořád jsme stáli na Kulaťáku a na někoho jsme mávali. Moc nás to nebavilo, ale jinak to asi nešlo,“ dodává ještě Jaroslav Libánský ke každodenním rituálům, kterých se tehdy účastnil. Oblíbenou zábavou pamětníka a jeho přátel byly prý i návštěvy ambasády Čínské lidové republiky, kvůli konfliktu čínského a sovětského vedení tehdy prý už zcela izolované: „Číňané nám s obrovskou radostí a potěchou podávali přes zeď bedny plné těch Mao Ce-tungových Rudých knížek[4][5], takových těch velkých zlatých odznaků s Mao Ce-tungem a plakátů. Nás to hrozně bavilo, aniž bychom k tomu měli nějaký hlubší politický vztah, ale z principu, že se to prostě nesmělo, tak jsme tím polepovali a podělovali půlku Bubenče,“ popisuje Jaroslav Libánský svou kariéru kolportéra maoistické propagandy[6]. Zároveň prý hodně četl, zajímal se o hudbu a poté, co mu děd věnoval fotoaparát, i o fotografování.
Protože se pamětník chtěl stát po vzoru svého nevlastního děda lesníkem a potřeboval praxi, začal pomáhat hajnému v lesích u Křivoklátu. V patnácti letech pak odešel na lesnické učiliště v Modravě, v čemž mu prý rodiče nebránili, přestože si jeho životní směřování představovali jinak. „Jedináček z Bubenče“ se tak ocitl v hraničním pásmu, v instituci „úplně uzavřené, kde především nesnášeli Pražáky,“ jejíž ředitel ho tak prý celý rok oslovoval „prasáku“, stejně jako dalšího studenta původem z Prahy, který však prý učiliště raději zanedlouho opustil. Co se osazenstva týče, „tři čtvrtě spolužáků byli kluci z pasťáku z Kašperských hor, kde byla polepšovna pro nevychovatelné děti, takže tam byli do těch šestnácti, sedmnácti, a pak je poslali na Modravu, aby se vyučili dřevorubci,“ vzpomíná Jaroslav Libánský na svůj „vstup do života“.
„Oni byli hlavně nevyzpytatelní, problém byl v tom, že člověk se blbě podíval, blbě něco řekl a oni vyskočili, jako v takových těch filmech z vězení. Takoví vymakaní osmnáctiletí kulturisti,“ popisuje pamětník soužití s odchovanci „polepšovny“, dodává však, že týrání unikl, protože mohl o nedělích navštěvovat tetu v blízkém Srní, kam prý pokaždé doběhl, zastavil se u příbuzných, „šel do hospody, nakoupil pro celý internát cigára, ty dal do batohu s těmi buchtami“ a rychle urazil desetikilometrovou zpáteční cestu do internátu, díky čemuž byl pro mladé kriminálníky nepostradatelný a „měl víceméně klid“. Rok v Modravě tak pamětník přežil a při přijímacích zkouškách na výběrovou lesnickou školu v Písku prý obstál skvěle, přesto ho však nepřijali. Pomohl až bratr nevlastního otce, ministerský úředník, který se o jeho případ začal zajímat, čímž prý vedení školy zřejmě vyděsil.
Během období Pražského jara pamětník rozmlouval s nevlastním otcem, ten se prý ale odmítal jakkoliv angažovat, nežádal o rehabilitaci a prohlašoval, že „to nemá cenu a nebude to mít dlouhého trvání“. Přesto však prý pamětníka svým životním postojem silně ovlivnil – pracoval totiž jako dělník v závodu na přípravu asfaltu, kde se jako jediný dokázal domluvit s německými instruktory a ovládat stroje pomocí děrných štítků. „Je mi jedno, jestli to jsou fašisti nebo komunisti, tohle je moje práce. A já chci svoji práci dělat dobře. A když já budu svoji práci kurvit, tak budu stejný jako jsou oni. Já nechci kurvit sebe,“ prohlašoval prý otčím, když obhajoval, proč jako bývalý trestanec z uranových dolů vstává každý den v půl čtvrté ráno a jezdí do práce zapínat stroje, zatímco vrátní, bývalí milicionáři tímto úkolem pověřeni se zpíjejí do bezvědomí. Když ho pak němečtí spolupracovníci i s rodinou pozvali do Bavorska, kde mu nabídli, že ho vyšlou jako technika kamkoliv si jen bude přát, podřídil se prý rozhodnutí své matky, která Československo opustit odmítala. V srpnu 1968 tak mohl být Jaroslav Libánský svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy.
„Byl jsem jedináček z Prahy, bylo mi šestnáct vlastně v nudné době, v těch šedesátých letech. Co dělat jako šestnáctiletý kluk v Praze, když jsem zrovna nebyl někde na Šumavě u kámošů? A najednou do toho vpadne invaze spojeneckých vojsk, takže jsem si vždycky říkal, co se může šestnáctiletýmu klukovi lepšího stát, než něco takového: to prostě ten život najednou zhodnotí, postaví někam jinam,“ popisuje pamětník své tehdejší rozpoložení, kdy stačil jediný pohled z okna na obsazené ministerstvo obrany a generální štáb, aby se člověk „najednou ocitnul uprostřed války“. Celá situace se prý zdála být neskutečná a surreálná: „Najednou se tu prostě objevily tanky a člověk tak nějak nevěděl: bude se něco dít, nebude se něco dít,“ vzpomíná a dodává, že „ony zas ty tanky z ulic velmi rychle zmizely, to není tak, že by tam byly měsíce a pořád by na ně člověk narážel, na ty vojáky. To zas bylo udělané myslím dost chytře na to, aby ti lidé se moc nevytočili a aby se nenechali vyprovokovat.“ Přesto prý s přáteli dělal, co bylo v jeho silách: „Jak se to začalo postupně ořezávat, tak pak jezdily vlaky do Bubenče, odněkud z Ústí. To vozili ve tři, ve čtyři ráno takové ty noviny, všelijaké plakáty a tiskopisy. Takže jsme jako kluci hned číhali na nádraží, roznášeli jsme to. Byla to vlastně hrozně intenzivní doba a ten věk je skutečně optimální pro to, aby si člověk uvědomil tu situaci, v níž je.“
Poměry v Praze se prý záhy uklidnily a Jaroslav Libánský začal v září 1968 studovat na lesnické škole v Písku, normalizován však prý nebyl ani on, ani jeho noví spolužáci. „Hned prvního září, když jsem přijel na tu lesnickou školu, tak jsme jeli do Čimelic a s filmovou školou jsme zorganizovali stávku, že se nebude chodit do školy,“ vzpomíná, jak se mu po jednání s vedením školy podařilo prosadit třídenní „stávku proti okupačním armádám“, čímž prý ale „angažovanost skončila, protože tam se chodilo do školy, tam se nediskutovalo“. S přáteli z Písku však ještě v průběhu roku 1969 založil „první český oficiální Mao Ce-tung fanklub“ a tiskoviny z čínské ambasády distribuoval i na tamějším mostě. S jedním z kamarádů prý také strhl sovětskou vlajku z budovy internátu, policejnímu komandu, které přijelo záležitost vyšetřovat, však unikl. V lesnické škole prý totiž vládla „jiná morální měřítka, alespoň teoretická“, a protože se k činu nikdo nepřiznal, ředitel jakoukoliv účast svých svěřenců popřel. Myslivecký étos si však prý žádal i náležité atributy: „My jsme byli asi tři z Prahy, kteří v uniformách nechodili, jinak chodili všichni v uniformách. Jakmile ti uchazeči dostali papír ze školy, že byli přijati, tak všichni druhý den běželi, jeli do Prahy do Lověny na Národní třídě a koupili si lesnickou uniformu, kterou si jinak člověk nesměl koupit, když neměl potvrzení. To bylo první, co všichni udělali – koupit si brokovnici.“
„Vycházely nejlepší knížky, lidé mohli jezdit sem a tam, v kinech byly nejlepší filmy, byla nejlepší divadla. Do té doby, než na to ta Husákova vláda skutečně vlítla a tu normalizaci započala se vším všudy, tak ten devětašedesátý byla doba dost velkého chaosu a vlastně dobrá doba. To se trochu zapomíná, že ty Rusy nezajímalo, co se dává v kině nebo co vychází za knížky, těm to bylo úplně jedno. Dokud si to ti Češi – Čechoslováci – neuřízli úplně a definitivně,“ uvádí pak pamětník své dojmy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy během všedních dní v Písku obcházel restaurace a dosud nezrušené kluby mládeže s dobře vybavenými jukeboxy a s učitelem češtiny Rozsívalem a dalšími spolužáky navštěvoval stále ještě neznormalizované kino, kde mohl shlédnout například Schlöndorffovu adaptaci[7] Zmatků chovance Törlesse, v níž našel výstižné zpodobnění své zkušenosti v dřevařském internátu: „Já tam nijak netrpěl, nikdo mě moc nemučil, ale vlastně ten svět byl naprosto úděsný. Patnáctiletí, šestnáctiletí lesní dělníci, pět dní v lese jako dřevorubci, normy nebyly, učitel byl jeden, bývalý boxer, škola jednou týdně. Těžko se to popisuje, to bylo něco mezi vojnou, kriminálem a polepšovnou. Jsem rád, že jsem tam ten rok prožil a přežil, ale vlastně to byla naprostá surovost.“ O víkendech v Praze se pak prý pamětník věnoval převážně popíjení piva v malostranských hospodách ve společnosti výrazných zjevů, jako byl Ivan Pokorný, Vlasta Třešňák nebo Dan Dvořák, případně docházel do divadla Orfeus na programy Radima Vašinky a Egona Bondyho.
Ve třetím ročníku pak prý definitivně přestal snít o tom, že se stane lesníkem. Škole se pokud možno vyhýbal, navštěvoval však restaurace a hodně četl. Zaujaly ho práce Zygmunta Baumana a chtěl proto studovat sociologii, nejlépe v kombinaci s čínštinou. Vedení školy ho pro další studium doporučit odmítlo, nedal se prý ale odradit: napsal si vlastní doporučení, vyplnil přihlášku, vše orazítkoval a odeslal. Kombinovat sociologii s čínštinou prý nebylo možné, spokojil se proto s kombinací sociologie a ruštiny. Zkoušky absolvoval bez větších potíží, ty prý nastaly, až když se jeho dokumenty vrátily na lesnickou školu. Jaroslav Libánský byl tak ještě před maturitou ze školy vyloučen, i nadále však prý žil v podnájmu u majora Stříbrného, „poťouchlého, pomateného opilce“, který prý v pravidelných deliriích ohlašoval nálet a vyháněl své rozespalé nájemníky z domu, než si nakonec domluvil studium na pražské Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, kde mu umožnili složit maturitní zkoušku interně.
Od roku 1972 tak pamětník studoval bohosloví a také fotil a tvořil koláže, prý ovšem bez jakýchkoliv ambicí. Díky vžitému odporu k dogmatům prý neočekával, že by snad někdy mohl být vynikající farář, oceňoval ale mimo jiné lekce hebrejštiny a pod vlivem svého přítele Svatopluka Karáska i sociální rozměr pastorační služby. Díky své vizáži si navíc mezi přáteli – k nimž tehdy patřili mimo jiné Pavel Blatný, Štěpán Kosík nebo Lenka Boková – vysloužil přezdívku Abbé podle Dumasova literárního hrdiny abbého Farii. Po dvou letech na bohoslovecké fakultě pamětníka vedení školy donutilo přerušit studium, působil tak nějakou dobu jako kastelán na hradě Bezděz a úspěšně unikal povinné vojenské službě.
Přestože byl pamětník zakotvený v pražském intelektuálním a uměleckém prostředí, vážně uvažoval o emigraci. Když se proto dozvěděl, že v pohraničí došlo k lesní kalamitě, využil příležitosti a s pomocí známé – dcery argentinského velvyslance – se diplomatickým vozem dopravil do pohraničí a po celodenním dohadování s předáky dřevorubeckých part se mu podařilo sehnat práci v polesí u Nové Bystřice. Od maringotky na pasece, kde se usadili dřevorubci, to prý nebylo daleko k pohraničním plotům, přes které napadaly stromy. Pamětník tak nejprve obhlédl situaci a druhý den se s pasem chystal hranici překročit. Plán mu však překazili příslušníci tajné policie, kteří dorazili z Českých Budějovic ve dvou Tatrách 603 a chtěli jej předvést k výslechu kvůli nepovolenému koncertu, který měl údajně navštívit. Hajný, jenž měl dřevorubce na povel, mu prý sice dosvědčil, že už dva dny pracuje v lese a na žádném koncertě tak být nemohl, policisté však trvali na tom, že musí být neustále pod dozorem a v žádném případě nesmí být vpuštěn do pohraničního pásma. Jaroslav Libánský byl proto neustále hlídán, využil však prý příležitost a těžké práci v lesích se věnoval celé tři měsíce, během nichž prý nastřádal poměrně slušnou částku.
Po návratu do Prahy chtěl vydělané peníze směnit za valuty, aby byl při dalším pokusu o emigraci lépe připraven: „Tak jsem se poptával, jestli někdo neví o někom, kdo má nějaké valuty, abych ty koruny vydělané v tom lese mohl vyměnit, a můj nejlepší přítel Štěpán Kosík říká: ‚Jedna moje kamarádka žije teď s takovým klukem, to je herec, teď hrál v Holandsku a v Belgii divadlo a přivezl nějaké prachy.‘“ V bytě na Kampě pak pamětník „koupil nějaké marky, dolary, franky, takovou směsku, relativně dost peněz, všechno, co měli doma. Šli jsme to zapít a tak jsme zapíjeli, až jsme propili všechny ty valuty, co jsem vyměnil, a ona říkala: ‚Já mám ještě ty koruny, cos mi dal,‘ tak jsme ještě propíjeli dál a už jsem zůstal,“ přibližuje Jaroslav Libánský, jak se mu podařilo seznámit se se svou budoucí manželkou Dádou[8].
Jejím prostřednictvím se pamětník sblížil s pražskou undergroundovou scénou, ovšem „na vyhraněnější pojetí undergroundu nebo toho pojmu narazil vlastně až v souvislosti s texty od Magora[9],“ a sám prý potřebu toto společenství definovat nebo kategorizovat neměl. „Díky těm koncertům se tady objevila spousta lidí, kteří si chtěli prostě dělat svoje věci, bez nějakých ambicí. Já mám pocit, že za tím skutečně nebylo nic víc, nic míň – ‚Nechte nás na pokoji a my si budeme dělat, co nás baví, v rámci možností,‘“ uvádí a v souvislosti s undergroundem vzpomíná i na byt manželů Němcových[10], kam ať prý přišel kdykoliv, ať už to „byla jakákoliv situace, bylo tam zrovna šedesát lidí nebo tam seděla jenom Dana sama v kuchyni a kouřila a byly tam dvě, tři děti, tak v té Ječné byla vždycky naprosto krásná, otevřená atmosféra.“
„Bylo to pro mě hrozně důležité, protože jak jsem předtím říkal, jeden z těch důvodů, proč jsem začal dělat tu teologii, byl hlavně takový ten sociální aspekt, ta možnost, aby se lidé setkali, měli kam jít, aby se měli kde pobavit úplně v klidu,“ vybavuje si a dodává, že Danu Němcovou „začal velmi brzo obdivovat“ i proto, že komplikované rodinné poměry zvládala „s neuvěřitelnou energií, čistotou a láskou. Jiří Němec[11] byl prostě encyklopedie, to byl encyklopedický mozek. Já jsem nezažil nikdy předtím ani potom člověka, který zřejmě si pamatoval všechno, co kdy v životě přečetl,“ oceňuje pak jejího manžela, k jehož „katolickému myslitelství“ prý „nikdy moc velký vztah neměl“.
„Jiným způsobem byl obohacující Egon Bondy[12], který pro mě byl zajímavější tím, že mu tenkrát třeba vyšla ta monografie o Buddhovi. Já jsem měl vždycky tendenci k takovým těm spíš ulítlým myslitelům, proto mi ten Bondy nebo třeba potom Petr Rezek byli myšlenkově bližší,“ prohlašuje pamětník. „Spousta kamarádů z jiného okruhu, než byl ten underground, kteří potom emigrovali, byli jogíni, zabývali se především Indií, takže já jsem měl k tomu relativně blízko i názorově. Myslím, že jsem se názorově posunul směrem k zenovému buddhismu. Taoismus a zenový buddhismus jsou mi dodneška asi nejbližší,“ prohlašuje také a dodává, že i „malou diplomovou práci“ na bohoslovecké fakultě „psal na srovnání křesťanství a buddhismu“, přestože školu z politických důvodů dokončit nemohl.
„To, že se člověk seznámí s nějakou holkou, se kterou se mu zrovna líbí, ještě nezmění jeho názor na to, jak to všechno je a bude,“ konstatuje pamětník, který i prý nadále snil o tom, „že odjede, minimálně do Tibetu, do Indie, na dva, tři roky se podívat“, protože ale k adoptovanému synovi družky rychle přibyly další dvě děti, uskutečnění svých plánů prozatím odložil. Domovnický byt na Kampě, kde Jaroslav Libánský s rodinou bydlel, měl však prý i „svoje nevýhody; hlavní byla ta, že tam celé dny a noci někdo lezl oknem do kuchyně, když šel do hospody nebo když šel z hospody.“ Kromě pánů Leštiny, Brabce, Bierhanzla a Ungera byl prý častým hostem i Ivan Jirous, „člověk, se kterým se dobře mluvilo, který se dobře poslouchal,“ přesto prý pamětník nepatřil k Jirousovým bezvýhradným obdivovatelům, ačkoli s ním prý měl až do jeho smrti jen „velmi dobré zkušenosti“. Na koncerty undergroundových kapel pak prý chodil často, před festivalem v Bojanovicích dal ale přednost jazzu, čímž se v očích některých stal heretikem. „Všichni si mysleli, že mě zavřeli, protože jsem na ten koncert nešel. A když jsem říkal, že jsem byl v Redutě na Stivínovi, tak Magor dostal hrozný záchvat,“ konstatuje ke skutečnosti, že hudebně „zas tak úplně vyhraněný nebyl,“ což mu prý řada osob z undergroundové komunity „dost zazlívala“.
Po několika letech společného života vstoupil pamětník do manželství, prý i kvůli novomanželské půjčce, s jejíž pomocí chtěl financovat koupi domu „v hrozném stavu, ale za peníze, které se daly sehnat“ v Libčicích nad Vltavou – Letkách. Byt na Kampě byl malý, dětí přibývalo a nyní již manželé Libánští chtěli prý také vytvořit prostor, kde by se mohli svobodně setkávat jejich přátelé. Zbývající peníze zapůjčil dílem Paul Wilson[13], kterého československá vláda právě vypověděla, dílem Egon Bondy. Když se mu prý pamětník svěřoval v jeho bytě v Nerudově ulici se svým trápením, „Bondy ležel v posteli, v tom jeho proužkovaným pyžamu, jako ležel vždycky celý den a říká: ‚pane Abbé, to prostě nelze tuto možnost vynechat, to je třeba ten dům koupit,‘“ načež prý „vstal, vzal si župan, boty, a řekl: ‚Jdeme do banky‘. Tam prý „vyzvedl třicet tisíc korun, což byly v té době šílené peníze, a takhle mi je dal u té přepážky a říká, že někdy mu to prostě budeme muset vrátit,“ vybavuje si pamětník.
Díky Bondymu se pamětník i politicky angažoval – právě prý pod dohledem Jiřího Kotalíka instaloval výstavu v Jízdárně Pražského hradu, když vtom se „rozlétly ty velké vchodové dveře a vběhl tam jako takový trpaslík Egon Bondy, čepičku měl, takhle ty fousy, tu taštičku. Vběhl tam tenhle neurotik a začal z té taštičky tahat nějaké papíry,“ tedy prohlášení Charty 77, které pamětník obratem podepsal, přestože prý podpis zanedlouho kvůli obavám z povolávacího rozkazu odvolal a mezi signatáři je tak uvedena jen Dáda Libánská. Libánští také ve spolupráci s Bondym po léta přepisovali samizdatové publikace, což prý „člověk prostě musel, ať už chtěl, nebo nechtěl“. Dům Libánských v Libčicích se pak skutečně stal místem setkávání, už po týdnu prý například „přijel Bondy: pyžamo, lavor na hemeroidy, nastěhoval se tam a už tam byl“, aby pak následující týdny prochodil po dvoře v nočním úboru a v zamyšlení, provázen dětmi a domácím zvířectvem. Hosté pomáhali i při rekonstrukci, pamětník tam mohl zahlédnout třeba blížící se „řadu dělníků jak v Číně,“ to přátelé přivezli nové okapy a hned se vrhli na hloubení žumpy, do pěti minut však byli legitimováni policejní hlídkou. Díky manželce penzionovaného policisty, která prodávala lístky na nádraží a zřejmě se věnovala i udavačství, takto policisté obtěžovali téměř všechny hosty. Přesto se manželům Libánským podařilo v rekonstruovaném domě uskutečnit řadu koncertů a výstav.
Až do roku 1977 byl prý Jaroslav Libánský vyslýchán jen příležitostně, převážně kvůli svým fotografiím z undergroundových koncertů a pozvánkám, které navrhoval pro Jirouse. Po zveřejnění prohlášení Charty 77 prý ale tlak tajné policie výrazně zesílil. „Přijeli, tam byly tři malé děti v nějakých postýlkách, a oni tam prohrabali celý barák, vzali si, co se jim líbilo, jestli to byly knížky, rukopisy, negativy, psací stroj,“ vzpomíná pamětník na průběh akce Asanace a dodává, že „za dva dny, za tři dny nebo za týden tam byli znova, zase v jinou hodinu,“ nutili rodiče k podepsání „vázacího aktu“ a vyhrožovali odebráním dětí. Syn Tadeáš byl pak po nástupu do školy učitelkou „předhozen dětem“: už „první den přišel potlučený, pomazaný od psích hoven,“ poté jakožto syn nepřátel státu „musel sedět sám v poslední lavici a nikdo se s ním nesměl bavit“. Vše pak prý vyvrcholilo po jedné z návštěv Polské lidové republiky, kde pamětník ve Varšavě dokumentoval premiéru aktovek Václava Havla v překladu Andrzeje Jagodzińského[14]. Po návratu mu prý příslušníci StB – „zajímaví, inteligentní, vzdělaní chlapi“, jak prý ke svému zděšení zjistil – naznačili, že za „poškozování zájmů republiky v cizině v době výjimečného stavu“ a případnou špionáž může očekávat nejméně desetiletý trest. Při pomyšlení na děti vydané napospas státnímu aparátu pamětník raději požádal o vystěhování, během následujících tří měsíců si pak „stát napočítal, co do nich investoval“, čímž Libánské připravil o veškerý majetek, takže si na cestu do Vídně[15], odkud chtěli pokračovat na Nový Zéland, museli vypůjčit.
Ve Vídni byli prý vyhnanci přijati velkoryse, z emigrace na Nový Zéland však sešlo: protože tato vytoužená země neměla v Rakousku zastoupení, žádosti o azyl prý vyřizovala jakási charitativní organizace, kterou ovládli polští emigranti. Když tak úřednice organizace po krátké výměně zjistily, že žadatelé Poláci nejsou, poslali pamětníka i s rodinou pryč. „Češi se chovají úplně jinak, ti pomůžou každému, jen ne Čechovi,“ uvádí v této souvislosti Jaroslav Libánský, dodává však, že i s rodinou nakonec zakotvil ve vídeňské emigrantské komunitě, kde se setkali s mnoha přáteli, kteří je předešli. V Rakousku se pak prý snažil co nejrychleji osamostatnit – jako umělec na volné noze roznášel letáky, uklízel v hospodách, později našel zaměstnání v koncertním sále, kde prý mohl slyšet své oblíbené rockové kapely i skvělá jazzová vystoupení, a spolupracoval mimo jiné i se samizdatovým časopisem Vokno[16].V současnosti stále tvoří a vystavuje, provozuje i galerii MASNA Gallery ve Slavonicích, kde také část roku pobývá.
„Byla to tak hrozně intenzivní a zajímavá doba, pro mě, pro okruh mých známých, že všechny ty represe a problémy, které se vynořovaly, to zdaleka nemohly udolat, tu pozitivnost toho, jak jsme žili, jaké byly ty vztahy mezi námi, jak spolu lidé vycházeli, pomáhali si a komunikovali,“ vzpomíná pak Jaroslav Libánský na časy, kdy prý spolu s přáteli v Československu zažíval „komunismus v nejsyrovější podobě“, kdy „všichni měli všechno, všichni neměli nic“.
[1]dnešní Vítězné náměstí
[2] https://www.kosmas.cz/knihy/177490/recka-emigrace-v-ceskoslovensku-1948-1968/
[3] https://www.databazeknih.cz/zivotopis/ivan-hrbek-24011
[4] https://www.databazeknih.cz/knihy/citaty-z-dila-predsedy-mao-ce-tunga-257979
[5] https://www.marxists.org/reference/archive/mao/works/red-book/
[6] https://chineseposters.net/themes/mao-cult.php
[7] https://www.youtube.com/watch?v=PzKBLfsE_0Y
[8] http://zenyvdisentu.soc.cas.cz/aktuality/dada-libanska-teror-na-detech-je-donebevolajici#.W3NwIc4zaUk
[9] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1038
[10] https://www.respekt.cz/tydenik/2009/45/azyl-v-jecne
[11] http://www.revolverrevue.cz/jiri-nemec
[12] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=915
[13] http://paulwilson.ca/biography.html
[14]https://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/andrzej-jagodzinski-prekladat-snadne-knizky-mne-nebavi
[15] signatářům Charty 77 nabídl azyl rakouský kancléř Bruno Kreisky
[16] https://www.vons.cz/vokno
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Fates of Artists in Communist Czechoslovakia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Fates of Artists in Communist Czechoslovakia (Štěpán Hlavsa)