Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Librová (* 1940)

• narozena jako Ohřálová 29. září 1940 v Kobeřicích na Hlučínsku

• otec Maxmilián musel narukovat do wehrmachtu

• zahynul v únoru 1945 při bombardování lazaretu v Německu

• s matkou a bratrem prožila v Kobeřicích přechod fronty a osvobození

• po základní škole nastoupila v nemocnici na Fifejdách v Ostravě

• pamětnice internace řádových sester do Bílé Vody

• pracovala v ocelárně Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě

• provdala se za Karla Libru a narodily se jim čtyři děti

• až do důchodu dělala v Kobeřicích poštovní doručovatelku

• roku 1985 zažila ve Velehradě pouť, která přerostla v protikomunistickou manifestaci

• v roce 2021 žila v Kobeřicích

Bolestí Elišky Librové je to, že neměla možnost poznat svého otce, o kterém slyšela hodně dobrého. Pamatuje si, jak se za něho denně modlila, aby se vrátil z vojny. Jen mlhavě si vybavuje, jak v roce 1944 přijel naposledy na dovolenou: „Otevřel kufr a z něj na mě vyskočila kačenka. Dal ji na pružinku, aby mě rozesmál.“ Fotografie z března tohoto roku, na které je s matkou a otcem v německé uniformě, patří k jejím nejcennějším památkám.

Jako školačka trpěla, když musela chodit se třídou na válečné filmy. „Když nějakého Němce zastřelili, on padnul, a přitom ještě udělal kotrmelec, celý sál se řehtal. Bylo to pro mě těžké. Měla jsem chuť vlézt pod lavici, abych se na to nemusela dívat. A hodně dlouho jsem také vůbec nemohla snést německou řeč,“ říká.

Brzy pochopila, že otec musel narukovat do wehrmachtu, tak jako tisíce dalších mužů z Hlučínska, které bylo v roce 1938 připojeno k Německé říši. „Nebyla to jeho vina. Vím, že jeho srdce nebylo u Němců. Hlásil se k Moravcům,“ vzpomíná. Jen z Kobeřic se domů nevrátilo asi 250 mužů, kteří museli bojovat v německé armádě. „Moje maminka vždycky říkala: ‚Hlupé prajzáky posílali do první linie. Na co by tam posílali svoje?‘ Nemohla jsem myslet na Němce v dobrém,“ dodává.

U dědečka pekaře

Eliška se narodila 29. září 1940 Marii a Maxmiliánovi Ohřálovým. Otec pocházel z Bohuslavic. Stejně jako dědeček a pradědeček se vyučil kolářem. Kromě toho to byl muzikant. Hrál na klarinet a saxofon. Maminka se narodila v rodině kobeřického pekaře. Měla pět sourozenců. Když jí bylo sedmnáct let, zemřela jí matka na rakovinu a ona se pak musela starat o celou rodinu. „Byla velice šikovná. A protože byla vyučená švadlena, šila si i pro sebe. I když toho musela hodně zastat, byla vždycky pěkně oblečená a upravená,“ říká.

S malou Eliškou žili Ohřálovi krátce v Novém Dvoře u Kravař, ale když musel otec narukovat, vrátila se matka ke svému otci do Kobeřic a pomáhala mu s hospodářstvím a s pekárnou. „V bytě v Novém Dvoře maminka nechala veškerou výbavu, ze které jí nezůstalo nic, protože dům byl později zničen při bombardování,“ vypráví.

Z jara 1945, kdy oblastí prošla fronta, si uchovala několik živých vzpomínek. „Jednou jsem viděla na zdevastované ulici ležet ruku. A jednou byla moje teta Anna celá zkrvavená a měla vybité zuby. Později jsem se dozvěděla, že se bránila německému vojákovi, který ji chtěl znásilnit, když ležela ve sklepě se zánětem pohrudnice. Měla u sebe jedno z dětí, které spustilo křik a tím přivolalo pomoc.“

Kravské hlavy po Rusech

S matkou a bratrem Maxmiliánem, kterého rodiče počali při poslední otcově dovolené v březnu 1944, dočasně pobývala na protějším statku. „Tam to bylo trochu radostnější. Také jsme museli chodit do sklepa, ale byl tam také krásný světlý chlév, kde byla koza. Maminka, která přišla o mateřské mléko, dávala bratrovi pít teplé mléčko přímo od té kozy,“ vzpomíná.

Z dědečkova domu s pekárnou ve Stiborské ulici si vybavuje, jak seděla u okna, které vedlo na hlavní cestu. „Vedli po ní německé zajatce. Vypadali špatně a my děti jsme jim házely pečivo z pekárny,“ vypráví. Rudoarmějci se na krátko usadili v jejich domě. „Museli jsme být ve sklepě, oni zůstali nahoře. Měli s sebou i ženy, které v naší pekárně pekly. Tajně jsme se na ně s bratrancem dívali okénkem. Na práci si sundaly uniformy a nechaly si jen takové košilky. Bylo mi směšné, že na potírání všeho pečiva používaly smetáček od kamen.“

Když sovětští vojáci opustili vesnici, zůstaly na loukách okolo mimo jiné zbytky skotu zabitého pro jejich obživu. „Posílali mě tam s bratrancem a sestřenicí pro kravské hlavy. Přitáhli jsme je domů za rohy. Maminky nám pak z toho vařily dobré polévky, abychom se po válce trošku spravili,“ říká.

Po válce se někteří muži vraceli domů, Maximilián Ohřál mezi nimi nebyl. Jak plyne z dopisů, které poslal ženě na přelomu roku 1944 a 1945 z lazaretu v Görlitz, kde se léčil ze zranění ruky, doufal, že ho brzy pustí domů na doléčení. Lazaret byl ovšem na začátku února zasažen při náletu spojenců. Podle informací Mezinárodního Červeného kříže se jeho tělo nenašlo a byl proto prohlášen za nezvěstného. Eliška dlouhá léta doufala, že se otec přece jen vrátí. „Zároveň jsem se trápila představami, že byl zajat a trpí někde na Sibiři. Tatínkův hrob nakonec vypátral až vnuččin přítel. Hned jsme tam jeli. Byla to pro mě velká úleva,“ vypráví Eliška Librová.

Fackovací ročníky

Eliška to měla, podobně jako mnoho podobně starých dětí z Hlučínska, trochu složitější ve škole. „Otec uměl dobře německy, ale doma jsme mluvili po našemu neboli moravsky. Německy jsem vůbec neuměla. Když jsem začala chodit za Německa do školky, nesměli jsme promluvit ani nářečím. A sotva jsme pochytili nějaká německá podstatná jména, bylo po válce a měli jsme zakázáno mluvit německy. Byly jsme takové fackovací ročníky,“ vzpomíná.

Po válce zůstala Marie Ohřálová s dětmi v domě svého otce pekaře, i když ten v roce 1944 zemřel. Jeho syn, strýc pamětnice Josef Hanzlík, musel také narukovat do wehrmachtu, ale přežil a po válce živnost převzal. Měl k tomu předpoklady. Před válkou se vyučil pekařem ve Vídni. Měl ženu a děti a rodiny žily několik let pod jednou střechou.

„Pekařství se hodně dařilo. Strýc si přivezl z Vídně třeba recept na loupáky, což bylo tenkrát něco nezvyklého. Po roce 1948 mu však komunisté pekárnu zavřeli. Musel jít do Dolního Benešova do fabriky dělat vazače břemen. Musel pracovat v průvanu, dostal zápal plic a v 52 letech zemřel,“ vypráví. Zanechal po sobě pět dětí. Nejmladší dceři ještě nebylo pět let. Eliška Librová je přesvědčená, že nucená změna zaměstnání se podepsala na jeho zdraví a předčasné smrti. Eliška od něj pochytila nejen leccos z pekařského řemesla, ale učil ji také hrát na klavír.

Strážný anděl v Bílé Vodě

Eliška se po základní škole hlásila do učení za kuchařku, ale nepřijali ji. Půl roku byla doma, pak si našla místo v nemocnici na Fifejdách v Ostravě. Nastoupila kolem roku 1955. Pracovaly tam tenkrát ještě řádové sestry svatého Kříže, které si velmi oblíbila.

„Byla to hrůza, když nám je komunisté asi za tři roky vzali. Byly to takové hodné stařenky, které byly jako naše druhé maminky. Tolik nám toho dávaly! Najednou musely pryč. Nemohla jsem to pochopit,“ vzpomíná. Komunistický režim od roku 1950 systematicky likvidoval mužské i ženské řeholní řády a kongregace. Řádové sestry komunisté postupně internovali do sběrných klášterů. Největším internačním střediskem řeholnic byla Bílá Voda u Javorníku. Část jeptišek byla ještě několik let trpěna hlavně v nemocnicích či sociálních ústavech, kde chyběli zaměstnanci.

„Jezdila jsem sestřičky do Bílé Vody navštěvovat. Nejvíce jsem se spřátelila se sestrou Metodií, která dříve sloužila jako učitelka. Pak musela v těžkých podmínkách pracovat na poli. Dostala z toho těžké revma. Stýkaly jsme se a dopisovaly si až do její smrti. Psala vždycky, že se modlí za naši rodinu. Byl to krásný pocit, že jsem měla v Bílé Vodě živého anděla strážného,“ říká. Na návštěvy v Bílé Vodě vzpomíná jako na radostné. „Sestřičky žily tak čistý život, že si nebyly schopny ani postěžovat. Ale tenkrát už tam neměly tak strašné podmínky jako ze začátku.“

Nepříjemné vzpomínky má na kolektivizaci zemědělství ve vesnici, i když přímo její rodinu to nějak silně nezasáhlo. Jedna teta přišla bez náhrady o pole, přes které vedla cesta do sádrovcového dolu. „Nejhorší bylo, když postavili kravín a hnali tam skot. To bylo pláče! Chudáci sedláci. Všecko jim vzali a pak dostali pár stovek důchodu. Později jsem jim je jako doručovatelka nosila,“ říká.

Na Velehradě a v Římě

V době, kdy pracovala v nemocnici, prodělala zánět mozkových blan. Onemocněla z infikovaného klíštěte. Na infekčním oddělení v Ostravě-Zábřehu se o ni staraly také řádové sestry. „Díky dobré péči jsem nedopadla až tak špatně. V důsledku nemoci mě však začala někdy zrazovat paměť a dodnes mám trochu omezenou hybnost,“ říká. Po nemoci si musela hledat jiné místo. Nastoupila v Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě-Kunčičkách. Pracovala v kanceláři při provozu ocelárny. „Když mistři rozdělovali lidem práci, zapisovali vždy jejich jména a umístění na papír, ze kterého jsme to přepisovali do takzvaných úkoláků. Ty jsme pak posílali do mzdové účtárny,“ vysvětluje. V nové huti se seznámila s budoucím manželem Karlem Librem, se kterým měla čtyři děti.

Po mateřské se do huti nevrátila. Až do důchodu pracovala v Kobeřicích jako poštovní doručovatelka. Patřila k oporám kobeřické katolické farnosti. Zpívala ve sboru a také ho přechodně vedla. S manželem jezdila na křesťanské dovolené, které se někdy konaly i v Německé demokratické republice. Při těchto pobytech se seznámila například s budoucím kardinálem Miloslavem Vlkem nebo budoucím předsedou lidovců Josefem Luxem. „Byl to vzácný člověk. A velký humorista,“ říká.

V červenci 1985 se zúčastnila pouti ve Velehradě. Podle odhadů na ni přijelo až 250 tisíc věřících. Skandováním a pískotem vyhnali z pódia ministra kultury Milana Klusáka, dožadovali se náboženské svobody a povolení návštěvy papeže Jana Pavla II. Eliška Librová byla sice u toho, ale mimořádná atmosféra tohoto shromáždění jí trochu unikla. „Stává se mi, že když se modlím, nevnímám, co se děje kolem mě. O některých věcech, například o zátazích, které byly s poutí spojené, jsem se dozvěděla až později.“

Životním zážitkem pro ni bylo setkání s papežem Janem Pavlem II. Jela se zájezdem věřících na svatořečení Anežky České konané 12. listopadu 1989 v Římě. Při audienci jí papež požehnal a podal jí ruku. „Na té audienci byl i Tomáš Halík. Nevěděli jsme tenkrát, kdo to je, ale říkal, že podle nějakého proroctví se mají české země po kanonizaci Anežky dočkat míru a pokoje. A ono se to za pár dnů fakt stalo. Bylo to úžasné.“

Láskou se nic nepokazí

Po sametové revoluci Eliška s manželem pomáhala v Kobeřicích založit buňku KDU-ČSL (Křesťanská a demokratická unie  Československá strana lidová). „Ruda Stuchlík byl předseda lidovců a manžel mu dělal pravou roku. I já jsem pomáhala a někdy jsem s ním jezdila i na schůze nebo sjezdy,“ vypráví.

Prostřednictvím Charity se setkala se slovenským misionářem působícím na Ukrajině Petrem Krenickým, který vyprávěl o těžkém životě lidí v Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Zapojila se do projektu adopce seniorů na dálku. V městečku Tjačiv si vybrala svou první „babičku“, kterou podporovala až do její smrti. „Když zemřela, hned jsem žádala, ať mi najdou další babičku, která nejvíce potřebuje pomoc,“ vypráví.

Jejím životním krédem je láska: „Miluj a budeš milována. Neubližuj, nebude ti ublíženo. A když se stane, že mi někdo ublíží, dokážu okamžitě odpustit a nemyslím na to. To je dar od mé maminky a stařenky, který mi v životě strašně moc pomáhá. Důležité také je nehledat chyby u druhých, ale vždycky u sebe. A láskou se ještě nikdy nic nepokazilo.“