Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ishka Lichter roz. Roudnická (* 1930)

• narozena 5. srpna 1930 v Kolíně

• smíšená, nenábožensky založená česko-židovská rodina obchodníka s uhlím

• od roku 1939 žili rodiče odloučeně, pamětnice s matkou a bratrem ve Vidláku

• červen 1942 – otec deportován do Terezína, v roce 1944 zahynul v Osvětimi

• 1944 – vyloučena ze školy, práce v továrně na cukrovinky v Kutné Hoře

• 1945–1949 – studium na obchodní akademii v Praze

• únor 1949 – svatba s Georgem Lichterem a vystěhování do Spojených států amerických

• podzim 1949 – leden 1951 – žila s manželem v Izraeli

• 1951 – návrat do USA

• tři děti, studium jazyků a náboženství, práce v cestovní kanceláři

• založila vzpomínkový hudební festival v Kolíně

• žije v Boulderu v americkém státě Colorado

Ishka Lichter žije téměř šedesát let ve Spojených státech amerických. Krásné české jméno Jindřiška si zkrátila na pro cizince přijatelnější „Ishka“, výbornou češtinu si ale uchovala. Nedá dopustit na své rodné město Kolín, přestože se cítí být Američankou. „Žiju venku tolik let, že se nemůžu za Češku považovat. Jsem tedy Američankou, ale spíš zvykem,“ přiznává.

Narodila se 5. srpna 1930 v Kolíně do smíšené rodiny. Její otec Jan Roudnický pocházel z české židovské rodiny, která žila v chorvatském Belovaru, kde jeho otec založil pivovar. Před první světovou válkou se ovšem rodina vrátila do Čech. V Kolíně se otec stal společníkem svého strýce a provozovali velkoobchod s uhlím. S matkou Annou, rozenou Sychrovou, se seznámil díky svému zaměstnání. Byla křesťanka, ale z církve vystoupila, stejně jako její manžel. Rok po svatbě se manželům narodil syn Ivan a o pět let později dcera Jindřiška, dnes Ishka. Rodina Roudnických byla zcela nenáboženská – otec do synagogy nechodil, židovské svátky ani tradice se nedodržovaly a děti byly ve škole osvobozeny z výuky náboženství. 

Spoleh na demokratickou zemi

Roudničtí patřili v Kolíně mezi významné rodiny i proto, že byli poměrně zámožní. Pamětnice uvádí, že její babička byla předsedkyní židovského podpůrného sociálního spolku a dědeček věnoval desku do synagogy na památku padlých v první světové válce. Její otec v podpoře chudých a potřebných pokračoval. „Vzpomínám si, že například koupil dětem ve škole zimní čepice nebo dával uhlí těm, kteří ho potřebovali,“ popisuje Ishka Lichter. Velmi důležitou roli v rodině hrála úcta k prezidentu Masarykovi a prvorepublikové demokracii, na niž je pamětnice dodnes hrdá a považuje ji za jednu ze zásad, které ji osobně formovaly. „Když před válkou otce jeho synovec vybízel k emigraci, tatínek důrazně odmítl právě kvůli tomu, že spoléhal na demokratické Československo,“ připomíná pamětnice postoj, který nebyl především u židovských obyvatel Československa nijak neobvyklý.

Konec idylické první republiky jako by předznamenal pohřeb Tomáše Garrigue Masaryka na podzim roku 1937. Tehdy sedmiletá Ishka Lichter stála čestnou stráž při obřadu na počest prezidentova pohřbu. Z Německa pronikaly zprávy o horšící se politické situaci. I pod jejich vlivem otcova sestra v roce 1938 emigrovala do Palestiny. „Nebyla vůbec sionistka, ale Židy tehdy už skoro žádné země nepřijímaly,“ připomíná pamětnice. Ve stejné době nechala matka obě děti pokřtít. „Farář českobratrské církve evangelické Verner se tehdy zachoval velice statečně. Pokřtil mnoho Židů, a dokonce jim zajistil falešné starší křestní listy po lidech, kteří už zemřeli,“ vzpomíná Ishka Lichter. Jasně jí utkvěl v paměti i 15. březen 1939, kdy z okna spolu se služebnou sledovala německé vojáky. „Řekla jsem jí, že bych raději byla miminko nebo stará bába, abych se na to nemusela dívat,“ vybavuje si.

Léto 1939 strávila rodina na letním bytě na Vidláku u Kutné Hory. Tehdy se rodiče dohodli na rozluce manželství proto, aby ochránili děti. Na nežidovské partnery žijící ve smíšených manželstvích vyvíjeli nacisté tlak, aby se rozvedli. „Nikdo tehdy nemohl tušit, že kdyby se rodiče nerozvedli, otec by pravděpodobně musel do koncentračního tábora až těsně před koncem války a možná by přežil,“ komentuje pamětnice rozhodnutí rodičů. Ishka Lichter s bratrem a maminkou zůstali od září 1939 ve Vidláku, zatímco otec žil v Poděbradech společně se svou matkou. O obchod přišel, dostal ho árijský správce, a vilu Roudnických v Kolíně zabavilo gestapo.

Z gymnázia do fabriky

Pamětnice složila zkoušky na gymnázium v Kutné Hoře a ve studiu pokračovala tam. S tatínkem se viděla naposledy v roce 1942, krátce předtím, než byl v červnu 1942 spolu se svou matkou, babičkou pamětnice, deportován do ghetta v Terezíně. Z gymnázia však musela po třech letech, v roce 1944, odejít, protože jako míšenka prvního stupně nesměla ve studiu pokračovat. Poté nastoupila do továrny v Kutné Hoře. „Denně jsem škrabala asi třicet kilo brambor. Poslední měsíc jsem díky známým mohla přejít do expedice, což už bylo lepší,“ vysvětluje Ishka Lichter.

V továrně zůstala až do konce války a na Vidláku se také dočkala osvobození. „Maminka na půdě našla československou vlajku, takže jsme ji hned na zahradě vyvěsily. Najednou kolem procházel německý voják, protože těch v okolí bylo stále dost. Volaly jsme na něj: ‚Marš pryč!‘ a vůbec jsme si neuvědomily, jak to bylo nebezpečné a co nám mohl udělat,“ usmívá se dnes pamětnice. Jejich dům tehdy zabrali vojáci Rudé armády, na které má poměrně dobré vzpomínky, protože „ukradli jedině harmoniku, jinak nic“. V květnu 1945 se setkala s babičkou, otcovou matkou, která zůstala po celou válku v Terezíně, odkud ji po osvobození přivezl bratr Ivan. Ishka Lichter doplňuje: „Babička zemřela dva týdny po příchodu do Kolína, stihla jsem se s ní naposledy vidět v nemocnici. Tatínek bohužel nepřežil – z Terezína odjel na podzim roku 1944 do Osvětimi a tam zahynul.“

Pryč díky sňatku

Po osvobození začala studovat na Českoslovanské akademii obchodní Dr. Edvarda Beneše v Resslově ulici v Praze. Odmaturovat však nestihla, po třech a půl roku byla ze školy vyloučena, tentokrát ne kvůli židovskému původu, ale proto, že se provdala za Američana. Ishka Lichter to s úsměvem vysvětluje: „V létě 1948 přijel do Československa můj bratranec z Izraele a rozhodně nechtěl, abych tady po komunistickém převratu zůstala. Domluvili jsme se, že mi sežene někoho, za koho se vdám, a pak se rozvedu, hlavně abych mohla odjet ven. Domluvil mi svého přítele, amerického vojenského leteckého instruktora. Vdala jsem se a rozvedla, ale až po šestadvaceti letech a třech dětech.“

George Lichter byl Američan a sloužil jako pilot stíhaček ve druhé světové válce. Po návratu do civilu se živil jako obchodník s látkami, ale v roce 1948 se ke své profesi vrátil – nastoupil totiž jako instruktor vojenských pilotů a cvičil budoucí stíhače v Izraeli. S původně fingovaným sňatkem souhlasil a v únoru 1949 si v Praze vzal Jindřišku Roudnickou, dnes Ishku Lichter. Tu krátce poté vyloučili ze školy, ale už za měsíc, v březnu 1949, odjela se svým manželem do New Yorku. „George pokračoval do Izraele a mě nechal u svých rodičů v Brooklynu. Byli to skvělí lidé a přijali mě úžasně,“ líčí pamětnice. Tvrdí, že z Československa odjet chtěla kvůli kurzu, který země zvolila po komunistickém převratu, a také proto, že se nikdy nesmířila s tatínkovou smrtí a snažila se z toho důvodu začít nový život.

V Izraeli se žilo lépe

Od léta 1949 žila více než rok a půl s manželem v Izraeli. „Bydleli jsme v Jaffě a zemi jsem si zamilovala. Tehdy se žilo v Izraeli mnohem lépe než dnes,“ popisuje pamětnice euforické první roky nově vzniklého židovského státu. „Nemluvilo se tam tolik hebrejsky, stačilo se někoho zeptat na ulici na to či ono a okamžitě vznikla konference v polštině, češtině nebo angličtině, jak dotyčnému odpovědět hebrejsky,“ říká s úsměvem. Dokonce s manželem uvažovali, že v Izraeli zůstanou, ale z obavy, že by nemusela dostat americké občanství, z plánů sešlo a vrátili se do USA. Společně vychovali tři děti, a přestože péče o ně spočívala především na ní, našla si Ishka Lichter čas i na studium. „Jsem to, čemu se říká věčný student. Studovala jsem hebrejštinu i arabštinu, religionistiku, asi i proto, že mě v dětství ze školy vyhodili,“ vysvětluje. George Lichter zemřel v roce 2013.

Po roce 1989 se Ishka Lichter může opět vracet do vlasti, především do Kolína, svého rodiště. Zasloužila se o vznik hudebního festivalu, který připomíná židovské obyvatele města. V roce 2017 proběhl už 18. ročník této hudební slavnosti. „Chci tím mimo jiné připomenout, že město Kolín ztratilo mnoho tím, že přišlo během války o svou židovskou obec,“ vysvětluje. Přijímá i pozvání na besedy ve školách a zdůrazňuje, jak byla výjimečná masarykovská první republika. „Její odkaz chci připomínat, protože je velmi důležitý a nesamozřejmý,“ uzavírá své vyprávění pamětnice.