Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Liebermann CSc. (* 1937)

• narozen 6. listopadu 1937 ve městě La Paz v Bolívii

• otec Wilhelm Liebermann, povoláním báňský inženýr, byl původem z Polska, do Bolívie přišel za prací roku 1934

• matka Nelly, rozená Galleguillos, pocházela z rodiny bolívijských statkářů

• vyrůstal ve vesnici Quime, později ve městě Oruro

• v roce 1959 promoval na technické univerzitě ve městě Oruro

• v letech 1959–1963 postgraduální studium na Vysoké škole báňské v Ostravě

• v roce 1963 sňatek s Jiřinou Kuklišinovou, vychovali tři děti

• v letech 1967–1976 žila rodina v Bolívii

• v roce 1976 návrat do Československa

• v roce 1983 odjela rodina do Mexika

• v roce 2017 návrat do Československa, do Rožnova pod Radhoštěm

Emil Liebermann dospíval v první polovině padesátých let v Bolívii. Politická situace v zemi tehdy byla na místní poměry docela klidná, studoval střední školu ve městě Oruro, kde s matkou žili. Vášnivě rád poslouchal hudbu. S kamarády zřídili na internátu místnost s gramofonem, kam si chodili pouštět desky. Miloval Händela, Bacha, Dvořáka, a zejména Smetanovu Vltavu nebo Mou vlast. Když skladby poslouchal zabořený v křesle, představoval si neznámou krajinu, kterou skladatel musel milovat. Tehdy ještě netušil, že o pár let později se bude procházet kolem břehů této řeky a že v Československu dokonce nalezne životní lásku.

Z Polska do bolívijských dolů

Emil Liebermann se narodil 6. listopadu 1937 v bolívijském La Paz. Otec Wilhelm Liebermann pocházel z Polska, z Haliče, kde s rodinou žili ve městě Drohobycz. Byli židovského vyznání. Za první světové války utekli z Haliče před Rusy, do konce války pak žili v Prostějově, kde se nacházela početná židovská komunita. Otec i jeho bratr, strýc Henryk, tedy mluvili česky. Emil Liebermann bohužel nezná podrobnosti, otec zemřel, když byl ještě malý a o těchto věcech spolu nemluvili. Wilhelm Liebermann, tehdy už vystudovaný hutní inženýr, byl v první polovině třicátých let na dovolené v Německu, kde dostal nabídku odjet pracovat do bolívijských dolů. Zaostalá země jej příliš nelákala, přesvědčila ho výše platu, který mu byl nabízen. Do Bolívie pak odešel i jeho bratr Henryk.

Usadil se v zalesněném údolí, obklopeném vrcholy And, v malém městečku, spíše vesnici, Quime (department La Paz). Nacházelo se jihovýchodně od města La Paz u řeky Khatu v provincii Inquisivi. Místní obyvatelé byli převážně mestici, potomci původních indiánů – Aymarů. Když jednou zašel na oběd, seznámil se s Nelly Galleguillos, dcerou statkářů. Zamilovali se do sebe a vzali se. Kromě Emila (1937) se jim narodila ještě dcera Soňa (1944). „Rodina mé maminky vlastnila velký statek, kde bylo několik tisíc ovcí, v podstatě z toho žili. Z ovcí měli mléko, dělali desítky sýrů, které prodávali. Ta organizace byla koloniální, to znamená, že na tom velkém statku bylo plno tzv. indiánů, původních lidí, kteří dostali kousek půdy od majitele statku, aby si mohli pěstovat. Museli pěstovat pro pána, za to měli svoje pozemky, na kterých si postavili svoje domečky. A z toho také žil majitel toho statku. Moje matka byla dcera z takové rodiny,“ vzpomíná Emil Liebermann.

Život v Bolívii, nejvýše položené a nejvíce izolované zemi Jižní Ameriky, měl i svá negativa. Od roku 1943 v Bolívii probíhala série krvavých pučů a vojenských diktatur. V roce 1952 se chopila moci civilní vláda. Byly znárodněny cínové doly a indiáni dostali poprvé volební právo. Další vlna vojenských vlád začala v roce 1964 a skončila až v roce 1982, kdy se k moci opět dostali civilisté. Poté nastal ekonomický rozvoj země.

Co bylo komunistické, bylo nejlepší

Emil Liebermann si vzpomíná na rané dětství s oběma rodiči v městečku Quime. Otec, hutní inženýr, jezdíval asi jedenkrát za deset dní do dolů. Cestu musel absolvovat na mule, v horském terénu by kůň neobstál. Maminka byla v domácnosti. Chovali slepice, kachny, muly a koně. V Quime chodil do školy a hrával s kamarády fotbal na rozlehlých prostranstvích u domu. Když bylo Emilovi asi devět let, rodiče se rozvedli. S matkou se přestěhovali do města Oruro. Prostředí bylo jiné, bujnou vegetaci a příjemné teploty vystřídalo extrémně chladné a suché klima v nadmořské výšce 3 735 metrů.

Ve městě vystudoval státní střední školu a ve studiu pokračoval na technické univerzitě. Chtěl být hutním inženýrem jako jeho otec. Roku 1959 končil studia s výborným prospěchem. Zkusil zažádat o státní stipendium na postgraduální studium v Evropě. Jeho žádost byla schválena, dostal na výběr z několika evropských zemí, mimo jiné Francie nebo Německa. Vybral si Československo. Hned se mu propojilo se Smetanovou a Dvořákovou hudbou. Rozhodl se, že zde stráví následující studijní léta. Socialistické zřízení v zemi pro něj nebylo ničím, co by považoval za překážku. „Že to byla socialistická země, to byla situace, která mě spíš přitahovala, protože v té době u nás každý mladý člověk byl proti Americe – naši vykořisťovatelé atd., škatulky, které dávali politikové a my jsme se k tomu názoru přidali. Tím pádem co bylo komunistické, socialistické, bylo nejlepší. Takže to mi spíš nahrálo, abych jel sem,“ vzpomíná.

Jeho první kroky vedly do Olomouce, kde se několik měsíců učil základy češtiny. Poté odjel do Ostravy, kde byl přijat na doktorandské studium Vysoké školy báňské (VŠB). „Dělal jsem takové výzkumné práce pod vedením jednoho profesora, vybral jsem si obor slévárenství železných kovů. Můj diplom byl báňský inženýr, tady jsem pokračoval, věnoval jsem se těžbě rud, ze kterých se dá získat železo, měď a další kovy.“ V Československu si zvykl poměrně rychle. Jako cizinec z Latinské Ameriky budil v lidech zvědavost, každý se s ním snažil dát do řeči, lidé se k němu chovali hezky. Docházel do menzy VŠB, kam chodili na oběd také zaměstnanci konzervatoře. Roku 1961 zde uviděl procházet krásnou blondýnku. Zaujala ho na první pohled. Několik následujících dní přemýšlel, jak ji oslovit. Zanedlouho se ocitli vedle sebe ve frontě a problém byl vyřešen. Později spolu začali chodit.

Rodina se shledala po roce v Rio de Janeiru

Dívka se jmenovala Jiřina Kuklišinová, učila na konzervatoři hru na cimbál. Pocházela z Rožnova pod Radhoštěm, její předkové žili shodou náhod v Haliči jako rodina Emilova tatínka, pocházel odsud její otec. Roku 1962 Jiřina otěhotněla. Rozhodli se, že se vezmou. Na Vánoce Jiřina Emila přivezla představit rodině, která jej přijala bez jakýchkoliv potíží. Brali se v únoru 1963. Téhož roku se jim narodila první dcera Naděžda. Rodině se podařilo získat v Ostravě skromný byt. Společný život si neužívali příliš dlouho. Roku 1966 Emilovi skončilo vízum a s titulem CSc. se vrátil do rodné Bolívie. V době jeho odjezdu byla Jiřina Liebermannová znovu těhotná, roku 1966 spatřila světlo světa druhorozená dcera Soňa. Znovu se shledali v roce 1967. „Nemohl jsem tady zůstat, měl jsem stipendium od československé vlády, abych tady dodělal postgraduál a konec. Nemohl jsem říct: ‚Teď tady zůstanu.‘ Musel jsem jet zpět. A protože už jsem byl ženatý a Jiřina byla moje manželka, mohla jet za mnou.“ Manželka požádala o možnost vycestovat a následovala jej i s oběma malými dcerami. Čekal je v Rio de Janeiru na letišti, společně pak letěli do Bolívie.

V říjnu 1967 byl v zemi zavražděn bolívijskou armádou revolucionář Ernesto Che Guevara, který ve venkovských oblastech strávil 11 měsíců. Chtěl zde rozpoutat další partyzánskou válku, nečekal ale nezájem místních. Zdejší obyvatelé o revoluci nestáli. Přestože byla země chudá a v jejím čele stál diktátor, obyvatelé venkova, kde se se svými muži Che Guevara pohyboval, se k němu nepřipojili.

Emil Liebermann po návratu do země učil na univerzitě metalurgii kovu. Žili v pronajatém domku ve městě Oruro, později si postavili vlastní. Jako běžní členové střední třídy měli služebnou. V zemi panovaly propastné sociální rozdíly. Manželka se v novém prostředí rychle adaptovala. Začala opět hrát na klavír, který jí půjčila manželova maminka. Koncertovala, dávala hodiny, organizovala hudební programy pro univerzitu a rozhlas, začala ve městě pořádat varhanní koncerty, později různé přednášky a kulturní programy. V Bolívii také na dálku prožívala okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, tatínek jí posílal noviny a časopisy. Emil Liebermann působil ve státním výzkumném ústavu kovů, podílel se i na výzkumu lokality El Mutún, největšího naleziště železné rudy na světě. Za pobytu v Bolívii se jim narodil syn. V zemi zůstali do roku 1973, kdy proběhl převrat v sousedním Chile a Jiřina Liebermannová už se zde necítila bezpečně. Odjela s dětmi do Československa, Emil Liebermann rodinu následoval později, musel dokončit práci.

Přes oceán se stěhovali ještě dvakrát

Začátky nebyly růžové. Jako cizinec s dobrým postavením a zaměstnáním, který se dobrovolně rozhodl pro život v Československu, na mnohé zřejmě působil jako špion, nějakou dobu nemohl sehnat práci. Později byl přijat do Hutního projektu v Ostravě, kde se s rodinou usadili. Běžně na něj lidé reagovali opět velmi vřele, dávali se s ním do řeči, zvědaví na život v Bolívii. Přestože žili s rodinou v podstatě spokojeným životem a životní úroveň zde byla vyšší než v rodné zemi, postupem let si Emil Liebermann uvědomoval, že se necítí svobodně. Neměl žádné problémy s režimem, ale časem mu začala vadit všudypřítomná kontrola a omezení. Začátkem osmdesátých let dostal pracovní nabídku z univerzity v Mexiku. S rodinou začali opět balit kufry. Tentokrát to bylo trochu složitější, s dětmi ve školním věku bylo třeba řešit spoustu formalit, nakonec roku 1983 vycestovali. Tentokrát už bez nejstarší dcery, která se vdala a měla dítě. V Československu zůstal také ovdovělý otec Jiřiny Liebermannové. Emil učil na univerzitě v Mexico City, jeho žena dávala hodiny klavíru. V Mexiku koupili dům.

Jiřina Liebermannová vzpomínala pro Paměť národa v roce 2021, jak od roku 1986 vyjížděla do Československa za rodinou. Vždy dostala povolení maximálně na měsíc, po příjezdu do země se musela hlásit na policii. Revoluční události roku 1989 v Československu prožívali na dálku v Mexiku. Roku 2017 se natrvalo vrátili do České republiky, v roce 2021, v době natáčení, žili v Rožnově pod Radhoštěm.