Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Lihun (* 1938  †︎ 2022)

• narozen 5. března 1938

• otec byl v letech 1942-1945 nuceně nasazen v Německu

• v roce 1946 rodina osidlovala pohraničí, odstěhovala se z Rokycan do Rájce u Pňovan

• v letech 1971-76 vystudoval zemědělskou školu

• vystřídal řadu zaměstnání - listonoš, dělník ve Škodových závodech, traktorista, podnikový řidič

• staral se o obecní fotokroniku

• zemřel 27. prosince 2022

Vladimír Lihun se narodil 5. března 1938. S rodiči a starší sestrou žili v Rokycanech.

Před válkou bydleli ve „vysokém domě u kasáren“. Protože však otec byl komunista v ilegalitě, přestěhovali je Němci do tak řečeného „nouzáku“, což byla dlouhá budova, na vchod připadaly tři rodiny, každá obývala jednu místnost.

Když nebylo co jíst...

V roce 1942 byl Vladimírův otec nuceně nasazen na práci do Říše. Pracoval v továrně Flugmotorenwerke Ostmark (FO Werke) ve Vídni, kde se vyráběly letecké motory. Pro jeho rodinu začaly krušné časy, ocitla se bez živitele. O děti se až do konce války starala jen maminka. Aby je zaopatřila, vykonávala pomocné práce, pracovala jako nádenice u sedláka, vyráběla slaměné tašky a pupuče. Otec totiž nedostával žádný plat a Němci jeho ženě posílali týdně poukázku na pouhých 10 korun. „Byla to pohnutá doba. V létě, když už nebylo co jíst, mě maminka dala do kočáru, sestra šla za ruku a chodili jsme z Rokycan pěšky do Rakový, kde bydlel sedlák, u kterého máma pomáhala na jaře při sázení brambor, na podzim při dobývání. Selka občas, když jsme šli domů, vzala chleba a dala ho mámě. O té době se mi těžko povídá, i bych možná mohl začít brečet.“

Někdy šla maminka se sousedkou do kina a Vladimíra hlídala sestra s kamarádkou. Takové večery si krátili opékáním chleba na svíčce. Sladkosti děti dostávaly až po válce. Vladimír vzpomíná, jak maminka chodila do Orionky koupit „zlomky“, jak se říkalo rozlámaným oplatkám. Nebo se sestrou mlsali cukroví, měli však dohromady jen 5 dkg na celý měsíc.

Střepiny z bomby

Vladimír zažil ve svém rodném městě také nálety. Dodnes mu je připomínají střepiny z bomby, které si schovává v dřevěné dóze, a chce je věnovat muzeu: „Kolem 27. dubna 1944 byl jeden den nálet na Škodovku, na rokycanské nádraží. Při té příležitosti bomba ustřelila roh rokycanské sokolovny, že bylo vidět do loutkového divadla. Byla tam díra a bylo vidět, jak v divadle visely loutky. Když byl nálet na rokycanské nádraží, v hliništi, ve stěně vznikly trychtýřky. Jako kluci jsme tam chodili a vyloupávali jsme je, v nich byly střepiny od bomb. Ty mám stále schované, ještě dětskou rukou mám napsané, že to jsou střepiny z bomb z náletů z 24. - 27. dubna 1944.“ 

Rokycanská domobrana

Když se válka chýlila ke konci, přijel domů Vladimírův otec. Fabriku ve Vídni, kde původně pracoval, zničilo bombardování. Němci proto přesunuli výrobu do podzemní továrny v Dubnici nad Váhom. Přeložili tam i Lihuna. Jak postoupila fronta na Slovensku, otec odtud utekl. V květnu 1945 vstoupil do nově vzniklé rokycanské domobrany. Její příslušníci hlídali přístupové cesty k městu, aby se do Rokycan nedostali prchající němečtí vojáci a neškodili tam. „Chlapi hlídali, aby neměli Němci přístup k městu. Maminka mu tam nosila suché oblečení, protože furt pršelo a oni tam leželi a hlídali.“

Po osvobození se materiální situace rodiny výrazně zlepšila. Otec začal znovu vydělávat, pracoval ve válcovně. Navrátili se také do lepšího bytu nedaleko kasáren.

Osidlování pohraničí

V roce 1946 Vladimírův otec uposlechl vládní výzvu a vydal se osidlovat pohraničí, ze kterého byli odsunuti Němci. Našel usedlost v Rájově u Pňovan. Celá rodina se stěhovala na žebřiňáku. Nebrali si s sebou žádný nábytek, protože dům měl být plně vybaven. Až na místě s rozčarováním zjistili, že bývalý nájemník všechno odvezl a v bytě zůstal jen starý rozbitý nábytek a postele bez roštů. Časem se však zabydleli.

I malý chlapec vnímal zjitřenou poválečnou atmosféru v pohraničí a silný protiněmecký sentiment. Pamatuje si například, jak se na hrázi pňovanského rybníka odstraňoval pomník obětem první světové války, protože měl německý text. Nebo jak majitelé místního zámku emigrovali z obav před politickým vývojem v Československu.

Vladimír začal chodit do školy v Pňovanech. Měšťanskou školu navštěvoval v Jezné, poslední devátý ročník pak docházel na vyučování na pňovanskou faru. Ředitel školy přemlouval Vladimírova otce, aby ho dal studovat, že se dobře učí. Kluka tehdy bavila letadélka a chtěl se jít učit konstruktérem do Brna. Na vyhlídnutou školu jej však nevzali, upřednostnili syna okresního funkcionáře. Poté jej doma přemluvili, aby se učil těžké keramice. To ho nebavilo a ze studií zběhl. Od roku 1955 pracoval jako listonoš ve Stříbře. Jednou ale zapomněl v jednom domě peněženku s 15 tisíci a domácí mu ji zapřeli. Z pošty jej vyhodili.

Další zaměstnání našel ve Škodových závodech, kde dělal i jeho otec. Od roku 1959 zde Vladimír obsluhoval vrtačku. Nespokojil se ale s nízkou mzdou a nechal si napsat od pňovanského předsedy potvrzení, že musí jít pracovat místo svých starých rodičů do jednotného zemědělského družstva, aby mohl Škodovku opustit. Absolvoval kurz na traktoristu.

Dne 1. ledna 1964 vznikl v Pňovanech státní statek. Mládež totiž nacházela uplatnění v průmyslu a na polích chyběli pracovníci. Družstevníci se proto dohodli, že své polnosti darují státu. Vladimír na statku jezdil s jedním z prvních traktorů Zetor, staral se rovněž o postřiky.

Jednou při přepravě býků se mu stal úraz - býk ho nabral rohem do zad a způsobil mu zdravotní potíže, které jej poté často trápily. Na statku mu doporučili, aby si doplnil vzdělání. Proto v letech 1971-1976 dálkově studoval střední zemědělskou školu. Působil také jako osobní šofér, vozil lidi na ředitelství, rozvážel pracovníky apod. V roce 1976 si udělal kapelnické zkoušky. Na statku vystřídal ještě několik profesí - působil jako nákupčí, jezdil s nákladním autem.

V současnosti je Vladimír Lihun v důchodu. Vytváří místní fotokroniku. Fotil akce Sokola, požárníky, židovský hřbitov, stavbu hracholuské přehrady, stavební proměny obce. Nasbíral kolem 7000 fotografií a poskytl je např. pro knihu o původním stříbrském okresu a pro knihu Fenomén Hracholusky.