Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubor Linhart (* 1925  †︎ 2017)

• narodil se 16. dubna 1925 v Hronově

• rodiče byli úspěšní a bohatí podnikatelé

• po roce 1948 o všechno přišli a pracovali jako nádeníci

• pamětník s manželkou museli odejít do rozpadlé chalupy

• pracoval v komunálu, kde uplatnil svůj výnosný patent

• v roce 1959 ho odsoudili k jednomu a půl roku vězení za neoprávněné obohacování

• manželka musela tvrdě dřít, pracovala i s azbestem

• po sametové revoluci se domohli rehabilitace a restituce

• majetek dostali zpět v dezolátním stavu

• pamětník se stal autorem mnoha patentů

• v roce 2017 zemřel po těžké nemoci

Rodiče Lubora Linharta byli úspěšnými a bohatými podnikateli na Hronovsku. Rodina jeho manželky se vypracovala podobným způsobem. Nicméně po vítězství komunistů v roce 1948 oběma rodinám všechen majetek znárodnili a bývalí továrníci museli pracovat jako nádeníci. „Můj táta dělal mazače na dole a tchán v textilce rozvážel cívky ke tkalcovským stavům, prostě je ponížili sešlápnutím až na dno,“ popisuje rodinnou situaci pamětník.

Mladá Linhartova rodina musela bydlet ve ztrouchnivělé chalupě, a navíc hlavního živitele rodiny neprávem odsoudili a uvěznili za neoprávněné obohacování. Manželka Irena musela tvrdě dřít v různých dělnických povoláních, kde pracovala i s azbestem. Tato skutečnost jí způsobila zdravotní problémy, které zřejmě přispěly k její zhoubné nemoci. Po sametové revoluci se Linhartovi sice dočkali soudní rehabilitace a navrácení majetku, nicméně v dezolátním stavu.

V rodině měli vyhlášené cukráře

Maminka Žofie, rozená Krtičková, absolvovala klášterní výchovu v Broumově a v Moravské Třebové, kde se naučila skvěle vařit. Její otec, vynikající hronovský cukrář Antonín Krtička, vlastnil cukrárnu naproti rodnému domku Aloise Jiráska. Po něm ji převzal jeho syn Stanislav. „Připravoval jsem tam jako kluk ve sklepě zmrzlinu, což bylo opravdu skvělé,“ usmívá se pamětník.

Matčin bratr Vladimír Krtička na počátku války pracoval jako dělník a jednoho dne se rozhodl, že odjede do Anglie. Vzal bicykl a přes Beskydy dojel až do Vratislavi, kde ho zavřeli do vězení. Přesto se později dostal do Izraele, získal tu vojenský výcvik. Zúčastnil se bitvy u Tobruku pod velením generála Karla Klapálka. Nakonec se skutečně dostal do Anglie a létal u RAF. Po válce se vrátil zpátky do Československa a dobrodružný životní příběh vyprávěl svému synovci.

Tatínek Miroslav Linhart měl další čtyři bratry a všichni se stejně jako on v životě velmi dobře uplatnili. „První kšeft mého táty byl v jeho 16 letech, když prodal na sousední statek pumpu poháněnou větrníkem,“ usmívá se s hrdostí pamětník. Kromě jiného jeho otec provozoval liščí farmu a spolupracoval s židovskými obchodníky v Hronově. Později se zabýval provozem tkalcovny v Hronově a zpracováním starého textilu ve své továrně.

Žofii a Miroslavu Linhartovým se narodily dvě děti, syn Lubor a dcera Miloslava, později provdaná Peršínová.

Židé z Hronova zmizeli

V Hronově existovala početná židovská komunita, patřily jim v podstatě všechny továrny a peněžní ústavy. Drtivá většina Židů mluvila německy, výjimkou byla například rodina Hostovská, z jejíhož středu pocházel známý spisovatel a novinář Egon Hostovský. Po válce se prakticky nikdo nevrátil. „Vzpomínám si na pětiletého židovského chlapečka Tomíka Bermanna, jak se loučil s rodinou, když měl jet vlakem Nicholase Wintona do Anglie. Nevrátil se, zůstal v Anglii a majetek, který mu tu po rodičích zůstal, prodal,“ vzpomíná pamětník.

Tomáš Bermann měl vskutku pestrý život. Jeho rodiče i většina příbuzných zahynuli v koncentračním táboře. On sám žil do roku 1951 ve Skotsku u pěstounů. Poté studoval hydrobiologii v USA, kde se i oženil. Po ukončení studií odjel s rodinou do Izraele, kde žili v kibucu Amiad. Pracoval v ústavu hydrobiologie na Genezaretském jezeře. Manželka Deborah, s níž zplodil tři dcery, měla také židovský původ. Její rodina pocházela ze Lvova a Tarnova.

Po sametové revoluci se opakovaně vracel do Čech i do Hronova, přestože rodinný dům tu prodal. S Nicholasem Wintonem jej pojilo dlouholeté přátelství. V roce 2009 se účastnil vzpomínkové jízdy Wintonova vlaku z Prahy do Londýna na památku dětí, které již do záchranného transportu nestihly nastoupit. Příběh Tomáše Bermanna zachytil slovenský režisér Matěj Mináč ve filmu Síla lidskosti. (zdroj: ČTVRTEČKOVÁ, Alena. Osudy židovských rodin z Náchodska 1938–1945. Liberec, 2010, s. 72-75.)

Na podnikání se připravoval odjakživa

Lubor se od dětství připravoval na dráhu podnikatele. Ve 13 letech ho strýc Stanislav vzal na inspekční cestu k firemním dodavatelům jeho cukrárny. Jednalo se například o čokoládovnu Dejmal, jež také dodávala čokoládu k anglickému dvoru, či Baťovy závody. Odtud si Lubor odnesl mnoho zážitků. V uzenářských dílnách stříleli vepře na pojízdném páse. Prasátka strčila hlavu do okénka, dostala ránu a jela dál ke zpracování. Podobným způsobem fungoval pás s botami. Lubor se proletěl i firemním letadlem.

Za války pracoval jako dělník

Základní školu vychodil v Hronově, střední vzdělání absolvoval v Náchodě. Z oken náchodského gymnázia sledoval v roce 1939 zástupy německých vojáků mašírujících do nitra Československé republiky. V roce 1944 i na pamětníka dolehla povinnost hlásit se na pracovním úřadě z důvodu nuceného nasazení. Důstojník jménem Vinař, jenž zde po uzavření hranické školy pro důstojníky vyučoval němčinu, doporučoval pamětníkovi, aby zmizel, přestože má jen půl roku do maturity. Hrozilo mu totiž nasazení do Německa.

„Řekl mi: ‚Ztrať se! Maturitu vyřešíme po skončení války,‘“ vypráví pamětník a dodává: „Šel jsem na pracovní úřad, kde právě seděl můj kamarád František Štěpánek.“ František Štěpánek po válce zahájil kariéru jako režisér v brněnském rozhlase. Poté působil v divadle E. F. Buriana, ale je známý hlavně svým působením ve Vinohradském divadle.

Kamarád pamětníkovi zařídil místo v takzvané šolcárně, což byla patrně opravna leteckých motorů pražské firmy na obrábění kovů Scholz, jež si u Žďáru nad Metují zřídila pobočku. Práce tu byla těžká, v podstatě jen za jídlo, přestože se pracovalo 12 hodin a šest dní v týdnu. Lubora Linharta odsud dostal strýček, který pracoval u hronovské strojírny Mach a Fischer. Pamětník dostal lehkou práci v dílenské kanceláři zmíněné firmy.

V kulometném hnízdě střežili cestu od celnice v Bělovsi

Na konci války se dobrovolně zapojil do místní studentské organizace a do boje proti nacistům. Studenti chytali například volně pobíhající koně a vodili je na shromaždiště. Také sloužil na hlídce s kamarádem Oldřichem Justem u kulometu, střežili cestu od Bělovsi.

„Střílet jsem neuměl, byl jsem tam jen do počtu, ale Olda měl vojenský výcvik a s puškou zacházel velmi dobře,“ upřesňuje svou roli pamětník. V Bělovsi se odehrál jeden z posledních střetů druhé světové války na našem území a zemřelo při něm mnoho zejména německých vojáků, ale i příslušníků Rudé armády a místních lidí.

Němečtí kolonisté prchali z Polska

Z území současného Polska utíkali němečtí kolonisté i se svými nádeníky a čeledíny a často procházeli Hronovem. Stalo se, že dav uprchlíků sledoval místní podnikatel Antonín Špáta a viděl, že dva z chlapců jdoucích za vozem německého sedláka jsou již na konci sil. Vzal je k sobě a zavolal lékaře. Ukázalo se, že jsou to Holanďané a že mají tyfus. Snad šlo o zajatce umístěné do německé Říše sedlákům na výpomoc. Uzdravili se a odešli do své domoviny. Na svého zachránce nezapomněli a po čase přijeli do Hronova na návštěvu.

Rod Špátů je v Hronově známý od druhé poloviny 19. století, kdy si Josef Špáta založil knihařství. Rád a dobře fotografoval a své snímky vydával jako pohlednice. Jeho syn Antonín si zřídil papírnictví na hronovském náměstí. Byl to všestranný a kulturní člověk, obdivovatel prezidenta Masaryka, zapálený sokol a sportovec a svou ženu Annu i potomky vedl k podobnému rozvoji. Měli tři děti – Zdeňku, Lubora a Jana. Posledně jmenovaný se stal známým dokumentaristou, stejně jako jeho dcera Olga Malířová Špátová. „To byla opravdu vzácná rodina, tihle Špátovi,“ zakončuje pamětník s uznáním. (zdroj: Bejvávalo aneb Hronov za našich pradědečků a prababiček I. Hronov, 2019, s. 135-138.)

Dělnická pěst dolehla i na milionáře v županu

Po maturitě Lubor začal pracovat v otcově závodu s názvem Linex na zpracování starého textilu. Ale už v roce 1946 se mu stal fatální úraz. Lis mu rozdrtil ruku a hrozila amputace. Díky erudici profesora Jana Zahradníčka z 2. chirurgické kliniky lékařské fakulty Univerzity Karlovy a první poválečné dodávce penicilinu do Československa o ni sice nepřišel, ale zůstaly mu celoživotní vážné následky.

Jenže nezůstalo jen u zdravotních katastrof, přišel rok 1948 a znárodňování majetku. „Říkali nám, že jsme milionáři. Přitom moje maminka tvrdě pracovala jako mistrová a místo pracovního pláště nosila starý župan,“ říká pamětník. Jejich podnik, přejmenovaný na Retex (Regenerace textilu), přičlenili k Bavlnářským závodům Mistra Aloise Jiráska a později ke Sběrným surovinám.

Firma se nadále zabývala zušlechťováním bavlnářského odpadu. V podniku stále pracoval jako vedoucí Lubor Linhart. Měl v úmyslu zpracovávat odpady chemickým způsobem a vytvářet z nich barvy a laky. „Používal jsem i chlornan sodný na čištění a bělení odpadů a postupně za využití několika svých patentů jsem docílil čistoty až 98 procent, což je čistota potřebná nejen k výrobě barev, ale i výbušnin,“ popisuje pamětník.

Tchán přišel o všechno

S manželkou Irenou, rozenou Židovou, spolu chodili dlouhých deset let, než se v roce 1950 vzali. Tchánovi Oldřichu Židovi v roce 1948 znárodnili jeho firmu Vinné sklepy a destilace likérů ve Zbečníku (součást Hronova). Vyrábělo se zde mimo jiné i známé víno Malaga či žaludeční likér fernet. Oldřich Žid pak musel pracovat v textilní továrně a později v závodu Tepna jako noční topič. Zemřel předčasně v roce 1967 kvůli problémům se srdcem.

Nicméně po znárodnění továrny Židovým ještě dva roky nechali rodinný dům. Ale 14 dní po nastěhování mladé rodiny Linhartových do podkroví vilku znárodnili a Lubora s Irenou zase vystěhovali.

Měli žít v bývalé líhni kuřat

Nejprve jim nutili vlhký a plesnivý byt na statku v Žabokrkách (součást Hronova), bývalou líheň kuřat o výměře 12 metrů čtverečních. Lubor Linhart několikrát odmítl byt převzít. „Pozval jsem tam hlavního hygienika doktora Šuta a ten řekl, že ten byt je vhodný pro rodinu s dětmi. Naštěstí se nás zželelo tajemníkovi místního národního výboru, sice to byl kovaný komunista, ale rovný chlap. Povolil nám opravit si starou chalupu po babičce,“ vypráví pamětník o tehdejším tvrdém a neslitovném zacházení s bývalými podnikateli i jejich rodinami.

Irena musela ještě půl roku bydlet u rodičů, než Lubor chalupu opravil. Chalupa měla shnilou šindelovou střechu, nebyla tu voda ani sociální zařízení, žádná kanalizace. Na stavbě mu pomáhala i jeho neuvěřitelně pracovitá a obětavá matka. „Maminka mi každou cihlu nahřívala na kamínkách, abych mohl zdít i v zimě. Házela mi je do patra, to by třeba tatínek neudělal, ten byl spíš na duševní práci,“ vysvětluje rozdíl mezi svými rodiči pamětník. 

V roce 1953 se pamětníkovi narodila dcera Rita Linhartová. Vystudovala medicínu na Karlově univerzitě. Ještě na škole se provdala za Františka Michalíka a narodil se jí syn Filip. O několik let později přišla dcera Magda. Manželství nevydrželo a Rita Erbenová se ještě jednou provdala.

Pěstoval jahody tak úspěšně, až ho zavřeli

Když pamětníka nakonec z domovského závodu vyhodili, mohl aspoň nastoupit jako úředník do pobočky v Hradci Králové. Dojížděl autobusem šest dní v týdnu, což bylo vyčerpávající a také drahé. Rozhodl se proto vzít práci u takzvaného komunálu. Komunální podniky byly národním majetkem v komunálním vlastnictví obcí, okresů či krajů, které s ním samostatně hospodařily. Většinou vznikaly z konfiskovaných živností a podniků. To znamená, že pokud například holiči zkonfiskovali jeho kadeřnický salon, mohl tam nadále pracovat jako zaměstnanec Komunálního podniku služeb.

Jedním z velkých úspěchů, které pamětník v novém zaměstnání zaznamenal, byly květinové truhlíky vyrobené z odpadů firmy Osinek v Kostelci nad Orlicí, zabývající se výrobou brzdového obložení. Všechny velmi levně vyrobené truhlíky se výhodně prodaly a komunál vydělal pěkné peníze.

Přesto se Lubor Linhart v roce 1959 dostal do vězení. Důvod byl prostý, údajně se neoprávněně obohacoval. Pamětník měl totiž smlouvu s JZD Rokytník o pěstování jahod. Kromě toho pěstoval i kozlík lékařský, jehož vysoká úroda mu zajistila splacení všech dluhů. Všechno bylo sice legální, ale přesto Lubora obvinili, že jahody pěstuje načerno. Odsoudili ho na jeden a půl roku odnětí svobody, které si odseděl ve věznici Ilava na Slovensku.

Irena Linhartová musela po manželovi převzít těžkou práci v komunálu. Musela tu mimo jiné manipulovat i s azbestem. Potom ji převedli na práci do chemické čistírny. Těžká práce a různé chemikálie, s nimiž pracovala, se podepsaly na jejím zdraví – vyústily v pozdější propuknutí zhoubné choroby. Irena Linhartová zemřela v roce 2011.

Ve vězení potkal elitu

V žaláři v Ilavě potkal Lubor Linhart mnohé bývalé živnostníky a vzdělané lidi z různých míst republiky. Seděli tu například již velmi staří bratři Petrofové, bývalí majitelé známé hradecké firmy vyrábějící klavíry. Jednou vězni večeřeli, když tu se náhle zvedl úplně neznámý člověk, přišel k němu a řekl: „Vy jste tady z nás nejmladší. Já vám budu dávat svoji cukrovkářskou dietu a vezmu si tu vaši šlichtu. Vy to musíte přežít a vyprávět mladým, co se dělo,“ vzpomíná s dojetím pamětník na svého přítele Jaroslava Veverku. Býval majitelem strojírny v Hodoníně s 20 zaměstnanci.

Lubor Linhart se po rozsudku u okresního soudu odvolal ke Krajskému soudu v Hradci Králové, ale neuspěl. Po sametové revoluci se rozhodl očistit své jméno u téhož krajského soudu, nicméně shledal, že tam pořád pracuje stejný člověk. „Říkal jsem si: ‚Prokristapána, kde se mám dovolávat?‘ A tak jsem šel na pražskou prokuraturu a tam se mi to nakonec podařilo,“ popisuje pamětník svou cestu za spravedlností.

Bývalého vězně nikde nechtěli zaměstnat

Když se vrátil z vězení domů, dlouho nemohl sehnat práci, nikdo ho nechtěl. Až když šla manželka jednou na náměstí pro vodu k pumpě, potkala bývalého majitele firmy na chladicí a výčepní zařízení Miroslava Šrůtka. Poptal se na zdraví i na manžela, a když se dozvěděl o pracovní nouzi, hned se nabídl, že pomůže dohodit místo brusiče. „Po válce ho obvinili z kolaborace a já ho jako student hlídal. Nakonec se ukázalo, že žádný kolaborant nebyl, ale pachuť v něm musela zůstat. A vidíte, jak pěkně se ke mně zachoval,“ přibližuje pamětník s uznáním lidský přístup Miroslava Šrůtka.

Jelikož byl Lubor Linhart schopný, stoupal po kariérním žebříčku. Pracoval postupně jako vedoucí určitých úseků v továrnách v Horním Maršově, v Březové u Broumova, v Polici nad Metují, v České Skalici. Do důchodu odcházel z vývojového oddělení textilky v Červeném Kostelci. Vytvořil 11 patentů v oblasti promítacích pláten a bytového textilu. Z výnosu těchto patentů si mohl postavit dům, kde žil v době pořízení rozhovoru v roce 2016.

Skautka ho vítala s kyticí

Sametovou revoluci pamětník přivítal. Po své rehabilitaci se stal členem Konfederace politických vězňů. Rodina získala majetek zpět, bohužel v dezolátním stavu. Později pamětník původní závod prodal a vznikly zde chráněné dílny. Lubor Linhart se nadále soustředil pouze na opravu činžovního domu v Hradci Králové. „Bydlelo tam osm nájemníků a všichni komunisti, až na jednu starou paní skautku, která mě uvítala s kyticí,“ zakončuje pamětník. V domě, který nyní vlastní pamětníkova dcera Rita Erbenová se svými dětmi, je v současnosti soustředěno několik lékařských ordinací a lékárna U Karla IV.

Lubor Linhart zemřel v roce 2017 po dlouhé a těžké nemoci. Jeho vzpomínky doplnilo vyprávění dcery Rity Erbenové a informace z publikace o Hronově (zdroj: Bejvávalo aneb Hronov za našich pradědečků a prababiček I. Hronov, 2019. ISBN: 978-80-270-6489-2).