Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dominik Linke (* 1934)

• narozen 1934 v Piešťanech

• část druhé světové války strávil na velkostatku u ukrajinského města Bučač, kde jeho otec choval arabské koně pro švédského šlechtice

• na konci války se otec dostal do Velké Británie, kde vstoupil do československé exilové armády

• pravděpodobně kvůli otcově zkušenosti ze západního vojska Dominik Linke nebyl přijat na vysokou školu

• po maturitě na střední průmyslové škole pracoval v továrně na textilní stroje a ve Škodových závodech

• vystudoval podnikovou vysokou školu, absolvoval řadu zahraničních stáží a řešil technologicky náročné úkoly

• kvůli své práci trpěl zdravotními problémy, musel podstoupit operaci a po ní se léčit vodou z karlovarských pramenů

• v Karlových Varech se usadil a přijal pracovní nabídku od místního Okresního stavebního podniku, v něm pak působil až do odchodu do důchodu

• v roce 1988 se stal majitelem prvního živnostenského listu na Karlovarsku a začal podnikat

• mezi jeho zakázky patří výstavba plaveckého bazénu, rekonstrukce lázeňského domu Smetana nebo zavedení kanalizace, vodovodu a vodojemu v obci Potůčky

Část druhé světové války strávil Dominik Linke (narozen 1934 v Piešťanech) na Ukrajině, nepřišel sem však jako voják, ale jako přibližně devítileté dítě; v době, kdy civilní obyvatelstvo z této země spíše prchalo, se sem totiž jeho rodina přistěhovala – poněkud překvapivě za prací. „Když byla Ukrajina obsazena Německem, nacisté Švédům nic nebrali, protože zachovali neutralitu, a ve městě Bučač nechali jednoho švédského šlechtice, který si chtěl vypěstovat stádo arabských koní. A protože můj otec byl odborníkem na zemědělství, pozval si ho šlechtic k sobě.“ Na válečná léta tak má Dominik Linke paradoxně krásné vzpomínky: „Otec dělal správce statku a vypěstoval asi šest set nádherných arabských koní, já jsem se tam naučil jezdit na koni.“

Již v roce 1944 však pamětníkovu otci hrozilo, že bude muset narukovat do německé armády, a proto velkostatek opustil a pod šlechticovou ochranou se dostal do Švédska a posléze do Velké Británie, kde sloužil jako československý voják.

Dominik Linke zůstal se svou maminkou sám, fronta se nebezpečně blížila, a tak se paní Linková rozhodla pro návrat do Čech. „Jeli jsme vlakem na etapy: nejdřív do Lvova, pak ze Lvova do Krakova, mezitím jsme vždy týden stáli a bydleli u někoho doma. Bylo to hrozné. Jídlo nám nikdo žádné nedal, museli jsme si ho různými způsoby opatřit sami. Dokonce se přiznám, že jsem jedné selce ukradl slepici, abychom měli co jíst.“

Ve Frýdlantu pamětník dokončil základní školu, strávil rok v učení jako strojní zámečník a poté vystudoval střední průmyslovou školu. Na vysokou školu se však z politických důvodů nedostal – po čtyřech neúspěšných pokusech zjistil, že kvůli otcovu angažmá v exilové armádě zřejmě nemá šanci.

Své první místo Dominik Linke získal ve frýdlantské továrně na textilní stroje; později byl vyslán do Olomouce, aby pomohl při projektování a výstavbě první panelárny v Československu. Následně dostal pozvánku do Škodových závodů.

V novém zaměstnání absolvoval podnikovou vysokou školu a pracovní stáže ve Francii, Německu, Polsku, Maďarsku či Argentině. Patrně nejdivočejší zážitky si Dominik Linke přivezl z Mongolska: „V roce 1966 nebo 1967 nás v hlavním městě Ulánbátaru ubytovali v hotelu, který byl na tamější poměry luxusní. Postele neměli, spalo se tam na rohoži na zemi, pod krk jsme dostali jen váleček. Pořád jsme jedli skopové nebo velbloudí maso. K pití byla káva, do které Mongolové přidávali velbloudí mléko. Byla sražená, strašně smrděla, oni ji měli moc rádi, ale já ji nenáviděl. V Mongolsku se objevilo uhlí, ale když ho dostali ze země na vzduch, rozpadlo se na prach – chtěli z něj vyrábět brikety, aby se dalo použít na spalování.“

Speciální úkoly řešil pamětník i v Československu – pokoušel se odvodňovat uran, zlepšoval odvodňování uhlí… Kvůli své práci však začal trpět zdravotními problémy, musel podstoupit operaci a po ní se léčit vodou z karlovarských pramenů. V Karlových Varech se Dominik Linke nakonec usadil a přijal pracovní nabídku od místního Okresního stavebního podniku. V něm pak působil až do odchodu do důchodu.

V roce 1988 se Dominik Linke stal majitelem prvního živnostenského listu na Karlovarsku a začal podnikat. Mezi jeho zakázky patří zavedení kanalizace, vodovodu a vodojemu v obci Potůčky, výstavba plaveckého bazénu a hasičské zbrojnice, rekonstrukce hraničního přechodu, lázeňského domu Smetana či objektů firem Mattoni a Korunní.