„Chodili jsme k řece, a když přišli Američani, tak chodili podél řeky a ryby ve vodě stříleli z karabiny. A když nějakou trefili, tak jsme tam vždycky plavali a tu rybu jsme jim přinesli. Pak přišli Rusové a ti měli jinou techniku, ti tam začali házet granáty. Bohužel nějakej vojáček, buď byl opilej, nebo… A ten, když tam házel na ryby, tak ten jeden granát ho roztrhal. U Martinka byl dlouho hrob s rudou hvězdou, takový pomníček. Dlouho tam byl pohřbený a pak ty ostatky odvezli na lesní hřbitov, kde byli pohřbeni všichni Rusové. Všude kolem měli stanové tábory a my jsme tam chodili. Měli tam spoustu koní, tak jsme tam k těm Rusům chodili jezdit na koni, oni nás nechali. A jeden incident byl v Lázeňce, kde jsme bydleli, tam jsme slyšeli střelbu. Jeden ruskej vojáček se opil a viděl hasiče v uniformě. On, jak byl opilý, tak na něj nějak ukázal a začal křičet, že to je Němec, a začal po něm střílet. Jak byl opilý, tak ho samozřejmě naštěstí netrefil. On utekl, někoho zavolal a přišla tam ruská vojenská policie. Tohohle chudáka tam tak ztřískali...! Strašným způsobem ho ztřískali. Celej chodník byl od krve a on tam ležel a naříkal asi dva dny. Lidi se snažili mu něco přinést, napít… Ale on byl tak zmlácenej! Pak se trošku zotavil, tak odešel. Ale příšerným způsobem ho tam ztřískali.“
„Velel tomu kapitán, který se jmenoval Kermit Bernard. Ten tam přijel, jenomže když to viděl, jak se tam valí od Tábora Schörnerova armáda, tak se spojil s velitelstvím ve Strakonicích. To se odehrálo 6. května. Popsal situaci a oni mu říkali, ať odzbrojí píseckou posádku a pošle německé vojáky do Strakonic pěšky a sám ať se stáhne za hranice města a druhý den že přijedou posily. Druhý den, toho 7. května ráno, přijeli Američani a celý Písek obsadili a začali odzbrojovat Němce a dostali se až k Podolskému mostu k Vltavě, nejzápadnější [sic! myšleno nejvýchodnější] místo, kam se dostali. Mezitím 12. přišli Rusové a Písek byl město dvou armád. Všechno fungovalo náramně, tehdy k sobě byli přátelští, protože byli spojenci. Bohužel jim to nevydrželo dodneška, ale tehdy to fungovalo. Až teprve asi 23. se Američani stáhli za demarkační čáru, která byla v Hradišti v Písku, na Zátavským mostě. A Písek pak přebrali Rusové.“
„Pamatuju si, že ty první nálety jsme tam zažili. To jsme museli celý dům, kde jsme bydleli, všichni jít do sklepa. A hned za tím domem, na Slovanech, tam bylo pole. Tam byly flaky, německý protiletadlový děla. Jednak byl kravál od bombardování a strašný rámus dělaly ty flaky, ty nepřetržitě střílely. Nic tam tehdy nesestřelily, ale rámus to byl strašnej a barák se z toho třásl. Nedaleko od nás byla vybombardovaná obytná čtvrť na Slovanech, protože dole byla Škodovka a oni to tam nějak špatně zaměřili a místo na Škodovku poslali bomby na obytnou čtvrť. A to se otec strašně lekl a přestěhoval nás do Písku.“
Martin Lis se narodil 6. ledna 1935 v Praze. Otec pracoval u železnice, a rodina se proto často stěhovala. Ve druhé polovině třicátých let bydleli Lisovi v Košicích, které museli po takzvané první vídeňské arbitráži – kdy v listopadu 1938 části území dnešního Slovenska a tehdejší Podkarpatské Rusi zabralo Maďarsko – nedobrovolně opustit. Přesídlili do Plzně, kde však opakovaně zažívali bombardování. Z obav o vlastní bezpečnost se rodina během války přestěhovala do Písku. Tam se dočkali příjezdu osvobozeneckých amerických i sovětských armád, po kterém se vrátili do Plzně. V padesátých letech vystudoval Martin Lis veterinární lékařství v Brně a následně nastoupil do zaměstnání ve výzkumném ústavu v Uhříněvsi. Při práci si dále rozšiřoval vzdělání a v šedesátých letech obhájil titul kandidáta věd (CSc.). V létě 1968 vycestoval s manželkou a dvěma dětmi na dovolenou do Itálie. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se už domů nevrátili. Rodina se usadila v kanadském Montrealu, kde Martin Lis pracoval ve výzkumných ústavech. V roce 1973 získal doktorský titul Ph.D. V roce 2002 se – již coby důchodci – vrátili manželé Lisovi do Česka. V roce 2022 žil Martin Lis v jihočeské vesničce Kluky.
