Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Erika Lischková (* 1939)

• narodila se 18. června 1939 do německé rodiny žijící v Děčíně

• zažila bombardování Děčína Rudou armádou 8. května 1945

• její rodina nešla do odsunu

• otec Hermann Lischke mluvil česky a byl antifašista

• vystudovala jedenáctiletku v Děčíně a Vysokou ekonomickou školu v Praze

• jako studentka pracovala jako průvodkyně Čedoku

• po promoci se usadila s manželem Karlem Bahníkem v Ústí nad Labem

• pracovala na krajském ředitelství Čedoku a později v Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody

• přispívala do časopisu pro německou menšinu Prager Volkszeitung

Její rodina nemusela do odsunu, protože tatínek byl antifašista a pocházel z česko-německé rodiny. Mluvil perfektně česky i německy, narozdíl od Eriky. Té bylo na konci války šest let a uměla pouze německy, protože měla německou maminku a v Děčíně žili do konce války především Němci. Česky se musela naučit za pár měsíců před nástupem do první třídy. Musela si také změnit příjmení z Lischke na Lischková. Po svatbě si ho ponechala na památku svých rodičů, ačkoli kvůli svému německému původu měla v poválečných letech problémy.

Ze soužití na zkoušku se narodila Erika

Narodila se jako Erika Lischke 18. června 1939 v Děčíně, který se tehdy nazýval Tetschen a v důsledku mnichovského diktátu se od října 1938 nacházel na území Německé říše. V porodnici dostala její maminka příručku „Mutter und Kind“ (Matka a dítě), která obsahovala očkovací průkaz, rady pro maminky a rodokmen, který museli její rodiče vypsat. Knížečku doplňovala také báseň o čistotě německé krve.

Její tatínek Hermann (Heřman) čistou německou krev neměl – narodil se v roce 1892 německému otci Josefovi Lischke a české matce Marii, rozené Burešové. „Vyučil se ve Vídni lepším prodavačem a pak musel narukovat do první světové války,“ vzpomíná pamětnice na tatínka, který se dostal v Haliči na frontě do zajetí a přidal se k československým legionářům. „S nimi procestoval celou transsibiřskou magistrálu až do Vladivostoku. Domů do Zubrnic se vrátil až v roce 1920.“

Maminka Elfriede, rozená Haase, se narodila v roce 1906 do německé rodiny ve vesnici Království (Königswalde) u Šluknova. Její otec Johan Haase pracoval jako umělecký truhlář a krátce po začátku první světové války padl v Srbsku. Frieda, jak mamince říkali, proto musela jako čtrnáctiletá začít pracovat. Na inzerát odešla do Drážďan k baronce von Funke a na několik let u ní získala zaměstnání. Po návratu do Československa se ve Varnsdorfu vdala a po smrti novorozené dcerky se rozhodla Varnsdorf i manžela opustit. „Moji rodiče byli velice extravagantní. Matka byla hodně svérázná dobrodružka, otec o 14 let starší vdovec. Hledal další ženu, která by vedla domácnost a starala se o jeho dvanáctiletou dceru Margarete,“ popisuje své rodiče.

Krásná kudrnatá Frieda chodívala na nákupy Kamenickou ulicí, kde bydlel Hermann Lischke. Pracovala jako hospodyně u bohatých děčínských rodin a tatínkovi Eriky se zalíbila. „Šla k němu jen na zkoušku, jako hospodyně, protože ještě nebyla rozvedená. Samozřejmě, že nezůstalo jen u té domácnosti, najednou jsem byla na cestě,“ vypráví se smíchem pamětnice s tím, že svatbu měli rodiče krátce před jejím narozením.

Necelé tři měsíce poté, co Erika přišla na svět, vypukla druhá světová válka Tatínek ale narukovat nemusel. Bylo mu 46 let a pracoval jako účetní u autobusové společnosti Elbestädtisches Verkehrs – Unternehmen (Labská městská doprava), odkud postupem času odcházeli všichni muži do války. „Nakonec tam zůstal jen on, majitel Leinweber a hrbatý revizor. Autobusy řídily ženy,“ vypráví pamětnice, podle které se  tatínek jako antifašista nikde neangažoval.

Příhody „Přátel přírody“ měla radši než pohádky

Její maminka byla od 30. let dvacátého století aktivní členkou mezinárodního dělnického spolku „Naturfreunde“, tedy Přátel přírody, který založili ve Vídni v roce 1895 tři milovníci přírody a turistiky (Dr. Karl Renner, později první kancléř a třetí prezident Rakouska, učitel Georg Schmiedl a kovář Alois Rohrauer). Přátelé přírody budovali ve svém volném čase vlastní turistické chaty, ve kterým mohli trávit volný čas v přírodě i nezámožní pracující. Ve 30. letech dvacátého století měl spolek 60 000 členů v Rakousku, Německu. Švýcarsku a Československu. Po nástupu Hitlera byl spolek v Německu zakázán, jeho chaty zabrali nacisté. V Československu fungoval do podzimu roku 1938, kdy se české pohraničí stalo součástí Německé říše. Spolek vydával svůj vlastní časopis DER NATURFREUND, který se tiskl ve švýcarském Curychu a redakce měl od roku 1933 ve Švýcarsku a v Československu v Ústí nad Labem.

S přáteli z Naturfreunde podnikala maminka Eriky túry po severních Čechách a také po sousedním jižním Sasku. Erika jako dítě poslouchala maminčino vyprávění o příhodách s Naturfreunde raději než pohádky. Nadšená turistka Friede si nejvíce oblíbila Lužické hory ve svém rodném kraji a chatu spolku Přátel přírody „Jägerdörfel“ pod horou Luž u obci Horní Světlá, kam ve volných chvílích jezdila.

Po záboru českého pohraničí Německem přišel zákaz spolku Naturfreunde a nacisté „Jägerdörfel“ i další chaty spolku uzavřeli či zabrali (například dnešní Prezidentskou chatu v Jizerských horách, celkem jich na československém území vybudovali 28). Maminka Eriky si ale léto bez „Jägerdörfel“ nedokázala představit, a pronajala proto na prázdniny malou místnost v domku rodiny Goldhammer kousek od chaty „Jägerdörfel“.

„Zde strávila naše rodina veškeré válečné dovolené. Paní Goldhammer musela za těžkých horských podmínek zvládnout hospodářství, protože manžel musel narukovat. Desetiletý synek Ernsti obstarával pastvu koz a stará babička kuchyň. S našimi přinesenými potravinami z Děčína (na lístky), s dobrým mlékem, borůvkami a malinami a houbami se dovolená dala dobře vydržet,“ popisuje pamětnice.

Konec války v Děčíně byl průšvih

Konec války si pamětnice velmi dobře pamatuje, ačkoli jí bylo necelých šest let. V den podepsání bezpodmínečné kapitulace Německa 8. května 1945 bombardovala Děčín Rudá armáda. „To byl průšvih. Bombardovali zrovna naší Kamenickou ulici u nádraží, a tak jsme konec války strávili ve sklepě. Když jsme přišli do bytu, všude bylo sklo,“ líčí pamětnice. Při sovětském útoku na děčínské východní nádraží bylo zničeno či poškozeno mnoho budov, v jejichž troskách zemřelo přibližně 200 lidí.

Krátce po konci války začaly německé obyvatele z pohraničí vyhánět revoluční gardy, tvořené českými dobrovolníky. Gardisté vtrhli i do bytu Lischkových, když tatínek Eriky nebyl doma. „Donutili moji pouze německy mluvící matku s dítětem sbalit 50 kg majetku. Násilím nás dopravili na shromaždiště Němců určených k odsunu na prostranství Střelnice. Mě jako šestileté holčičce se mumraj mezi tolika lidmi, dětmi a zavazadly líbil,“ popisuje pamětnice.

Před odsunem je zachránil tatínek, který přiběhl z práce. „Jednak uměl perfektně česky, a také předával firmu Leinwebera za jeho účasti Čechům. Stal se pak prvním kmenovým zaměstnancem ČSAD v Děčíně a vedl jim veškeré účetnictví až do své smrti v roce 1955.“

Lischkovi sledovali z jejich domu v Kamenické ulici odjezdy Němců z nádraží Děčín-Východ. Jejich ulice se před transporty podobala mraveništi, a Eričin tatínek proto vyjednal pro Eriku odklad ve škole, aby se davy nemusela prodírat. „V letech 1945 a 1946 bohužel většina příbuzných a známých zmizela a později ještě jako antifašisté v roce 1948. Mé dětství pokračovalo v cizím, protože českém, světě,“ vysvětluje pamětnice.

Maminka Frieda zůstala jen kvůli tatínkovi a po jeho smrti toho hořce litovala. Alespoň se jí podařilo přemluvit německého akademického malíře Arthura Kalkuse z Děčína, aby jí před svým odjezdem namaloval obraz chaty „Jägerdörfel“ včetně vlajky spolku a hory Luž v pozadí. Stihl to a tento obraz byl pro Friedu Lischke potěšením až do její smrti v roce 1992.

Česky se musela naučit za pár měsíců

Erika nemohla v září 1945 nastoupit do první třídy také proto, že nemluvila česky. Rodiče ji poslali na několik měsíců samotnou do české rodiny u Úštěka, aby se před nástupem do první třídy česky naučila. „Tam jsem strávila kus května, červen, červenec, srpen, půlku září. Byli tam jenom Češi a tam jsem se naučila česky. Ale byl to pro mě i úžasný zážitek, protože na vesnici děti musely pomáhat. Musely se nosit svačiny na pole, sbírat klásky,  vyklepávat makovice. Museli jsme tlouct máslo a sbírat lopuchové listy, do kterých se pak balilo máslo, když se jelo na trh. A když jsem se vrátila, tak jsem česky uměla až na nějaká slovíčka.“

Jedním takovým slovem bylo „náboženství“. Prvňačka Erika, už s povinně změněným příjmením z Lischke na Lischková, nevěděla, co to je. S maminkou proto běžely za tatínkem do práce a ptaly se ho, zda má Erika ve škole chodit na náboženství. „Tatínek řekl, že nemám, protože jsme volnomyšlenkáři čili bez vyznání. Nechodila jsem jen já a ještě jeden chlapec. Bylo mi to líto, a tak jsem na náboženství někdy po vyučování zůstala, a od jeptišky, která nás učila, jsem dostala nejvíc svatých obrázků,“ vzpomíná pamětnice.

Ve škole v Bezručově ulici se nesetkala s nenávistí ze strany dětí, ale od učitelů ano. Jeden učitel posílal na hanbu téměř výlučně německé žáky. Erika tak často stávala ve velkých oknech bývalého hostince naproti škole v Bezručově ulici, kam se její třída přestěhovala kvůli nedostatku místa. Jednou při strkanici v šatně bouchla spolužáka Stáňu pantoflem, a jemu začala téct krev. „Zavolali sanitu, Stáňu odvezli a mě vzali do ředitelny. Tam jsem dostala bezpočet pohlavků a kopanců. Ředitel Brandl mi nadával do německých sviní, a když se na mě rozpřáhl, tak jsem ho kousla. To byl kravál,“ popisuje pamětnice. Po tomto incidentu přestoupila na školu na Letné, kde pro ni začala dobrá školní léta, a na tamní učitele vzpomíná jen v dobrém.

Tatínkovi jsem dala za pravdu, ale už jsem mu to nestihla říct

Život se jí změnil v lednu roku 1955, když náhle zemřel tatínek, kterého velmi milovala. „Tatínek byl génius, uměl šest jazyků a počítal rychleji než stroj na účetnictví,“ vzpomíná. K Vánocům roku 1947 jí věnoval první památník, do kterého vepsal na první stranu citát Johanna Gottfrieda Herdera:

„Všech bláznů největší je ten, kdo se chlubí svým rodem, šlechtictvím anebo i národem, neboť příslušnost samotná ještě není zásluha. A pak, co je to národ? Veliká nevypleněná zahrada, plná užitečných rostlin a plevele, jako sběrna hloupostí a chyb, ale i předností a ctností. Milé dítě, rozliš vždy přesně, a podle toho se řiď.“

Jako osmiletá školačka nebyla Erika tímto citátem příliš nadšena. Mnohem více se jí líbily rýmovačky maminky, tety a spolužáků. „Musela jsem nejprve získat zkušenosti, abych mohla tatínka pochopit a dát mu za pravdu. Už jsem mu to ale nestihla říci,“ lituje pamětnice.

Erika chodila prvním rokem na děčínské gymnázium (tehdy jedenáctiletku) a její maminka byla do té doby v domácnosti. Přivydělávala si tím, že přešívala pro Čechy oblečení, které zůstalo v bytech a domech po vysídlených Němcích. Kolegové tatínka z ČSAD jí pomohli zařídil pohřeb a najít práci uklízečky v lékárně na Mírovém náměstí. Nenávist vůči Němcům už polevila a po krátké době se mluvilo v zadním traktu lékárny německy. Frieda Lischke česky nemluvila a magistry si s ní procvičovaly školní němčinu. Navíc jim jako nadšená turistka dávala tipy na výlety do přírody v okolí Děčína.

„Pracovala tam devět let, devět měsíců a devět dnů,“ říká pamětnice, jejíž maminka se na začátku roku 1965 oficiálně vystěhovala do západního Německa za účelem sňatku. Navázala totiž kontakt se svým prvním chlapcem Rudim ze spolku Naturfreunde, který si ji chtěl vzít. Ze svatby nakonec sešlo, protože šetrný Rudi maminku Eriky přesvědčil, že bude ekonomicky výhodnější, když budou žít jako druh a družka a ona v Německu požádá o vdovský důchod. Za Erikou, která se mezitím provdala a měla dvě dcery, se vrátila po dvanácti letech a posledních 16 let svého života prožila v Ústí nad Labem.

Jednou ji posudek uličního výboru poškodil, podruhé jí pomohl

Ačkoli Erika patřila na jedenáctiletce k nejlepším studentům, mluvila perfektně německy a výborně anglicky, nebyla přijata ke studiu na Vysoké ekonomické škole v Praze. Důvodem byl špatný posudek z místa bydliště. „Stálo v něm, že máme nepřátelský postoj k socialistickému zřízení a čekáme na vhodnou příležitost emigrovat.“ Erika nastoupila do podniku Kovohutě Děčín jako pomocná síla a rozhodla se bránit u soudu. Vyhrála a na VŠE mohla nastoupit o rok později. Studovala obor finance a tlumočila mezinárodním delegacím, které školu navštěvovaly. Dostala nabídku vstoupit do KSČ, ale opět dostala z místa bydliště špatný posudek. Tentokrát za něj byla ráda a do KSČ ji díky němu nechtěli.

Před promocí se vdala za svého přítele Karla Bahníka, aby nemusela nastoupit do prvního zaměstnání na umístěnku daleko od něj. Ponechala si své příjmení na připomínku svého původu, na který je hrdá. S manželem se usadili v Ústí nad Labem, kam dostal umístěnku i s bytem. Pamětnice pracovala nejdříve v Čedoku, později v Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody, a nakonec v Československé státní bance. Vychovali dvě dcery – Karlu a Pavlu, které obě mluví německy. Pamětnice přispívala do časopisu pro německou menšinu Prager Volkszeitung. Ve svých článcích psala také o spolku Naturfreunde (Přátelé přírody).