Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milouš Liška (* 1927  †︎ 2021)

• narozen 14. října 1927 v Rokycanech

• vystudoval Vojenskou leteckou akademii v Hradci Králové

• zatčen pro přípravu emigrace v roce 1950

• odsouzen na jedenáct let

• po sedmi letech propuštěn

• pracoval v Kovošrotu

Milouš Liška se narodil 14. října 1927 v Rokycanech. Rodiče žili v pronajatém domku a nepatřili ani mezi zvlášť bohaté, ani zcela chudé. Tatínek pracoval jako pojišťovací agent a maminka, jak bylo tehdy běžné, byla v domácnosti a starala se o děti. Sama se narodila jako jedno z dvaceti dětí: „Babička se provdala za vdovce, který už měl pět dětí, a sama jich porodila patnáct, představte si to!“

Američané

Milouš Liška odmaturoval na gymnáziu v Rokycanech v roce 1945 a pamatuje si na příchod amerických vojsk. „To byli dobrý kluci. Plzeň byla totiž blízko a tam byla demarkační čára.“ Jako jiní pamětníci, vzpomíná si na potravinovou pomoc nazývanou UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration – Správa Spojených národů pro hospodářskou obnovu a pomoc), kterou Američané lidem poskytovali – obrovské špalky čokolády nebo konzervy vepřového masa v jablečné omáčce.

Půjdete s námi!

Po maturitě nastoupil na tříleté studium Vojenské letecké akademie v Hradci Králové. První ročník vychodil v Hradci a seznámil se tam se svou budoucí manželkou, druhý pak v Pardubicích a třetí znovu v Hradci. Dosáhl poručické hodnosti a následně byl přeřazen do Brna. Záhy poté, co se ubytoval v hotelu – za dva dny – někdo zaklepal na dveře, a když pamětník otevřel, uslyšel větu: „Pane poručíku, půjdete s námi!“

Zasnoubeni sedm let

Psal se rok 1950 a Státní bezpečnost odhalila plán příslušníků letky Milouše Lišky opustit vzdušnou cestou republiku. Dva z nich byli zastřeleni při akci a ostatní byli zatčeni, vyslýcháni a odsouzeni. Pamětníka převezli nejdříve do samovazby na Hradčany do obávaného „Domečku“. Soud se konal na Pankráci. Obžalovaných bylo celkem sedm a pamětník jakožto velitel letky dostal jedenáct let, to znamená nejvíc ze všech, za to, že připravovanou akci neoznámil. Další kamarád dostal deset let, dva po sedmi letech a zbytek po čtyřech a dvou letech vězení. Na svobodu se dostal téměř na den i na hodinu přesně po sedmi letech. Teprve poté se svěřil svojí snoubence, která na něj celou dobu čekala a navštěvovala ho ve všech věznicích, po kterých byl postrkován, že plánoval uletět z republiky stejně jako jeho kolegové a následně se pro ni vrátit. Místo po světě však cestoval nedobrovolně po Československu. Věznili ho v Plzni na Borech, v Jáchymově, na Mírově, přestupní stanicí byla vždy věznice v Hradci Králové, dostal se i na Slovensko a nějakou dobu strávil v Ročově u Loun. Této věznici se říkalo „výkrmna“, protože se tam posílali vyhladovělí vězni po Jáchymově. Nakonec ho převezli do Valdic. „Tam jsme si pro něj jeli,“ vzpomíná manželka, která ho ve všech věznicích navštěvovala. „Někam mě pustili, někam ne, protože jsme byli pouze zasnoubeni, někde nás nechali mluvit pět minut, někde ani to ne.“

Třídit odpad

Život bývalého vězně na sklonku padesátých let nebyl růžový. Pamětníka pronásledovala jeho minulost – nikde ho nechtěli přijmout, když se dozvěděli, že je bývalým vězněm. Vzdělání z Vojenské letecké akademie mu nebylo k ničemu. Nakonec našel tu nejhorší práci ze všech – v Kovošrotu v Hradci Králové ho přijali na třídění barevných kovů a kovového odpadu. Pro jeho pracovitost ho však vedoucí pracovníci podporovali – přestože to byli komunisté – aby při zaměstnání vystudoval strojní průmyslovku. V průběhu let se stal vedoucím výroby. Do penze odešel v dvaašedesáti letech.

S manželkou strávili většinu života ve Svobodných Dvorech v Hradci Králové a později se přestěhovali na Rychnovsko. Vychovali jednu dceru. Milouši Liškovi se nedostalo odškodnění za léta strávená v kriminále. Na vojně prý museli všichni podepsat vstup do komunistické strany, jinak by je vyhodili. „Já bych něco řek, ale ono to nejde... Jsme prostě odepsaní.“