Anežka Lišková

„Prvního července jsme nastupovaly do Uherského Hradiště do nemocnice. Byl krásný den, nás tam bylo sto devatenáct mladých děvčat, devatenáctiletých a dvacetiletých. Všechny jsme měly maturitu, měly jsme diplomy, ale neuměly jsme nic. Když jsme pak sloužily s řádovými sestrami, teprve jsme si uvědomily, co to znamená mít pořádnou praxi. To víte, byly jsme mladé dcerky, my jsme to ani tak nebraly jako křivdu, že řádové sestry odcházejí, my jsme prostě zapadly do provozu. Ještě pět měsíců s námi na oddělení sloužila řádová sestra.“

„Ještě se vrátím zpátky. V devětačtyřicátém roce, když probíhaly procesy, jsem byla v prvním ročníku zdravotnické školy a na procesy jsme povinně chodily, protože jsme měly občanskou nauku. Vzpomínám si, že tam nebyl nikdo z dospělých, tam byly samé školy. A my jsme ani nevěděly, o co jde, měly jsme tehdy patnáct šestnáct roků. Vím, že tam museli být nějací rodinní příslušníci, protože tam byl veliký pláč. Byly tam hrozné pálky… Třeba ten náš dostal dvanáct roků a vůbec nevěděl za co.“