Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Skauti, hlavně ti křesťanští, jsou ochotní jít pro své přesvědčení i do vězení
narodila se 11. září 1956
skautovat začala při obnovení Junáka v roce 1968
v 17 letech vyslýchána StB
kvůli skautingu a víře nesměla jít na vysokou školu
skautskou myšlenku nesla dál pod hlavičkou organizace pro ochranu přírody TIS
v roce 1990 založila s manželem křesťanské skautské středisko ve Slušovicích
od roku 2002 je členkou zastupitelstva města Slušovice, od roku 2006 místostarostkou tamtéž
skautsky činná dodnes, je zástupkyní střediskového vůdce
Blanka LISOVSKÁ
vyprávění o skautství a o víře, o síle vlastního přesvědčení
Skauti, hlavně křesťanští, jsou ochotní jít pro své přesvědčení i do vězení
Dětství a rodina
Blanka Lisovská se narodila 11. září 1956 v Ostravě. Její rodiče byli silně věřící lidé.
Začátky skautování
Ke skautingu ji vlastně tak trochu donutila maminka. Blance Lisovské se zpočátku moc nechtělo, ale nechala se přesvědčit a tohoto kroku nikdy v životě nelitovala. Bylo jí tehdy asi 12 nebo 13 let, když začala chodit do skautu v Ostravě, do katolického dívčího oddílu. To bylo v roce 1968. Vedly je dvě mladé nezkušené vedoucí. Přesto všechny společně prožily krásný první rok, který vyvrcholil táborem. Na tábor se Blanka Lisovská netěšila, nikdy nebyla tak dlouho pryč od rodiny. Nakonec samozřejmě jela, opět zejména díky mamince. Tábor se konal na Malé Morávce v Jeseníkách. Mimo jiné byl výjimečný i tím, že se zde Blanka Lisovská poznala se svým budoucím manželem. Ten přijel děvčatům na konci tábora společně s dalšími skauty z chlapeckého oddílu pomoci bourat. Na tábory za nimi jezdili i kněží, přestože to nebylo dovoleno. „Nejvíc mi utkvělo v hlavě, že tam přijel za námi kněz, který neměl souhlas. Dodneška nevím, jak se jmenoval, my jsme mu říkaly přezdívkou Bridžo. Přijel ve skautském kroji a měli jsme tam mši svatou na faře. Nesměly tam malé holky, jenom my velké, protože to bylo moc nebezpečné.“
Idyla ale brzy skončila, skauting byl v roce 1970 opět zakázán. „Sotva jsme začínaly, tak už se nám to hroutilo. Od té doby už naši skautští vedoucí nemohli vůbec fungovat, protože je sledovala státní tajná policie.“
Skautský duch v letech zákazu
Blanka Lisovská se společně se svými kamarádkami a kamarády skautské myšlenky nevzdala ani přes zákaz. Velká část lidí z bývalých skautských oddílů se nechala zapsat pod organizaci pro ochranu přírody TIS. Zde se snažili fungovat co možná nejvíc jako skauti. Kromě toho i nadále podnikali společné schůzky, výpravy. Jezdili na chalupy, na hory, na prázdniny. Později také objížděli chaty v Čechách a zdarma pomáhali s jejich opravami. V této době jim byl největší oporou skaut – kněz, přezdívkou Donald, který byl pravým srdcem této skupiny a také jejich duchovním vůdcem.
„My pak jsme byli registrovaní, registrovali jsme se v organizaci, která se jmenovala TIS. Byla to organizace pro ochranu přírody, takže když jsme někam jeli, tak jsme měli ty průkazky a říkali jsme, že jsme v TISu, že jsme ochranáři.“
Ne všichni ale měli to štěstí nebo odvahu, aby se scházeli právě s touto skupinou lidí. Mnoho lidí přešlo do Pionýra, někteří skončili úplně. Bratr Blanky Lisovské navštěvoval vodácký oddíl při Pionýru. Nebyl už sice katolický, ale protože přešli jako celý oddíl, byla snaha v něm zachovat skautské myšlenky.
Výslech
Jako zřejmě téměř všichni členové skupiny byla i Blanka Lisovská sledována Státní bezpečností. Když jí bylo 17 let, přišli si pro ni až do školy. Nebyla zatčena, ale strávila 12 hodin u výslechu, nezletilá a bez advokáta. Nevěděla, co se s ní děje, neznala lidi, kteří ji vyslýchali, a velmi se bála. Výslech probíhal v ostravské věznici, kde měla StB své oddělení. Blanka Lisovská zpočátku nevěděla přesně, co se po ní chce. Pochopila, až když jí začali ukazovat různé fotky – měla udávat své kamarády. Nabízeli jí, že když bude spolupracovat, může pak jít studovat na jakoukoliv vysokou školu. Blanka Lisovská odmítla.
„Mně to připadalo strašně nečestné. Já jsem byla vychovaná úplně jinak doma, mně to připadalo úplně hrozné, že něco takového může někdo nabízet.“
Její maminka chtěla nechat celou událost prošetřit, ale na radu strýce, který byl u kriminální policie, tak nakonec neučinila. Nechtěla, aby se její rodina dostala do ještě větších potíží, než už měla.
Po tomto výslechu už si byla Blanka Lisovská jistá, že ji StB sleduje. Dokonce zjistila, že jeden z příslušníků StB chodí také do kostela, kde sleduje celou jejich skupinu. „V tu chvíli mně to teda připadalo, že už to není legrační. Bylo to hrozně smutné. Něco to ve mně změnilo. Já jsem věděla, že už nikdy nebudu studovat. Hrozně moc mě to změnilo. Asi to, že jsem měla pocit, že ten režim je strašně zvrhlý a zvrácený, že vychovává nemorální lidi, že komunisti vůbec nejsou čestní.“ Zatčen nebyl nakonec naštěstí nikdo z nich.
O skautech a komunistech
„Skauti vadili každému režimu, ti vadili i nacistům za války. Myslím si, že tam je nějaká síla morálky. Že tam je něco, ty děti, které projdou skautingem, jsou ochotny něco obětovat pro druhé. Něco udělat. A nedělat nečestné věci. Myslím si, že to nějak narušovalo celý ten systém toho, že lidi nepřemýšlí. Když je nějaká totalita, tak chce po národu, po těch lidech, aby nepřemýšleli a poslouchali, co jim kdo řekne. Skaut vede sice k tomu, abychom byli poslušní, máme být poslušní rodičů, představených a vůdců, ale my musíme žít podle svého svědomí a podle nějakých zásad. A já si myslím, že oni věděli, že by narazili. Že to jsou lidi, kteří jsou ochotní jít pro své přesvědčení i do vězení. Že to přesvědčení je hodně silné. Proto tolik skautů bylo ve vězení, i kněží. Myslím si, že to bylo hlavně u křesťanských skautů.“
Založení střediska ve Slušovicích
Blanka Lisovská měla za manžela také věřícího skauta. Společně vychovali čtyři děti. Právě v prosinci roku 1989 se jim narodil nejmladší syn Martin. Ostatní děti byly také ještě malé. Proto jim ani nepřišlo na mysl, že by se měli pokoušet o něco tak velkého a náročného, jako je založení skautského oddílu nebo střediska.
Pak ale přišel únor 1990 a s ním i pobídka od otce Pekárka. Manželé Lisovští stále nebyli příliš ochotní rozjet tak velkou akci, zejména kvůli hrozící těžké nemoci nejmladšího syna. Přemluvil je nakonec právě otec Pekárek.
„Pekárek mě vyzval, že pro to, abych mohla spasit svoji rodinu, tak musím udělat taky něco pro druhé. Takže jsme skutečně to středisko založili. Od té doby se můj muž začal zajímat o registraci, jakým způsobem zaregistrovat nové středisko. Duben je takový skautský měsíc, protože sv. Jiří je patronem skautu a 24. dubna je patronát sv. Jiří, takže jsme v dubnu měli první střediskovou schůzku.“
První družinu vytvořili z tehdejších žáků 9. tříd, bylo jich asi 10, kluci i holky. Schůzky probíhaly u Lisovských doma. Členů rychle přibývalo. Nebylo potřeba dělat velké nábory, stačilo se ve městě ukazovat nebo s něčím pomoci, a rodiče sami vodili děti. Ani s vedoucími nebyl problém, hodně lidí vidělo ve skautingu svou budoucnost. Blanka Lisovská a její manžel chtěli, aby bylo středisko katolické. Nejen duchovní záštitu nad nově vznikajícím skautským katolickým střediskem převzal právě otec Pekárek. To ovšem neznamená, že nepřijímali i děti nevěřící. Jejich jediným požadavkem v tomto směru bylo, aby věřící byli všichni vedoucí.
Právě noví rádci a rádkyně ale neměli se skautingem žádné větší zkušenosti. A tak Blanka Lisovská kromě vedení skautek (později roje světlušek) a starání se o čtyři vlastní děti ještě pořádala u sebe doma rádcovské kurzy, vytvářela pro ně materiály a brožury a pomáhala vychovávat také budoucí vůdce. „Každý týden jsme se učili. Měli jsme vždycky připravenou takovou vzorovou schůzku a všichni ti rádcové dostali takové manuály, aby uměli vést děti. A co všechno se naučili, tak další týden mohli s dětmi dělat na schůzce.“
Na první tábor jeli do Bílých Karpat, na tábořiště na Vápenkách. Jeli pouze starší skauti a skautky, nejdřív chlapecký oddíl, po něm dívčí. Kromě toho byl ve středisku první rok ještě oddíl oldskautský. V roce 1991 už měli registrovány další dvě smečky vlčat a jeden roj světlušek, oddíl skautek se rozdělil také na dva oddíly a samozřejmě zůstal i oddíl skautů. Středisko Slušovice brzy mělo členskou základnu čítající přes 200 lidí. Bylo jasné, že se nemohli všichni dále scházet u Lisovských. Naštěstí se jim podařilo od města sehnat velké prostory, bývalou smuteční síň, kde si zařídili skautské klubovny.
Srovnání tehdejšího a současného skautingu, skauting a víra
„Myslím si, že současný skauting už je trochu jiný. Přece jenom ten začátek jsme měli hodně zidealizovaný tím, že se začaly vydávat foglarovky, a byl tam hodně ideál. Dnešní mladí lidé už potřebují něco jiného. Už neumí chodit podle kompasu, ale chodí s GPS. Jsou počítače – když jsme začínali, ještě nebyly. Tak to bylo takové jiné. Ale přesto bych měla já sama velkou radost, kdyby skauting zůstal takový český. Tak, jak byl postavený. Aby zůstaly ty podsadové stany, abychom si vařili sami, aby tam byla samostatnost, kdy ty děcka se můžou projevit v tom dobrém. Každý z nás má v sobě něco dobrého, nebo něco, v čem může vyniknout. Aby tam ty děti mohly najít samy sebe, a hlavně vyniknout. Takže to bych přála dnešním vedoucím. Myslím, že je to pro ně taky náročné. Je náročné se v tom vyznat. Morálka je jiná, než byla před těmi dvaceti lety. Určitě je skauting trošku jiný, ale strašně moc mu fandím. Myslím si, že má pořád místo ve společnosti. A bude mít. Řekla bych, že se mi líbí dnešní skauting, že přináší nový pohled. Nemyslím si, že jsou dnešní děti horší než ty, co byly dřív. Každá doba přináší něco nového. A jestli se skauting drží původních ideálů? Já sama nevím úplně, protože já jsem se vždycky zaměřovala na křesťanský skauting, protože jsem měla pocit, že dospívající děti lehko ztratí víru. Že nestačí výchova v rodině, protože se musí setkat s někým, kdo má živou víru taky mimo rodinu. To je otázka, nemusí to být záležitostí jenom skautingu. Dneska je otevřený, nestojí jenom na křesťanských základech. Vždycky je tam ale idea nějakého vyššího principu a něčeho mravního. A to bych byla ráda, kdyby se udrželo.“
Blanka Lisovská dnes
V profesním životě se začala Blanka Lisovská angažovat také politicky. V roce 2002 se stala zastupitelkou města Slušovice, od roku 2006 je dokonce místostarostkou. Kromě toho je také stále činná skautsky, je zástupkyní střediskového vůdce ve Slušovicích. Skauting ve Slušovicích už sice není katolický, ale Blanka Lisovská přesto věří, že skautování má smysl a je dobrým základem pro výchovu dobrého člověka. „Byla bych ráda, aby ti, co vedou, si udělali vůdcovské zkoušky. Aby se hodně věcí naučili. Aby byli obětaví. Aby byli ochotní zdarma, bez nějakých odměn, pochval, dělat něco pro děti. To je asi to nejdůležitější. Protože dneska děti mají mnohem více nástrah, než měly dřív. Když jsou v dobré partě, kde jsou lidi, kteří se mají rádi, tak si myslím, že je to strašně moc nese, že jim to pomáhá.“
Autorka nahrávky: Jana Vránová – Vranka
Editorka: Lucie Černá – Indi, indi.lucka@email.cz
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: A Century of Boy Scouts
Příbeh pamětníka v rámci projektu A Century of Boy Scouts (Lucie Černá)