Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolf Lisý (* 1949)

• narozen 26. března 1949 v Kolíně

• školní léta v Plaňanech u Kolína

• vystudoval výtvarnou výchovu a speciální pedagogiku se zaměřením na etopedii na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• pracoval jako speciální pedagog, vychovatel, ředitel Domu dětí a mládeže v Kolíně

• skaut a skautský vedoucí

• člen country kapely

• výtvarník, malíř, loutkař

• žije v Pašínce u Kolína

Výtvarník, hudebník, skaut a učitel Adolf Lisý se narodil 26. března 1949 v Kolíně, ale od narození žil a vyrůstal v nedalekých Plaňanech.

Pionýr

Adolf se narodil čtyři roky po válce do komunistického Československa. „Museli jsme všichni chodit do Pionýra… Ta pionýrská organizace vznikla v 50. letech podle sovětského vzoru. Oni nejprve různě kalkulovali s tím, že by v Polsku převedli skauty na pionýry, pak se jim to nějak nepodařilo, tak udělali tohleto a každá třída byla oddíl… My jsme museli chodit do školy s pionýrskejma šátkama. Když jsme neměli šátek, tak jsme dostali poznámku. Takže to většinou končilo tak, že každej ho měl v kapse. Teď to byly ještě šátky z klasickýho hadru, a když to bylo chvíli v kapse, tak to bylo zmačkaný. Takže to bylo poznámek docela dost.“ Poprvé byl Adolf na pionýrském táboře v devíti letech a nesmírně se mu tam líbilo. Organizovali jej bývalí skauti a chtěli dát dohromady skupinu dětí, se kterou by dále pokračovali. Místní soudružka Ulmanová jim ovšem nepřála, a tak se Adolf přidal k turistickému oddílu, který byl trochu svobodnější. Zde zůstal až do roku 1968.

Školní léta

Po absolvování základní školy v Plaňanech u Kolína Adolf nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu. Poté odešel do Prahy, kde vystudoval dvouobor výtvarná výchova a speciální pedagogika se zaměřením na etopedii, vzdělávání dětí a mládeže s poruchami chování, na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Na vojně

„Jak se říkalo: Kde končí lidská blbost, tam začíná vojenský umění.“

Po studiích na pedagogické fakultě Adolf pracoval v Domu pionýrů v Kolíně a poté šel na vojnu. „Já jsem narukoval k pétépákům, což tenkrát už nebyli pétépáci, byl to letecký stavební prapor.“ Během závěrečného vojenského výcviku v Karlových Varech se Adolfovi a dalším vojínům nedopatřením povedlo vjet s obrněným transportérem až na lázeňskou kolonádu, za což dostali pořádně vynadáno. Adolfův vojenský útvar nepatřil mezi zrovna „vzorné“ oddíly. „Tenkrát probíhaly nějaké volby. Oni měli hrozný strach z toho, že ti pétépáci to nezvolej, že nebudou jednomyslně radostně volit naši stranu a vládu, takže to měli vymyšlený tak, že určitý útvary, který byly vytipovaný jako správný, ty, co to měly jasný, tak ty byly připravený, ty nevolily. A kdyby se náhodou stalo, že by se u nás nezvolilo, tak oni by tyhle dali do autobusu, přivezli by je tam a ti by tam volili, takže by kandidátka národní fronty, jak se tenkrát říkalo, prošla.“

Střídání zaměstnání

Za svůj život Adolf Lisý vystřídal mnoho různých zaměstnání. Když se vrátil z vojny, pracoval ve stavebním učilišti jako zástupce ředitele pro výchovu mimo vyučování, což spočívalo především ve vedení internátu. Poté pracoval ve výchovném ústavu pro mládež v Kamenné Lhotě a také v Kutné Hoře. Později nastoupil jako zástupce ředitele do původního zahradního učiliště v Kouřimi. Nakonec se vrátil do Domu dětí a mládeže v Kolíně, kde v 90. letech působil jako ředitel asi deset let.

Skaut

V roce 1968 Adolf jako skaut pomáhal obnovit činnost Junáka v Plaňanech a působil zde jako vedoucí oddílu, který měl později přechodný název Klub českých turistů. „V Plaňanech byla taková chata, od Plaňan tak asi kilák, tak ona [soudružka Ulmanová] zakazovala dětem, aby tam chodily, že tam je, já nevím, co všechno, nezaručená výchova… Tak pak jsme se na to vykašlali. Co se budeme furt hádat s někým… A jezdili jsme jako trampové, taková ta parta a mohl nám každej trhnout nohou.“ Po svatbě v roce 1975 se přestěhoval do Ratboře, kde také vedl skautský oddíl, a poté se přestěhoval na Pašínku u Kolína, kde žije dodnes. Se svou manželkou Danou, mladou učitelkou mateřské školy, která dostala na starosti pionýrskou organizaci, vedli tábory pro děti a mládež. V roce 1990 přešli ke skautům a pokračovali ve svých aktivitách.

Rok 1968

Když začínala sovětská okupace Československa v srpnu 1968, byl Adolf zrovna s kamarády na chatě u Plaňan. „Furt v noci létala letadla, tak jsme si říkali, to bude nějaké cvičení nebo co. A teď jsme viděli, že tam nahoře přistáli s helikoptérou. Tak jsme říkali, že se tam půjdeme podívat, co se děje. Tak jsme vylezli nahoru, oni odletěli a nechali tam takovýho chudáka, který měl ukazovat, kam mají jezdit tanky… Vůbec nevěděl, kde je. Ten věděl akorát, že má takhle ukazovat, jinak nevěděl vůbec nic. Ten nevěděl, kde je, proč tam je, co dělá. Domluvili jsme se s ním, že je zedník z Moskvy. A fakt, ten nevěděl vůbec nic. Já si myslím, že většina jich asi vůbec nevěděla, kde jsou,“ vypráví pamětník. „Pak jsme jim tam trochu předělali cedule, když jsme zjistili, o co jde. Poslali jsme je tam kolem tanků dolů na Zalešany. To bylo docela hezký. Tam jsou takový hrozný serpentiny. A oni to s těma tankama nemohli vytočit v těch serpentinách. To bylo dobrý, to jsme se zasmáli.“

Palachův týden

Adolf Lisý se účastnil studentských stávek v roce 1969 během Palachova týdne. „To jsme to prožívali jako studenti… My jsme tam stávkovali, já nevím, jak dlouho jsme byli v tý škole, spali jsme tam na zemi a pak se to stejně tak nějak divně zpatlalo. Vlastně to vedení – ty si vzali do Ruska, tam je ukecali a už se začala dělat normalizace. Nálady byly bojovné, ale bylo to k ničemu… Palach, to byl pohřeb… Byl vystavenej tam v Karolinu a teď tam byla fronta až přes Staroměstské náměstí. Plno lidí a co se stalo? Pak to tak nějak vyšumělo.“

Hudebník za normalizace

Během 70. letech Adolf se svým okruhem přátel pokračoval v táboření. „Oni tenkrát udělali takovou kličku. Rozpustili Pionýra, rozpustili Junáka a všechny organizace, který vznikly, a udělaly jednu organizaci pionýrskou socialistickýho svazu mládeže.“ Láska k trampským písním a country hudbě dala podnět k založení hudební kapely, se kterou Adolf jezdil s přáteli i po soutěžích a hráli mnoho let. Nesměli ovšem nikam vycestovat a texty, jež skládali, musely projít přísnou kontrolou. „Hráli jsme s kapelou, ale třeba po nás chtěly přehrávky… Ty texty jsme museli předložit ke schválení komisi, která byla snad okresní kulturní středisko, nebo kdo to pořádal. To jsme tam museli dát. Kapelník musel udělat naše kapelnické zkoušky. A musel nám někdo schválit… dali tam razítko, že to můžeme hrát…“ Komise jim mluvila také do repertoáru a po Adolfovi a jeho spoluhráčích chtěla, aby zařadili nějaké ruské písně a propagandistické šlágry. Adolf s kapelou jim ale odvětili, že je veřejné vystupování nezajímá a že si doposud hráli především pro sebe, co chtěli, že z toho nemají žádný profit. „My si zahrajeme sobě u ohně a dejte nám pokoj a budeme si hrát, co chceme. A odešli jsme. To bylo takový, jak lidem znepříjemnit život. Přitom je to naprostá blbost. Tak kdyby někdo někde provokoval, tak ho můžou zavřít. Ne, to oni ho musej natáhnout, vyzkoušet na něj různé tlaky, co vydrží, nebo jestli se přizpůsobí, nepřizpůsobí…“ Podle Adolfa měli štěstí v tom, že komunisté více šikanovali rockové kapely a country je tolik nezajímala.

Anticharta

„V KSČ jsem nikdy nebyl. Ve svazu mládeže možná, že jo,“ říká pamětník. „Našel jsem si ve všech těch funkcích něco svoje. Taková ta strana mírného pokroku v mezích zákona. Třeba se podepisovala anticharta. To muselo být ve všech školách. Za mnou přišli, abych jim to podepsal. Já jsem říkal: ‚Co vám to budu podepisovat? Tak mi to dejte nejdřív přečíst.‘ – ‚Ne, my to nemáme.‘ Tak jsem říkal: ‚Tak si trhněte nohou. Co budu podepisovat, že s něčím nesouhlasím, když nevím, s čím nesouhlasím.‘ Tak za mnou pak přišli ještě jednou. Já jsem jim řekl to samý a už za mnou nepřišli.‘“

Výtvarník

Adolfovým velkým koníčkem je malování. Vystudoval výtvarnou výchovu a podílel se na mnoha uměleckých aktivitách. Maloval kulisy pro divadla, vyřezával a maloval loutky, vyráběl masky na masopust, dělal výzdobu pro mateřské školy, maloval leporela pro děti a vytvořil také výtvarné metodické listy pro děti, které byly publikovány v časopise Skauting. Kromě toho hrál loutkové divadlo a založili se skauty divadelní soubor v Plaňanech. Hráli divadelní hry také pro děti v mateřských i základních školách. V současné době se Adolf věnuje především malování a pravidelně své obrazy vystavuje. „Každej si našel ten svůj ostrůvek v tom všeobecným bordelu. Našel si ty svoje kamarády… Co člověk potřebuje k životu? Nějakou partu lidí okolo sebe. A pokud se mu to podaří si vytvořit kamarády a tak, tak to jde.“