Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Litomiský (* 1943)

• narodil se 19. srpna 1943 v Praze v evangelické rodině

• na konci války svědkem událostí ve Vyskytné u Pelhřimova

• ve Vyskytné v 50. letech svědkem perzekuce soukromých zemědělců

• 1960-1965 studentem Vysoké školy zemědělské

• od 1966 agronomem v JZD Vyskytná

• v období Pražského jara vstoupil do Československé strany lidové

• ze strany vystoupil pro nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy

• přátelské styky s církevními osobnostmi, disentem i undergroundem

• od 1975 agronomem v JZD Dolní Cerekev

• 1977-1980 podpis Charty 77, aktivity v rámci VONS, pronásledován Státní bezpečností

• 1981 odsouzen na tři roky vězení za podvracení republiky

• 1984-1986 dva roky ochranného dohledu, kdy nesměl opouštět katastr obce Vyskytná

• 1987-1988 mluvčím Charty 77

• 1988 zakládajícím členem Hnutí za občanskou svobodu

• 1989 zakládajícím členem Křesťanskodemokratické strany

• po 1989 zvolen předsedou MěNV Pelhřimov, v červnu 1990 zvolen do parlamentu

• 1990-1996 poslancem ČNR, později Parlamentu ČR za KDS a ODS

• v roce 2002 mu byla udělena Medaile Za zásluhy

• 2006-2010 vládním zmocněncem pro lidská práva

Narodil se 19. srpna 1943 v Praze. Rodina vlastnila malé hospodářství v obci Vyskytná u Pelhřimova. Na konci války tu Jan Litomiský zažil příchod sovětské armády, když k nim Rusové přihnali německé zajatce pro vodu. Jan chtěl zajatcům podat chleba, ale ruský voják mu pohrozil, že ho zastřelí, jestli to udělá.

Od dětství ho silně ovlivňovali prarodiče. Vzpomíná, že to byli věřící lidé s pevným charakterem a silným smyslem pro důstojnost, výrazní antikomunisté. Oba jeho dědové poslouchali zahraniční rozhlas a vedli ho k zájmu o historii, náboženství a později politiku. Pod jejich vlivem se Jan stal členem evangelické mládeže, než byla v roce 1949 zakázána. V deseti letech ho rodiče spolu s jeho bratrem přihlásili na konfirmační cvičení na táboře v Bělči. „Byl tam svobodný, humanistický duch,“ vzpomíná Jan Litomiský. „Něco jiného než ve škole. Přednášející měli dobrý kulturní rozhled, studovali v cizině, někteří byli orientovaní na Francii. Promítali nám filmy, bylo to svobodné prostředí, kde se mohlo odvážně debatovat.“ Později se Jan stal členem pionýra. Vypráví však, že s ideologickou výchovou se tu téměř nesetkal.

V 50. letech se rodina začala obávat důsledků kolektivizace. Podle nového komunistického zákona se ze strýce stal kulak, protože vlastnil více než 15 hektarů. V noci k rodině Litomiských nosil skrýt osivo, aby mu ho komunisté nezabavili. „Stejně ho ale stíhali za to, že nezasel,“ vzpomíná Jan Litomiský. „V té době měli tři děti, teta měla problém, co jim dát jíst. Komisaři hlídali, co vaří, vytýkali jí, že dětem smaží vejce a nemá splněnou dodávku.“ Komunisté později zabrali i dům rodiny Litomiských. Zřídili tu místní národní výbor a zkonfiskovali hospodářská stavení. Ponechali jen jednu místnost, v níž zůstali bydlet prarodiče.

Seznámení s disentem a uvěznění

Jan Litomiský se chtěl dostat na vysokou školu, a tak se účastnil různých brigád, aby si vylepšil kádrový profil. Původně chtěl studovat historii, nakonec se však rozhodl pro Vysokou školu zemědělskou v Praze. Tušil, že přijetí na tento obor nebude tak politicky problematické. Během studií se na setkání hudební mládeže seznámil s Ivanem Medkem a postupně začal pronikat do disidentského prostředí. V roce 1968 vstoupil do lidové strany. „Radil jsem se o tom s Ivanem Medkem. Byl jsem členem Juveny – organizace mladých zemědělců, navíc ústředním tajemníkem lidovců byl tehdy Jan Pauly, který měl kořeny u nás na Pelhřimovsku, jeho strýc byl známý prelát,“ vysvětluje pamětník, co jej ke vstupu motivovalo.

Krátce nato však přišel srpen 1968 a sovětská okupace. Když se lidovci ocitli pod tlakem, aby jako strana odsouhlasili okupaci, Jan Litomiský z ní v roce 1969 zase vystoupil. Pracoval tehdy v JZD v Horní Cerekvi, kde se mu podařilo vyhnout normalizačním prověrkám, a působil tu jako agronom až do roku 1975.

Ve svém bytu ve Vyskytné v těch letech spolu s Martinem Paloušem pořádal teologické a filozofické semináře a scházel se se členy undergroundu. Počátkem února 1977 podepsal na výzvu Svatopluka Karáska Chartu 77 a o rok později se zapojil do aktivit Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. „Věnovali jsme se případům moravských katolíků, kteří byli stíhaní za to, že rozmnožovali náboženskou literaturu,“ vypráví. „Pomáhali jsme jejich rodinám, psali pro Hlas Ameriky. Několikrát u mě v bytě estébáci udělali domovní prohlídky.“

Při jedné z nich, v roce 1981, mu estébáci nastrčili do bytu výbušniny a pornografické časopisy a obvinili ho z podvracení republiky. „Vyšetřovatel mi říkal, že ta výbušnina ani nebyla funkční. Porno mi pohodili do skříňky mezi nádobím, v životě jsem to neviděl,“ vypráví Jan Litomiský. Soudce ho v rámci vykonstruovaného procesu odsoudil na tři roky. Trest si pamětník odpykal ve věznici na Borech v první nápravné skupině. Mezi jeho spoluvězni byli tehdy například Václav Havel, Jiří Dienstbier, Dominik Duka nebo František Lízna. Ti byli ovšem na jiném patře, a tak se vzájemně vídali jen mezi pracovními směnami.

Mluvčím Charty

Jan Litomiský žádal o zkrácení trestu, které však bylo zamítnuto. Na svobodu byl propuštěn 18. února 1984. Další dva roky musel ve Vyskytné vydržet šikanu ochranného dohledu. Z katastru obce se nesměl vzdálit bez souhlasu policie a kromě úterý a čtvrtka se musel každý den po celé dva roky v určenou hodinu hlásit v Pelhřimově. Každý týden musel rovněž podat žádost o povolení zúčastnit se nedělní bohoslužby. Po celou dobu ho doma náhodně kontrolovala policie. Nejprve se živil jako lesní dělník, pak si našel místo v Praze, kde pracoval jako topič v podniku AXA.

V letech 1987 až 1988 byl mluvčím Charty 77. „Martin Palouš mě k tomu přemlouval už v roce 1986, ale to jsem měl ještě ochranný dohled, nechtěl jsem riskovat,“ vypráví Jan Litomiský. Poté, co se stal mluvčím, jej na nátlak StB z kotelny vyhodili a až do revoluce roku 1989 byl nezaměstnaný. Do té doby se angažoval v Hnutí za občanskou svobodu a v evangelické církvi.

Starostou a poslancem

Během Listopadu se zapojil do demonstrací a organizace generální stávky. Byl aktivní v Občanském fóru v Pelhřimově a stal se i předsedou tamního zastupitelstva. Ve volbách v roce 1990 byl zvolen do České národní rady za Občanské fórum. Mandát obhájil ve volbách o dva roky později, tentokrát za Křesťanskodemokratickou stranu (KDS). Zasedal ve výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí jako jeho místopředseda. Po sloučení strany s ODS přešel od dubna 1996 do poslaneckého klubu občanských demokratů. Mezi roky 1997 až 2006 pracoval jako vedoucí odboru státní sociální podpory na Úřadu práce v Pelhřimově. Potom byl v letech 2006 až 2010 vládním zmocněncem pro lidská práva, když nahradil Svatopluka Karáska. Od té doby je na penzi a stále žije ve Vyskytné. V roce 2002 mu byla udělena medaile Za zásluhy.