Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Lněnička (* 1930)

• narozen 11. 4. 1930 v Budislavi

• 1946-1949: studium na potravinářské škole v Litomyšli (nedokončil kvůli zatčení)

• 1948: založil s kamarády protikomunistickou skupinu

• 1949: skupina podnikla několik akcí na zastrašení komunistických funkcionářů a opatřila si zbraně

• září 1949: všichni členové zatčeni a vyslýcháni StB v Pardubicích

• říjen 1950: monstrproces s tzv. budislavskými Jánošíky - Lněnička odsouzen na 20 let

• 1949-1957: vězněn v Pardubicích, V Chrudimi, v Plzni-Borech, Mírově, Valdicích-Kartouzích, v Ilavě a v Leopoldově, na Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší

• 1957-1968: pracoval jako civilní zaměstnanec na Tmavém dole

• 1968: odešel do Vídně

• 1969: návrat do Československa

• 1969-1981: pracoval jako řezník a uzenář

• 1981: emigrace do USA

Josef Lněnička se narodil 11. dubna 1930 v obci Budislav, ležící asi 15 km na jihozápad od Litomyšle. Jeho otec byl živnostníkem a vlastnil ve vsi řeznictví - tomuto řemeslu se vyučil i Josef, který kromě toho studoval v Litomyšli čtyřletou potravinářskou školu. Ve svých 19 letech byl zatčen a školu nedokončil. Na přelomu roku 1948 a 1949 založil se svými kamarády z Budislavi a z Proseče (kde chodil předtím do měšťanské školy) odbojovou skupinu, která zejména na jaře proslula několika zastrašujícími útoky na místní funkcionáře komunistické strany. Podle Lněničkova vyprávění byl duchovním otcem skupiny Miroslav Hladík, který se sice nikdy žádné akce neúčastnil, ale o každé z nich věděl. Ve finále rovněž skončil před soudem. Na konci činnosti skupiny bylo postaveno před soud celkem 19 lidí ze dvou menších obcí (Proseč a Budislav) a odsouzeno Státním soudem v Litomyšli k dlouholetým trestům žaláře.

Následující text, který je zároveň kmenovým textem pro ostatní pamětníky zde popisovaných událostí (na www.memoryofnation.eu), je integrován do Lněničkova příběhu. Josef Lněnička byl totiž ústřední postavou všech zmiňovaných událostí. Je dobré předeslat, že Lněnička byl podobně jako litomyšlští studenti (jejichž proces se konal po tzv. budislavských Jánošících) nadšeným skautem a čtenářem legionářské literatury. S někdejšími legionáři se později dokonce setkal i ve vězení.  

Vývoj událostí očima Státní bezpečnosti

V době od března do září roku 1949 se zabývala krajská složka Státní bezpečnosti v Pardubicích několika dramatickými incidenty vyvolávajícími pozdvižení v obcích Budislav (okres Litomyšl) a Proseč (okres Polička). Cílem zastrašování neznámé skupiny lidí se totiž stali tři místní činitelé strany. Záhadné útoky, při nichž nikdo nebyl zraněn (ačkoli zprvu nešlo vyloučit, že skutečně někdo usiluje o život důležitých funkcionářů) byly navíc doprovázeny vylepováním letáků, psaných na stroji, kde si neznámí pachatelé brali na mušku komunistický režim a jeho představitele. Obsahem letáků byla hesla jako „Zachvátí-li tě, zahyneš“ doprovázená kresbou pařátu s ostrým drápem (byla to reminiscence na dobu protektorátu, kdy byly stejné motivy namířeny proti nacistickým okupantům) nebo humornější „Komuni, připravte si ranec, brzy bude tanec“. Nechyběla ani provolávání slávy někdejšímu předsedovi národně socialistické strany Petru Zenklovi. Všechny incidenty byly policejními i civilními úřady okamžitě hlášeny na krajské pracoviště Státní bezpečnosti, která ihned rozjela důkladné vyšetřování. Podkladem pro následující rekapitulaci jsou zprávy místní stanice SNB a bezpečnostního referenta MNV podávané od března do září 1949 na krajské pracoviště StB v Pardubicích.  

15. 3. 1949: Krátce před půlnocí se ve svém nájemním podkrovním bytě v Proseči ukládal ke spánku místopředseda místní organizace KSČ Matěj Čoudek. Jak později uvedl do protokolu, měl ve zvyku ve večerních hodinách sedávat u okna a dívat se při zhasnutém světle na ulici. Tentokrát to ovšem neudělal a měl velké štěstí. V době, kdy neznámý pachatel vypálil do jeho okna jednu ránu z pistole ráže 7,65 mm, ležel již v posteli a domníval se, že spadla sklenice. Ráno si průstřelu okenní tabule za záclonou nevšiml a celý případ nahlásil až o čtyři dny později, když se rozhodl ve svém bytě vyvětrat. (2)

Čoudkův nájemní byt se nacházel v těsném sousedství domu rodiny po zemřelém truhláři Odehnalovi. Odehnalova rodina byla katolická, politicky nakloněná ke straně lidové a děti docházely do Orla (katolická odnož Sokola, pozn. autora). Josef Odehnal mladší, rovněž truhlář, měl navíc ve vsi již jeden politický vroubek – na velikonoční pondělí roku 1948 se totiž střetl v diskusi se třemi mladými komunisty. Zpochybnil sebevražedný konec Jana Masaryka, Sovětský svaz jako vzor pokroku a žádal o komunistickou legitimaci, aby ji mohl použít po vykonané potřebě. Jako mladistvý za to byl Krajským soudem v Pardubicích odsouzen ke 14 dnům podmíněně na dva roky… (1)

V březnu 1949 byl tedy Josef Odehnal prvním, na koho v souvislosti s výstřelem padlo podezření. Týden po jeho zatčení náhle z Budislavi uprchli dva jeho kamarádi, truhlářští tovaryši Jaroslav Tmej a Miroslav Paťava. Brzy se ukázalo, že jejich odchod směřoval za hranice. Odehnal se ale nepřiznal a neřekl nic významného, co by mohlo přivést vyšetřující orgány na stopu. Otázky vyšetřovatelů na Tmeje odbyl poznámkou, že tento se sice zajímal o bydliště Matěje Čoudka, ale v souvislosti s prací. V pardubické kobce pobyl pět týdnů, než byl bez omluvy propuštěn domů. 

Několik měsíců po emigraci obou truhlářů byl administrativním rozhodnutím zkonfiskován jejich majetek a oznámení o tom vyvěšeno do obecní vývěsní skříňky. Krátce poté byla skříňka vytlučena a na místo zostouzejícího dokumentu byl vyvěšen leták s protikomunistickým obsahem. 

13. 5. 1949: O dva měsíce později se z večerní schůze místní pobočky komunistické strany na Budislavi vracel na kole okresní tajemník Josef Kroulík. Směřoval do nedalekého Jarošova. V zatáčce za Budislaví po něm neznámý pachatel vypálil několik ran z pistole a dal se na útěk. Vyděšený tajemník Kroulík zhasl na kole světla a z místa se mu podařilo ujet, aniž by byl pachateli pronásledován. (1)

O několik desítek minut později se ovšem krajinou znovu rozlehla střelba, tentokrát ze dvou zbraní. Více o tom později uvedl do protokolu jeden ze střelců, svědek Soušek: 

„O 23. hodině noční jsem se vracel sám domů. Od hlavní silnice, která vede přes Budislav, bydlím asi pět set metrů, na samotě poblíž rybníka. Když jsem těmito místy přicházel k rybníku, který je od mé samoty vzdálen asi dvě stě metrů, uslyšel jsem dupot a tlumený hovor. Protože moje chůze byla dosti slyšitelná, neznámé osoby se daly na útěk, na což jsem v ta místa dosud křičel: Stůj! Výzvy nebylo uposlechnuto a dusot ztichl. Protože se mně celá věc zdála podezřelá a byl jsem obeznámen s případem teroristické akce v Proseči, kde bylo stříleno do bytu, vytáhl jsem svoji pistoli ráže 6,35 mm, na kterou mám zbrojní pas, a vystřelil jsem jednu ránu na zastrašení do vzduchu. Vzápětí nato byly proti mně vystřeleny dvě střelné rány, pravděpodobně z pistole. Viděl jsem také zablesknutí po výstřelu a nad sebou uslyšel hvízdot kulky. Osoby jsem nezahlédl a z místa odešel domů. Druhý den ráno nalezl jsem ve vlhkém blátě stopy po čtyřech mně neznámých osobách a jednu vystřelenou mosaznou nábojnici ráže 7,65 mm…“ (2)

Incident nahlásil zemědělec a člen komunistické strany Soušek druhý den ráno, přičemž vyšlo najevo, že od střelby na tajemníka Kroulíka uplynulo do té doby asi půl hodiny.  

září 1949: Došlo k dalšímu útoku, tentokrát na člena komunistické strany Josefa Vaňouse, který byl o půl dvanácté v noci přepaden ve svém bytě dvěma mladými muži, zakuklenými šátky a oslovujícími se navzájem: „Bratře veliteli“. Ještě předtím se Vaňousovi představili jako právě shození parašutisté a pod hrozbou použití zbraně po něm požadovali informace týkající se místních funkcionářů komunistické strany a hospodářských otázek obce. Přitom si vše zapisovali do notesu a po zvolání „Ať žije budoucí prezident Petr Zenkl!“ odešli. (3)

9. září 1949: Z kanceláře poštovního úřadu zmizela z pouzdra pistole a náboje, které tam měl uloženy budislavský poštmistr. Pachatel na místě zanechal otisky prstů a tato zpráva se začala den po události šířit. Okradenému poštmistrovi se okamžitě přihlásil dvaadvacetiletý syn místního zemědělce Miloslav Dočkal a oznámil mu, že v onen večer zrovna kolem poštovní budky procházel. Jelikož uslyšel podezřelé vrznutí, šel se na místo podívat a nalezl vypadlý okenní rám. Údajně nasadil rám zpátky a odešel. 

Esenbákovi, který od Dočkala tuto verzi příběhu vyslechl, se ovšem cosi nezdálo a Dočkalovo jméno udal vyšetřovatelům, kteří v krádeži pistole tušili spojitost s předchozími událostmi na Budislavi a v Proseči. Z Pardubic okamžitě dorazila StB a na Dočkala přímo v jeho bytě udeřila. 

Během jednoho týdne StB pozatýkala asi deset lidí z Budislavi a Proseče, kteří se mezi sebou znali. Pomocí kusých výpovědí, vynucovaných bitím, se vyšetřovatelům podařilo sestavit mozaiku, která ne beze zbytku doplnila výše popsané incidenty. Následující popis vychází z vyšetřovacích protokolů a vyprávění žijících pamětníků.

Pozadí

Někdy uprostřed ledna roku 1949 se v nedaleké Proseči setkali devatenáctiletí Josef Lněnička (řeznický učeň) a Stanislav Vobejda (praktikant v hájovně). Při vzájemném rozhovoru došlo na výměnu názorů na stávající politickou situaci a hlavně na činnost komunistické strany na okrese. Vobejda Lněničkovi důvěrně sdělil, že má kolem sebe skupinu přátel stejného smýšlení, z nichž někteří se chystají na odchod do zahraničí. Ostatní potom zamýšlejí ilegální činnost, tisk protirežimních letáků a nějaké akce na zastrašování místních funkcionářů KSČ. Josef Lněnička se mu nato svěřil, že podobnou skupinu má i on, a že dokonce zná některé Vobejdovy přátele. Oba se rozešli se slibem, že se v nejbližší době dohodnou na dalším. Ve skutečnosti šlo tedy o dva okruhy: na Proseči do něj patřili Josef Odehnal, dva truhlářští dělníci z Budislavi Paťava a Tmej, lesní praktikanti Vobejda a Stanislav Kašpar. Na Budislavi přímo to byl Miloslav Hladík a Josef Lněnička.

V měsíci lednu se skutečně konala schůzka ve Lněničkově bytě na Budislavi, na které byli přítomni i ostatní již jmenovaní – v protokolu se později objevila tato jména: z Proseče dorazil hajný Stanislav Vobejda, lesní dělník Stanislav Kašpar a truhlář Josef Odehnal. Z Lněničkových budislavských přátel se sešli truhláři Jaroslav Tmej, Miroslav Paťava a strojní zámečník Miroslav Hladík. Na schůzce padlo několik návrhů budoucí činnosti a Miroslav Paťava byl zvolen a rukoudáním potvrzen jako vedoucí obou skupin, které měly vše podnikat dohromady. Ze všech členů měl Paťava pověst nejradikálnějšího antikomunisty a navíc byl ze skupiny nejstarší. Na schůzce měla být také domluvena akce na zastrašení místopředsedy místní organizace KSČ a správce znárodněného podniku LEKO Matěje Čoudka, kterou se chystali provést Miroslav Paťava, Jaroslav Tmej a Josef Lněnička. 

Po schůzce se ještě několik členů skupiny vloupalo do kanceláře MNV v Budislavi, v domě, kde Lněnička bydlel. Tam vyhotovili Stanislav Vobejda a Josef Lněnička na psacím stroji několik letáků s názvem „Komuni, sbalte si ranec, brzy bude tanec“. Tyto letáky si potom členové skupiny rozdělili a rozhazovali v Proseči i na Budislavi. Podle Odehnalova svědectví měla tisková analýza psacího stroje přivést estébáky právě na místní národní výbor a zmást tak případné vyšetřování. 

Po střelbě do okna místopředsedy Čoudka trvalo celý týden, než na Proseč dorazila StB, která případ vyšetřovala jako možný pokus o vraždu. Ostatně Matěj Čoudek byl nenáviděná postava. Předtím, než dostal výstražnou ránu z pistole do okna, byl před svým domem v podroušeném stavu několikrát napaden a neznámými lidmi do krve zmlácen. (Skupina kolem Paťavy na tom podle Odehnalova svědectví neměla žádný podíl.) Kulka od Paťavy měla být důraznější výstrahou, která na výprask navazovala. Zabíjet nikdo v úmyslu neměl. Čoudkova výpověď o zvyku sedávat večer při zhasnutém světle u okna byla pravděpodobně účelová. Nebylo by lepší zprávy pro vyšetřovatele než zjištění, že Čoudka chce někdo opravdu zavraždit. 

Po Odehnalově zatčení uprchli Tmej i Paťava do americké okupační zóny (do Bavorska) a už se nikdy nevrátili. Tmej ještě zanechal zprávu, že se všechno má shodit na ně, protože už jim nic neuškodí. Jak již bylo zmíněno, během celého měsíce se Odehnalovi nepodařilo nic prokázat a ani on sám nepromluvil. 

„S bratry Odehnalovými, co mně dělali nábytek, jsem chodil do měšťanky v Proseči. Ten Pepík, to byl první politický vězeň po únoru. Krátce po únoru někde zkrátka na veřejnosti řek (když se mluvilo o tom, že Sovětský svaz nám dodá obilí apod.): ,Sovětskej svaz nám nasere a né, že nám dá obilí.‘ Někdo ho udal a zavřeli ho. A asi za měsíc ho pustili a byl to hrdina (nic nepřiznal, nic neřek). Pak jsme se sešli a já jsem slyšel, že Čoudek (předseda nebo místopředseda strany) verbuje lidi na schůzích. V celé Proseči to byl snad jediný komunista (...) Pepík jednou přišel a povídá: ,Tomu Čoudkovi by bylo potřeba vymlátit okna.‘ Mirek Paťava, Jára Tmej a já jsme se na to vypravili (...) A Pepík povídá: ,Já vám ukážu, kde ten Čoudek bydlí. Kdyžtak mu tam jednu vpalte do okna...‘ Čoudek bydlel v domku, kde byla cukrárna. Nějací Večeřovi tam měli cukrářství a on bydlel nahoře. Pepík Odehnalů povídá: ,Támhle to vokno, ale je tam tma. To nevadí.‘ Mirek Paťavů měl pistoli, střelil do toho okna a běželi jsme na hřiště. Tam bylo velký fotbalový hřiště, tak jsme se tam sešli (...) Pochopitelně, koho prvního zavřeli, to byl Pepík Odehnal. Druhej den, nebo za dva dni ho sbalili. Ten Čoudek ale o ničem nevěděl, nebyl prý doma, někde agitoval na schůzi. Asi za dva nebo tři dni přišel na to, že má ve vokně dirku po kulce. Odehnala sbalili jako prvního. Vyšetřovali ho a tloukli ho, ale nic neřek.“

K tomu Lněnička ještě dodává, že se Odehnalovi dokonce podařilo po jednom spoluvězni, kterého propouštěli, poslat domů moták s tím, aby Paťava a Tmej radši utekli. Bál se, že podlehne fyzickému násilí (srov. Josef Odehnal, www.memoryofnation.eu). Josef Lněnička jim měl pomoci dostat se do bezpečí. 

„Máma Odehnalová přišla k nám a říkala: ,Pepek to asi nevydrží, jak je vidět, ale teď jsem od něj dostala moták. Sichr je sichr – někdo zmizte.‘ Udělali jsme schůzku a usnesli se, že Mirek Paťava (který střílel) a Jára Tmej že utečou. Já je odvezu na motorce do Cerekvice nad Loučnou, odkud oni dál pojedou vlakem. Nic nebylo připraveno a všechno ve chvatu. Kluci se šli přistrojit a řekli: ,Jdeš taky?‘ Já povídám: ,Někdo vás musí odvízt.‘“

Lněničkův otec ještě Josefovi doporučil, aby se v Cerekvici naoko zastavil u řezníka, aby na něj nepadlo podezření. 

„Járu Tmeje jsem vezl na motorce a Mirek Paťavů jel autobusem do Litomyšle. Jára na mě čekal za vesnicí. V balóňáku a s aktovčičkou, kromě dokladů kluci nic neměli. V Chocni na nádraží jsme se rozloučili. Druhý den ráno se u nás objevil četník Dočkal (s Miroslavem Dočkalem nemá nic společného, pozn. autora) a ptá se: ,Ty jsi prej včera někam odvážel Tmeje.‘ – ,Jo, to jsem odvážel.‘ – ,Kampak jeli kluci?‘ –  ,Do Chocně, měli nějakou schůzi.‘ On říká: ,Že ještě nejsou doma, neříkali, kdy se vrátěj?‘ Já povídám: ,Neříkali.‘ Tu sobotu, kdy za mnou četník přišel, už byli kluci v západním Německu, v Bavorsku.“

Skupina se po útěku obou truhlářů fakticky rozpadla a nevyvíjela žádnou další činnost. Stanislav Vobejda se potom v červnu na vlastní pěst pokusil následovat svoje kamarády za hranice, ale neuspěl. V Chebu byl potom odsouzen k jednomu roku těžkého žaláře a 10 000 Kčs pokuty za pokus o opuštění republiky. Iniciativy se na Budislavi chopil Josef Lněnička. 

Je možné s největší pravděpodobností předpokládat, že nikdo ze skupiny neměl při provedených akcích skutečně v úmyslu zabíjet. Při žádném ze zmíněných incidentů nebyl nikdo ani zraněn, ačkoli příležitostí k tomu bylo mnoho. Okresnímu tajemníkovi Kladivovi dokonce zprávu o tom, že ho někdo chce zastřelit, přinesla jeho vlastní žena s tím, že se o tom v obci povídá. Při vyšetřování vyšlo najevo, že mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka (a člen pozdější ilegální skupiny) pronesl před svým mistrem, že „Kladivo je na odstřel…“, na což mu jeho mistr odpověděl, že mu milerád sežene střelivo. Tuto anekdotu mlynářský mistr pro všeobecné pobavení pustil zřejmě v hospodě do oběhu, až se o ní dověděl i tajemník Kladivo, který se té zprávě podle vlastních slov „srdečně zasmál“. Obvinění z přípravy vraždy se potom nedostalo ani do soudního protokolu. 

Ohledně dalších zastrašovacích akcí vypověděla v březnu 1950 Milada Dočkalová, že z jedné plánované střelby do okna jiného komunistického funkcionáře sešlo proto, že v jeho domě bydlely i malé děti. 

Pro konstrukci případu „teroristické“ skupiny ovšem bohatě stačily i popisované výtržnosti. Obzvláště přitěžující okolností byla existence skutečných zbraní, kterými disponovali někteří dospělí členové skupiny a hodlal si ji opatřit i Miloslav Dočkal. Vedle raketové pistole to byly ještě dva revolvery ráže 7,65 a 9 mm, které vlastnili Lněnička a Vomáčka, a jeden granát (pravděpodobně z války), který sehnal Lněnička, aby Miloslav Dočkal „také něco u sebe měl“. Zbraně používali členové výhradně k zastrašování. Načasování, plánování akcí a jejich provádění nasvědčují tomu, že šlo spíše o jednorázové dobrodružné výpravy než o systematickou odbojovou činnost. 

Největším „pokladem“ skupiny byl starší automat, který původně opatřil Stanislav Vobejda. Zbraň byla po útěku Miroslava Paťavy a Jaroslava Tmeje za hranice ukryta pod Paťavovou chalupou, putovala posléze z jednoho úkrytu do druhého. Po jejich útěku bylo nutné dostat zbraň co nejrychleji do bezpečí, protože hrozila důkladná prohlídka jejich někdejšího bydliště. Nakonec se automat stal osudným hlavně všem mladistvým odsouzeným. Josef Lněnička prý zbraň sám nikdy neviděl. 

Po útěku obou truhlářů se Tmejův bratr František Tmej se vším svěřil kamarádovi, který s ním denně cestoval autobusem do Litomyšle do učení. Podle vyšetřovacího protokolu a vyprávění Františka Tmeje se patnáctiletý Josef Křivka začal zajímat hlavně o zbraně, které po útěku Paťavy a Tmeje měly zůstat a se kterými oba údajně stříleli do Čoudkova okna. Zde ovšem také končí jistota, co tehdy Křivka skutečně vypověděl a co bylo do jeho protokolu přeneseno odjinud. Tmej i Křivka totiž podle protokolu automat zpod chalupy vytáhli a Křivka si ho odnesl domů, aby si ho důkladně prohlédl… Dnes to Josef Křivka rozhodně popírá, automat prý doma nikdy neměl a ani mít nemohl, protože by ho neměl kde ukrýt. 

V každém případě dostal František Tmej od Lněničky pořádně vynadáno, že se o existenci zbraní a vůbec celé skupiny někomu svěřil. Patnáctiletého Křivku nakonec vzal na milost a pod závazkem naprostého mlčení a hrozbou tvrdého potrestání dokonce do své skupiny „přijal“. V květnu potom prostřednictvím vzkazu pozval Křivku na akci k zastrašení okresního tajemníka Kroulíka, který ten večer na Budislavi schůzoval. Lístek podepsaný „Bratři spravedlnosti“ dostal kromě Křivky i mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka. Oba se měli dostavit o půl jedenácté k místu zvanému Borek, kde se měli dozvědět další. Jediným členem skupiny byl v této chvíli v podstatě jen Lněnička sám a mladší kluky bral na akce jako pomocníky. Co vlastně Lněničku motivovalo zastrašovat tajemníka Kroulíka?

„Jezdil tam újezdní tajemník, který se jmenoval Kroulík. Ten chtěl zakládat družstvo. Nikdo to nechtěl. Sám jsem byl svědkem toho, jak se lidi v hospodě v sousedství proti tomu bouřili. Bránili se. Pak jsem se stal ještě svědkem dalšího: Kroulík přišel do obchodu, kde zrovna byla ještě nějaká paní Malšová z Hráze. A ta na něj hned vyjela: ,Pane Kroulík, já vám něco musím říct. Vy jste nám předepsal takový strašný dodávky státu, že to není možný! Dvacet metráků brambor a k tomu maso máme dodávat... To si zas uděláme díru do brambor!‘ A on jí povídá: ,Berte to z kraje.‘ To je zaprotokolovaný u soudu. To už se psal květen 1949. A paní Malšová pokračovala: ,No, ale my chceme taky žít, vykrmit si prasátko! Copak mu mám dávat?‘  A on jí na to povídá: ,Kupujte mu rohlíky.‘ Ještě tam byli dva kluci, co to slyšeli. No tak to jsem si říkal: ,Počkej, ty dědku, já ti něco předvedu.‘ Měl jsem pistoli devítku maďarský výroby. Tak si povídám: ,Tebe vyděsíme, že do Budislavi jen tak nepáchneš.‘ On jel beze světla (!) z Budislavi z nějaký schůze (stejně nikde nepochodil). Nejdříve jsem ho nechal dlouho přejet, abych mu náhodou něco neudělal, a pak jsem za ním vypálil...“ (srov. s Josefem Křivkou, www.memoryofnation.eu)

Miloslav Dočkal se s Lněničkou znal na malé vesnici již předtím, do jeho plánů byl zasvěcen ale až v měsíci srpnu. Původní iniciátory skupiny v Proseči vůbec neznal. O tom, že jeho sestřenice Milada Dočkalová už na jaře pomáhala vylepovat protikomunistické letáky a účastnila se ukrývání zmíněného automatu u otce své kamarádky, vůbec nic nevěděl. S Lněničkou potom Dočkal v létě rovněž roznášel letáky:  

„Jeden leták jsme pak dali komunistům do skříňky. Ten kamarád, jmenoval se Dočkal, ten povídá: ,Počkej, něco jim ukážeme.‘ (...) Leták jsme dali za sklo a on rozplác zámek, aby to nešlo otevřít. Bylo úterý, byl to konec nějakého náboženského období a slavily se nějaké ostatky. O půlnoci šla nějaká parta z hospody a uviděli skříňku s letákem a ještě se pod tím několik chlapů vykadilo. A dopadlo to tak, že jsem to potom u soudu odnes já. Ale my jsme to neudělali. No, ale když jsme to tam dávali, šel okolo bratranec toho Dočkala, nějakej Jaroslav Melša. A potom byl taky souzenej. Za neoznámení trestnýho činu dostal tři roky.“

Milada Dočkalová a Milada Boušková přibyly do skupiny pravděpodobně na konci března 1949, krátce po útěku Tmeje a Paťavy do zahraničí. Podílely se na žádost Lněničky pouze na ukrytí zmíněného automatu a jednoho granátu z války. Později pomáhaly s vylepením několika letáků, které vyrobil Tmej před svým útěkem. Jako přitěžující okolnost jim bylo přičteno i to, že o provedených zastrašovacích akcích věděly, zúčastňovaly se schůzek a neoznámily to patřičným úřadům.

Zářijové události: Proběhly opět v režii Josefa Lněničky. Kromě něho se akcí zúčastnili ještě Miloslav Dočkal, Josef Křivka, Jaroslav Vomáčka a jednou i Lněničkova dívka Olga. Dne 5. září se pod jeho vedením všichni (kromě Olgy) vypravili do Proseče, kde Dočkal a Lněnička hodlali vykrást obchod s koloniálním zbožím a železem. (V telefonickém rozhovoru vedeném v říjnu 2008 Josef Lněnička prohlásil, že autorem nápadu byl Miloslav Dočkal.) Skupina tak měla získat náboje do zbraní a rozbušky. Zbraně v té době pochopitelně na prodej nebyly. Výprava do pět kilometrů vzdálené Proseče se konala opět ve večerních hodinách a zúčastnili se jí tentokrát Křivka, Dočkal, Vomáčka a Lněnička. Po příchodu na místo však Lněnička zjistil, že do dveří obchodu nepasuje ani jeden z paklíčů, které si předtím připravil. Vzápětí se stalo něco neočekávaného: Při obhlížení obchodu se do cesty připletli dva náhodní kolemjdoucí, muž a dívka, které Lněnička údajně okamžitě „zajal“ a po krátkém výslechu propustil dívku. Muž se představil jako Jindřich Drahoš z České Rybné a po ujištění, že není komunista, skupině nabídl spolupráci a udal několik jmen předních komunistů v České Rybné, na které by se bylo možné vypravit.

Pětadvacetiletému Drahošovi ale podle Dočkalovy výpovědi (na StB v Pardubicích) matka zakázala kamkoli chodit a skupina odešla zpátky do Budislavi. Ačkoli se při pozdějším výslechu Drahoš snažil svoji výpovědí stavět do role oběti, vysloužil si svými sympatiemi dvanáctileté vězení. Kromě tohoto incidentu (který z pochopitelných důvodů nešel nahlásit) se na akcích Lněničkovy party nijak nepodílel a její členy vůbec neznal.

Posledním zářijovým podnikem bylo noční přepadení komunisty Vaňouse, popsané v úvodu. Této akce se zúčastnili opět Lněnička a Dočkal, kteří Vaňouse vyslýchali, Křivka a Vomáčka, kteří měli spolu s Lněničkovou dívkou Olgou hlídkovat venku. Olga Steklá s sebou údajně nesla i jeden granát, který jí Lněnička předtím dal s tím, aby ho zakopala.

K rychlému odhalení všech členů skupiny potom vedla přímo zoufale nedostatečná konspirace a improvizovaně prováděné akce. Dočkalův plán na získání pistole na poště byl poslední tečkou za budislavskou skupinou, jejíž všichni členové byli zatčeni prakticky během jednoho týdne. 

„Poštmistr Šplíchal měl na poště pistoli. A Dočkal říkal, že mu ji sebereme. Já říkám: ,Jak chceš, Mildo, ale nesahej na peníze. To by bylo jako loupež. Pro každý případ, že by se to provalilo.‘ Udělal tam tedy hroznou paseku (...) Vzal pistoli a pouzdro tam nechal. K tomu tam přišel ještě nějakej Veselík s balíkem, kterému jsme řekli: ,Nech to na zítřek. My tu něco ještě potřebujeme.‘ Tak šel pryč. Pak taky dostal jeden a půl roku za to, že to neřek. Ráno Šplíchal začal křičet: ,Určitě zmizely nějaký peníze!‘ Pak se hrozně divil, že tam peníze jsou. Co se vlastně ztratilo? Za hodinu pak vzal pouzdro do ruky a ono bylo prázdný.“

Po Melšovi byl Veselík tedy dalším náhodným svědkem, který mlčel a který na mlčení doplatil vězením. Celý případ měl jednoduché vyústění. Když byly ohlášeny kontroly otisků prstů, Dočkal tlak nevydržel a šel se podle Lněničky přiznat. (Dočkal sám vypráví, že chtěl jen vysvětlit přítomnost svých otisků na okenním rámu poštovní stanice. Nevydržel pak výslech samotný (viz Dočkalovo svědectví na www.memoryofnation.eu). 

V souvislosti s předešlými událostmi se ale o případ začala zajímat StB a bylo již jen otázkou času a tvrdosti výslechů, kdy se dozví celou pravdu. Dne 15. září 1949 sebrali na Budislavi celou skupinu. 

Půl roku po nich se vyšetřovací vazby dočkali i prosečtí kamarádi, kteří s Lněničkovými podniky neměli nic společného – Josef Odehnal, Stanislav Vobejda (který si odpykával trest v Chebu), Stanislav Kašpar a Miroslav Hladík. Mladistvé dívky Dočkalová a Boušková byly k výslechu předvedeny až na jaře 1950 a poté přiděleny na dělnické práce do cihelny ve Stíčanech u Hrochova Týnce.

Na základě rok trvajícího vyšetřování se StB dopracovala až k lidem, kteří na podzim a v zimě 1948/1949 zakládali prosečskou skupinu, která se později díky kontaktu na Lněničku a Hladíka spojila s budislavskou partou. Ta se pod Lněničkovým vedením postupně rozrůstala o několik dalších lidí, včetně čtyř mladistvých. S aktivitami původních členů měla již ovšem málo společného. Před senátem se tak znovu sešli Stanislav Vobejda, Josef Odehnal, Miroslav Hladík a Stanislav Kašpar. Až na tři účastníky procesu, kterým soud přiřkl „pouze“ neoznámení trestného činu, byli všichni obvinění odsouzeni za zločin, respektive provinění (mladiství) velezrady podle zákona č. 231/48 Sb. Josef Lněnička si vysloužil dvacetiletý trest odnětí svobody (v době trestné činnosti mu nebylo 21 let, od 18 byl ovšem plně trestně odpovědný). Nízký věk většiny odsouzených byl asi také důvodem, proč nebyl vynesen ani jeden rozsudek smrti. Nejhůře byl potrestán Miloslav Dočkal (nar. 1927) – za přepadení komunisty Vaňouse, krádež pistole, rozbití stranické vývěsky a pokus o vyloupení obchodu se střelivem mu byl vyměřen pětadvacetiletý trest těžkého žaláře. 

Z vlastizrádných činů (provinění) se zodpovídali i šestnáctiletí Josef Křivka, František Tmej a o rok starší dívky Milada Dočkalová a Milada Boušková. Všichni čtyři byli odsouzeni jako mladiství k trestům v trvání od jednoho do tří let. Dvanáctiletý trest si vyslechl i nešťastník Jindřich Drahoš a několik dalších osob, kteří s hlavními obviněnými přišli do kontaktu a nabyli vědomost o jejich činech, aniž je ohlásili patřičným úřadům. 

Za jedno rozbité okno místopředsedy Čoudka, zdemolovanou vývěsní skříňku, krádež pistole a neklidné spaní několika komunistických funkcionářů bylo devatenáct lidí odsouzeno celkem na 180 a půl roku do vězení. 

Josef Lněnička prošel všemi nejhoršími pevnými věznicemi té doby – Bory, Mírov, Valdice-Kartouzy, Ilava a Leopoldov. V roce 1957, kdy byl propuštěn na svobodu, začal pracovat jako horník v hnědouhelném dole zvaném Tmavý důl, poté ve Rtyni v Podkrkonoší. Na Tmavém dole zůstal jako civilní pracovník až do roku 1968, kdy odešel do Vídně, kde si přechodně našel práci jako uzenář. Později krátce pobýval i ve Švýcarsku, kde od tamních bankéřů skupoval české koruny v kurzu 1:100 – švýcarští bankéři se údajně báli, že Rusové zavedou v Československu vlastní měnu, a koruny budou tudíž bezcenné. Na transakcích prý Lněnička vydělal zhruba čtyřicet tisíc korun a vrátil se do Československa, kde si z oněch peněz a po bankovní půjčce postavil dům. V následujících letech se dále živil jako řezník a uzenář, než v roce 1981 utekl znovu, tentokrát do USA. Poté, co získal výjezdní doložku a devizový příslib na dovolenou do Jugoslávie, kontaktoval zde rakouské velvyslanectví, odkud dostal další tip na americkou ambasádu. Podle Lněničky byl jeho americký azyl vyřešen okamžitě díky jeho minulosti politického vězně. V současnosti žije v USA, v hlavním městě státu Maryland, v Baltimore. 

Rozhovor natočil a text zpracoval Ondřej Bratinka.