„Akorát jednou, to byl asi rok 1989 na svatého Václava, jsem byl na demonstraci. Byl jsem u svatého Víta na bohoslužbě a někdo řekl, že se jde na Václavák. Tak jsme šli. A to mě legitimovali a ptali se mě, jestli jsem věřící a já jsem jim řekl: ‚Ano, využívám svého práva daného mi ústavou.‘ Myslím, že mi na to řekli něco takového, jako že abych radši odešel. Ale to nebylo ani nijak potlačený.“
„Na vojně jsem byl s akademickým sochařem Otmarem Olivou, kterého tam zavřeli. Protože oni mu dělali kontrolu skřínky a našli mu tam Chartu 77. On to někomu ukázal a ten někdo ho udal. A takže nás všechny volali k výslechu a to tedy nebylo příjemné. ‚A vás se Charta nějak dotkla, ať už v roce 1977 nebo později?‘ No tak mluvili jsme o tom. Vím, že tehdy na koleji přišel jeden činovník, že se má podepsat protest proti Chartě a já řekl, že jsem ji nečetl, a tak odešel.“
„Jinak jsem se třeba potkal, když jsme v této oblasti, s arcibiskupem pražským Josefem kardinálem Beranem. On měl rodinu v Bolevci, v Plzni. On byl v roce 49, měl bohoslužbu v katedrále sv. Víta, pak se vrátil domů a řekli mu, že už nesmí ven. A potom ho odvezli na různá místa. V roce 63 ta internace, on nebyl odsouzen, ale byl držen mimo, ani nevěděla ta rodina, kde je. Měl sestru v Bolevci a ta se s ním mohla setkat dvakrát za rok, ale právě v budově ministerstva vnitra, že ho tam přivezli. A potom v roce 63 to bylo uvolnění, byl oficiálně propuštěn na svobodu, ale nesměl se ujmout úřadu, ale směl přijímat návštěvy. Vím, že jsme tam u něj byli, to bylo v Mukařově u Prahy a potom v Radvanově. V roce 1965 byl jmenován kardinálem a odjel do Říma s tím, že vláda nedovolila, aby se znovu vrátil. A protože když zemřel 69, tak byl pohřben na čestném místě mezi papeži. Ale později se objevila jeho poslední vůle, kde napsal, že by rád byl pohřben v Praze, a když by to nebylo možné, tak aspoň v hrobě rodičů v Bolevci. Proto bylo jednání a v roce 18 byly jeho ostatky převezeny zpátky do Čech a uloženy v Praze v chrámu sv. Víta, v jeho katedrále. Tak s tím jsem se osobně znal a dokonce mně i někdy napsal nějaký pozdrav."
„To už bylo patrné, že se začínají ledy hýbat, a už i to, že v podstatě komunistický režim dovolil vycestovat dost značnému počtu věřících na svatořečení. Oni nechtěli, aby to bylo v Praze, nebo tady v Čechách, aby papež přijel, protože svatořečení je věc papeže. A Jana Pavla II. oni se báli, protože to byl Polák, papež z Polska, který komunisty znal a který o nich věděl svoje, a samozřejmě si nebral servítky. A zdůrazňoval třeba lidská práva a tak dále. Právě to, že už povolili ten velký počet, už trošku ukazovalo, že ten režim už se hroutí. Ono už i obecně, oni dovolili tehdy, že kdo složil nějaké devizy, měl určitý počet peněz západních, že mohl si žádat o výjezdní doložku. A tehdy lidi kupovali si marky a potom řekli, že je mají, a dostali třeba i tu výjezdní doložku. Svatořečení bylo opravdu něco velikého, tam se sešlo tolik lidí. Třeba jsme se tam setkali s jedněmi příbuznými, které jsme neviděli od roku 1968, protože oni odešli do Kanady, a najednou tam jsme se zase potkali po těch letech. To bylo velice hezký a milý. Pak, když už jsme se vraceli, pak už byla tzv. sametová revoluce."
Knihovník z rodu Lobkoviczů měl palachiádu i revoluci jak na dlani
Filip Zdeněk Lobkowicz se narodil 8. dubna 1954 v Plzni, rodina žila v blízkých Křimicích. Vyrůstal s rodiči a dalšími čtyřmi sourozenci, byl nejmladším z nich. Nezažil tak na vlastní kůži konfiskaci rodového majetku a přesun z křimického zámku do místního pivovaru. Otec Jaroslav Lobkowicz původně spravoval rodinné panství. Po vyvlastnění rodinného majetku pracoval jako cestář, později jako skladník rozvážel knihy pro plzeňský podnik Kniha. Rodina byla katolického vyznání, účastnila se bohoslužeb. Zdeněk Lobkowicz od čtyř let ministroval a velmi záhy pomýšlel na kněžskou dráhu. Nicméně k ní vedla ještě dlouhá cesta. Po maturitě na gymnáziu v Plzni vystudoval dvouletou knihovnickou nástavbu s maturitou v Praze a posléze obor knihovnictví na Filozofické fakultě UK v Praze. Jeho dvěma sourozencům komunistický režim vystudovat neumožnil. Při neoficiálním a tajném vstupu do řádu premonstrátů v roce 1976 přijal řeholní jméno Filip. V 80. letech odmítl spolupracovat se Státní bezpečností. Tajně studoval teologii a připravoval se na duchovní dráhu, na niž mohl oficiálně vstoupit až po sametové revoluci. Kněžské svěcení získal v roce 1990. Od svého vysvěcení působil jako kněz v západních Čechách v tepelské kanonii premonstrátů na různých farách (v Mariánských Lázních, Teplé, Chebu). Opatem tepelského kláštera byl poprvé zvolen v roce 2011, podruhé v roce 2020. Důležitými milníky pro něj byly účast na svatořečení sv. Anežky České v Římě v listopadu 1989 a audience u papeže Jana Pavla II. v Římě v roce 2003 u příležitosti celosvětového setkání premonstrátů. V roce 2023 žil v klášteře Teplá.