Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Imrich Lom (* 1918  †︎ 2003)

• narozen 4. května 1918 v Dolném Kubíně na Slovensku

• původním jménem Imrich Leichter

• vyrůstal v Ostravě

• roku 1939 se mu napodruhé podařilo ilegálně odejít z protektorátu

• v Krakově se přihlásil k Československému legionu

• po porážce Polska na podzim 1939 strávil rok a půl v sovětské internaci

• po propuštění prošel vojenským výcvikem na Haifě a v Suezu

• účastnil se bojů u Tobruku

• přemístěn do Velké Británie, přihlásil se k letectvu

• příslušník 311. československé bombardovací perutě RAF

• po únoru 1948 vyhozen z armády

• pracoval jako dělník na stavbě slapské přehrady

• zemřel v prosinci 2003

 

Příběh Imricha Loma je příkladem hrdinství, které bylo oceněno až příliš pozdě. Narodil se 4. května 1918 v Dolném Kubíně na Slovensku jako Imrich Leichter, vyrůstal v Ostravě a ve svých dvaceti letech, v roce 1938, byl odveden k československé armádě. Na vojnu ale nenastoupil, protože přišel Mnichov a s ním i definitivní rozbití Československa. Mladý muž se za podpory rodičů rozhodl, že uprchne z protektorátu a přidá se ke vznikajícím československým jednotkám. Podařilo se mu to napodruhé. Poprvé se snažil utéci z okupované vlasti za pomoci odbojové organizace Obrana národa: „Ale chytili mě a vrátili zpátky. Podruhé jsem měl lepšího průvodce a odešel jsem přes Slovensko, kde to nebylo tak hlídané.“ Spolu s kamarádem se dokázal dostat do Krakova, kde vznikal Československý legion, kam ho přijali.

Místo do armády do zajetí

„Polská vláda nás poslala na Ukrajinu, kde bylo dohodnuto, že nás vyzbrojí a vystrojí,“ vzpomíná. „Prvního září 1939 napadlo Německo Polsko, Poláci bojovali na dvou stranách a bylo rozhodnuto, že Sovětský svaz zabere Ukrajinu. Jak sovětská armáda postupovala, tak se stalo, že nás zajala a stali jsme se válečnými zajatci,“ pokračuje vyprávění Imricha Loma, který strávil rok a půl v internaci, přičemž o okolnostech a podmínkách pobytu nechtěl šířeji hovořit.

Hvězdáři a Francouzi

Mezi odvedenci v Sovětském svazu se utvořily dvě skupiny – takzvaní Hvězdáři stranili SSSR a těm, kteří byli odchovaní vzory Masaryka a Beneše, se říkalo Francouzi. Imrich Lom poukazuje na zvláštní fakt, že stoupenci Internacionály původně zakazovali komunistům vstupovat do armády a bojovat proti nacismu, poněvadž prohlašovali probíhající válku za imperialistickou. Ve chvíli, kdy se Sovětský svaz rozkmotřil s Německem a jejich spojenectví vzalo zasvé, se přes noc stala imperialistická válka válkou vlasteneckou.

Bojovat, ne odpočívat

Po propuštění československých vojáků mohl Imrich s ostatními vycestovat do Haify: „V SSSR bylo minus padesát stupňů a v Haifě plus čtyřicet. Bylo nám řečeno, že si máme dát pozor na Araby, protože Němci jim naslibovali, že vyženou z Palestiny Židy a Angličany, což se nakonec nestalo.“ Z Haify pak směřovali do Egypta náklaďáky k Suezu, který překročili přes pontonový most. Tam členové legionu prodělali výcvik a padlo rozhodnutí, že půjdou na frontu. „Francie byla rozdělená na dvě části – obsazené území a neobsazené území, Sýrie a Libanon byly francouzské kolonie, které jsme jako součást indické brigády s Australany a Indy dobyli. Angličané pak navrhli podplukovníkovi Klapálkovi, který nám velel, že nás přesunou na Krétu na odpočinek, ale on prohlásil, že jsme sem nepřijeli odpočívat, ale bojovat,“ vzpomněl Imrich Lom na velitele, který byl později v padesátých letech vězněn.

V Tobruku

„Naložili nás do torpédoborců a převezli do Tobruku.“ Zde ho přidělili k třetí rotě, přičemž jeho úsek byl pod silnou minometnou palbou, kde nebyla nouze o nebezpečné situace. Například když najel zadním kolem vozidla na minu a zázrakem vybuchla až poté, co odešel pro novou pneumatiku, takže roztrhala zadní část auta. „Podruhé jsem se narodil,“ vyprávěl pamětník, který poté nastoupil jako desátník stráže a sledoval nepřátelskou linii 800 metrů vzdálenou. Při této příležitosti se setkal s nepálským Gurkhem, jedním z bojovníků britské armády, který jej vyděsil k smrti, když se těsně za ním objevil s legendárním nožem mezi zuby a pak zase neslyšně zmizel. „Od té doby jsem byl na stráži vždy s odjištěnou zbraní.“

Do Anglie

Jednotka se znovu přesunula – přes Libyi, Egypt, Suez a Sinajskou poušť – s plánem vytvořit protiletadlové dělostřelectvo. „S kamarádem jsme si řekli, že to je o kejhák, a tak jsme se přihlásili k letcům.“ Ze čtyř set přihlášených prošlo 150 vojáků, které čekala složitá cesta do Velké Británie Suezským průplavem, kolem Adenu na Madagaskar do Jižní Afriky, se zastávkou v Mombase a na Gibraltaru. Při přeplutí rovníku se musela naplnit tradice rituálu podřízení se bohu moří Poseidonovi. „Z Gibraltaru jsme se zapojili do konvoje a trvalo to celkem dva a půl měsíce, než jsme přijeli do severního Skotska, odkud jsme pak odjeli vlakem do St Athanu, kde byla vojenská základna. Dostali jsme modré uniformy a stali jsme se příslušníky anglického letectva jako 311. československá bombardovací peruť.“

Přísahal prezidentu Benešovi i anglickému králi

Imrich Lom, jako kadet a nastávající letec, prošel kurzem, který trval tři měsíce, a stal se z něj telegrafista, musel se učit anglicky, všechny testy absolvoval s pochvalou a získal svou první nášivku, které si patřičně vážil. V severním Skotsku se spřátelil s jedním Belgičanem. Zde trval kurz pro palubní střelce další tři měsíce, po kterých získal hodnost seržanta, byl mu zvýšen plat na deset šilinků na den a dostal svůj zápisník letu. S tím souvisela povinnost přísahat věrnost na Bibli králi Jiřímu VI. za asistence anglikánského duchovního. „Přísahal jsem tak věrnost podruhé, poprvé totiž prezidentu Benešovi, měl jsem tak dva velitele.“

Imrich Lom podléhal Arnoštu Jedounkovi, kterému se přišel hlásit do jeho posádky. Spřátelili se až časem, zejména po situaci, kdy odvrátili útok Němců přímo na základnu. Jeho přítelem se stal spolubojovník Jan Kubíček, palubní technik. Později působil v posádce Jana Říhy. „Mezitím mě povýšili na flight sergeanta, sloužil jsem v jižním Cornwallu a pak v severním Skotsku. Létali jsme nad jezerem Loch Ness až na Německo, dokonce i přes Švédsko, dopravovali jsme konvoje. Na konci války jsme chtěli bojovat o záchranu Prahy, ale Sověti si nepřáli, abychom tam přišli.“

Z armády na stavbu

Imrich Lom, rodným jménem Leichter, pocházel z židovské rodiny. Jeho rozhodnutí bránit vlast mu zachránilo život – jeho rodiče ani ostatní příbuzní válku nepřežili, už se s nikým neshledal. Po osvobození se tedy nevrátil do Ostravy, ale žil v Praze. „Pak jsem šel na vojnu, měli jsme krásný život, dobře jsme si žili, až přišla padesátá léta a s nimi komunisti, které nenapadlo nic lepšího než nás vyházet z armády,“ vyprávěl pamětník. Velitel umisťovací komise generál Malec rozhodoval o tom, jestli smí někdejší letec nastoupit do práce, nebo ne, a poslal ho pracovat do kamenolomu. „Ale pane generále, vždyť na takovou práci nemám kvalifikaci,“ namítal Imrich Lom. V odpovědi mu generál vynadal, že ho nemá oslovovat pane, ale soudruhu, a že se v Anglii jistě jen flákali a byli tam školeni na disidenty. Na radu svého známého následně statečný bojovník proti nacismu pracoval na stavbě slapské přehrady.

Láska k vlasti jako přirozená věc

„Dobrého i zlého člověk zažil, ale toho zlého bylo víc. Spousta kamarádů ale dopadla mnohem hůř, já měl vlastně štěstí,“ shrnul svůj životní příběh. „Nejsmutnější je, že současná generace neví, co je válka. My jsme měli ideály, vzory, jako byl Masaryk a Beneš, a byli jsme ochotni za vlast položit život, kdežto současní mladí ani nevědí, co to je láska k vlasti.“ Imrich Lom zemřel v prosinci roku 2003.