Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. seržant v.v. Tomáš Lom (* 1924  †︎ 2021)

• narozen roku 1924 v Praze

• 1939 – emigroval spolu s otcem a bratry do Anglie

• 1942 – absolvoval výcvik radiooperátora a palubního střelce

• člen RAF

• sloužil u 311. československé perutě RAF a 111. OTU Nassau, Bahamské ostrovy

• po válce se vrátil do Československa

• získal doktorát na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy

• člen KSČ do roku 1968

• zaměstnanec závodu Tesla-VUVET

• zemřel 23. června 2021

“My kluci, kteří jsme vyrůstali v Československu ve třicátých letech, jsme byli vychovaní k tomu, že Československo se musí bránit,” říká Tomáš Lom, který za druhé světové války nastoupil k československé 311. bombardovací peruti v rámci Britského královského letectva. 

Narodil se jako Tomáš Löwenstein 1. srpna 1924 do židovské rodiny očního lékaře Arnolda Löwensteina a Elfrídy Brillové. Protože rok po Tomášově narození Elfrida zemřela, otec se oženil znovu - se svou sekretářkou Anny. S druhou ženou přibyl do rodiny ještě Tomášův mladší nevlastní bratr Bedřich. 

 

Tři dny před německou okupací

Na konci třicátých let velká část rodiny Löwensteinových přesídlila do Velké Británie, kde našli útočiště před nacistickým pronásledováním Židů. Tomášův otec se usadil ve skotském Glasgow. Neměl ovšem možnost otevřít si zde ordinaci, jako cizinec by nedostal licenci. Proto pracoval v laboratoři glasgowské univerzitní nemocnice. Do Anglie uprchl také matčin bratr Otto Brill, který až do anšlusu Rakouska žil ve Vídni a v Británii si posléze zřídil továrnu na kožené zboží. 

Tomáš Lom se do Londýna dostal tři dny před nástupem německé okupace v březnu roku 1939.

V Londýně se pamětník přihlásil do kurzu angličtiny pro cizince, kde strávil asi dva měsíce, a poté nastoupil do kvakerské internátní školy. Studoval zde jeden trimestr a složil maturitní zkoušku. „Stal jsem se podrobným znalcem Macbetha. Pamatuji si ještě citáty a rozbory. Moc se mi to líbilo,“ vzpomíná. Mezi zkouškou z dějin a rukodělnou prací si vybral rukodělnou práci a vyráběl štokrle.

 

Od pěchoty k letectvu

Na podzim roku 1940 Tomáš Lom nastoupil na přírodovědeckou fakultu univerzity v Glasgow. V osmnácti letech se přihlásil na české ambasádě s žádostí, že chce sloužit u českých letců, a v roce 1942 vstoupil do armády. Přestože žádal o přidělení k letectvu, ale poslali ho nejprve k pozemnímu vojsku v Cholmondeeley. 

“Těžce jsem to nesl, při každém nástupu pěchoty jsem hlásil, že jsem tam omylem, že jsem chtěl k letectvu. Nebrali to na vědomí,” říká Tomáš Lom. Pomohla mu náhoda a trocha štěstí: když jednou držel noční hlídku u brány, z vycházky se dostavila skupina značně podroušených vojáků včetně velitele. “Zařval jsem na ně: ,Stůj, kdo tam, heslo!’ A oni na mě: ,Pitomče, nech toho, je s námi velitel.’ Já na to: ,To je mi jedno, chci slyšet heslo!’” Výměna názorů trvala ještě chvíli, až jiný voják vpustil opilé kolegy do kasáren. Tomáš Lom měl být potrestán za vzpurné chování, to by ale vyšlo najevo, že velitel se účastnil opilecké výtržnosti. A tak se záležitost zametla pod koberec a Tomáše Loma poslali k letectvu. 

 

S radarem umíš?

V roce 1943 absolvoval pětiměsíční výcvik na radiooperátora. “Dneska už to je úplně zbytečná funkce - člověk zmáčkne knoflík a má radiové spojení. V našich dobách to bylo asi sedm knoflíků, které se musely nastavit na přesnou pozici. Spojení probíhalo morseovkou, kterou jsem se musel naučit. Také jsem se učil zacházet s palubní radiostanicí a střílet kulometem. Palubních střelců byla potřeba hodně,” říká Tomáš Lom, který jako radista dosáhl hodnosti seržanta. V prosinci roku 1944 byl přidělen k československé 311. bombardovací peruti. 

Původně měl nastoupit do posádky kapitána Josefa Simeta , nakonec to ale dopadlo jinak: “Přišel za mnou mládenec, který měl stejnou kvalifikaci jako já, a říkal, že má sloužit u Hořejšího, ale že kamarády má u Simeta, a tak jestli bych si to s ním nevyměnil. Já mu odpověděl: ‚Když to zařídíš na velitelství, proč ne. Nemám nikoho ani u jednoho z nich. Je mi to fuk.‘ On to zařídil a já nastoupil u Hořejšího.” 

Tomáš Lom tehdy ještě netušil, jak veliké měl štěstí. Josef Simet měl totiž ještě během výcviku nehodu, jeho letadlo při startu nenabralo dostatečnou výšku a nabouralo do kopců nad zálivem. Téměř všichni z posádky zahynuli. 

“S radarem to umíš?” uvítal nováčka v posádce kapitán Hořejší. Tomáš Lom přiznal, že radar vidí poprvé. Ale záhy se to naučil ovládat a dokázal Hořejšího letadlo navigovat i při letu v hustých mracích. “S Hořejším jsme se spřátelili, i když v RAF vládl striktní kastovní systém a oficíři se s mužstvem moc nedružili,” dodává Tomáš Lom.

 

Neměli jsme čas bát se

Ve službě u kapitána Hořejšího, kterého pamětník líčí jako geniálního pilota, došlo při jednom z cvičných letů k dramatické události. Jeden z členů posádky vypustil osvětlovací fléru špatnou stranou a následkem této chyby došlo k vznícení fléry už v prostoru letadla. Požár se nepodařilo uhasit ani s pomocí ručních hasicích zařízení a došlo k poškození směrového kormidla. „Bez směrovky kapitán Hořejší hrdě přistál. Uměl to nasměrovat pomocí čtyř motorů. Kdyby však fléra přepálila vejškovku, tak bychom se zřítili do moře a ani pes by po nás neštěkl,“ líčí dobrodružství Tomáš Lom. S letadlem kapitána Hořejšího absolvoval jediný operační let, třináctihodinovou hlídku mezi Norskem a Islandem. 

“Na to jsme neměli čas,” odpovídá pamětník na otázku, jestli měl někdy skutečný strach. “Věděli jsme, že pravděpodobnost, že se večer nevrátíme do kasárem, že se utopíme v moři nebo shoříme v nějakém karambolu, ta možnost tu byla a s tím jsme do toho šli. Člověk musí počítat i s tím nejhorším a doufat v to nejlepší.”

Po třech měsících, v březnu 1945, byl Tomáš Lom  přeložen do operačního výcvikového střediska na Bahamských ostrovech, kde měl školit nováčky-radisty. Létalo se na letadlech B-25 Mitchell. Při jednom cvičení bombardování z malých výšek došlo k dramatické události. Bomba zůstala viset v závěsu letadla, vybuchla a rozbila, co bylo v jejím dosahu. „Já měl štěstí, že jsem nebyl zasažen žádnými střepy, ale hydraulika na spouštění podvozku byla jako řešeto. Pilot kapitán Engel bravurně přistál při minimální rychlosti pouze na jednom kole,“ vypráví pamětník příhodu, při které naštěstí nebyl nikdo zraněn.

 

Přes most do Rakouska

Na Bahamách se Tomáš Lom dočkal konce války. V srpnu 1945 přicestoval do Prahy a nějaký čas ještě sloužil dál, ale spíše při dílčích úkonech, jako bylo například hlídání letadla v ruzyňském hangáru. 

Jeho otec Arnold Löwenstein zůstal po válce v Glasgow, kde nadále pracoval v univerzitní nemocnici. Tomáš se s ním po válce ještě jednou setkal, byl si v Anglii pro bicykl, na kterém se potom vracel přes celou Francii až do Štrasburku, kde nasedl na vlak. Tři roky poté otec zemřel. 

Bratr Valter se načas vrátil do Československa. Oba bratři se v poválečné době rozhodli pro změnu příjmení - německy a židovsky znějící jméno Löwenstein zaměnili za Lom. 

Valter pracoval jako chemický inženýr ve Stalinových závodech v Záluží u Mostu. Po roce 1948 byl ale komunistickým úřadům trnem v oku, protože působil jako člen Klubu přátel USA. Jednoho dne ho obvinili ze “špionáže”, protože u něj našli fotografie kouřících komínů Stalinových závodů a ofocené chemické vzorce. Naštěstí nebyl odsouzen, ale přišel o zaměstnání a poté nastoupil na Slovensku v Bratislavských chemických závodech. 

“Poradili mu, že pokud chce fouknout na Západ, nejlepší je udělat to co nejrychleji, dokud na hranicích hlídkují jenom vojáci základní služby,” říká Tomáš Lom a popisuje okolnosti bratrovy emigrace: “Vydal se po mostě přes Dunaj směrem do Rakouska. Uprostřed mostu potkal vojáka-prezenťáka. Vytáhl na něj revolver a řekl: ,Tady polož flintu, půjdeš se mnou na druhý konec mostu, tam se rozloučíme, ty se vrátíš pro flintu a nikomu ani muk.’ Tak se dostal do sovětské okupační zóny v Rakousku a ve Vídni na britské ambasádě zažádal o azyl.” 

 

Aby dostudoval, vstoupil do KSČ

Poté, co Tomáš Lom odložil uniformu, se  přihlásil na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kterou úspěšně zakončil získáním doktorátu. Avšak pro jeho získání musel na nátlak člena komise prověřující studenty udělat ústupek režimu. „Vstoupil jsem tedy do komunistické strany a naučil jsem se zpívat Internacionálu, což musela být hrůza poslouchat,“ vzpomíná na svůj vstup do strany.

Ale ani po připojení se ke straně si Tomáše Loma politický život nikdy nezískal. „Politika je něco jako životní prostředí. Je dobré, když ho znáš, protože víš, co tě čeká a nemine. Nejradši bych si vybral Stranu mírného pokroku v mezích zákona podle Jaroslava Haška,“ komentuje pamětník.

Členkou KSČ byla také jeho budoucí žena, Božena, která byla za války členkou komunistického odboje a po válce pracovala jako pedagožka a psycholožka. 

Po dokončení studií nastoupil Tomáš Lom do laboratoří závodu Tesla-VUVET, kde se zabýval vývojem vakuové techniky a elektrotechniky. Úkoly, které dostával od stranického výboru KSČ, podle něj neměly s ideologií nic společného: například měl za úkol vést radioamatérský kroužek nebo tělovýchovnou jednotu. 

 

Musíme být rádi, že je máme

Na jaře 1955 Tomáše Loma oslovila Státní bezpečnost. “Vyptávali se mě na mého staršího bratra Valtera, jestli s ním nejsem ve styku,” říká Tomáš Lom. Ve skutečnosti šlo estébákům zejména o to, získat ho ke spolupráci, aby donášel informace na své spolupracovníky z Tesly VUVET.  “Věděl jsem, že když nepodepíšu, kouká z toho pronásledování pro rodinu, já bych skončil v zaměstnání, možná v těch rudejch dolech nebo co,” říká Tomáš Lom. 

Spolupráci tedy neodmítl, ale zařídil to tak, aby informace, které StB poskytoval, byly pro ni zcela neužitečné. “Do těch zpráv jsem jim psal, co už stejně věděli. Třeba co se říkalo na stranických schůzích a na schůzích ROH. Anebo technické podrobnosti, kterým vůbec nerozuměli,” vysvětluje. StB se zajímala zejména o tři jeho kolegy, Petra Hixe, Hansu a Břetislava Randáka, které považovala za nepřátele režimu. “Když se mě na ně ptali, vykládal jsem jim jen o tom, jak jsou odborně na výši. O jejich politickém názoru jsem neříkal nic. Říkal jsem jen, že to jsou špičkoví odborníci a musíme být rádi, že je máme v podniku.” 

Díky tomu považovala StB jeho zprávy za neužitečné a už v prosinci téhož roku 1955 s ním spolupráci ukončila. 

 

S tím brexitem to zvorali

V roce 1968 Tomáš Lom pracoval stále v Tesle VUVET na pozici náměstka pro výzkum. Při prověrkách po srpnové okupaci byl ale vyloučen z KSČ a tím pádem nemohl vykonávat náměstkovskou funkci. V podniku zůstal jako řadový vědecký pracovník, což mu vydrželo až do odchodu do důchodu. 

Jeho dcera Kateřina emigrovala v roce 1974 do Paříže, kde si zřídila jazykovou školu zaměřenou na výuku angličtiny. 

Vztah k Velké Británii si pamětník uchoval doposud, stejně důležitý je však podle něho vztah k celé Evropě a evropské integraci: “Jsem anglofil, i přesto, že jsem viděl všemožné jejich nedostatky. Tehdejší Anglii jsem považoval za vzor, ale myslím, že s brexitem to pěkně zvorali. Máme-li to někam dotáhnout, spojená Evropa je nutná. A do té by měla patřit i Anglie.”