Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor MUDr. Gérard London (* 1943)

• narozen 3. dubna 1943 v pařížské věznici

• matka Lise London vězněna nacisty coby komunistická odbojářka

• matka deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku

• otec Artur London uvězněn v koncentračním táboře Mauthausen

• do konce války vyrůstal se sestrou u prarodičů ve Francii

• otec Artur London od roku 1949 náměstkem ministra zahraničních věcí v československé komunistické vládě

• roku 1952 otec odsouzen v procesu s Rudolfem Slánským na doživotí

• v roce 1955 otec propuštěn z vězení a v roce 1956 rehabilitován

• rodina se opakovaně stěhovala z Paříže do Prahy a zpět

• absolvoval medicínu na pražské (1966) a pařížské lékařské fakultě

• roku 1970 získal atestaci v oboru nefrologie

• založil hemodialyzační centrum v nemocnici v Manhes

• v letech 2008–2011 prezidentem Evropské renální asociace a Evropské dialyzační a transplantační asociace

Gérard London se narodil roku 1943 v pařížském vězení. Jeho dětství a dospívání od samého narození předurčovaly politické okolnosti a angažmá jeho rodičů, které později označoval jako „profesionální revolucionáře“. Otec Artur London se narodil v Ostravě, ve třicátých letech byl interbrigadistou, později odbojářem proti nacistům, následně také náměstkem ministra zahraničních věcí Vladimíra Clementise a posléze v padesátých letech i politickým vězněm. Matka Lise London, rozená Rico, se narodila ve Francii, ale její rodiče byli Španělé. Oba jako mladí vstoupili do komunistické strany – otec do československé, matka do francouzské.

Seznámili se v roce 1935 v Moskvě, kam tehdy devatenáctiletou Lise vyslala francouzská komunistická strana, aby pracovala jako sekretářka v Komunistické internacionále. Artura, který byl o dva roky starší, poslala do Sovětského svazu Komunistická strana Československa, aby se v sanatoriu na Krymu léčil s tuberkulózou. Když vypukla španělská občanská válka (1937–1939), odjeli oba do Španělska, kde působili ve štábu interbrigád. Po porážce Španělské republiky odjeli do Francie, kde je zastihla okupace. Nejdříve nacisté v roce 1939 rozbili Československo a Artur London se přihlásil do služeb československé ambasády ve Francii. Matka zůstala v domácnosti s prvorozenou dcerou, avšak po okupaci Francie v roce 1940 se i ona zapojila do odbojového hnutí – vedla propagandistickou akci proti nacistům, známou pod názvem „aféra Rue Daguerre“.

Oba nakonec zatklo gestapo. Jeho odbojová činnost se nikdy neprozradila, ve vězení skončil jen na základě kontaktů s Lise. Artura Londona deportovali do koncentračního tábora v Mauthausenu. Když probíhal soud s matkou, byla Lise London těhotná – čekala syna Gérarda, což jí také zachránilo život, protože jeden z přísedících soudců ji odmítl v tomto stavu poslat na smrt, jak zněl návrh obžaloby (a k čemuž bylo zapotřebí souhlasu všech přítomných). Byla odsouzena k doživotí a během výkonu trestu porodila syna, který tak svých prvních čtrnáct měsíců strávil ve vězení. Poté matku poslali do koncentračního tábora v Ravensbrücku a Gérard zůstal několik týdnů ve vězení sám, než si jej vyzvedli prarodiče, u kterých následně spolu se sestrou vyrůstal až do konce války. Oba rodiče své pobyty v táborech přežili a v roce 1945 se vrátili do Francie. Tehdy se pamětník poprvé setkal se svým otcem.

Artur London: z nežádoucího diplomata náměstkem ministra

Roku 1945 otec nastoupil na československém velvyslanectví jako poradce, matka působila jako šéfredaktorka časopisu Francouzské ženy. Dlouho jim však poklidný život nevydržel. Otci se obnovila tuberkulóza, kterou si odjel léčit do Švýcarska, a následoval ho tam i Gérard, který se od otce nakazil. Artur London chtěl pokračovat v práci na ambasádě, ale v roce 1948 mu francouzská strana neudělila kvůli jeho komunistické angažovanosti souhlas se jmenováním prvním radou na československém velvyslanectví. Po třinácti letech se tak vrátil do Československa, kde byl jmenován prvním náměstkem ministra zahraničních věcí Vladimíra Clementise v poúnorové komunistické vládě. Rodina ho následovala. Gérard v Praze nastoupil do školy, což pro něj představovalo zejména nutnost naučit se jazyk a adaptovat se v novém prostředí, avšak vzhledem k jeho nízkému věku to proběhlo rychle. Rodina žila ve vile na Ořechovce, kde – vedle Bubenče – pobývali mnozí prominentní komunisté. Gérard si užíval dětství v hezké čtvrti, sbíral šneky a chodil za školu.

Zrádce

Další zlom v životě celé rodiny přišel v lednu 1951, kdy byl otec zatčen a následně odsouzen v politickém procesu s generálním tajemníkem komunistické strany Rudolfem Slánským, v němž bylo v roce 1952 popraveno jedenáct lidí a tři osoby odsouzeny k doživotním trestům – mezi nimi i Artur London. Původně měl být souzen v procesu s interbrigadisty, ale nakonec ho zahrnuli do monstrprocesu se Slánským. Svou roli pravděpodobně sehrál i jeho židovský původ, což ve zjevně antisemitsky laděném procesu bylo velmi důležité. Rodina následně čelila perzekuci – byla vystěhována z vily na Ořechovce do nuznějšího bytu na Hanspaulce, Gérardova sestra nemohla studovat a prý jen náhodou se jí podařilo nastoupit do továrny ČKD Sokolovo do učení jako soustružnice. V téže fabrice skončila i pamětníkova matka. O tom, co se s jeho otcem děje, se pamětník dozvěděl až v listopadu 1952, když rozhlas začal přenášet proces. Do té doby – necelé dva roky – mu matka tvrdila, že je otec na cestách. Matka, přesvědčená komunistka, i v době procesu věřila komunistické propagandě, a tedy také tomu, že její manžel je zrádce. „Zrádce!“ volaly děti i na malého Gérarda.

Navštívit otce mohla rodina poprvé v roce 1953, v Praze v Bartolomějské ulici. Matka se mezitím od českých přátel dozvěděla, že s procesem nebylo všechno v pořádku, a při návštěvě otce proto vyzvala děti, aby zabavily stráž. To se jim povedlo, a rodičům se tak podařilo domluvit si systém předávání zpráv na motácích. Při dalších návštěvách otec předal matce informace o procesu a vynucených doznáních a vyzval svoji ženu, aby s rodinou a motáky odjela do Francie – a odtamtud se pokusila o jeho propuštění. Lise tedy s dětmi odcestovala do Paříže.

Pro Gérarda znamenal přestup do pařížské školy další zápolení s jazykem, neboť francouzštinu ovládal pouze v mluvené podobě. Jeho matka byla ve svých snahách úspěšná – poté, co pohrozila francouzské komunistické straně, že motáky zveřejní, začala francouzská strana jednat. Otec mezitím požádal o rozhovor generálního prokurátora, odvolal svá doznání a sdělil, že celý proces byl zinscenovaný a doznání vynucená. Následně byl převezen z věznice Leopoldov na Pankrác, ale zároveň mu přerušili léčbu tuberkulózy, která se mu ve vězení opět vrátila. V roce 1955 se nicméně dočkal propuštění z vězení a o rok později i rehabilitace. Rozhodnutí podepsal týž Josef Urválek, který jemu i dalším odsouzeným coby hlavní prokurátor v procesu s Rudolfem Slánským navrhl trest smrti, respektive doživotí.

Z Francie do Československa a zase zpátky

Rodina se po pár letech strávených v Paříži, kdy měla kontakt s otcem pouze zprostředkovaně přes jeho sestřenici, přestěhovala po jeho propuštění zpět do Prahy. Pamětník si tedy opět musel zvykat na novou školu a dohánět předměty, ve kterých byl pozadu. Nicméně nakonec úspěšně odmaturoval a začal v Praze studovat medicínu. Gérard London později vzpomínal, že i přes rehabilitaci byl tehdy na otci stále znát strach z možnosti dalšího zatčení. V šedesátých letech bylo již cítit uvolnění – a otec konečně dostal povolení vyjet do Francie. Avšak problém nastal na francouzské straně – kvůli jeho komunistickému angažmá ho vedli ve francouzských archivech. Nakonec se mu v roce 1963 podařilo vízum získat díky tomu, že byl během války v koncentračním táboře v Mauthausenu členem odbojového výboru. Rodina se tak opět přestěhovala do Francie.

Gérard jako jediný zůstal v Praze, aby dokončil studia na lékařské fakultě. Na otcovu radu však začal také studovat medicínu v Paříži. Ale protože mu žádné zkoušky z Prahy neuznali, jezdil během studia v Praze do Francie skládat zkoušky na pařížskou univerzitu – několik let tak studoval paralelně na obou univerzitách. Po promoci v Praze roku 1966 se Gérard London natrvalo přestěhoval do Paříže, kde po dokončení studia na pařížské lékařské fakultě a postgraduálního studia v oboru nefrologie v roce 1970 nastoupil do nemocnice. V Paříži také jako student prožil rok 1968, který ve světě vnímal jako „otevřený rok“. Ve Francii však byla společnost stále poměrně tradicionalistická, s čímž souviselo i ovzduší na akademické půdě. Rok 1968 proto považoval ve Francii za významný zejména z pozice studentů, kteří usilovali především o proměnu univerzitní půdy. Studenti odmítali tvrdě hierarchický univerzitní systém, ve kterém měli profesoři absolutní autoritu, a usilovali naopak o otevřený přístup.

Doznání se do normalizovaného Československa nehodilo

Téhož roku však v životě Gérardovy rodiny nastal další zlom: otec vydal spolu se svou ženou knižně zpracované vzpomínky na proces z roku 1952, na podmínky v Leopoldově i na tehdejší vyšetřovací metody. Kniha, která vyšla nejdříve francouzsky pod titulem L’aveu, dans l’engrenage du procès de Prague (a jež se stala předlohou pro film Costa-Gavrase L’Aveu – Doznání), byla přeložena do češtiny a v následujícím roce vydána pod názvem Doznání. Česká verze knihy však byla ve změněných poměrech po sovětské okupaci okamžitě stažena z prodeje a Artura Londona zároveň zbavili československého státního občanství.

Nejen otec, ale i Gérard, kterého do té doby chránilo francouzské občanství, měl od té doby zakázán vstup do Československa, a stejně tak i jeho žena, Alena Králová-London, jejíž rodiče naopak nedostali povolení vycestovat do Francie – v následujících deseti letech se proto spolu viděli pouze čtyřikrát, a to v zemích, do kterých mohly vycestovat obě strany – v Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku. Do Československa se Gérard London se ženou dostali až díky Evropskému nefrologickému kongresu, jenž se konal v roce 1980 v Praze. Málem k tomu však nedošlo. Víza, která jim původně Československo odmítlo vydat, přestože byl London v té době již uznávaným nefrologem, obdrželi jen díky nátlaku francouzské lékařské veřejnosti.

V novinách tehdy vyšel článek: Francouzští nefrologové nesmějí do Prahy, protože se jmenují Londonovi. „Dokonce prezident Evropské společnosti nefrologie, který do té doby nevěděl vůbec nic o mé historii, prohlásil: ‚Tak já pojedu do Prahy a udělám to tak, že nepronesu slavnostní úvodní řeč a řeknu jim, že z tohoto důvodu se kongresu nezúčastním a odcházím.‘“ Aktivita francouzských kolegů způsobila na české straně paniku a ráno téhož dne, kdy kongres začínal, manželům Londonovým volali z ambasády, že si mohou pro víza přijít. Po deseti letech tak mohli navštívit Prahu. Během pobytu čelili manželé Londonovi sledování Státní bezpečností. Gérard London znovu Československo navštívil o tři roky později, opět jako účastník lékařského kongresu – tentokrát si československé úřady po předchozí zkušenosti nedovolily vstup zakázat a jeho žádosti o vízum vyhověly.

Prozření rodičů

Artur London, přestože měl za sebou pobyt v Moskvě ve třicátých letech, během kterého zažil, jak postupně – v rámci čistek – z města mizí mnozí jeho zahraniční známí, a hlavně zinscenovaný proces a věznění v padesátých letech, podle pamětníka definitivně prozřel až poté, co v roce 1963 odjel do Paříže, kde se v šedesátých letech dostal do styku se svými nekomunistickými přáteli z odboje. Tehdy změnil svůj názor na komunismus – do té doby byl stále přesvědčený, že „komunismus je dobrá myšlenka, ale byl znetvořen Stalinem a celou tou klikou“.

Lise London věřila komunistickým myšlenkám mnohem déle, jak ilustruje i Gérardova nejsilnější vzpomínka z první návštěvy vězněného otce v roce 1953: „Otec sedí na jedné straně stolu, matka na druhé – a matka mu povídá dost tragicky, poněvadž tomu v té době věřila: ,Zemřel Stalin. A zemřel Gottwald. Víš to?‘ A otec s mávnutím ruky povídá francouzsky: ,Tant mieux.‘ (Tím líp.)“ Pamětníkova matka přišla o zbytky iluzí až se sovětskou okupací Československa v roce 1968.

Srpnové události přiměly oba rodiče k dalšímu veřejnému angažmá, tentokrát už ovšem s protikomunistickým zaměřením. Během normalizace podporovali československý disent i politické vězně a byli v kontaktu s emigranty, například s Pavlem Tigridem či Jiřím Pelikánem. Gérard London spolu s rodiči tyto aktivity podporoval, na rozdíl od nich se však nikdy politicky neangažoval a celý svůj profesní život se věnoval oboru nefrologie.