„Jednoho dne… myslím, že to bylo roku 1994 nebo 1995… kdybys po mě chtěl přesná data, musel bys asi přijít někdy jindy… vyšel jsem ven na ulici a říkám si: ‚Tohle musí skončit‘. Tehdy už jsem díky poslechu Radia Martí věděl, že existují protirevoluční politické strany a hnutí. Tak jsem začal hledat. Snažil jsem se najít někoho z lidí, jejichž jména jsem našel v publikaci, kterou vydalo právě Radio Martí. Nejdříve jsem se vydal do ulice Guinera, ale ten člověk, kterého jsem hledal, už tam nebyl. Zřejmě se přestěhoval někam jinam. V tom jsem narazil na jednoho chlapce na ulici ve čtvrti Esperanza. Chvíli jsme se bavili a on mi potom říká: ‚Agustíne, pokud nahlížíš na věci kolem tímto způsobem, vezmu tě do nezávislé knihovny.‘ – ‚Ach příteli, to by bylo skvělé. Přímo fantastické!‘ A zavedl mě do knihovny pod vedením Omaidy (Padrón Azcuy), která se nacházela, myslím, ve dvanácté ulici… bylo to ve městské části Vedado, někde mezi ulicemi Línea a Malecónem. A bylo to něco opravdu výjimečného. Tam jsem se začal opět angažovat, úplně mě to znovuzrodilo. Zapojil jsem se do různých aktivistických projektů knihovny a já jsem ukázal Omaidě mé spisy. Říká mi na to: ‚Pošlu tě za jistými lidmi… dám ti na ně telefonní číslo a oni tě určitě přijmou, protože ty patříš mezi ně.‘ Dala mi telefon na Reinalda Escobara a Yoani Sánchez. Jméno Yoani Sánchez už jsem tehdy registroval na Radiu Martí. Vždycky jsem si říkal: ‚Kdo to asi může být? Je to vlastně muž, nebo žena? Kdo to jen může být…?‘ Chtěl jsem je hned kontaktovat…. Kamaráde… vyrazil jsem tady z El Globo a namířil jsem si to k telefonní budce. Volám Reinaldu Escobarovi. Vzal to on osobně. ‚Vy mě neznáte, dostal jsem vaše telefonní číslo od Omaidy… rád bych se s vámi setkal.‘ – ‚No dobře, tak přijďte!‘ Ten pocit, který jsem cítil, když jsem se vrátil domů, se nedá popsat slovy. Chystal jsem se seznámit s Reinaldem Escobarem a s Yoani Sánchez. Víte, já jsem se vždycky měl za… tedy, ne, že bych se podceňoval, ale prostě jsem sám sobě nepřikládal velký význam. Chápal jsem, že v těchto záležitostech jsou někteří lidé mnohem zběhlejší a chtěl jsem je následovat. Dnes to vnímám tak, že jsem do toho všeho měl vlétnout mnohem více po hlavě. Mohl jsem se prezentovat více sebevědomě. No, takže jsem vyrazil za Yoani. Představil jsem se slovy: ‚To jediné, co o sobě mohu říci, je, že píšu, přemýšlím, jsem kritický a sepisuji analýzy kubánské společnosti. Nejsem ale ani spisovatel, ani básník, ani novinář. Jsem člověk, který píše, co si myslí.‘ Reinaldo mi podal ruku a říká mi: ‚Ty jsi ten přítel, kterého jsem potřeboval, ale nikde jsem ho nemohl najít.‘ A představil mě Yoani. Těch pár hodin s nimi mě naplnilo nadějí. Když jsem odcházel, zmínil jsem se, že mám doma asi třicet disků s nahrávkami svých úvah. Dříve jsem si totiž myslel, že pokud to nepůjde po dobrém, mohl bych se uchýlit k ne až tak pacifistickému jednání. Byl tam potenciál, že se to zvrtne v něco násilnějšího. Tedy, útlak ze strany státu by mě k tomu donutil. Vysvětlil jsem jim: ‚Mám jednoho přítele, který to se mnou natočil, protože jsem mu pomohl tím, že jsem mu vysvětlil, jakým způsobem se dá po moři doplout do Spojených států amerických. Řekl jsem mu, že musí mít jistou hvězdu stále za zády. Ve chvíli, kdy ji uvidí před sebou, tak je jasné, že se plaví opačným směrem. Musí ji tedy udržet stále za sebou.‘ On za mnou potom přišel, a protože viděl, že se mi líbí kamera a mám k tomu nějaký vztah, dal mi takovou kameru… podobnou té vaší, jen na disky. Občas skáču v čase, ale je to všechno součást příběhu. Já jsem tedy začal nahrávat na video své úvahy, všechno to, co jsem si dříve sepsal, kritiky Fidela Castra. Chtěl jsem to mít podchycené, kdyby se mi náhodou něco stalo, kdyby po mně šli, tak aby tady po mně zůstalo tohle svědectví. Reinaldo Escobar viděl část těch nahrávek. Bavili jsme se spolu a on mi říká: ‚Agustíne, můžeme tě proškolit v jistých záležitostech.‘ Za pár dní mi přinesl notebook. Kamaráde… já jsem ani nevěděl, co to je. Povídá mi: ‚Podívej, tohle je laptop.‘ – ‚Tak to tady nech, já už si s tím poradím…!‘ Odešel. Otevřel jsem to, jenže jsem neměl ponětí, co s tím mám dělat. Nevěděl jsem, co je to myš. Nikdy v životě jsem se toho nedotkl. Tak jsem se obrátil na skupinku mladých, které jsem viděl na rohu ulice. ‚Víte, co to je notebook?‘ – ‚Ano, víme.‘ Takže mi trochu ukázali, jak se s tím dá pracovat. Potom jsem poznal jiného člověka, a ten mi říká: ‚Nechceš založit blog?‘ – ‚Blog? Vysvětli mi, co to je…‘ - ‚To je takové místo na internetu…‘ – ‚Na internetu?‘ Zeptal jsem se ho: ‚Bude tam moje jméno, moje fotografie a s tím i moje myšlenky?‘ A on mi povídá, že ano. – ‚Tak dobře, založ mi blog.‘ Založili jsme blog a tam jsem začal poprvé řešit všechno to, co se mnou nechtěl řešit Fidel Castro. Tak co na to říkáš?“
