Agustín López Canino

* 1955

  • „Jednoho dne… myslím, že to bylo roku 1994 nebo 1995… kdybys po mě chtěl přesná data, musel bys asi přijít někdy jindy… vyšel jsem ven na ulici a říkám si: ‚Tohle musí skončit‘. Tehdy už jsem díky poslechu Radia Martí věděl, že existují protirevoluční politické strany a hnutí. Tak jsem začal hledat. Snažil jsem se najít někoho z lidí, jejichž jména jsem našel v publikaci, kterou vydalo právě Radio Martí. Nejdříve jsem se vydal do ulice Guinera, ale ten člověk, kterého jsem hledal, už tam nebyl. Zřejmě se přestěhoval někam jinam. V tom jsem narazil na jednoho chlapce na ulici ve čtvrti Esperanza. Chvíli jsme se bavili a on mi potom říká: ‚Agustíne, pokud nahlížíš na věci kolem tímto způsobem, vezmu tě do nezávislé knihovny.‘ – ‚Ach příteli, to by bylo skvělé. Přímo fantastické!‘ A zavedl mě do knihovny pod vedením Omaidy (Padrón Azcuy), která se nacházela, myslím, ve dvanácté ulici… bylo to ve městské části Vedado, někde mezi ulicemi Línea a Malecónem. A bylo to něco opravdu výjimečného. Tam jsem se začal opět angažovat, úplně mě to znovuzrodilo. Zapojil jsem se do různých aktivistických projektů knihovny a já jsem ukázal Omaidě mé spisy. Říká mi na to: ‚Pošlu tě za jistými lidmi… dám ti na ně telefonní číslo a oni tě určitě přijmou, protože ty patříš mezi ně.‘ Dala mi telefon na Reinalda Escobara a Yoani Sánchez. Jméno Yoani Sánchez už jsem tehdy registroval na Radiu Martí. Vždycky jsem si říkal: ‚Kdo to asi může být? Je to vlastně muž, nebo žena? Kdo to jen může být…?‘ Chtěl jsem je hned kontaktovat…. Kamaráde… vyrazil jsem tady z El Globo a namířil jsem si to k telefonní budce. Volám Reinaldu Escobarovi. Vzal to on osobně. ‚Vy mě neznáte, dostal jsem vaše telefonní číslo od Omaidy… rád bych se s vámi setkal.‘ – ‚No dobře, tak přijďte!‘ Ten pocit, který jsem cítil, když jsem se vrátil domů, se nedá popsat slovy. Chystal jsem se seznámit s Reinaldem Escobarem a s Yoani Sánchez. Víte, já jsem se vždycky měl za… tedy, ne, že bych se podceňoval, ale prostě jsem sám sobě nepřikládal velký význam. Chápal jsem, že v těchto záležitostech jsou někteří lidé mnohem zběhlejší a chtěl jsem je následovat. Dnes to vnímám tak, že jsem do toho všeho měl vlétnout mnohem více po hlavě. Mohl jsem se prezentovat více sebevědomě. No, takže jsem vyrazil za Yoani. Představil jsem se slovy: ‚To jediné, co o sobě mohu říci, je, že píšu, přemýšlím, jsem kritický a sepisuji analýzy kubánské společnosti. Nejsem ale ani spisovatel, ani básník, ani novinář. Jsem člověk, který píše, co si myslí.‘ Reinaldo mi podal ruku a říká mi: ‚Ty jsi ten přítel, kterého jsem potřeboval, ale nikde jsem ho nemohl najít.‘ A představil mě Yoani. Těch pár hodin s nimi mě naplnilo nadějí. Když jsem odcházel, zmínil jsem se, že mám doma asi třicet disků s nahrávkami svých úvah. Dříve jsem si totiž myslel, že pokud to nepůjde po dobrém, mohl bych se uchýlit k ne až tak pacifistickému jednání. Byl tam potenciál, že se to zvrtne v něco násilnějšího. Tedy, útlak ze strany státu by mě k tomu donutil. Vysvětlil jsem jim: ‚Mám jednoho přítele, který to se mnou natočil, protože jsem mu pomohl tím, že jsem mu vysvětlil, jakým způsobem se dá po moři doplout do Spojených států amerických. Řekl jsem mu, že musí mít jistou hvězdu stále za zády. Ve chvíli, kdy ji uvidí před sebou, tak je jasné, že se plaví opačným směrem. Musí ji tedy udržet stále za sebou.‘ On za mnou potom přišel, a protože viděl, že se mi líbí kamera a mám k tomu nějaký vztah, dal mi takovou kameru… podobnou té vaší, jen na disky. Občas skáču v čase, ale je to všechno součást příběhu. Já jsem tedy začal nahrávat na video své úvahy, všechno to, co jsem si dříve sepsal, kritiky Fidela Castra. Chtěl jsem to mít podchycené, kdyby se mi náhodou něco stalo, kdyby po mně šli, tak aby tady po mně zůstalo tohle svědectví. Reinaldo Escobar viděl část těch nahrávek. Bavili jsme se spolu a on mi říká: ‚Agustíne, můžeme tě proškolit v jistých záležitostech.‘ Za pár dní mi přinesl notebook. Kamaráde… já jsem ani nevěděl, co to je. Povídá mi: ‚Podívej, tohle je laptop.‘ – ‚Tak to tady nech, já už si s tím poradím…!‘ Odešel. Otevřel jsem to, jenže jsem neměl ponětí, co s tím mám dělat. Nevěděl jsem, co je to myš. Nikdy v životě jsem se toho nedotkl. Tak jsem se obrátil na skupinku mladých, které jsem viděl na rohu ulice. ‚Víte, co to je notebook?‘ – ‚Ano, víme.‘ Takže mi trochu ukázali, jak se s tím dá pracovat. Potom jsem poznal jiného člověka, a ten mi říká: ‚Nechceš založit blog?‘ – ‚Blog? Vysvětli mi, co to je…‘ - ‚To je takové místo na internetu…‘ – ‚Na internetu?‘ Zeptal jsem se ho: ‚Bude tam moje jméno, moje fotografie a s tím i moje myšlenky?‘ A on mi povídá, že ano. – ‚Tak dobře, založ mi blog.‘ Založili jsme blog a tam jsem začal poprvé řešit všechno to, co se mnou nechtěl řešit Fidel Castro. Tak co na to říkáš?“

  • „Když mi bylo sedmnáct, možná osmnáct let, v době, kdy jsem končil druhý stupeň základní školy, jsem stále věřil ve Fidela Castra i v Kubánskou revoluci. Jak to se mnou vlastně bylo v této fázi života? Byl jsem v posledním ročníku druhého stupně, když v tom se do naší třídy přiřítili tři vojáci z Válečného revolučního loďstva Kuby. Přišli nás verbovat, přičemž nejprve se obraceli na mladé komunisty. ‚Je nutné, aby mladí lidé, především mladí komunisté, udělali krok vpřed, protože revoluce potřebuje mladé, kteří se připojí k Válečnému revolučnímu loďstvu Kuby, absolvují čtyřletý přípravný kurz a budou bránit naše moře.‘ Kdo byl jediný ze všech, co vstal a přihlásil se? Byl jsem to já, kdo v životě nebyl na pláži. Nikdy jsem neviděl moře, nevěděl jsem, co je to slaná voda. Jenže něco mi říkalo, že je to správné. Nevěděl jsem pořádně, v čem spočívala revoluce. Byl jsem naivní chlapec, v podstatě bez vzdělání. Jediné, co jsem měl za sebou, byla základní škola. Žil jsem život chudého venkovana, nikdy jsme neměli televizi, maximálně malé rádio, na kterém občas hrály zprávy. Chodil jsem tak maximálně do kina… // No a když budeme pokračovat… stoupl jsem si a oni díky mě mohli odejít se seznamem. Tedy, nebyl to tak docela seznam, protože na něm bylo jenom jedno jméno, ale říkám vám, udělal jsem o, protože jsem cítil, že je to správné. Nebylo to nějaké momentální rozhodnutí v emocích. Já jsem věřil, že revoluční proces byl v podstatě dobrý. Však se všude říkalo, že budou lepší školy pro všechny a lepší život pro všechny. Až potom to na nás všechny dopadlo. Já jsem sice už tehdy možná ve skrytu duše cítil, že ne všechno je tady v pořádku, protože tohle nikdy nebyla revoluce pro prosté lidi. Znáte tu otřepanou frázi: ‚Je to revoluce, kterou vede prostý lid a prostý lid z ní bude profitovat.‘ Je pravda, že tu revoluci dělal skutečně prostý lid, ale nikdy z ní neměl žádný prospěch.“

  • „Cítil jsem velkou bolest… například tehdy… Můj dědeček měl pár krav na mléko. To bylo ještě na začátku šedesátých let. Každý den je dojil a díky tomu jsme měli doma vždycky dostatek mléka pro vlastní potřebu. A jednoho dne se narodil býček. Byl bílý jako sníh a já jsem na něm odmalička jezdíval. Vozil mě na hřbetu. Potom trochu zesílil, až se z něj postupně stával pořádný kus statného dobytka. Byli z nás dobří přátelé. Cítil jsem, že nás s tím zvířetem pojí silné pouto. Pojmenovali jsme ho Holoubek. Jednoho dne se k nám domů přiřítila revoluce. Úředníci nám řekli: ‚Musíme si Holoubka odvést.‘ Kdybych byl malíř, klidně bych hned teď namaloval oči toho zvířete. Tedy… namaloval bych to, co jsem v nich tehdy viděl. Z koutku oka mu vytékala slza. Já jsem byl tehdy ještě pořád dítě. Tohle jsem prostě tehdy viděl. To zvíře bylo součástí naší rodiny. Jenže zesílil a ztloustnul a revoluce ho musela odvléct. Cítil jsem velkou bolest, i když jsem pořádně nevěděl proč. Byl pro mě jako domácí mazlíček, i když co je to vlastně domácí mazlíček jsem tehdy nevěděl, to jsem zjistil až potom. Objímal jsem ho kolem krku, dával jsem mu pusu. A takto jednoho dne Holoubek zmizel… zmizel ve jménu revoluce. Vyprávím tady věci, které mohou vypadat prostě, ale jsou to věci, které se na vás podepíšou. Není to vidět, jako kdyby to byla jizva na tváři. Ta jizva zůstane na duši a nikdy už se úplně nezahojí. Však se na to povívejte, mně je 68 let. Život mě naučil, jak si některé věci nepouštět k tělu. Hodně jsem toho musel vydržet a protrpět. Když si ale vzpomenu na Holoubka, svírá se mi hrdlo…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cuba, 01.01.2024

    (audio)
    délka: 04:17:52
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždycky jsem postrádal disciplínu ve všem, kromě svého svědomí.

Agustín López Canino, 2024
Agustín López Canino, 2024
zdroj: Post Bellum

Agustín Valentín López Canino se narodil v roce 1955 ve městečku Santo Domingo v centrální provincii Villa Clara. Jeho rodiče byli venkovského původu a přestože žili ve stejném místě, nikdy nebyli sezdaní a bydleli odděleně. Kromě Agustína měli ještě dceru jménem Ada María López Canino. Agustín vyrůstal ve skromné chatrči společně se svou matkou, jejím bratrem a dědečkem, jehož kořeny sahaly na Kanárské ostrovy. Byl to chlapec, který nevyhledával příliš pozornosti, ani společnost svých vrstevníků. Jeho nejoblíbenější činností bylo pobíhání po okolních kopcích, ve kterých se snažil chytat tropické ptactvo. Občas si s ostatními dětmi zahrál baseball, ale většinu času trávil v korunách stromů, kde vysedával a přemýšlel o příbězích, které si tvořil ve své hlavě. Velký zájem v něm nevyvolávala ani výuka ve škole. Už jako dítě ale projevoval značnou inteligenci a nakonec pochopil, že právě možnost studia je to, proč se jeho matka tolik dře. Svůj přístup tedy postupně přehodnotil a dosahoval výborných výsledků. Během prvních desetiletí po vítězství Kubánské revoluce Agustín pozoroval postupnou proměnu světa, který znal. Znárodňování způsobilo zmizení nejen oblečení z obchodů, ale nakonec i toho posledního vozíčku, ze kterého na ulici prodávali zmrzlinu. Vládní úřednici zkonfiskovali také jeho oblíbeného býčka, se kterým si hrával. Agustínovi přesto ještě nějakou dobu připadaly revoluční ideály jako správné. Proto nastoupil na Námořní akademii v Marielu, jednu z nejobtížnějších škol na ostrově. Po zakončení studií pracoval v plavební společnosti Empresa de la Navegación Caribe, kde se ale potýkal s autoritami a nesmyslnými nařízeními. To všechno vedlo k jeho postupné radikalizaci. Po několika marných pokusech o kontaktování představitelů státní moci zjistil, že tudy cesta nevede a začal spolupracovat s některými z nejvlivnějších kubánských opozitorů. Dnes se věnuje psaní blogů a nezávislé novinařině, přičemž se zaměřuje především na lidskoprávní tématiku. Jeho sestra, také představitelka kubánské opozice, zemřela za nevyjasněných okolnosti při hospitalizaci v roce 2017.