Drahoslava Lošťáková (* 1922)

Drahoslava Lošťáková

Otevřený vrata a za nimi slunce

Drahoslava Lošťáková, rodným příjmením Dostálová, se narodila v roce 1922 v Olomouci. Její bratr František v květnu 1939 utekl z okupované země do Francie. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde se stal pilotem 311. čs. bombardovací perutě. V ostrovní zemi byl necelé tři roky, a dokonce se tam i oženil. Nakonec však při cvičném letu 24. dubna 1943 zahynul. Po atentátu na Heydricha byli v rámci Akce E (Emigranten) zatčeni a uvězněni jeho rodiče a sestry Drahoslava a Libuše. Zatímco Libuše, jejíž příběh je také zaznamenán na Paměti národa, byla po půl roce kvůli těžkému zánětu pohrudnice propuštěna, pamětnice a její matka Josefa byly ve Svatobořicích internovány až do konce války. Otec Alois byl od rodiny oddělen, odvezen do Brna a potom do Osvětimi, kde 25. února 1943 zahynul.

Oba rodiče paní Drahoslavy pocházeli ze střední Moravy. Otec Alois z Hluchova a matka Josefa z Úsova. Oba byli Češi, ale paní Drahoslava vzpomíná, že maminka měla zčásti německé kořeny. „Maminka byla vnučka nějakého barona z Úsova. Maminčina babička sloužila na zámku v Úsově a měla dítě z někým z toho panstva. Ona byla za svobodna Králová. Tak jí vždycky říkali: ,No, seš z královské rodiny.‘“

Vzpomíná také, že oba rodiče byli hodní, a přestože měli osm potomků, vytvořili jim krásné dětství. Otec je prý nikdy neuhodil. Velmi si vážil života, který měl, protože jako voják Rakousko-uherské armády zažil hrůzy války. Čtyři roky bojoval na frontách 1. světové války a byl těžce raněn při jedné z nejtěžších bitev celého konfliktu. V Itálii u řeky Piavy utrpěl průstřel plic a jater. Jeho dcera Drahoslava dnes vzpomíná, že ji tento hrůzný zážitek po letech vyprávěl. „Otce už tam nechali ležet jako mrtvého a prý se skutálel k řece a uvázal se na loďku a probudil se až za tři měsíce ve Vídni.“ Válku přežil, i když se po vyléčení musel vrátit na frontu. Zahynuli v ní ale všichni tři jeho bratři a dva švagři, manželé jeho sester.

Rodiče byli také hodně vlastenecky založeni a snažili se lásku k vlasti předat dětem. Drahoslava, František i sestry Libuše a Božena pravidelně chodili do Sokola. „Největší trest pro nás byl zákaz jít do Sokola.“ Krátce po vzniku a vyhlášení Církve československé husitské, která měla čistě československý charakter, se většina rodinných příslušníků stala jejími členy. Paní Drahoslava byla dokonce prvním křtěným dítětem této církve v Nové Ulici v Olomouci a vzpomíná, že tehdy se do ní přihlásila většina sousedů. „Tenkrát celá půlka Nové Ulice, toho předměstí, přestoupila v tom jedenadvacátým roce do té církve československé, protože katolický farář nechtěl pohřbít vdovu, které měla sedm dětí a ty neměly na pohřeb, a ten farář odmítl ten pohřeb vystrojit. Ten československý kněz rakev zaplatil, pohřbil tu matku a okamžitě půl toho předměstí přestoupilo do československé církve a já jsem byla potom první dítě křtěné v aule na Komenského náměstí.“

Rodina také často jezdila na výlety po okolí. Jednou však matka pustila třináctiletou Drahoslavu s dvěma mladšími sestrami na několikadenní výlet do Prahy. Sestry neznalé poměrů ale místo v ubytovně přespaly v hodinovém hotelu. „Maminka nás pustila. Mě a ty dvě mladší sestry. Já jsem měla třináct. Libuše o dva a půl roku mladší a Boženka byla ode mě ještě víc. Maminka nám upekla takovou šišku sekané. Štryclu chleba, krabici buchet a jakýchsi keksů. A stokorunu jsme měly. Vlak jsme měly zadarmo a jely jsme do Prahy. První noc jsme šly, tak jsem našla hotel. Hotel Písek na Žižkově. Sem půjdem. Ten je takovej chudobnej. Lacino. Ani jsme tu stokorunu neutratily. Oni z nás měli takovou radost, protože to byl hodinovej hotel. Pronajali nám dvoulůžkové pokoje. S jednou sestrou jsem spala a jedna spala sama. A ještě nám dali snídani. A tu stokorunu jsme neutratily, ale druhou noc už jsme spaly na nádraží, protože co jsme měly na jídlo, jsme všechno nastrkaly v zoologické zahradě zvířatům.“ Domů se ale všechny a včas vrátily.

 

Okupace a smrt bratra Františka

Na konci září 1938 došlo k podepsání mnichovské dohody a k následnému obsazení pohraničí nacistickým Německem. Dne 15. března 1939 byl obsazen i zbytek již okleštěné republiky. „Stáli jsme všichni před školou a úplně s hrůzou jsme se na ně dívali, jak jelo jedno auto za druhým.“

To byl asi poslední impuls pro bratra, který se rozhodl odejít ze země a bojovat proti nacistickému Německu. Ještě před válkou byl totiž členem Hanáckého aeroklubu a potom pilotem na vojně, než byl po mnichovské dohodě demobilizován. V květnu 1939 společně s kamarádem Jaroslavem Chlupem, kterého znal z vojny i z aeroklubu, přešli hranice do Polska. Nakonec se přes Jugoslávii dostal do Francie, kde se prý jako pilot účastnil bitvy o Francii. Než byl evakuován do Velké Británie, poslal z Nice domů poslední dopis. V Anglii se stal opět pilotem a sloužil jako rotmistr F/06. OTU, 311. čs. bombardovací perutě RAF. Během svého pobytu v ostrovní zemi se dokonce oženil s Angličankou jménem Oliva a narodila se jim dcera, která se jmenovala Josefina Oliva, ale všichni jí říkali Joy. Na svět přišla až po smrti Františka Dostála. Dne 24. dubna 1943 totiž František při cvičebním letu s Wellingtonem X HE 496 zahynul. Došlo k výbuchu na palubě letounu, který se zřítil do vod Solwayské zátoky. František Dostál zemřel společně s K. Pošvou, F. Schejbalem, K. Šimonem, J. Domanským, K. Křepelkou a L. Martinovičem.

Drahoslava Lošťáková říká, že jeho manželka Oliva jí vyprávěla, že se nejednalo o nehodu, ale že v letadle byly nastražené bomby, které tam vložili nějací Irové, nejspíše myslí členy Irské republikánské armády. IRA sice i během druhé světové války podnikala bombové útoky na Velkou Británii, ale jestli to bylo i v tomto případě, se mi bohužel nepodařilo zjistit. „Bratr se zabil v letadle. To snad vůbec nikdo ani neví. Ta jeho manželka to vyprávěla a nesměla o tom mluvit. Bratr se zabil v letadle, tam vybuchla časovaná bomba. On byl sám a měl pět těch chlapců. Oni už neměli žádný bojový lety, nic. Dělali jenom hlídkový lety nad Biskajským zálivem. Už se nebojovalo nad Anglií. Ale hlídali Biskajský záliv, protože lodě převážely zbraně z Ameriky do Ruska a už byli ti mladí piloti nachystaní, že přiletí pomáhat do Ruska. Jenomže ještě neměli nalítaný hodiny. Tak on vždycky, když lítal na ten hlídkový let, tak každý ten pilot měl čtyři až pět těch mladých letců a hlídkovali a zároveň si odlítávali ty hodiny v letadle. On tam měl čtyři nebo pět chlapců, to letadlo se roztrhlo a všichni tam zůstali. Jedinýho Frantu tam vylovili. Ožranýho od ryb za dva měsíce a poznali ho jenom podle toho náramku na ruce. A ten je pochován na hřbitově v Dunfries ve Skotsku. Potom zastavili další lety a bomby byly ještě v sedmi letadlech. A dali to tam Irové. Irové pomáhali jako pomocní dělníci na tom letišti, odkud startovaly letadla na ty hlídkový lety. A oni už s nima měli jednu velkou ostudu. Ta letová dráha byla světlej asfalt. A v noci byla ta letová dráha úplně zřetelně vidět. Tak oni to natřeli asfaltem a těm letadlům se tam trhaly pneumatiky. To taky natírali irští pomocní dělníci. Namíchali do toho všechno možný. Střepiny, hřebíky do toho asfaltu. A jak ty letadla brzdily, tak ty pneumatiky se o to rozdíraly.“

Ani Jaroslav Chlup válku nepřežil. Po seskoku z hořícího letadla se mu nepodařilo kvůli silnému větru uvolnit zamotaný padák a v březnu 1943 se utopil v moři.

 

Zatčení rodiny a smrt otce

V roce 1940 Drahoslava vystudovala Ústav hraběte Pöttinga v Olomouci, který sloužil jako odborná škola pro ženská povolání. V lednu 1942 musela jako ročník 1922 na totální nasazení. Byla poslána do Steyru v Rakousku, kde šila obleky pro vysoce postavené hodnostáře. Na nucené nasazení nevzpomíná nijak špatně. Říká, že lidé se tam k ní chovali slušně a neměla tam žádné problémy. V létě ale odjela domů na dovolenou, kde se dozvěděla, že rodiče zatklo gestapo. Bylo to po atentátu na říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha, kdy v celém protektorátu Čechy a Morava probíhala vlna represí. Nacisté vyhlásili stanné právo a pozatýkali a popravili několik tisíc osob. Se zemí byly srovnány obce Lidice a Ležáky a jejich obyvatelé vyvražděni nebo posláni do koncentračních táborů. Pamětnice tvrdí, že se po válce dozvěděla, že otec byl jako zřízenec ČSD napojen na odbojovou organizaci Obrana národa a to byl nejspíš důvod prvního zatčení rodičů. „My jsme se potom po válce dozvěděli, že byl v Obraně národa. On byl v podatelně a oni tam pašovali letáky. V podatelně to rozšiřovali v těch balíkách s těmi tiskopisy. To jsem se dozvěděla až po válce. Když za ty členy Obrany národa byla tryzna, tak my pozůstalí jsme dostali pozvánku.“

Drahoslava zažádala zaměstnavatele ze Steyru o propuštění a ten jí okamžitě vyhověl. Zažila tak návrat rodičů z vězení. Otec prý vypadal hrozně, měl vymlácené všechny zuby a na těle viditelné znaky mučení. „Otce dali na garňák v Olomouci. To byla vojenská věznice. Tam bylo zrovna gestapo. On přišel tak zničenej. Musel se denně plazit po břiše po chodbě. Měl toto všechno roztrhaný. Knoflíky otrhaný, odřenou bradu. Pustili je domů, přišla maminka a tatínek ten samý nebo druhý den.“ Otec i po propuštění věděl, že je jen otázkou času, kdy si pro ně gestapo opět přijde. Celá rodina byla v obrovském stresu a nachystána na zatčení, které 18. září 1942 za čtyři dny po propuštění rodičů skutečně proběhlo. „Hned jak rodiče pustili, tak čtyři dny byl doma připravenej kufr. Sestra nám ještě donesla kilo kabanosu. Maminka musela každýmu zvlášť nachystat všechny teplý věci. Měli jsme nachystaný kufry. Oni jim už nevěřili. Měli jsme všechno připravený a nic jsme nemuseli hledat, bez řečí jsme chytli kufry a šli jsme do kočáru. Já jsme jenom měla vyvalený oči a držela jsem se maminky za ruku a jeli jsme pro Líbu a ta dělala cirkus. Ta tak křičela, nechtěla do toho auta. Patama se zapírala. Táhli ji po těch cihlách a ona nechtěla.“ Zatčení proběhlo v rámci Akce E (Emigranten), kdy na rozkaz říšského ministra Karla Hermanna Franka bylo na celém území protektorátu pozatýkáno několik stovek osob, které byly blízkými příbuznými mužů, již utekli do zahraničí a byli podezřelí ze vstupu do spojeneckých vojsk. Většina zatčených byla potom internována v táboře ve Svatobořicích u Kyjova. U Dostálů si gestapo přišlo pro rodiče, Drahoslavu a její mladší sestru Libuši. Ostatní sestry nebyly internovány proto, že již byly vdané a žily jinde. Doma zůstala jen patnáctiletá Božena.

Zatímco matku, Drahoslavu a Libuši odvezli do olomoucké věznice, otec byl znovu poslán do takzvaného garňáku, věznice a vyšetřovny gestapa. Paní Drahoslava vzpomíná, že otce pak už viděla jen jednou, když ho přivezli do olomoucké věznice a všechny členy rodiny postavili do kanceláře. Měl to být poslední pokus gestapa, jak z otce něco dostat o útěku syna do zahraničí. „Jak nás dali dohromady, chtěli z nás něco vytáhnout, ale otec nepromluvil ani slovo. To jsem tatínka viděla naposledy.“

Otec byl totiž převezen do koncentračního tábora Pod kaštany v Brně u Kounicových kolejí a následně do Osvětimi, kde 25. února 1943 zahynul. Pamětnice vzpomíná, že jakýsi pan Fiala, který byl také v Osvětimi, jí po válce vyprávěl osud otce. „Tam odtud (Pod kaštany) ty chlapy vyhnali ven. Každej desátej do Osvětimi. To nám vykládal pan Fiala. Byl to železničář a tatínka znal a on se zachránil v Osvětimi, protože přehazoval tu výhybku od plynu, do plynu, od plynu, do plynu. Ten se zachránil, protože to zařízení obsluhoval. Tak ten nám říkal, že tatínek byl téměř bez života v tom vagonu. Oni jeli v lednu tři neděle v otevřeným dobytčáku jenom s těma zamřížovanýma oknama. Tři neděle jeli z Brna do Osvětimi. Na každým větším nádraží stáli a odněkud sbírali lidi. Dovezli je v lednu do Osvětimi a tatínek potom umřel, ale už neví jak. Že je házeli do takovýho baráku, kde jim už nedávali ani jíst nic. Že je tam odtamtud už jenom vytahovali mrtvý.“

 

Internace ve Svatobořicích

Matka, Drahoslava a Libuše byly z Olomouce převezeny do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova, kde byly v té době vězněni především příbuzní osob české národnosti, kteří za války utekli do zahraničí a bojovali ve spojeneckých armádách. Celkem bylo podle odhadů v táboře internováno více než 2600 osob a v průměru v něm žilo 1200 osob. Takto dnes paní Drahoslava vzpomíná na příjezd do tábora z Olomouce: „My jsme jeli směrem na Brno. Tak lidi, co tam byli pozavíraní, tak rodinní příbuzní, všechno to stálo kolem olomoucké věznice a čekali, až jsme byli narvaní v tom autobusu, namačkaní jeden na druhým. Jsme tam stáli, nebylo tam možný sedět. Tak jsme byli namačkaní. Sestra nám ještě donesla ten kabanos. (…) My jsme přijely a pak jsme si ještě říkaly v tom kriminále: Tady je docela pěkně. On byl tak krásnej říjen. My jsme tam sedávaly na tom břehu, na tom trávníku a měly jsme na tři dny co jíst. Mamka to ale všechno rozdala lidem. My jsme to mohly mít na dýl. No ale tam byli lidi už hladný. Byli tam dřív jak my, v těch Svatobořicích. Hladoví jak psi. Když viděli, co máme jídla v kufru, tak maminka to rozdala. Zas nám chutnala ta jejich kvaka. Lepší než jídlo v té věznici. Tam jsme dostávali zabíjačkovou polívku. Oni do vařící vody vylili kýbl hovězí krve. To byly takový cáry. To jsme měli zabíjačkovou polévku.“

Internační tábor ve Svatobořicích byl zřízen 17. září 1942 a jeho prvním velitelem byl četnický poručík Franz Kaiser, kterého vězni přezdívali Punťa. Tento rodák z Brna se ještě před okupací jmenoval František Císař, ale potom se přihlásil k Německu a změnil si jméno. Za jeho samozvané vlády v táboře panovaly velmi špatné podmínky. Ta trvala až do konce listopadu 1943, kdy byl odvolán za krádeže potravin a zpronevěru a nahrazen Bořivojem Schusterem. Do té doby měli internovaní velmi malé příděly jídla a trpěli hladem. V táboře byla nedostatečná hygiena a přeplněné místnosti byly plné vší. Matka Josefa i obě sestry byly po příjezdu přiděleny do baráku číslo 3, který byl v ženské horní části tábora. Každý barák měl svého velitele z řad vězňů. Drahoslava Lošťáková vzpomíná, že na trojce jím byla krásná žena, které nikdo neřekl jinak než Kleopatra. Ta prý díky své kráse zachránila mladé dívky z baráku před zneužitím gestapáky. „Naše velitelka baráku byla Kleopatra, která nás zachránila před gestapákama. Oni okamžitě mladý holky do dvaceti let dali zvlášť do té sborovny. A my jsme měly být k ruce těm gestapákům. Jenomže dole velitelka baráku, překrásná ženská, takovou neuvidíte. Filmová hvězda hadra. Ale opravdu. Krásný přirozený rusý vlasy a oči zelený jak trávník. Krásná ženská. A ta byla okamžitě těch gestapáků. A ta nás zachránila před gestapákama.“

I jednotlivé místnosti měly své velitele. V jejich pokoji se velitelkou stala maminka Drahoslavy, protože uměla německy a měla částečný německý původ. To jí však nepřinášelo žádné výhody, ale hlavně povinnosti. Místnost, kde sestry a matka spaly, byla přeplněná a na dvou slamnících musely spát tři ženy. „Na dvou slamnících musely spát vždycky tři. Já jsem spala v té mezeře a ty blechy byly vždycky v té mezeře. Byla jsem nejvíc plná blech.“

Drahoslava Lošťáková vzpomíná také na židovské vězně, jejichž utrpení jí navždy utkvělo v paměti. „Mlátili je, pumpovali na ně studenou vodu a pak museli tak mokří běhat dokola po lágru.“ Židé měli nesrovnatelně horší podmínky než ostatní vězni. Bydleli v nedostavěném baráku, v jehož spodní části byly stáje a chlévy. Na zádech museli nosit velkou Davidovu hvězdu, spali bez jakýchkoli přikrývek, byli ponižováni, mučeni, trpěli hladem a zimou. V jejich mučení zvláště vynikal věčně opilý gestapácký dozorce Tunz. Hlad byl tak velký, že Židé byli ochotni za jídlo zaplatit jakoukoli cenu. „Ten jeden chlapec tam z hladu otrhal keř s červenými bobulemi. To bylo jedovatý, ale bylo to jako rybíz. Potom mu šla pěna z úst, zvracel, křeče měl. Ležel tam a nikdo mu nesměl pomoct.“ Nakonec byli všichni posláni dál do vyhlazovacích táborů, odkud se z nich skoro nikdo nevrátil.

Za Franze Kaisera byly v táboře velmi často apely. Lidé z tábora museli na nástupy před budovy, kde bez ohledu na počasí dlouho stáli a čekali, než četníci nebo gestapáci se psy prohledají místnosti, jestli se tam nenachází něco zakázaného. Díky těmto nekonečným nástupům dostala sestra Libuše těžký zánět pohrudnice a nakonec byla v lednu 1943 z tábora propuštěna. Hrozilo totiž, že by v tak těžkých podmínkách nemoci podlehla. Matka i Drahoslava ale ve Svatobořicích zůstaly. Podmínky se ale postupně zlepšovaly. Hlavně poté, co gestapo suspendovalo velitele Kaisera v souvislosti s podezřením na machinace s táborovými prostředky. Po válce se Franz Kaiser oběsil na vlastní košili v Kounicových kolejích. Drahoslava Lošťáková však tvrdí, že četníci, kteří sloužili ve Svatobořicích, ho tajně popravili. „Po převratu jsem se dozvěděla od četníků, že se oběsil, jak ho přivezli do cely. Ale věděla jsem od Marušky Šotolové, že ho oběsili četníci. On ty četníky strašně týral. Mnoho jich dostal. Dva vyskočili na gestapu z okna a zabili se, když je vyslýchali. Jak on zjistil, že něco propašovali… Oni vozili dopisy od lidí ven. Opravdu ti četníci byli zapleteni, že byli jednou nohou v hrobě.“ Pro četníky byla služba ve Svatobořicích velmi těžká. Internováni tam byli také jejich bývalí nadřízení. Většina z nich se vězňům snažila pomáhat, ale pokud se to prozradilo, stali se sami vězni.

Dne 19. března 1943 dostala maminka zprávu o smrti manžela v Osvětimi. „Maminka měla 19. března narozeniny a jmenovala se Josefa a oni to ti gestapáci drželi a dali jí to k narozeninám.“ Matka tuto hroznou zprávu velmi těžce nesla a okamžitě dostala nervový záchvat.

I když se po odchodu Kaisera mnohé zlepšilo, podmínky byly stále špatné. Vězni dostávali alespoň větší příděly jídla. Většina z nich pracovala. Paní Drahoslava vzpomíná, že prala pro vojenské hodnostáře a šila pláště. „Jeden a půl pláště z takovýho černýho hrozně ostrýho sukna pro arbeitfrontu jsme museli ušít za směnu. Vojenský uniformy od krve, prostřílený. To se tam poslalo a my jsme to museli rozpárat, vyprat. Co se dalo spravit, se spravilo. Co se nedalo spravit, tak ty látky, všechny zbytky vypraný, nažehlený, vymandlovaný, to se jim posílalo zpátky. Oni pro to zas přijeli autem. A když se likvidoval ten cikánský tábor v tom Hodoníně, tak nám přivezli nákladní auto dětského prádla, takového toho nemocničního, jak jsou ty tmavomodré a bílé proužky. To bylo nemocniční prádlo plné krve, hnisu a vší. Tak to se tam pralo.“

Volný čas v táboře se vězni snažili nějak zaplnit. Drahoslava Lošťáková vzpomíná, že společně s dalšími třemi děvčaty si založily partu Děvín. „Namalovaly jsme si na zeď Děvín a okolo ty slovanské ornamenty. Na deky jsme si vyšily erby. Kluci nám vyřezali dřevěný malinký erby. Otevřený vrata a za nimi slunce. Jako že už jsme venku.“ Kulturní činnost v táboře byla dovolena už za Kaisera a pokračovala až do konce války. Vězňům velmi ulehčovala jejich úděl. Byly to různé besedy, hudební a divadelní představení. Děvčata z Děvína chodila do sboru, který vedl hudební skladatel Václav Kaprál, nebo se v různých rolích účastnila divadelních představení, režírovaných internovanou herečkou Národního divadla v Ostravě Jarmilou Bechyňovou. „Já jsem hrála v Perlách paní Serafínky toho Postiliona a sestra byla v Olomouci na penzionu, kde bydleli samí herci. Poslala mi v balíku kostým na toho Postiliona. Já jediná jsem měla pravej kostým. Měla jsem takovou troubu a furt jsem vytrubovala. Jinak jsme na to šili z prostěradel. Biedermeierovsky jsme barvily prostěradla a já jsem to šila, protože jsem uměla šít. (…) Hrála jsem taky vychovatelku dvou takových dcerek z vysoké anglické šlechty v Paní Quinové. Měla jsem tady na kštici kysličníkem odbarvené vlasy, abych je měla blond,“ vzpomíná na své divadelní role Drahoslava Lošťáková.

V táboře bylo internováno mnoho významných osobností. Pamětnice například vzpomíná na akademického sochaře z Olomouce Julia Pelikána, sochaře a medailéra Otakara Španiela, hudebního skladatele Václava Kaprála, herečku Jarmilu Bechyňovou, rodinu generála Antonína Hasala, bratra herce Jiřího Voskovce nebo rodinu generála Karla Klapálka.

 

Propuštění a život po válce

V táboře byli lidé velmi dobře informováni, a tak všichni věděli, že se k Moravě blíží sovětská vojska. „My jsme měli mapu na zdi. Píchali jsme tam ten špendlík, kde jsou. To všechno přinesli kluci zespodu, protože oni měli barák u plotu. Ten četník dělal, že nevidí.“

Dne 14. dubna 1945 byla většina internovaných propuštěna na svobodu. Někteří byli ale ještě převezeni do tábora v Plané nad Lužnicí, kde byli umístěny i děti z „Kinderheimu“. O půlnoci byly propuštěny i Drahoslava s matkou Josefou. Drahoslava Lošťáková vzpomíná, že těsně předtím byl tábor bombardován sovětskými letadly. „Potom, když už byl konec války. U hodonínské elektrárny se bojovalo a ty malý ruský letadla, většinou v tom byly ženy, nám házely takový malý bombičky do lágru. To bácalo a dělalo to díry, tam by vlezl pytel brambor. Házely nám to do lágru. Ony si myslely, že v tom lágru jsou Němci. Pak nás honem o půlnoci 14. dubna vyhnali z lágru. Už jich půlka byla odvezených. Přivezli je tam do Plané nad Lužnicí.“

Z Kyjova se pak nákladním vlakem se zraněnými německými vojáky dostaly do Přerova a potom konečně domů do Olomouce. Osvobození zažily v Hluchově u Prostějova, kde se u strýce shromáždila celá rodina. I po válce zůstaly pamětnici následky z dlouholetého pobytu v internačním táboře. Měla žaludeční neurózu a velké problémy s trávením.

Celá rodina stále čekala na příjezd Františka z Anglie a jezdili se do Prahy dívat na návraty letců. Nakonec se však dozvěděli, že František zemřel a že se v Anglii oženil a má dceru Joy. Jeho manželka Oliva přijela po válce rodinu navštívit a v Československu zůstala sedm měsíců. Po únoru 1948 a nástupu komunismu se ze strachu před zatčením vrátila do rodného Manchesteru. „Ona už potom přestala psát. Pak se znovu vdala. Vzala si nějakého Američana. On byl voják v Korey, jak tenkrát byla ta válka. Tak jestli zas přišla o toho druhýho manžela… Už o ní nic nevíme.“

Drahoslava Lošťáková po válce dálkově dokončila studia a potom pracovala jako sociální pracovnice u dráhy, kde měla na starosti tuberkulózní zaměstnance. Následně se několik let starala o nemocnou dceru a pak nastoupila jako sociální pracovnice v Brně-Králově Poli, kde byla zaměstnána až do důchodu. Dnes žije v domově pro seniory v Uherském Hradišti a toto je její poselství, které vzkazuje budoucím generacím: „Aby lidé neztráceli víru, že patří do nějaké země. Aby neztráceli víru, že jsou Češi. Oni ji určitě ztratí. Bude jim to jedno, ale až ji ztratí, tak jim bude zle. Až nebudou vědět, čí jsou a kam patří.“

 

HAVEL, J. Poupata ožehlá nenávistí. Ústí nad Orlicí: OFTIS, 2006.

KUX, J. a kol. Internační tábor Svatobořice: Sborník příspěvků Mezinárodního kolokvia. Onufrius Brno, 2008.

CEKL, J. Kraj, jímž táhla válka. Olomouc, 1945.

TITZ, Z. Stručná historie 60 let sportovního letectví v Olomouci a 50 let Hanáckého aeroklubu. Olomouc. 1986.

LOCKÝ, F. Mnozí nedoletěli. Praha: Naše vojsko, 1989.

ČERMÁKOVÁ, K. Internační tábor Svatobořice. Bučovice: Gymnázium. VII ročník, 2009.

 

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz