Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Loučím (* 1949)

• narozen 20. srpna 1949 v Plzni

• po maturitě v roce 1967 nastoupil do výpočetního centra Škody Plzeň

• v letech 1968-1973 studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze

• dne 21. srpna 1968 natáčel tanky okupačních vojsk v ulicích Plzně

• sestra emigrovala do Švédska

• od roku 1971 do roku 1989 čelil dohledu StB

• roku 1972 s bratrem souzen za hanobení republiky v zahraničí

• v letech 1973 - 1985 zaměstnán jako matematik-analytik ve výpočetním centru Škody Plzeň

• v roce 1980 opět vyslýchán StB kvůli uchovávání protistátních tiskovin

• v letech 1985 - 1991 pracoval jako ekonom v podniku Domácí potřeby

• roku 1991 založil první regionální televizi v západních Čechách a TV společnost Studio Max

• v roce 2009 získal za film Člověk z ráje druhou hlavní cenu na festivalu Arts & film v Telči

• je autorem řady dalších oceněných filmů a televizních cyklů

Jan Loučím se spolu se svým bratrem, dvojčetem Josefem, narodil 20. srpna 1949 v Plzni. Jejich tatínek Jaroslav, narozený roku 1919, se postupem času vypracoval na vedoucího kanceláře generální ho ředitele ve Škodovce. Práce v této továrně přitom měla v jejich rodině dlouholetou historii. Tatínek pocházel z plzeňské čtvrti Skvrňany, dědeček se narodil v Sušici. „Krajem našich předků tedy byla Šumava. Právě tam jsme se s rodiči a dědečkem o prázdninách rádi vraceli,“ vzpomíná na časy svého dětství Jan, který má mimo jednovaječného, o deset minut mladšího, dvojčete Josefa ještě další dva sourozence. Co se týče jeho maminky Ludmily, za svobodna Varnuškové, ta přišla na svět rovněž v roce 1919 a ve Škodovce pracovala jako účetní. „V roce našeho povídání pro Paměť národa tak vzpomínáme sto let od narození obou mých rodičů.“

Přišli jsme na svět po komunistickém puči

Jaroslav a Ludmila se v době protektorátu z obav z nuceného pracovního nasazení v listopadu 1941 vzali a o rok později se jim narodila dcerka, rovněž Ludmila. Jan spolu se svým dvojčetem Josefem přišel na svět až po únoru 1948, kdy se k moci v Československu dostala komunistická strana. „Pamatuji si na polemiky mého otce, který byl komunistou, s jeho otcem Josefem, tvrdým sociálním demokratem, který komunisty neměl rád. Ona celá rodina ze strany tatínka i maminky byla dost komunistická,“ přiznává Jan. Komunistickou ideologií se přitom nejvíce nechaly unést maminčiny nevlastní sestry. „Neustále chtěly jezdit do Sovětského svazu. A když jsme k nim přišli na návštěvu, pořád vzývaly Lenina a Stalina.“ Janovi a jeho bratru tehdy bylo sice pouhých šest let, návštěvy u tetiček jim však i přes dětský nerozum byly nepříjemné. Tetičky však adorací komunistické ideologie překonal bratranec Karel Smola[1], který se stal náčelníkem StB, a jehož Jan dodnes považuje za nádor na své rodině. Od roku 1969, kdy se Gustáv Husák dostal k moci, se stal jeho právním zástupcem a absolvoval s ním veškeré zahraniční cesty.  To však nemohli jeho synové přenést přes srdce a tak problémy mezi nimi a otcem byly na denním pořádku.

Co se týče Jana a Josefa, ty od útlého věku politicky cepoval především jejich švagr, díky němuž získali ten správný odpor vůči komunistickému režimu. „Rodičům se to ale vůbec nelíbilo, jelikož se báli, že pak venku řekneme něco, co se doma říká.“ Názor rodičů na komunistický režim se však otočil po událostech 21. srpna 1968, kdy došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, a také v důsledku pravidelných výslechů obou bratrů na StB.

Soudržnost rodiny

Na dětství po boku sourozenců Jaroslava, Josefa a Ludmily Jan vzpomíná rád. Starší sestra se o ně sice musela starat a ubrat tak něco z maminčiných povinností, také chlapci však hodně pomáhali. Rodina byla a nadále je velmi soudržná. Tehdy společné chvíle trávili mimo jiné v překrásném prostředí Hojsovy Stráže na Šumavě. Jezdívali do turistické ubytovny Zámeček, která tehdy byla k dispozici právě zaměstnancům Škodovky. Právě Šumava se nesmazatelnou stopou vryla do srdce obou dvojčat, budoucích filmařů.

Jednovaječná studentská léta

Šestičlenná rodina bydlela na Borech v Dvořákově ulici. Ten, kdo od mládí dvojčata Jana a Josefa nejvíce inspiroval, byl jejich strýc. Stal se zkrátka jejich uměleckým idolem. „Byl to takový všeuměl – devatero řemesel, desátá bída. Napsal asi čtyři knihy vydané v Západočeském nakladatelství. Úžasně maloval, skládal písničky, dělal zkrátka všechno možné,“ vzpomíná zasněně Jan. Ten docházel spolu se svým dvojčetem do první až třetí třídy na základní školu na náměstí Míru. To pak vystřídalo Chodské náměstí, na které docházeli na pedagogický institut. Vzhledem k tomu, že si je učitelé často pletli, využívali situace a kolikrát se jednomu z nich podařilo obstarat pěknou známku pro oba. Bratři dvojčata spolu zůstali až do deváté třídy, pak však bylo jasné, že se jejich studijní cesty budou muset rozejít. Jan se vydal na cestu počtů, tedy na střední všeobecně vzdělávací školu, s tím, že by se pak rád dostal na Vysokou školu ekonomickou (VŠE). Bratr Josef se rozhodl pro stavební průmyslovku, jelikož chtěl pracovat jako stavební projektant. Každý se tedy vydal jiným směrem, o to více se ale na sebe těšili. Mohli si totiž vyprávět, co je u nich nového.

 

S matematikou do Škodovky

Jan na střední všeobecně vzdělávací škole odmaturoval roku 1967, na VŠE ho však nevzali. Nastoupil tedy do zaměstnání do Škodovky, a to do výpočetního centra, kde mohl uplatnit svůj zájem o matematiku. Ve Škodovce strávil jeden rok, který však považuje za jedno z nejkrásnějších období svého života. Setkal se tam totiž se skvělou partou lidí. Není se tedy čemu divit, že se pak do Škodovky rád vrátil. Mezitím ale v letech 1968 až 1973 přeci jen v Praze vystudoval VŠE. Po absolutoriu tedy nastoupil zpátky do výpočetního centra Škodovky, kde setrval až do roku 1985.

 

Emigrace sestry v roce 1968

Zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy zastihla oba bratry pár hodin po oslavě jejich devatenáctých narozenin. A nebyli by to oni, kdyby hned brzy ráno nevyrazili do ulic Plzně natočit několik záběrů sovětských tanků. „Namířili jsme tu naši tříobjektivovou kameru na ten tank u pošty a najednou na nás to jeho světlo takhle zamířilo. V tu ránu se u tanku začal sklápět ten lauf, a tak jsme s bráchou rychle skočili za roh a musím říct, že v ten okamžik naše natáčení[2] osmašedesátého skončilo.“ Mračna se začala stahovat a vzala s sebou i sestru, která v říjnu téhož roku spolu se švagrem utekla do zahraničí. „Přišli jsme tak prakticky o jednoho člena rodiny, což především moji rodiče velmi těžce nesli.“ Nikomu kromě Jana a jeho dvojčete tehdy své úmysly nesdělili. „Tatínek byl ještě ve funkci a nevědělo se, co se bude dít. Sestra se švagrem k nám přišli na návštěvu, a když pak autem odjížděli, tak celou dobu, co projížděli ulicí, troubili a troubili. Bylo to dojemné. Od té doby jsme si říkali, kdo ví, kdy je zase uvidíme,“ vzpomíná Jan. Sestra s manželem chtěli zakotvit v Kanadě. Nakonec se jim to však zdálo příliš daleko od Čech, a tak se rozhodli pro Švédsko. A proto, aby nebyli za svou nelegální emigraci trestně stíháni, nechali se vykoupit. Se svou rodinou se mohli vidět až po dlouhých dvanácti letech v roce 1980

V emigraci s Jiřím Pallasem a Jaroslavem Hutkou

Sestra se švagrem se později v místě svého nového domova seznámili s Jiřím Pallasem[3], organizátorem koncertů písničkářského sdružení Šafrán a Antidiskotéky Jiřího Černého. Ten po podpisu Charty 77 s celou svou rodinou emigroval do Uppsaly. „A byl to právě Jiří Pallas, kdo vydával desky, které nám pak sestra posílala. Součástí toho vydavatelství bylo také vydávání desek Jaroslava Hutky, který se také s mou sestrou a švagrem několikrát setkal,“ vypráví Jan, který se v návaznosti na to s Jaroslavem Hutkou také seznámil.

Láska k filmu

Zájem o filmovou tvorbu se u Jana a jeho dvojčete Josefa začal naplno projevovat už v roce 1964. Patnáctiletí chlapci chodili po kopcích Šumavy, nejmilejší krajiny svého dětství. Blíže tak poznávali místa, o kterých četli na stránkách knih Karla Klostermanna. V té době také pořídili první filmové šumavské záběry. Docházeli do škodováckého závodního klubu, do Svazáčku, kde bylo takové ministudio nazývané Kinokroužek. Čas tam s nimi mimo jiné trávil i Jaroslav Soukup, budoucí režisér, scénárista a producent, jehož školních přednášek na FAMU se pak účastnil i sám Jan. „A účastnil jsem se i slavných projekcí, kdy se sem na FAMU dostaly filmy z Ameriky, které už nikdy nepřišly do kin. Poznali jsme celou světovou tvorbu od Japonska přes Ameriku po Austrálii.“ Následovaly první Janovy amatérské[4] filmy, které však neměly, jak může jejich označení mylně napovídat, co do činění s neumětelstvím. První film se svým bratrem natočili už v roce 1968, což byl dokument o západočeském malíři Josefu Hodkovi. S krátkým hraným filmem natočeným roku 1971 s názvem Babičko, podívej už vyhráli celostátní soutěž Minuta film v Chebu. Natáčeli i metaforicky protirežimní filmy, ty však do soutěží neposílali. Přesto se kolikrát stalo, že než se k nim hotový film dostal, stihla jej zabavit StB. I s těmito komplikacemi se však před oběma bratry začala rozvíjet slibná kariéra.

Osudný dopis plný pachuti

„V roce 1972 jsme se s bratrem dostali do spárů Státní bezpečnosti, té milované StB, za hanobení republiky v zahraničí,“ říká Jan. O rok dříve totiž napsali sestře do Švédska dopis, v němž se vyznali z pachuti ze života v komunistickém Československu a z touhy po svobodném cestování. Tou dobou je navštívil společný sestřin a švagrův kamarád ze Švédska, Bo Lindberg, a tak mu dopis pro sestru předali. „A pochopitelně, že sousedka, udavačka, paní Malá, která nám na celá dlouhá léta dopředu zapříčinila neustálé výslechy a domovní prohlídky, tak honem rychle udala, že u nás byl nějaký člověk se švédským Saabem, se švédskou poznávací značkou. Takže si na něj počkali na hranicích, kde mu rozebrali celé auto, a tak našli i ten dopis. To auto mu už dohromady nedali, takže z té německé hranice někde u Děčína musel jet domů do Švédska vlakem a to auto tu nechal napospas,“ vypráví Jan, který však s bratrem tehdy neměl ani tušení, že k zabavení dopisu došlo.

Můj brácha má prima bráchu

Kolem bratrů se začala stahovat mračna. Jeden známý je totiž upozornil, že jsou sledováni příslušníky StB. Asi po dvou nebo třech měsících zjistili, že když si k výslechu pozvali jednoho jejich kamaráda, věděli úplně všechno. Jan pokračuje ve vyprávění: „To bylo na tom to nejhorší, že ti estébáci, ti agenti, dávali ty informace tak přesné a tak důvěrné, že to bylo k neuvěření. Když jsme byli v nějaké hospodě, tak úplně přesně věděli, kolik jsme vypili piv, kolikrát jsme si šli ulevit na toaletu či kdo se u našeho stolu zastavil.“ Výslechy obou, tehdy třiadvacetiletých dvojčat, začaly v září roku 1972, kdy si je povolali na výslech do věznice na Borech. „Vyšetřovali nás Koranda a Fremr. Já si ta jména dovolím říct, protože na ně nikdy nezapomenu. A také si myslím, že je potřeba, aby se ta jména kdokoliv dozvěděl. Tihle vyšetřovatelé si na nás počkali už před branou borské věznice a pak nás vedli, vedli a vedli. A jedny dveře zabouchli, druhé zabouchli, třetí zabouchli a pak nás vzali každého do jedné místnosti. Zajímavé bylo, že jakmile jsme tu výpověď, která trvala hodinu a čtvrt, ukončili, tak se najednou otevřely dveře a vstoupil jejich kolega, nadřízený. Bylo jasné, že seděl někde poblíž a tam odposlouchával to, co jsme si říkali.“

Namísto na oba bratry byla žaloba podána pouze na Josefa, který vzal. Jan už měl totiž v důsledku nešťastné dopravní nehody[5] podmínku, a tak by to pro něj v případě doznání mohlo dopadnout mnohem hůř. „Předpokládali jsme ovšem, že i bratr by mohl jít sedět natvrdo. Naštěstí se tak nestalo. Dostal rok na dva, tedy rok sedět na dva roky zkušební doby,“ vypráví Jan, který je za tuto oběť bratrovi dodnes zavázán.

Filmařská rodina nadále v zorném poli StB

Z této situace tak nakonec bratři vybruslili, dohled StB se jim však setřást nepodařilo. Když se tak například škodovácká filmařská parta přes telefon domlouvala, kam půjdou večer na pivo, jména podniků schválně zaměňovala tak, aby případného odposlouchávajícího zmátla. Jakmile se pak pozdě večer vraceli z hospody, kolikrát procházeli kolem té, kterou nahlásili v telefonu. Mohli se tak pobavit pohledem na uvnitř marně čekajícího příslušníka StB. Od roku 1971 si však důkladnou „péči“ StB užívali až do roku 1989. V roce 1975 tak například na jedné celostátní soutěži založili seskupení amatérských filmařů pod názvem Český film a domluvili se, že v Plzni uspořádají první setkání s filmovou projekcí. To se mělo odehrát čtrnáct dní od jejich domluvy. Všechny, kteří se na toto setkání přihlásili, si StB postupně zvala k výslechu. „Někdo z těch zhruba patnácti dvaceti lidí byl donašeč, který ihned včetně jmen nahlásil, kdo se snaží vytvořit protistátní centrum českého amatérského filmu. Přitom tady vůbec nešlo o nějakou nepřátelskou akci, jen jsme se chtěli sejít a pustit si své filmy,“ vysvětluje Jan neškodnost tohoto počinu.

Konkurz na manželku

Jan se v roce 1972 seznámil se svou budoucí manželkou. Celá parta točila tehdy film Touha, do kterého dělali konkurz pro dotáčky některých záběrů hlavní představitelky. „A Vlaďka, má současná manželka, se konkurzu zúčastnila, vyhrála a vyhrála vlastně i konkurz jiného charakteru,“ vypráví s úsměvem Jan, který se oženil v únoru 1974 a v létě se jim narodil syn.

Jak otec půlročního syna narukoval na vojnu

Co se týče základní vojenské služby, první její část absolvoval na vysoké škole, a to včetně dvou měsíců strávených na cvičení v Českém Krumlově. Poté měl jako absolvent nastoupit ještě na jeden rok vojenské služby, jenže povolávací rozkaz dlouho nepřicházel. Jan tedy využil kontaktů své známé z Krajské ubytovací vojenské správy, která mu sdělila pozoruhodnou zprávu: „Je to nějaké divné, ty jsi už v záložácích, a bratr Josef je ve stavu mrtvých.“ Znamenalo to, že z Janova bratra už by vojáka v záloze neudělali, zatímco u Jana měli uvedeno, že už cvičení záložáků absolvoval. „To, že jsem se chtěl dozvědět, co se děje s mým nástupem na vojnu, byla chyba. Chvilku nato mi zavolali a v roce 1974 jsem jako otec půlročního kluka narukoval do Tábora na západní vojenský okruh,“ vzpomíná Jan.

Napřed dopis, teď protistátní tiskoviny

Roku 1980 navštívili dům Janovy rodiny, který se právě rekonstruoval, dva pánové. Pamětník vypráví: „Říkali, že jsou z kriminálky a že by chtěli něco vědět ohledně Škodovky, zda se tam neděje něco nežádoucího. Zdálo se mi podezřelé, že by chodili po domech a takhle se vyptávali, bylo mi jasné, že půjde o StB. A taky že si pro mě hned druhý den přijeli do práce.“ Odvezli jej k výslechu do Perlové ulice a seznámili jej s důvodem svého počínání: „Máte průšvih. Přišly vám ze Švédska protistátní tiskoviny, protistátní desky a vy jste je neodevzdal!“ Jan se však ohradil, že o ničem neví a že na něj doma čekají děti, takže potřebuje rychle domů. Odjeli tedy k němu domů do Červeného Hrádku. „Posadili se na protější lavičky a koukali na můj vchod,“ říká Jan. Jakmile se vrátila manželka a mohla děti pohlídat, příslušníci StB si Jana odvezli zpátky do Perlové ulice, kde si ho nechali až do dvou hodin v noci. „Byl to jeden z mých nejhorších zážitků, kdy jsem se dozvěděl úplně všechno, co se o mně oni dozvěděli za poslední tři měsíce. Takže mi došlo, že i doma musíme mít nějakou tu štěnici, nějaké odposlouchávací zařízení,“ vypráví. Rozrušenou manželku pak doma uklidnil tím, že kromě zaslaných desek a tiskovin na ně nic nemají, a tak se jim nemůže nic stát. Co se týče oněch tiskovin, jednalo se především o exilový časopis Svědectví[6]. Přestože Jan musel na konci výslechu podepsat, že manželce nic neřekne, šli pak celou situaci zhodnotit pod jabloň, místo, kde snad žádné odposlechy nehrozily.

Sledování obou bratrů pokračovalo až do roku 1989, kdy si ještě v srpnu dali příslušníci StB tu práci, aby sledovali jejich společnou oslavu čtyřicátých narozenin na Josefově chalupě v jižních Čechách. „Brácha totiž podepsal Několik vět, a tak se na něj opět soustředila pozornost,“ vysvětluje Jan.

Do Švédska můžete, ale už se nevracejte!

Bratři Loučímové v roce 1981 získali výjezdní doložku na cestu do Švédska, kde chtěli navštívit svou sestru. „Pak jsme se ale dozvěděli, že se nás chtěli zbavit. Nevím, jestli to bylo v rámci akce Asanace. Zkrátka když nám předávali tu výjezdní doložku, tak se slovy, že by byli rádi, kdybychom se už nevraceli,“ vzpomíná Jan. Oba bratři s manželkami se však nakonec k překvapení české i švédské strany vrátili. Na první cestu přes hranice ale především díky pohraničníkům neměli jen krásné vzpomínky[7].  Po roce, kdy se po vykoupení setra s manželem a dětmi mohli poprvé (v roce1980) podívat do Československa, se všichni mohli setkat v jejich novém domově v Uppsale ve  Švédsku, a tak to určitě nebyla marná daň. Velkou vzpruhou pro ně naopak bylo seznámení s polskými emigranty ve Švédsku. Polsko už tehdy mělo především díky vzniku nezávislého odborového svazu Solidarita nakročeno ke svobodě. Když pak měl Jan spolu se svými spolupracovníky ve Škodovce podepsat rezoluci podporující vedení polské komunistické strany, neučinil tak. Obával se následků svého rozhodnutí, slova jeho nadřízeného v soukromí kanceláře jej však překvapila. Dotyčný mu totiž řekl: „Jsem rád, že jsem se dožil toho, že někdo z mých kolegů tuto věc nepodepsal. Já jsem ji podepsal, a ty ne. Děkuji ti za to.“

Na můj vstup do komunistické strany zapomeňte

V roce 1984 si Jana, který dosud pracoval ve výpočetním centru, díky jeho schopnostem v ekonomické oblasti všiml tehdejší podnikový ředitel Škodovky, který mu nabídl práci přímo ve své kanceláři. „Vypadalo to, že bych se mohl vrátit do míst, kde pracoval můj otec. Základní podmínkou pro získání této pozice však bylo členství v komunistické straně.“ To ale Jan zásadně odmítl. Jeho stanovisko však nezůstalo v utajení, a tak se z tíživé atmosféry ve Škodovce raději rozhodl odejít. V roce 1985 zakotvil jako ekonom v podniku Domácí potřeby, kde setrval až do roku 1991. Také zde mohl pod stejnou podmínkou povýšit, opět dal ale před kariérou přednost morálním hodnotám.

Cestou ke svobodě

„Já jsem byl přesvědčen, že to brzy padne. Všechno k tomu směřovalo. Ti komunisti byli naprosto bezvýrazní. Za doprovodu vykřikování svých hesel už ten režim jen tak tak udržovali,“ vzpomíná Jan, který se v pondělí 20. listopadu 1989 zúčastnil demonstrace na Václavském náměstí v Praze. „Ten vlak, co pak jel na Plzeň, byl plný pocitově stejně obohacených lidí.“ V Praze se zúčastnil hned několika demonstrací, na které pak navázal těmi plzeňskými.

Barvitá filmová kariéra

Když přišel rok 1991, rozhodl se, že se své práci, která je pro něj zároveň koníčkem, začne věnovat na volné noze. V říjnu 1991 spoluzaložil první regionální televizi v západních Čechách TV19 a poté s kolegy spoluzakládal regionální televizní společnost Studio Max, které vyrábělo pořady pro televizi Nova. S většinou Janova života je ale především neodmyslitelně spjata filmová tvorba. Stal se autorem mnoha neprofesionálních filmů, za něž si odvezl cenu z Malty či z Hirošimy. Spolupodílel se na vzniku zhruba čtyřiceti dokumentárních filmů. Významný je především jeho film Člověk z ráje, jenž je věnovaný šumavské krajině, literatuře i historii. Za toto dílo získal roku 2009 se svými spolupracovníky druhou hlavní cenu mezi 232 snímky z pětatřiceti zemí na evropském festivalu filmů o umění Arts & film v Telči. V roce 2009 a 2010 režíroval některé díly televizních cyklů České televize s názvem Historické minipříběhy a kuriozity. Jedná se o cyklus, který divákovi přiblížil řadu míst České republiky – hradů, městeček, zajímavých lokalit, historických i legendárních příběhů. Jan se rovněž stal vedoucím produkce a kameramanem sedmi dílů zábavného pořadu pro TV Nova Tajný závod. Byl také porotcem festivalů nezávislého a neprofesionálního filmu. V dobách blízkých těm současným natočil pozoruhodný snímek[8] o zrodu nových zvonů[9] pro katedrálu sv. Bartoloměje, na které se ve sbírce složili sami Plzeňané. V roce 2019 obdržel za dlouholeté zásluhy v oblasti filmové tvorby a dokumentaristiky historickou Pečeť města Plzně.

Filmování, ke kterému si Jan našel vztah už v době útlého dětství, mělo svá úskalí. Od jeho rozhodnutí vydat se po této kreativní a nepříliš jisté cestě jej zrazovali i rodiče. On si však pořád stál za svými sny, a jak sám dodává: „Chtěl jsem si ten život prožít s tím, co mám nejradši.“

 

[1] Po svatbě převzal jméno manželky Hartlové, tzn. Karel Hartl.

[2] Dne 21. 1. 2014 promítal Jan Loučím s Miroslavem Antonem ve Výstavní síni 13 archivní dokumenty pod názvem Šedesátá léta v Plzni filmovou kamerou. V těch se však zaměřil zejména na s časem proměňující se architekturu Plzně.

[3] Jiří Pallas vystudoval na uppsalské univerzitě systémové inženýrství a současně vydával gramofonové desky zakázaných českých a polských autorů pod značkou Šafrán 78. Mimo písničkářů Šafránu to byla i Audience s Václavem Havlem a Pavlem Landovským či Všecky krásy světa s Jaroslavem Seifertem a Vlastou Chramostovou.

[4]„Základem amatérského filmu je zájmová soukromá tvořivá činnost jednotlivců, kteří využívají kinematografických prostředků k tvorbě amatérských filmů jakožto výrazově a myšlenkově uzavřených celků, přičemž nikterak neusilují o materiální prospěch z provádění či výsledků této činnosti. Sám pojem amatérský film tedy nesmíme v žádném případě zaměňovat s prostým rodinným záznamem, který postrádá často jakoukoli skladebnou výstavbu a je omezen na rovinu pouhého mechanického záznamu předsnímací reality. Pojem „amatérský“ nemá nic do činění ani s diletantstvím či neumětelstvím, ale tvoří plnohodnotnou součást kinematografického ducha společnosti.“ (https://is.muni.cz/el/1421/podzim2015/IM091/um/CihakAmaterskyFilm.pdf)

 

[5] „Byl jsem v podmínce za lehké ublížení na zdraví. Zabrzdil jsem před jednou paní, která mi skočila před auto, a zmáčknul jsem jí pravým kolem nohu mezi kolo a obrubník.“

[6] „Čtvrtletník pro politiku a kulturu vycházel do roku 1952 nejprve v New Yorku, od konce roku 1960 v Paříži a v belgické tiskárně v Bruggách, po listopadu 1989 v Praze. Na rozdíl od ostatních emigrantských periodik byl určen nejen k informování o situaci v Československu, ale především k dialogu mezi exilem a domácí opozicí. Redaktorem Svědectví byl po celou dobu Pavel Tigrid.“ (http://www.totalita.cz/vysvetlivky/svedectvi.php)

[7] „V Praze jsme si sedli do vlaku směr Děčín a potom nahoru k Severnímu moři. Když jsme dorazili do Děčína, viděli jsme, jak se před přejezdem hranic srocuje skupina šesti nebo osmi pohraničníků včetně policajtů a prochází takhle kolem těch vagónů. A najednou nás za oknem uviděli, ukázali na nás a šup! Už byli vevnitř. S námi v kupé seděla taková dvojice, starý pán a stará paní, a ty nemilosrdně vyhodili. A vrhli se na nás, na naše věci. I našim manželkám rozebrali do detailu i dámské vložky. Chleby, které jsme měli namazané na cestu východním Německem, rozebrali. Nadzvedávali každé kolečko salámu. Tohle trvalo až do Drážďan, což byly skoro dvě hodiny cesty.“

[8] „Jan Loučím má doma na videokazetách, jichž je na tři tisíce, zdokumentované dlouhé roky plzeňské historie. Když se v Plzni a okolí něco významného dělo, byl vždy při tom a zaznamenal to na filmové pásky. Z novodobější historie natočil například průběh rekonstrukce Mlýnské strouhy, Měšťanské besedy, Mikulášského náměstí, Lochotínského parku, rekonstrukci varhan v Korandově sboru a mnoho dalšího.“ (https://www.plzen.eu/o-meste/aktuality/aktuality-z-mesta/primator-poblahopral-janu-loucimovi-k-zivotnimu-jubileu.aspx)

[9] Sám dokonce pomáhal při zdobení formy budoucího zvonu Hroznata.