„Viděli jsme, že ty Němce odvedli za zeď, když jsme tam přišli k tomu lesíku za hřbitov. Tam je nějak seřadili a někdo je tam hlídal. Ten pes, kterého jsme hledali, byl jednoho toho Němce, který byl zavřený právě v tom chlívě, a ten pes tam před tím chlívem pořád kňučel. Říkali, že toho psa viděli u hřbitova, tak my jsme tam šli. Tam je ještě před tím židovský hřbitov, tak jsme vylezli na zeď toho židovského hřbitova. A tam stáli ti Němci, bylo jich asi deset, nevím, kolik jich bylo. A my jsme byli na té zdi a koukali jsme se, co se bude dít. A tak jsme tam byli a najednou přijelo vojenské auto, vylezli z něho nějací vojáci, Němci tam stáli seřazeni, čeští muži byli před nimi a najednou ‚puf, puf‘ a Němci popadali.“
„Já jsem maturitu nedělala, protože mne paní profesorka zastavila, pamatuji se, že to bylo u okna na chodbě. Řekla mi, že jsem z kapitalistický rodiny a ať si nemyslím, že mne nechá udělat maturitu. Myslela jsem si, no bóže, tak neudělám maturitu. Ale ona potom řekla, že půjdu na stavbu železniční tratě do Ostravy. Tam byli lidé, kteří jim [komunistům] nevoněli, kteří byli doporučeni na tu Stavbu mládeže na severu Moravy. To jsem tedy nechtěla. Už jsem chodila s mým mužem, tak jsem za ním zajela a dohodli jsme se, že uděláme děťátko, a maturitu jsem neudělala.“
„Němci zjistili, že letadlo spadlo v těch peruckých lesích, tak v nich německé vojsko dělalo prohlídku. A ještě tehdy, bylo to koncem dubna v tom čtyřicátém pátém roce, tak maminčin spolužák ukrýval ty sestřelené letce, ale přeci jen se bál. Tam je taková obec, jmenuje se Chrastín, v těch peruckých lesích. Tak se bál, že by je tam Němci našli a jeho že by popravili. Tak je přivedl k mamince k nám. A rodiče je ukryli v tom kanále, ve kterém můj pes Rafíček uplaval od toho mlýnského kola. Tak tam můj táta udělal takové lešení, byly na tom prkna. Tam oni tam byli přes den, asi čtrnáct dní nebo tři neděle, a v noci se střídali a chodili se vyspat do postele do té naší chatičky.“
Ladislava Loučková se narodila 3. června 1934 v Praze v mlynářské rodině Štěpánkových. V období druhé světové války se setkala se sestřelenými letci, které ve mlýně ve Zlonicích ukrývali její rodiče. V květnu 1945 viděla popravu německých zajatců našimi vojáky. Při osvobození Rudou armádou se musela se svou matkou schovávat před opilými sovětskými vojáky. Po roce 1948 byl mlýn rodičů znárodněn a byla svědkem devastace mlýnského vybavení. Při studiu na pražském gymnáziu ji komunistická profesorka nepustila k maturitě z důvodu jejího buržoazního původu. Po svatbě s důstojníkem Radko Loučkou v roce 1952 se jí postupně narodily tři děti. Pracovala v různých dělnických profesích - v drůbežárně, jako čerpadlářka v Lokti a ve skladu zdravotnických potřeb. Do penze v roce 1988 odcházela z Okresního kulturního střediska v Kladně, kde pracovala jako konferenciérka. V současné době žije v kruhu své rodiny v Praze 13 na Lužinách.
