Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Loucký (* 1962)

• narozen 18. listopadu 1962 ve Znojmě

• pochází z rodiny soukromých zemědělců

• otec Bohumil s dědečkem Ladislavem v 50. letech odsouzeni

• otec strávil dva roky v lágru při uranových dolech, dědeček šest let za mřížemi

• v 80. letech absolvoval střední školu zahradnickou ve Znojmě

• od roku 1983 pracoval ve znojemském JZD

• po sametové revoluci začal podnikat na navrácených pozemcích

• dnes (2021) vlastní rodinné zahradnictví v Jaroměřicích nad Rokytnou

Totalitní bezpráví si režim vybral především na jeho předcích. Dědeček strávil v 50. letech šest let za mřížemi, otec dva roky v pracovním lágru při uranových dolech na Jáchymovsku. Trest dále zahrnoval propadnutí veškerého majetku a doživotní zákaz pobytu v rodném okrese. Důvod? Otec s dědečkem byli úspěšnými hospodáři. Karta se obrátila až po revoluci, kdy začal Bohumil podnikat na zrestituovaných pozemních a dnes (2021) vede se svou manželkou rodinné zahradnictví v Jaroměřicích nad Rokytnou – v místech, kam si pro otce s dědečkem o bezmála 70 let dříve přišli soudruzi, aby je potrestali za úspěchy. „Tatínek pořád někde ve skrytu duše věřil, že ta spravedlnost musí někde bejt a že ten majetek se přece musí vrátit. Takže samozřejmě revoluci uvítal s otevřenou náručí, s nadšením. A chodil na všechny demonstrace,“ vypráví Bohumil Loucký.

Ten tlak byl neúnosnej

Bohumil Loucký se narodil 18. listopadu 1962 ve Znojmě. Matka Anežka, rozená Pokorná (nar. 1934) pocházela z dnes zaniklé vesničky Heřmanice na Třebíčsku, otec Bohumil (nar. 1925) z Jaroměřic nad Rokytnou. „Pocházíme ze starobylého rodu 400 let zpět. Zjistili jsme, že naši praprapředci už zde [v Jaroměřicích] byli v roce 1620.“ Otec s dědečkem Ladislavem vlastnili prosperující hospodářství, což jim pomáhalo ustát válečné časy. „Tatínek samozřejmě o válce vykládal. On byl ročník dvacet pět, takže z války, co si vzpomínám, tak vykládal, že tajně jezdili do mlýna mlít načerno. Taky vykládal, jak načerno zabíjeli prasata.“ Strýce z otcovy strany Ladislava Louckého nacisté za války poslali na nucené práce. „Protože byl ročník 1924. Byl někde v Německu ve fabrikách. […Ale] oni k nám [po válce] jezdili velmi zřídka, jednou nebo dvakrát ročně, takže jsme se o takových věcech nebavili.“ 

Po válce otec s dědečkem nadále rozvíjeli hospodářství. „Celkem se jim v tom dařilo. Někdy v roce čtyřicet sedm koupili dokonce traktor, jako jedni z mála měli traktor, mechanizaci, mlátičku a takové věci. Ten grunt byl tou dobou o výměře asi 42 hektarů.“ Nic z toho se však v éře československého stalinismu neodpouštělo. „Přišly padesátý roky, a to byl ten největší průšvih pro celou rodinu. […] Někdy už v tom roce padesát jim sebrali mechanizaci, traktor a nechali jim jenom ruční nářadí. Pak to vygradovalo ve žních v roce padesát dva. Ten tlak byl neúnosnej, nesměli zaměstnávat lidi. […] Zůstali tam tři na celej statek a skončilo to tím, že o těch žních – aspoň to tak tatínek vykládal – měli půjčenou mlátičku na dva dny a měli mlátit, ale byla neděle, takže mlátičku vypli a šli do kostela místo toho, aby mlátili. To byla ta poslední záminka, kterou komunisti zneužili, a řekli: ,Měli mlátičku, nevyužili ji a místo toho byli celej den v kostele.‘ Což je nesmysl, protože mše trvá hodinu.“

Holejma rukama přebírali rudu

Po tomto incidentu z léta 1952 byli otec Bohumil a dědeček Ladislav zatčeni a odsouzeni za sabotáž. „Dědeček dostal šest let, tatínek dva roky. Tatínkovi v tu dobu bylo 26 let, dědovi 64. Už byl starej a musel to celé odsedět. Žádal i o milost, a nikdy ji nedostal.“ Součástí trestu bylo propadnutí veškerého majetku a doživotní zákaz pobytu v rodném okrese. Zatímco si dědeček Ladislav odpykával trest ve vězení, otce Bohumila poslali komunisté do pracovního lágru při uranových dolech v Jáchymově. „[Vyprávěl, že] hygiena katastrofální, koupali se dole v šachtě v té radioaktivní vodě, žádné ochranné prostředky, rukavice, nic. Holejma rukama přebírali tu rudu a absolutně nikoho to nezajímalo. Říkal, že to bylo to nejhorší v životě. A taky říkal, že nejhorší je, když něco takového dělají vlastní spoluobčané, Češi Čechům. On to vždycky srovnával s válkou a nikdy neříkal, že to byl kriminál. Říkal, že to byl koncentrák. Komunistický koncentrák.“

Poté, co jí komunisté odsoudili manžela a syna, zůstala pamětníkova babička sama. „A někdo z dědiny jí přišel říct: ,Hele, oni tě chtějí stěhovat v noci někam do severních Čech,‘ tak, jak se to tehdy dělalo. Zabavili majetek, domy, dobytek, všechno. […] A babička nelenila, sbalila si ranec oblečení, hodila to přes záda a utekla ke své sestře do Znojma.“ Otec se z lágru vrátil v polovině 50. let. „On říkal: ‚Mě pustili z kriminálu a já jsem neměl vůbec nic, ale vůbec!‘ Neměl ani osobní oblečení, neměl dům, nábytek… Neměl zkrátka nic. Jen ty trenky, říkal. A pak taky říkal: ‚Mně už nemají co vzít, mně už všechno vzali. Já už se ničeho nebojím.‘“ Po propuštění otec Bohumil nejprve pracoval na školním statku v Příměticích na Znojemsku jako kočí. Okolo roku 1960 přijal práci stavebního dělníka v Praze, později nastoupil na dělnickou pozici ve znojemských katakombách, kde se kvůli častým propadům podzemní systém vyztužoval betonem. V zemědělství už se nikdy pracovně neangažoval. 

Půlka vesnice už byla rozbouraná – a ta babička tam pořád byla

Katakomby se otci málem staly osudnými. „Někdy v roce sedmdesát jedna nebo dva utrpěl těžkej úraz. Zavalilo ho to při odstřelu. On – jako předák – tam musel jít jako první a zasypalo ho to. Rozmačkalo mu to nohu a byl asi rok a půl doma, měl to rok a půl v sádře. Nohu mu zachránili, ale skončil v invalidním důchodu.“ Tragická událost měla nakonec i světlejší stránku. „Já jsem měl nádherné dětství, když jsem chodil do školy, protože tatínek byl doma. Maminka chodila do práce, tatínek byl doma a staral se o domácnost. Vařil nám a bylo to krásné, dětství bylo nádherné. Ani jsme nepociťovali, že jsme nějak odstrčeni na další kolej.“ Matka Anežka původně pracovala na úřednické pozici. Po sňatku s „kulakem-sabotérem“ však přišla o místo a živila se jako uklízečka. Je určitou ironií, že podobně jako Louckým komunisté zakázali vstup na území rodných Jaroměřic a celého moravskobudějovického okresu (dnes okres Třebíč), Pokorní – rodina z matčiny strany – byli ze své rodné vsi také vyhnáni, avšak ze zcela odlišného důvodu. „Paradoxně se sešli dva vyhnanci, vyděděnci. Vyhnanci z rodnejch vesnic.“

Rodina z matčiny strany – stejně jako všichni ostatní obyvatelé Heřmanic na Třebíčsku – se v průběhu 70. let musela vystěhovat, obec byla srovnána se zemí. Stejný osud potkaly i sousední Lipňany a Skryje. „Vesnici za komunistů zlikvidovali a nikoho se neptali. Já jsem tam jako kluk byl strašně rád. […] Býval jsem tam celé prázdniny. To byla zapadlá dědinka – jak ze starých dob. V 70. letech tam nebyla ani asfaltová silnice. […] Byl tam rybník, tak jsem chodil s pytlačkou na kapry, na tajno, aby to babička nevěděla, to by mi nedovolila. A pak tam byl potok, Olešná, a to byl plný potok raků. […] A když mi bylo asi 11, tak se babička musela vystěhovat.“ Důvodem byla výstavba nedaleké jaderné elektrárny Dukovany. „Babička se nechtěla stěhovat ani za nic, tak to furt odkládali. […] Půlka vesnice už byla rozbouraná – a ta babička tam pořád byla. Potkanů tam bylo! Protože jak lidí ubývalo, tak se ti potkani stahovali do těch obydlených domů. A nakonec babička sehnala malinkej domek v Polánce u Krumlova, tak se tam odstěhovala. Myslím, že ji to dost ranilo, bylo jí přes 70 a na starý kolena si v té Polánce už moc nezvykla. Nebyl tam obchod, nejezdil tam autobus, byli úplně odříznutí.“

Měl bys bejt zkrátka straník

Od konce 60. let navštěvoval Bohumil základní školu ve Znojmě, kde se rodina Louckých po vyhnání z Jaroměřic usadila. „Snad od třetí třídy mě strašně zaujaly knihy o paleontologii. Všechno, co bylo dostupné v knihovně, tak jsem měl načtený. Takže k tomu zemědělství jsem přímo neinklinoval, ale bavilo mě to. Od šesti let jsem pěstoval melouny nebo sóju – nikdo nevěděl, co to je, a já jsem zkoušel pěstovat sóju, takže mě to bavilo – příroda, biologie, botanika… A pak, někdy v té sedmé, osmé třídě jsem zjistil: ‚Nojo, my jsme ta rodina vyvrhelů na černým seznamu. Takže já budu mít problém dostat se na školu.‘ […] Bylo mi jasné, že když chci dělat paleontologii, tak musím na gymnázium, takže jsem řekl: ‚Aha, tak to asi ne, tak asi tu zemědělku.‘“ Nakonec se Bohumil rozhodl pro studia střední školy zahradnické ve Znojmě, kam se dle vyprávění dostal jen díky tomu, že v minulosti uspěl na chemické olympiádě – na SŠ pak nemusel skládat kádrově podmíněné přijímací zkoušky.

V zahradnické škole po jejím absolvování v 80. letech i chvíli pracoval. „Rok jsem byl zaměstnancem školy. Měli tam školní zahradnictví a když jsem dělal maturitu, tak za mnou přišel ředitel a říkal: ‚Hele, ty seš takovej šikovnej, nechtěl bys tady u nás dělat?‘“ Kvůli špatným platovým podmínkám přestoupil v roce 1983 do znojemského jednotného zemědělského družstva (JZD), ve kterém působil až do roku 1990. V družstvu se také setkal s tlakem na vstup do KSČ. „Dělal jsem agronoma, jenom takového toho řadového, přišli za mnou a říkali: ‚Hele, my bychom potřebovali, abys začal dělat šéfa. Budeš šéfovat všem těm střediskům.‘ To jsem byl dvaadvacetiletý kluk – a říkám: ‚Tak jo, tak já to teda beru,‘ protože mi zas přidali peníze. Tak jsem to vzal a asi za půl roku za mnou přišel předseda strany místní organizace a říká: ‚Ty seš na tý funkci, my bychom si představovali… Nechceš vstoupit do strany? Měl bys bejt zkrátka straník.‘ Tak jsem to kulantně zahrál do autu, ale on nedal pokoj, za měsíc přišel znova a pak ještě jednou. A já vždycky: ‚Já si to rozmyslím,‘ a takové kecičky k tomu. Člověk je nemohl poslat do prdele naplno, tak to nějak okecal. Ale když přišel potřetí a nedal mi pokoj, tak říkám: ‚Víte co? Jestli si myslíte, že vám to straník bude dělat líp, tak si tam dejte straníka.‘ Tak mě za měsíc z té funkce sesadili a dali si tam straníka.“

Policajtů tam snad bylo víc než nás

Počátkem 80. měl Bohumil Loucký narukovat na vojnu. „[Ale] měl jsem jakýsi problém s ledvinou, to zjistili na těch odvodech. Takže mi dali odklad, pak mě poslali na kontrolní vyšetření, a že mám nějakou bludnou ledvinu. Dvakrát udělali odklad, mezitím jsem se stihl oženit.“ Zdravotní komplikace nakonec Bohumila branné povinnosti zbavily. „Zaplať pánbůh, modrou knížku mám dodneška někde chovanou. Takže jsem se vyhnul vojenské službě a jsem strašně rád.“ Zmíněná svatba se konala v lednu 1983, s manželkou Marií společně vychovali dvě děti, Marii (nar. 1983) a Bohumila (nar. 1988). Namísto vojenského výcviku tak Bohumil nadále pracoval pro znojemské JZD, ve kterém prožil i sametovou revoluci. „Pamatuju si, že byl pátek [17. listopadu 1989], když policajti v Praze zmydlili ty študáky. A v pondělí [20. listopadu] – to si pamatuju, jak kdyby to bylo včera – jsem jel na služební cestu v družstvu. Jeli jsme okukovat nějaký stroj, sazeč do zeleniny nebo něco takovýho. […] To bylo pondělí. A v úterý [21. listopadu] byla ve Znojmě první demonstrace na náměstí.“ 

Jak probíhala listopadová shromáždění ve Znojmě? „Žena nechala u babičky syna a děda šel samozřejmě taky na tu demonstraci, s tou mou ženou a já s kolegou z práce. Přišli jsme na náměstí ve Znojmě a bylo nás tam asi 50 nebo 70. Někdo tam dojel s autem a měl tam magneťák s amplionem, aby to bylo slyšet. A to bylo všechno. Stáli jsme na tom náměstí a kolem nás byli samí policajti. Ne v uniformách, ale samí tajní. Pár těch tajných jsem znal od ksichtu a ženě jsem říkal: ‚To je tajnej, támhle to taky, to je estébák…‘ Těch policajtů tam snad bylo víc než nás. A pak další den už tam byly stovky lidí nebo možná tisíce, náměstí bylo plné. Ale [den předtím], to nás tam byla hrstka.“ Coby politický vězeň 50. let – jemuž komunisté zabavili veškerý majetek a zakázali vstup do rodné obce – patrně největší úlevu pociťoval otec Bohumil. „Tatínek pořád někde ve skrytu duše věřil, že ta spravedlnost musí někde bejt a že ten majetek se přece musí vrátit. Takže samozřejmě revoluci uvítal s otevřenou náručí, s nadšením. A chodil na všechny demonstrace.“

Třešnička na dortu

Jenomže restituce se ani zdaleka neobešly bez komplikací. „Bláhově jsme si mysleli, že tím to skončilo a majetek nám musí vrátit. Ale to jsme byli velcí snílci. Pak jsme narazili na porevoluční realitu. Dva roky jsme čekali na zákon o půdě, všichni se furt dohadovali. […] Čekali jsme na zákony, než nám to bude vůbec umožněno [majetek] navrátit. A mezitím se děly převratné věci: V Jaroměřicích byl státní statek a za ty dva roky byly obrovské přesuny, kdy to rozkrádali ti, kteří tam dělali ředitele – zakládali si eseróčka a všelijaké společnosti. Začalo se kšeftovat s podíly a my jsme furt čekali. Byl rok devadesát dva, konečně schválili zákon o půdě a my jsme zjistili, že tím teprve to restituční martyrium začíná.“ Pozemky nakonec rodina získala nazpět, vybavení nikoliv. „Z celých restitucí nám dali jeden starý traktor, který nikdo nechtěl a byl nepojízdný. Musel jsem ho odtáhnout do dílny a nechat spravit za svoje. Jednu starou vlečku, jeden pluh a nepojízdnej secí stroj. To bylo všechno.“

I přes nepříjemnosti s porevolučními tahanicemi o zabavený majetek se rodině podařilo rychle zúročit potenciál restitucí a mnohaletých pěstitelských zkušeností. Počátkem 90. let začal Bohumil Loucký podnikat na navrácených polnostech v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde se s rodinou v roce 1998 natrvalo usadil. V době natáčení rozhovoru (2021) vedli manželé Loučtí již po mnoho let úspěšné rodinné zahradnictví. „S tím klasickým zemědělstvím nemám moc společného, to je taková třešnička na dortu z celého zemědělského sektoru, to zahradnictví. Mám to štěstí, že celej život dělám to, co mě fakt baví. To je neskutečné životní štěstí, že se člověk nemusí přemáhat k té práci,“ dodává Bohumil Loucký závěrem.