„Pak jsme podruhé uviděli našeho velitele pevnosti. Dal nás během výcviku povolat zpátky, abychom se vrátili zpátky. Přečetl nám – přijel v plné parádě –, že Francie spolu s Velkou Británií vypověděly válku Německu. Začali jsme všichni strašně jásat. Koukali na nás, jako bychom spadli z měsíce. Tak jsme jim to vysvětlili. Díky tomu, že jsem maturoval na reálce, kde se od tercie učila francouzština, jsem francouzsky uměl. To byla velká výhoda... Zvláště jeden rotmistr, Alsasan, který se choval velmi slušně, si mě často večer bral k sobě, abych mu vyprávěl, jak vypadala nacistická okupace tady u nás. Nebyl to nacista a byl jsem mu s to tohle všechno vylíčit. Vysvětlovali jsme těm Francouzům a ostatním legionářům, že proto jsme my utíkali z okupovaného Československa, poněvadž jsme počítali s tím, že bude válka a díky ní – věříme – že se dostaneme zpátky domů.“
„Byli jsme bombardováni. Tam jsem zažil, co je to být cílem. Zažil jsem bombardování v Anglii mockrát, ale tam není člověk sám cílem, tam je cílem město. Ale tady jsme byli cílem my na lodi. Byla tam malá československá jednotka. Byla dole v podpalubí a my jsme s nimi nebyli přímo ve styku. Ale podařilo se jim, protože tam měli zbraně, těžkým kulometem jeden bombardér sestřelit. (Kolik bylo bombardérů?) Nalétávaly tři a ty dva toho potom nechaly. Ten jeden to odnesl, to jsme viděli, jak v kouři padá dolů, a ti odletěli. Asi nás považovali za ne dost užitečný cíl. Dojeli jsme k ústí Girondy. To bylo na večer. Kapitán měl zprávu, že její ústí je zaminováno, takže se neodvážil potmě proplouvat, že to nechá na ráno. Ráno, za takového hustého oparu, jsme začali zvolna manévrovat. Vyjížděli jsme. Před námi se objevila záď lodi – nebylo nic rozeznat, jen její záď. Námořníci, kteří tam s námi pořád byli a říkali, co se děje, vysvětlovali, že se držíme té lodi, protože kdyby najela na minu ona, tak vybuchnou i ty miny kolem a my se kolem nich dostaneme. Tak jsme takhle jeli a ona na minu skutečně najela.“
„O matku jsem přišel v roce 1936, to mi nebylo ani celých 16 let. Mám ještě o tři roky mladšího bratra. Možná že úmrtí matky usnadnilo mé rozhodnutí odejít za hranice. Otec moje rozhodnutí akceptoval naprosto samozřejmě. Ptal se mě jenom, jestli je to zralé uvážení. Nechal mi ještě několik měsíců – protože jsem mu své rozhodnutí řekl hned po propuštění z armády v březnu 1939. Nechal mě, abych si to ještě rozmyslel. Když jsem na tom trval, tak otec zařídil přes jednu odbojovou organizaci přechod přes hranice do Polska.“
„Prezident Beneš nám vysvětloval, že nejsme bojová jednotka. Byli jsme totiž tak malá jednotka. Nechtěli jsme to ale pochopit. Říkali jsme si, že jsme přece utíkali za hranice proto, abychom bojovali. Říkal: ‚Vy jste jednotka taková, že ve válce, jaká teď probíhá, byste byli vymazáni a zmizeli byste. Byla by z vás jen troska a já bych přišel o armádu. Já mám naši armádu jako politický argument. Tato vaše jednotka…‘ Z ní se nakonec stala brigáda, bylo nás nějakých dva tisíce. Ztráta dvou tisíc lidí – kolik lidí padlo u Stalingradu… Prezident měl pravdu. Ovšem my jsme se s tím nechtěli smířit, a tak jsme se chtěli hlásit někam, kde budeme použiti. Tak jsem se přihlásil k parašutistům. K nim jsem se přihlásil někdy v polovině roku 1941 a na podzim už jsem šel na výcvik. První část výcviku byla commandos. To byly takové úderné jednotky, které prováděly takové krkolomné kousky – přepady apod. Američané jim říkali rangers."
„V Lille jsme byli formálně přijati do cizinecké legie. Podepisovali jsme takovou provizorní smlouvu s cizineckou legií. Byli jsme odesláni do Marseille. Tam probíhaly odvody. Byli jsme všichni odvedeni. Odvody byly sice velmi přísné, ale všichni jsme byli uznáni schopnými a jeli jsme do cizinecké legie. Zde jsme zjistili, že Francouzi nedodrželi jednu věc, kterou slibovali. Že budeme v cizinecké legii ponecháni pohromadě. Tak to jsme nebyli, rozdělili nás do jednotlivých výcvikových středisek.“
Jiří Louda se narodil 3. října 1920 v Kutné Hoře. Po maturitě na reálném gymnáziu odešel na vojnu. Jeho nástup do aktivní vojenské služby však přerušil Mnichov 1938. V březnu 1939 se k československým vojskům sice dostal, nicméně po okupaci Československa musel z armády odejít. Rozhodl se proto k útěku do Polska. Odtud odešel do Francie, kde se přihlásil do cizinecké legie. Ve Francii a Alžíru absolvoval vojenský výcvik a byl zařazen do dělostřeleckého pluku. Po pádu Francie se za dramatických okolností přemístil na lodích na Britské ostrovy, kde absolvoval další části výcviku. Přihlásil se k výsadkářům, během výcviku si však poranil meniskus a zbytek války strávil na radiostanici. Po válce se vrátil do Československa. Před únorovým převratem působil u dělostřeleckého pluku. V červenci 1948 byl však propuštěn a v dubnu následujícího roku dokonce zatčen a uvězněn na Mírově. Propuštěn byl až roku 1951. Stal se následně zaměstnancem olomoucké univerzitní knihovny, v níž působil až do odchodu do penze v roce 1976. V roce 1968 byl částečně rehabilitován a povýšen na majora v. v. Plné rehabilitace se dočkal v roce 1991, kdy byl současně povýšen na plukovníka ve výslužbě. Zemřel 1. září roku 2015 ve věku 94 let.
