Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Bohumila Louková (* 1938)

• narozena 14. září 1938 v Brně

• otec František Frank vybudoval v Holubicích u Brna prosperující pilu

• vzpomíná na konec války, nálety a osvobození sovětskou armádou

• komunisté rodinnou pilu znárodnili a později nechali upadnout

• vystudovala dálkově Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě

• pracovala na vedoucích pozicích převážně v oboru textilního průmyslu

• od 60. let žije s přestávkami v severních Čechách

Bohumila Louková, rozená Franková, se narodila v roce 1938 v Brně rodičům Františkovi a Antonii. Měla ještě dva bratry, jeden však ve 13 letech kvůli nešťastnou náhodou zemřel. Prožila bohatý život plný práce, cestování, ale i těžkých osudových momentů, které postihly její rodinu během války a za doby komunistické totality. I přes nepřízeň osudu však dokázala mít vždy hlavu zdviženou a podržet si vlastní víru a pohled na svět. Jak říká, „je zodpovědností každého z nás zachovat si charakter.“

Vojáci a válečné trauma

Paní Bohumila se narodila v Brně přesně rok po smrti prvního československého prezidenta T. G. Masaryka do rodiny hluboce věřících katolíků. Otec František Frank měl původ v zámožné statkářské rodině. Plánované kariéře statkáře se však bránil a neposlechl ani rodinu, která ho zasnoubila s dcerou jiného statkáře. Nakonec se rozhodl vzít si za ženu Antonii, ženu z chudých poměrů. Nebyla to velká láska, říká paní Bohumila, ale žili spolu šťastně až do smrti, dlouhých 55 let. František Frank založil v Holubicích u Brna rodinnou pilu. Podnik byl na tehdejší poměry velice úspěšný. V průběhu druhé světové války otec nemusel narukovat, a tak mohl podnik provozovat dále. Zaměstnával v té době mnoho lidí, které, jak pamětnice dodává, chránil před válečným nasazením.

Na druhou světovou válku ale nevzpomíná pamětnice ráda. Mnoho momentů se jí těžko vybavuje, pravděpodobně vinou traumatu, které rodinu již v roce 1944 postihlo. „Pamatuju si kobercový nálet na Brno, když byl v dubnu. Když se vracela z náletu na Brno dvě letadla, tak přelítávala přes Holubice a u tatínkových rodičů byli ubytovaní vojáci, myslím, že to byli Rumuni. A a když ta letadla přeletěla, tak za nimi vystřelili z pušky. Letadla se vrátila. Shodila dvě bomby a jednu tedy shodili na rodný tatínkův dům. Babička tam zůstala, tu to zabilo. Na chlívy, koně tam zůstali. Kráter, byl obrovský kráter do země, to si pamatuju. Dědečka se strýcem, kteří tam ještě byli, to vyhodilo ven, tak naštěstí to přežili, tak přišli k nám.“ Americký nálet se konal v noci a malá Bohumila spala. Když se ráno probudila, teprve se dozvěděla, co se událo a s rodinou šli zkázu obhlédnout.

Vojáky měli koncem války Frankovi ubytované i na pile, jejíž součástí byl i byt rodiny. Za svou dočasnou ubikaci si dům vybrala jednotka pluku maršála Malinovského, a celá rodina se tak musela přestěhovat do sklepa. Ten se jim stal osudným na několik dlouhých let. Paní Bohumila na vojáky vzpomíná: „Maminka chodila celá zababušená, aby se před vojáky chránila.“ A také zmiňuje, jak byli vojáci nevzdělaní, až - jak říká - primitivní. „Když bydleli v našem bytě, maminka plakala, že se jí válejí v jejích peřinách. Tatínek byl radioamatér. Měl udělanou krystalku, měl takové rádio. A přišel tam Rus a ta krystalka byla puštěná jako rádio a on začal řvát: „Tam je čort, čort!“ Vzal kladivo nebo sekeru, to, co bylo po ruce, a rozmlátil to, protože tam byl ‚čort‘. Oni neměli ponětí, co je rádio, to skutečně byli primitivové.“

Osud rodinné pily

Konec války, respektive první mírové dny, znamenaly pro rodinu pamětnice ještě jednu pohromu, která dodnes nebyla zcela objasněna. Za nejasných okolností zachvátil jejich pilu požár. Bohumila vypráví, jak s rodinou došli k závěru, že nemohlo jít o samovznícení: „Otec se to nějak dozvěděl, kdo to byl. Neřekl nám to ale, odnesl si to do hrobu.“ O pomstě či hořkosti se však doma prý nemluvilo a rodina se pustila v roce 1945 do obnovy. Ještě v témže roce vyrostla jedna z nejmodernějších industriálních staveb s obloukovou střechou v tehdejším Československu. Rodina pořídila nejmodernější stroje a výroba se opět nastartovala. 

„V tom roce 1945 to bylo dobudované. Byly tam ty nejmodernější stroje a my jsme tedy bydleli v provizoriu. Ve čtyřicátém osmém roce se to nějakým způsobem všecko zvrtlo, přišlo jiné zřízení. Pila byla znárodněna. Počkali, až jsme dostavěli, tak se pila znárodnila. I když tedy neměla být znárodněna. Mělo se znárodňovat nad 50 zaměstnanců a my jsme v té době měli zaměstnané dva důchodce. Dělali jsme všichni. Já jsem v šesti letech navalovala klády. Muselo se dělat všechno, co šlo, zapojit děcka, aby se to dobudovalo. Takže pila se znárodnila, dluhy se neznárodnily. Dluhy se platily až do padesátého třetího roku. A v roce 1953, což je kuriózní, se pila zrušila.“

Právě zrušení a úpadek vnímal tatínek velmi špatně, to následné zničení strojů. Zestátnění podniku samotného mu naopak svým způsobem vyhovovalo. „Fakt nevnímal těžko znárodnění. To vím, že říkal, já jsem se musel starat, takhle mám fixní plat. Když byl zaměstnaný, maminka byla zaměstnána. Byla u toho bednárna, dělaly se bedny pro zdravotnické nástroje, přístroje, které se vozily za moře. Takže musely být dřevěné, docela dobrá živnost to byla. I jako národní podnik. Tatínek byl úžasný dobrák. Nedělal nějaké těžkosti někomu. U nás nebylo, že by se nadávalo nebo že by se nenávidělo. Prostě nesli jsme ten život tak, jak to šlo,“ popisuje pamětnice.

I přes útrapy krásné mládí

Dětství a mládí představovalo i přes nelehké situace pro Bohumilu krásný čas. Věnovala se sportu, byla členkou Orla i Sokola a později se účastnila i spartakiád. Milovala atmosféru týmového ducha a pospolitosti. Věnovala se také amatérskému divadlu, ráda byla účastnicí tradičních krojových slavností v rodném regionu. Jak říká: „U nás doma se nikdy nekřičelo, rodiče se nikdy nehádali a nestěžovalo se na poměry, žilo se s tím, co bylo.“ Vychodila měšťanskou školu a později i střední textilní průmyslovku. Patřila mezi premianty třídy, byla třídní předsedkyní, což jí velmi pomohlo v situaci, kdy ji komunisté nechtěli nechat dostudovat a složit maturitní zkoušku. Nebyla totiž členkou svazu mládeže. V té době se za ni profesoři postavili. Ostatně na učitele z průmyslovky a jejich znalosti a charaktery pamětnice ráda i po mnoha letech vzpomíná.

Studium na vysoké škole si Bohumila musela nejdříve odpracovat povinnou tříletou praxí. Komunisté ji z kádrových důvodů nechtěli na denní studium přijmout, a navíc Frankovi si udržení dcery na studiích nemohli dovolit. Nakonec vystudovala dálkově Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě. Do Bratislavy a na Slovensko se pak mnoho let ráda pracovně vracela. Později si ještě doplnila postgraduální studium na fakultě elektrotechnické.

 

Z jihu na sever

Bohumila po vysoké škole nastoupila do Výzkumného ústavu pletařského v Brně. Díky své práci cestovala často po celé republice a na jedné služební cestě na severu Čech se seznámila i se svým budoucím manželem. Přestože Brno velmi milovala, láska k muži byla silnější a odešla za ním do Varnsdorfu. „Brno miluji, tam je tradice. Varnsdorf nemá kořeny, celý ten sever je odsunem poznamenaný,“ říká pamětnice. Vdávala se v roce 1967 a z manželství vzešla dcera Alice. Manžel pamětnice však krátce poté emigroval a rodinu nechal doma. Pro pamětnici to nebylo jednoduché především finančně a musela dokonce splácet dluhy po manželovi. V té době však pracovala na vedoucí pozici na místním národním výboru. Vzpomíná, že díky korektním, ale nikoli servilním vztahům s tehdejšími komunisty neměla s emigrací manžela politický problém. Druhého manžela si opět našla ve Varnsdorfu. Pan Louka byl o 22 let starší. Narodila se jim další dcera a prožili spolu až do smrti manžela spokojený život.

Po odchodu do důchodu se rodina v roce 1986 přestěhovala zpět do rodného Brna. Zde nějakou dobu pracovala Bohumila ve dvou zaměstnáních, aby si udrželi příjem i po manželově odchodu do důchodu. Přetížení a fyzické vypětí ji však zdravotně vyčerpalo a dostala mrtvici. Lékaři jí předpovídali invalidní důchod, ale Bohumila se po půl roce zcela zotavila.

 

Životní postoj

Paní Bohumila si celý život pěstovala pozitivní životní náhled. Přestože se nikdy politicky neangažovala, nikdy se nenechala zlákat ke spolupráci s komunisty a nebyla nikdy členkou politických sdružení. Přesto měla štěstí na práci v zajímavých a převážně vedoucích pozicích, především v oboru textilního průmyslu. Učila ale také na večerní střední průmyslové škole i na učilišti. Jak říká, všechno je v životě o lidech. „I ty Rusy mám ráda, jsou to Slované s velkým srdcem,“ říká paní Louková. To pro ni bylo důležité, nečlenit lidi politicky, ale charakterově. „Všechna ta politika se dá nějakým způsobem ustát. Já jsem měla potom v pozdějším věku spoustu známých, kteří byli v partaji, kteří byli i vysocí činitelé, ale já jsem mohla zase pomoci druhým, aniž bych já ustoupila ze svého a aniž bych někomu ublížila. Já i dcera, když jsem chtěla, aby se mi dostala na peďák, tak jsem se znala s krajským tajemníkem a on řekl: ‚Ano, když udělá přijímačky, tak ji vezmeme.‘ Ale nikomu se tím neublížilo, nikdy tam nebyly ani žádné úplatky, ani žádné levárny. Spoustě jiných lidí jsem pomohla, protože jsem měla přístup k informacím. Byla dobrá věc za těch komunistů to, že my jsme věděli, kdo je kdo a chránili jsme se. Dneska je ta situace horší, protože je to pomíchané všechno a nevíme, kdo na nás odkud vypadne. A opravdu to záleží na nás samotných, zda si uchráníme charakter.“

Zpět na sever

Po mnoha letech v Brně se pamětnice vrací opět na sever. I když to neměla v úmyslu, naskytla se jí příležitost koupit domek v severočeském Rybništi, přímo s výhledem na horu Jedlovou. V roce 2014 se tedy definitivně přestěhovala a žije zde spokojeně dodnes. „Mám tu krásný výhled a tu horu jsme zalesnili my s dětmi, je tu nádherně,“ dodává paní Louková. A jaký je její vzkaz a rada pro život? „Buďte hrdí na to, že jste Češi, že jste Slovani. Mějte rádi život, protože je krásný a stojí za to ho žít, a záleží jen na vás, co si z něho vytvoříte a uděláte.“