Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Loužecký (* 1939)

• narozen 26. prosince 1939 v Lešanech u Benešova

• v září 1942 rodina vystěhována Němci do Černošic

• otec nucen vstoupit do JZD

• vystudoval elektrotechnickou školu v Praze

• v letech 1958 až 1960 absolvoval vojenskou službu u protivzdušné obrany státu

• pracoval v ČKD v Praze a v Jawě v Týnci nad Sázavou

• roku 1968 založil nákladní autodopravu

• v listopadu 1989 se zúčastnil manifestace na Václavském náměstí

• po revoluci učil na Integrované střední škole v Benešově

Josef Loužecký měl k půdě vždy velmi blízko, ačkoliv z rodného hospodářství jej vystěhovali nejprve ve 40. letech Němci, pole jim pak sebrali i komunisté a on měl kvůli třídnímu původu zapovězeno studium vysněné zemědělské školy. Ke své lásce se tak dostal až v důchodu.

Hitlerjugend bez výzbroje

Josef Loužecký se narodil 26. prosince 1939 v Lešanech nedaleko Benešova. Tatínek pracoval jako strojní zámečník a hospodařil na malém hektarovém políčku, maminka chodila vypomáhat k sedlákům. V roce 1942 se Němci rozhodli zřídit mezi Sedlčany a Benešovem a řekami Sázavou a Vltavou výcvikový prostor Waffen-SS a postupně z vybraného území vystěhovali obyvatelstvo. 15. září 1942 přišel rozkaz k vystěhování Loužeckým. Tatínek pracoval v Praze, bydlení tedy sehnal rodině ve služebním domku u fary v Černošicích u Prahy, odkud za prací dojížděl vlakem. Místní farář takové přistěhovalce ale těžce nesl a navzdory předpokládané lásce k bližnímu Loužeckým škodil, jak mohl. „Třeba nám chodil vysypávat popel z kamen pod čerstvě vyprané prádlo. Tatínek už to jednou nevydržel a šel si na něj stěžovat na vystěhovalecký úřad, který jim vystěhování přikázal, a farář pak otočil o sto osmdesát stupňů. Najednou byl milý, nosil nám ovoce.“

Do Černošic se vystěhovala také jedna rodina z vedlejší vsi, se kterou se znali a která měla syna Františka o rok staršího, než byl Josef. Kluci se dali hned dohromady. Koncem války už spolu chodili sami po vsi, často také k Berounce, která teče podél Černošic. Jednou zjara zastihli u vody členy Hitlerjugend, Hitlerovy mládeže, kteří tam přišli na rozcvičku. „Bydleli skoro v našem sousedství na návsi v Černošicích v jedné uprázdněné vile. A před tím svým tělesným cvičením si odložili výstroj a výzbroj, to je opasky s noži, na hromádky na břehu a odběhli poklusem podle břehu dál. A protože ten můj kamarád Franta byl o rok starší než já, tak měl ze všeho větší rozum, hlavně z té situace, ve které se nacházíme, a řekl, pojď, naházíme jim to do řeky! Tak jsme házeli ty jejich hromádky s ošacením do řeky, když se jeden z nich ohlédl a viděl, co děláme. Řekl to ostatním a všichni se otočili a začali utíkat zpátky. Naštěstí byli dost daleko, takže jsme jim utekli a nic se nám nestalo, ani po nás nepátrali.“

Aktivní předseda zhatil sen o škole

Když válka skončila, mohli se Loužeckých v průběhu léta 1945 přestěhovat zpátky domů do Lešan, když tatínek připravil dům k opětovnému bydlení. V září 1945 nastoupil Josef do školy v nedalekém Kamenném Přívoze, který do výcvikového prostoru nespadal, a tudíž měl školu v dobrém stavu. Do té v Lešanech, která potřebovala opravu, přešel až v listopadu. Na vyšší stupeň pak musel chodit do Netvořic.

Nástup komunistů k moci v roce 1948 Josef vzhledem ke svému věku moc nevnímal, ale v 50. letech přišel zlom pro něj i ve společnosti. Skončila doba sousedského povídání a scházení se, lidi začal ovládat strach a navzájem se podezřívali.

Josef se soustředil na školu, hrál v Lešanech fotbal a dětství si víceméně užíval. Navíc měl tetičku v Americe, která se tam vystěhovala už někdy ve 30. letech, a rodina od ní každoročně dostávala balík s ošacením. „Mysleli si, nebo to možná věděli, že po válce je u nás nouze o všechno možné, že u nás není nejspíš dobrý život. Když jsme si pro balík jeli na poštu s vozíkem, protože to byl obrovský balík, tak byl vždycky otevřený a prohledaný od našich orgánů, takže možná tam bývaly i jiné věci než ošacení. Několikrát přišly džíny, které se tu tehdy ještě vůbec neprodávaly, a v jednom z těch balíků byl dokonce celý džínový oblek, bunda a kalhoty, a tu bundu si pamatuji, že jsem nosil ještě začátkem 60. let.“

Komunisté potřebovali do neprosperujícího hospodářství dostat více pracovních sil. Zkrátili tedy povinnou školní docházku na osm let, tím hned získali jeden ročník. Josef byl první, kterého se tato reforma v roce 1953 dotkla, a narychlo tak musel v osmé třídě vymýšlet, kam půjde na střední školu. Miloval zemědělství a přál si nastoupit na nově postavenou zemědělsko-technickou školu do Čáslavi.

V té samé době se ale aktivní předseda místního národního výboru rozhodl, že v Lešanech založí jednotné zemědělské družstvo, a chtěl po Josefově otci, aby dal svůj hektar pole do JZD. „Ten řekl striktní ne. Ale ten předseda byl tak aktivní, že nelenil a napsal do továrny, ve které otec pracoval, že narušuje socialistický pořádek, že nechce vstoupit s naším kouskem pole do JZD. A v té fabrice si ho zavolali na kádrové oddělení a řekli: ‚Tak ty nechceš do JZD? Tak víš co, tak tě propustíme a jdi se na to políčko živit.‘ No, jenže zaprvé otce zemědělství nezajímalo, zadruhé hektar pole nikoho neuživí. Tak to pole daroval státu a já jsem nesměl na zemědělskou školu.“

Otcovým koníčkem byla elektrotechnika, tak se na ni Josef také přihlásil. Vystudoval v Praze elektrotechnickou školu a po absolvování si musel vybrat z umístěnek, které měla škola k dispozici. Z hlediska dojíždění zvolil tu nejbližší variantu, ČKD v Modřanech, kde začal pracovat jako konstruktér. Rodiče ho přesvědčovali, aby šel ještě na vysokou školu, že ho dokážou dál živit, ale Josef to odmítl. „Tehdy mě vůbec nenapadlo, že bych z elektrotechnické školy mohl na vysokou zemědělskou, tak jsem to odmítl a šel pracovat. Dnes mě to trochu mrzí.“

Malé podnikání jen na malou chvíli

V letech 1958–1960 absolvoval Josef vojenskou službu v Ostravě jako obsluha radiolokátoru u protivzdušné obrany státu. Ta měla primárně za úkol chránit největší průmyslová centra – Plzeň, Ostravu a hlavní město Prahu před útoky imperialistů, které, jak mu na vojně tvrdili, mohou přijít každým dnem.

Po vojně se Josef vrátil do ČKD. Oženil se a se ženou společně vychovali čtyři děti. Z Lešan se přestěhovali do nedalekých Podělus, odkud pocházela manželka. Protože ho unavovalo věčné dojíždění, snažil se i přes téměř neprůstřelný systém umístěnek dostat blíže k domovu a povedlo se mu sehnat místo technika v podniku Jawa v Týnci nad Sázavou. Tam pracoval až do roku 1968, kdy využil postupného rozvolňování tuhé totality a možnosti zřídit si drobné podnikání. Dal výpověď, prodal osobní auto, za utržené peníze koupil ojeté nákladní auto, které mu opravil tchán automechanik a založil si nákladní autodopravu. Radost z nově nabyté částečné svobody ale nevydržela dlouho. Když republiku v srpnu 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy, dokázal Josef provozovat autodopravu už jen krátce, o dva roky později ji byl donucen zavřít. Vystřídal potom několik zaměstnání, pracoval jako konstruktér technologických zařízení pro výrobu, jako zámečník při výrobě ocelových konstrukcí nebo jako garážmistr ve stavebním podniku, kde pracoval až do začátku 90. let, kdy se podnik kvůli pádu komunismu ocitl v likvidaci.

Krásným zážitkem pro něj byla manifestace na Václavském náměstí 21. listopadu 1989, které se se ženou zúčastnil. Slyšel tak legendární Modlitbu pro Martu a vystoupení Václava Malého z balkonu Melantrichu. Bylo jasné, že vláda jedné strany se nenávratně chýlí ke konci.

Polistopadový vývoj ho vesměs potěšil, těžce nesl především rozpad Československa v roce 1992. „Nesouhlasil jsem s tím a mám to Slovákům dodnes za zlé. Udělali to tenkrát už podruhé, prvně v roce 1939. Pravdou je, že čím je stát menší, tím je to pro něj v mnoha ohledech horší.“

V roce 1994 přijal nabídku pracovat jako učitel technických předmětů na Integrované střední škole v Benešově, kde vydržel až do roku 2011. Po definitivním odchodu do důchodu se teprve mohl naplno začít věnovat své celoživotní lásce, zemědělství. V jednu dobu měli kozu, prase, kachny, husy, králíky i slepice. Teprve nedávno prodal kombajn, který půjčoval i sousedům, protože už hospodařit v takovém rozsahu nezvládl ani fyzicky, ani časově. Stále ale dokáže být v mnohém soběstačný. Celý život se také řídil tím, že je potřeba tvrdě pracovat a dokázat se o sebe postarat.