Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nina Luc, roz. Sidorkevič (* 1940)

• narozena 9. února 1940 v obci Mirohošť na Volyni v tehdejším Sovětském svazu

• maminka byla Češka, tatínek Ukrajinec

• roku 1947 bylo rodině zabráněno reemigrovat do Československa

• vystudovala desetiletou školu v Mirohošti a pedagogickou školu v Dubně

• vdala se za polského přesídlence

• pracovala jako učitelka na Polici, poté učila v Rivne

• v současnosti žije střídavě v Mirohošti a v Rivne

Mládí a neúspěšná reemigrace v roce 1947[1]

Nina Luc se narodila 9. února 1940 v obci Mirohošt na Volyni v tehdejším Sovětském svazu. Jednalo se o česko-ukrajinskou obec, kdy část obce obývali Češi a část Ukrajinci. Obdobně složená byla i rodina pamětnice, maminka byla Češka a tatínek Ukrajinec. Z matčiny strany se tak Nina Luc řadila k enklávě volyňských Čechů, kteří osídlili oblast Volyňské gubernie v letech 1868–1880. Z českého pohledu byla Mirohošť velice významná česká vesnice, byla zde česká škola, fungoval zde český pivovar a také zde bylo centrum odbojové organizace Blaník. Pamětnice měla ještě mladšího bratra Josefa. Tatínek pracoval v pekárně v Dubně a maminka prodávala v obchodě.

V roce 1947, když jí bylo sedm let, se uskutečnila reemigrace volyňských Čechů do Československa. Tehdy reemigrovali téměř všichni Češi, ovšem rodina Sidorkevičových měla smůlu, že ukrajinsko-českému manželství, ve kterém byl muž ukrajinské národnosti, nebylo dovoleno reemigrovat: „My jsme emigrovali, přijeli jsme na hranici a odtamtud nás odpravili zpátky, že tatínek je Ukrajinec. Tak jsme se nedostali do Čech. [A vy už jste byli ve vlaku nastoupení?] Byli jsme už ve vlaku nastoupení, všechno. Museli jsme se vrátit. I za tatínka.“

Její příbuzní však odjeli: „Tam dostávali bydlení. V Litoměřicích a kde byli Němci. Německé Sudety. Tam dostávali byty. Maminčin bratr bydlel taky v Litoměřicích, nepamatuji si, jaká to [byla] vesnice. On už s českou armádou přišel do Československa. Za Úštěkem. Odtamtud byl, bydlel, pracoval v družstvu, měli zem, a potom toho nechal. Jeho manželka byla z Čech. Tak oni vyjeli do Horní Břízy u Plzně. I tam bydleli.“

Podle Niny Luc zůstalo v Mirohošti jen pět „českých“ rodin, všechny z důvodu smíšeného manželství: „Tady byla Šandruková, její manžel byl taky Ukrajinec, potom Kurásová, taky její manžel byl Ukrajinec. Ještě, teď už vám to nevzpomenu, Hanina Bilijenková.[2] Její manžel byl taky Ukrajinec. Ale někdy v padesátém roku Nina Bilijenková odtud vyjela. Ona bydlí v Čechách.“

Po odjezdu volyňských Čechů do Československa a po odjezdu Poláků do Polska přijeli opačným směrem Rusíni. Z jižního Polska byli vyháněni násilnými akcemi polské a Rudé armády, z Československa se pak rekrutovali převážně ze severovýchodního Slovenska. Polským Rusínům se říkalo Lemci nebo také polští pereselenci a z východního Slovenska přicházeli takzvaní Huculové. Nina Luc vzpomíná především na polské přesídlence; za jednoho z nich se poté vdala: „Přijížděli Poláci z Polska, pereselenci polští. Dávali jim tady byty a tady bydleli. [Byla] tu [u nás doma] jedna rodina polských lidí, polští Ukrajinci. Oni je z Polska vyháněli a tady u nás bydleli v těchto dvou sednicích.“

Do školy

Po neúspěšném pokusu o reemigraci docházela Nina Luc do místní školy. Absolvovala deset let obecné školy v Mirohošti a poté přešla na pedagogickou školu do Dubna. Po absolvování škol pracovala v Polici a poté se dostala do Rivne, kde vyučovala první stupeň žáků: „Tam [byl] jenom jeden les a řeka. [Ta když] se rozlila, [tak] nebylo možné odtamtud vyjít, nikam nemožné [vyjít] bylo. Bylo [to] takové. S dětmi jsme chodili do školy. Chodili jsme na práci, trhali jsme kitěchi a buráky jsme vybírali. Všechny takové práce na poli se dělaly.“

Zabavené hospodářství

Rodina ještě v roce 1947 držela hospodářství, ale politika Sovětského svazu nebyla soukromému vlastnictví nakloněna a brzy se začaly objevovat kolchozy: „Tatínek měl koně, krávu měli, prasata měli, slepice, všechno měli. Museli mít hospodářství. [A s tím se stalo co?] Dokud rodiče mohli, tak ho drželi. Potom krávu prodali, koně prodali, všechno a všechno sebralo družstvo. Kolchoz. Vyzývali jich do selské rady a v selské radě jim zastavili, co měli, aby oddali. Tak dávali koně, krávy a všechno.“ 

Čeština a další Češi

Na první pohled je patrné, že pamětnice mluví velice dobře česky. Do svého jazyka občas vkládá ukrajinské výrazy, na některá česká slova si nemůže vzpomenout a také slovosled je občas ukrajinský, ovšem přízvuk má ryze český. Je tak patrné, že češtinu v určité míře znala už od mládí: „Češtinu jsem se učila s maminkou, bo tady češtinu neučili. Od ní jsem se naučila číst i psát. Ruština byla ve škole, tak jsme se ji učili. Němčinu jsme se taky ve škole učili. Více nic. Polsky maminka mluvila, tak jsme se od ní naučili taky trochu [polsky] mluvit. Ale více jsme mluvili doma česky.“

Nina Luc dále vzpomíná, jaké bývaly v Mirohošti kruté zimy, jak se dodržovaly české svátky i jak se slavil Mikuláš: „K nám přicházela babička, oblékla se na Mikuláše, měla takový kabát, masku, pěkně se oblékla, s pytlem i s takovou palicí přicházela a lekala děti.“

Stále se prý připravují česká jídla: „Buchty s mákem i s višněmi. Bublaninu pečeme. Ale to už jsme jezdili do Čech, k tetám, tak nám dávala recept, my jsme si to zapsali a doma jsme to vždycky pekli. Nejvíce jsme pekli buchty.“

Dokud byli v Mirohošti Češi i po reemigraci v roce 1947, tak se prý scházeli. Situace byla podobná jako v sousední obci Molodavo. V původních českých vesnicích již sice nezněla česká řeč, ale i tak se Češi scházeli u maminky pamětnice: „Když už Češi odjeli, tak slavilo se, ale už jich tolik tady nebylo. Už bylo méně lidí, ale všechno jedno, jedni ke druhému se sbírali, hráli karty, tisíc, duraka, jak se jmenuje po rusky. Sbírali se, Nina Bilijenková s manželem přicházela, Kurásová přicházela, tak se tady i hádali za karty, když hráli tisíc jedna. Bylo veselo. Potom například, když zabili prase, tak byl smažák. A po těch kartách smažák probuvali do dáči. Takové to bylo.“

Dnes však už nemá nikoho, s kým by česky promluvila. Spousta nereemigrujících Češek již umřela. Nina Luc nemůže česky ani číst, protože nemá přístup k českým časopisům nebo knihám, a tak využívá jen staré knihy své maminky nebo slabikáře. Ve městě Dubno, vzdáleném několik kilometrů od Mirohoště, je sice české krajanské sdružení Stromovka, ale pamětnice nemá o členství zájem, protože ve spolku se mluví spíše ukrajinsky než česky: „Já teď doma nemám už nikoho. Jenom knížky, s knížkami čtu a [to je] všechno. Mluvit není s kým.“

Styky s příbuznými v České republice

Nina Luc byla několikrát u příbuzných v Československu, vízum šlo udělat na pozvání, a tak se mohla podívat za svými tetami i za strýcem. Styky se snaží udržovat i v současnosti: „Já tam [mám] po mamince bratra a po něm jsou dvě dcery i syn. Jedna dcera bydlí v Horní Bříze a druhá bydlela v Plzni. Ta z Horní Břízy vím, že tam bydlí, a ta, co bydlela v Plzni, tak nepíše i já o ní nevím nic. Taky v Úštěku je tetička. Dvě jsou tetičky, Hanička i Miluška. Když jsme přijížděli, tak jsem u nich taky byla. Ona pracovala učitelkou, přednášela ruštinu i češtinu. Miluška dělala na úřadě.“

Pamětnice sice do Československa jezdila, ale její tety se nikdy na Ukrajinu nepodívaly. Jak zmiňuje, bojí se přijet kvůli banderovcům. Díky svým pobytům v Československu se Nina Luc snažila zlepšit přízvuk a i to se pozitivně odrazilo na její výslovnosti: „[Když] jsem tam byla, tak už jsem se trochu naučila po jejich, tahat té sém, tám, ták a ják. Kdybych byla mezi nimi, tak bych to raz dva předala.“

Poslední roky v Mirohošti

Nina Luc celý život pracovala jako učitelka a v roce 1998 odešla do důchodu. Chtěla dále pracovat, ale musela se starat o nemocné rodiče. Práce tak zanechala a již se k ní nevrátila. V současnosti žije střídavě v Mirohošti a v Rivne. Stále bydlí v domě svých předků, který postavili její čeští prarodiče, a udržuje si zde i malou zahrádku: „Tomu baráku je už 140 let a ta lípa je stará ještě více let. Tady vedle domu mám kousíček zahrádky, tam je mrkev i petržel. [To berete na rynok?] Ne, já na rynok nechodím, to jenom sobě dělám. Pro sebe. Mít na zimu.“

Vedle domu bydlí její bratr Josef, který však neumí tak česky jako pamětnice. Bratrova dcera pracuje v Rivne jako učitelka a syn jako masér. Nina Luc se stále snaží pracovat – doučuje v Rivne děti.

[1] Věty, slova a slovní spojení jsou pro větší autentičnost často ponechány v ukrajinské stylistice nebo v ukrajinském znění.

[2] Viz http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1599/#cs_1599.