Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Ludík (* 1943)

• narozen 4. března 1943 v Přerově

• 1. září 1949 byl tatínek František Ludík st. zatčen, maminka Ludmila Ludíková o několik týdnů později také

• 12. května 1950 se konal soud se skupinou „kulaků“ v Přerově

• během let 1950 až 1962 byl rodinný statek totálně zničen a srovnán se zemí

• v roce 1953 se otec vrátil z vězení

• v roce 1955 se matka vrátila z vězení na základě amnestie

• v roce 1960 pamětník maturoval na jedenáctileté střední škole v Ústí nad Orlicí

• 11. dubna 1964 se oženil se svou spolužačkou Věrou Urbanovou

• v roce 1974 dálkově vystudoval a promoval na Vysoké škole dopravní

• během let 1960 až 2004 pracoval v Tesle Rožnov p. R., ČSAD Ostrava, ČSAD Praha, na Ústředí veterinárních ústavů, v Dopravních podnicích Praha, v odboru BIS

• v roce 2005 odešel do důchodu

• v roce 2024 bydlel v Praze

O tažení komunistického režimu padesátých let proti sedláckým rodům u nás bylo napsáno víc než dost. Ty příběhy jsou v základní linii stejné, přesto se liší mírou individuálního prožívání a následků, které si s sebou nesly další generace. Režim se mstil nejen na dospělých, ale i na jejich dětech, které si musely, často těžce, vydobýt svoje místo ve společnosti.

Založení statku v Přerově Na Šířavě

František Ludík se narodil 4. března 1943 v Přerově do rodiny sedláků. Jeho předkové, jmenovitě děda František, velkou pílí a pracovitostí z chudých poměrů vybudoval velký statek, který měl nejen všechny zemědělské náležitosti, ale i dvě samostatné místnosti pro čeledíny, dva byty velikosti 3+1, pokoj pro hosty a deputátní byt s verandou. Děda, narozený jako pohrobek v Brodku u Přerova v roce 1887, byl za první světové války legionářem v Rusku, ale vnuk – pamětník František – si jeho vyprávění o legiích nevybavuje. František prožil na statku pouhé tři roky jako malý kluk, ale leccos si pamatuje: „Statek byl plně mechanizovaný – už v roce 1948, když se mlátilo, tak se nechodilo s pytlem se zrním, ale byla tam vybudovaná sýpka a dopravníky, které to obilí dopravovaly do té sýpky. Stejně jako nad hnojištěm. Tam se hnůj nenakládal ručně, tam byla jeřábová dráha – jeřáb s takovým drapákem, který ten hnůj nabral. Takže když se nakládal hnůj, tak můj tatínek chodil po hnojišti, měl kabely v ruce a jenom mačkal knoflíky a nakládal.“ Děda Ludík, ačkoli měl jen základní školu, byl pokrokový člověk. Na statku o 30 hektarech choval 30 krav a 10 koní. Měl i vlastní traktor. Tenkrát hospodáři statkem žili, pro ně to nebyla pouze práce a způsob obživy, ale životní náplň a silný emoční vztah k půdě a zvířatům. František si vzpomíná, jak ráno, když jako dítě šel snídat a viděl, že se dědeček na něj usmívá a jde si k němu sednout, už dopředu věděl, že se narodilo hříbátko nebo telátko, že něco živého do statku přibylo.

Babička Anna, rozená Špalková, pocházela z blízkých Troubek, narodila se roku 1889. Když jí bylo asi šest let, projížděl vesnicí císař Franz Josef. Obyvatelé Troubek přišli samozřejmě vrchnost uvítat, malá Anička v hanáckém kroji s chlebem, solí a vodou. Císař k ní přistoupil, vzal si kousek chleba a zapil ho vodou, Aničky se zeptal na jméno a dal jí malou krabičku. Až později rodina krabičku doma otevřela a uviděla uvnitř zlatý náramek. Babička byla vzdělaná žena. Ve 12 letech, kdy se v Rakousku-Uhersku obvykle končilo se základní školní docházkou, pokračovala ještě tři roky v dívčím klášteře v Břestu u Olomouce, kde se naučila vařit a hospodařit. Celý život byla vášnivou čtenářkou. Na statku jedli všichni u jednoho stolu a jídlo si brali z jednoho hrnce. Babička věděla, že práce v zemědělství je těžká a dbala na to, aby se všichni dostatečně najedli. Navařila vždy i pro sezónní pomocníky, případně i dětem pomocníků dala najíst, když přišly.

Pamětníkův otec František, narozený v roce 1912, měl o dva roky mladšího bratra Otu. Oba vystudovali střední zemědělskou školu a Vysokou školu zemědělskou v Brně s inženýrským diplomem. 

Matčiny kořeny v Sudetech

Maminka pamětníka nepocházela z rodiny sedláků, její otec byl nádražní vrchní inspektor. Narodila se jako Ludmila Kokotková v roce 1920 v Budišově nad Budišovkou u Olomouce, kam jako dítě její syn František nadšeně jezdíval na letní prázdniny. Místní lidé uměli oba jazyky, mluvili česky i německy. František si hrál s bratranci Rudou a Víťou, prolézali opuštěné doly na břidlici a domy po Němcích. Vzpomíná si, že v některých domech, ačkoli už byly prázdné, byl na stole čistý bílý ubrus a vázička s květinami. Otec pamětníkovy maminky byl coby státní zaměstnanec přeložen do Bratislavy, ale zemřel předčasně v roce 1930, jeho manželka se poté s desetiletou Ludmilou přestěhovala do Ostravy. „Maminka hrála tenis, lyžovala a ráda hrála na klavír,“ říká František Ludík o své matce.

Po absolvování Vysoké školy zemědělské získal Františkův otec místo ve Valašském Meziříčí jako správce jatek, ale už v roce 1947 se manželé Ludíkovi se čtyřletým synem Františkem stěhovali do Přerova, aby jeho otec převzal grunt místo bratra Oty. Z Oty se stal pan učitel na zemědělské škole.

Babička vdova, omička, jak jí František říkal, která s rodinou dcery bydlela, byla žena velmi šikovná a zručná – pletla, háčkovala, vyšívala, chovala slepice i angorské králíky. František je pomáhal stříhat a babička vdova pletla a pletla: „My jsme byli všichni opletení,“ říká František Ludík a dodává: „Bydleli jsme: děda, babička, babička vdova a moji rodiče, všichni pod jednou střechou.“

Po válce se nucené vystěhování z republiky netýkalo všech sudetských Němců, někteří směli zůstat a pracovat na statcích českých hospodářů. Tak se rodina Imlerova se třemi dětmi a Josef Schmid ocitli u Ludíků na statku. Vykonávali práci čeledínů, starali se například o dobytek. Po večerech s nimi děda Ludík poseděl a oni mu u vína vyprávěli svoje zážitky – jaké to bylo u Stalingradu, že Rusové místo zbraní měli láhev vodky a co zažil Josef jako frontový řidič a Imler jako samaritán. „Byli to hodní lidé, vlastně přátelé,“ shrnuje František Ludík své vzpomínky. V roce 1950, po likvidaci gruntu, si zažádali o vystěhování do Německa a tady jejich stopa končí.

Padesátá léta na dohled

Bývalo dobrým zvykem chodit do města korzovat. Ludíkovi měli v Přerově mnoho známých, a tak nebylo divu, že se zastavili tu s lékárníkovými Sedlářovými, tu s jinou známou rodinou a pětiletý František všem sděloval: „To víte, že Masaryk vyskočil z okna a zavřel ho za sebou?“ Od rodičů pak dostal poučení, že takové věci říkat nesmí. Bylo jaro roku 1948.

1. září následujícího roku šel jedináček František poprvé do školy. Doprovázeli ho oba rodiče, a jelikož práce nečeká, bylo domluveno, že ho vyzvedne babička vdova. Na den, kdy Františkovi skončilo šťastné dětství, vzpomíná takto: „Tatínek šel do pole, šel orat traktorem a stalo se, že přijel nějaký Tatraplan, vystoupili pánové v dlouhém plášti, sundali ho z traktoru, dali mu pouta a odvezli ho. Ono to bylo v poledne a maminka na kole mu vezla oběd do polí, aby se neztrácel čas.“ Maminka všechno viděla, rychle nasedla na kolo a ujížděla domů – věděla, co bude následovat. Dědeček ji ukryl tak důmyslně, že ani po dvou týdnech nočních šťár a výslechů ji Státní bezpečnost nenašla, ale maminka, psychicky naprosto vyčerpaná, se nakonec šla sama udat.

Soud se konal 12. května 1950 v Přerově, v budově bývalého divadla. Dostavila se klaka zvlášť pozvaných, jejichž úkolem, jak bylo tenkrát zvykem, bylo křičet „Smrt kulakům!“ a „Pověste je!“ a vytvářet patřičnou prorežimní atmosféru. Ludmila Ludíková byla zařazena mezi obviněné do skupiny V boj (později nazvané Pravda vítězí), vedené Františkem Ostrčilíkem, jejímž úkolem – podle jistě předem připraveného rozsudku – mělo být rozšiřování protikomunistických letáků a organizování pomoci při útěku do ciziny. Ing. František Ludík byl souzen ve skupině vedené Josefem Tvarůžkem. Tři roky po převzetí moci chtěl komunistický režim demonstrativně zastrašit případné další odpůrce, kteří by se pokoušeli o jakoukoli formu odboje.

Ovšem, jak vypráví František Ludík, během soudního přelíčení došlo k téměř komické situaci: „Soud se šel poradit a oni ty souzené poslali do orchestřiště, aby je hlídali bachaři, což se nemělo stát. On tam byl klavír nebo pianino, nevím. Maminka, když to uviděla, si s radostí sedla k tomu klavíru a začala hrát ‚Proč bychom se netěšili‘.“ K deseti letům jí přidali dalších pět, po odvolání jí však byl trest vrácen na původních deset let. „Rozsudky jsme znali předem, ale matka byla tvrdohlavá, nikdy ten svůj rozsudek nepodepsala.“ Otec byl odsouzen na tři a půl roku, oba podle paragrafu 231 jako nepřátelé republiky, matka za velezradu, navíc k peněžitému trestu a propadnutí celého jmění. Když odcházeli od soudu, a to asi po roce od zatčení, malý František je viděl poprvé, jak procházeli špalírem lidí do autobusu, který je odvážel do věznice v Olomouci. „Ti lidé jim tleskali. Tam to pro komunisty politicky úplně zkrachovalo,“ říká František Ludík a dodává: „A když nastoupili do autobusu, tak si maminka s tatínkem sedli vedle sebe, otevřeli to malé okýnko a ten bachař mě jako šesti až sedmiletého kluka vzal na ramena na koníčka, abych se s rodiči mohl ještě rozloučit.“

Na místě našeho statku je dnes postavená škola

Nemocný děda měl dovoleno dokončit hospodářský rok, ale hned nato byl odveden veškerý dobytek, hospodářství bylo zrušeno a z Ludíkova gruntu se staly zemědělské sklady. Veškerý majetek byl zapečetěn, rodina neměla přístup ani k základní obživě. Jednou večer se u nich objevil mladý správce, velice se omlouval, bylo mu evidentně trapné, co se s Ludíkovými stalo a nabídl, že odpečetí spížky a sklepy, aby si Ludíkovi mohli vzít, co potřebovali: „Naberte si, já to pak zapečetím,“ řekl. Bylo to gesto jistě odvážné a navýsost lidské. Perzekuce rodiny pokračovala – museli se vystěhovat do prvního patra, do přízemí se nastěhoval další správce i s rodinou. Po roce byli Ludíkovi na dlouhá léta vystěhováni z Přerova do asi 12 kilometrů vzdálené Zábeštní Lhoty na výměnek místních sedláků.

„Byli na nás hodní. Pomáhal jsem jim. Měli pět krav a jednoho koně, v létě jsem s ním jezdil, házel jsem hnůj, občas nám domácí sedlák dal pár vajíček nebo trochu mléka zdarma. Farář v Penčicích, kam jsem chodil do školy, o nás všechno věděl. Náboženství ve škole bylo tehdy ještě povoleno. Hned po první hodině ke mně přišel a pak jsem ministroval. Dával mi kapesné, peníze z pokladničky, a taky za pohřby a svatby. Babička vdova spravovala lidem věci, třeba vypárala staré svetry a upletla nové. A při zabíjačkách pomáhala babička Ludíková. Lidi si pomáhali,“ vypráví František Ludík. Ani babička, ani děda neměli nárok na důchod, malý František na výživné také ne. Jedině babička vdova měla přiznaný vdovský důchod, po měnové reformě dostávala 120 korun měsíčně. „Nevím, jak to dělali, že jsme přežili,“ komentuje situaci padesátých let František Ludík. Zábeštní Lhota byla poslední vesnicí v okrese Přerov, kde došlo k založení jednotného zemědělského družstva (JZD), stalo se tak až v roce 1956.

Školu v sousedních Penčicích vedl řídící učitel Němeček: „Bolševik od kosti. Místo učení nám vyprávěl, jak kulaci vykořisťovali lidi. To bylo jeho hlavní téma. Mě nenáviděl. Hledal záminky, jak mě ponížit. Třeba spolužákovi se ztratilo plnicí pero, ten brečel, a učitel ho pak vytáhl z mojí aktovky. Zmlátil mě přes ruce.“ 

Co se stalo s rodinným gruntem? V roce 1951 převzala Ludíkův statek lidová armáda, dělostřelci, ti statek poničili a předali JZD. Statek po čase vyhořel a zplundrovaný grunt byl buldozerem srovnán se zemí. Nic nezůstalo. V roce 1965 na tom místě postavili školu.

Věznění

Nejhorší poměry ve věznicích, kterými Františkovi rodiče prošli, byly v Olomouci a na Borech. V Olomouci byli oba mučeni, otci mimo jiné vyrazili zub. Babička, vdova po nádražákovi, měla na dráze slevu, a tak to byla ona, která s vnukem jezdila na vzácné návštěvy rodičů. V Olomouci zavedla babička malého Františka do cizího bytu. Nevěděl proč, ale oknem mohl vidět vězně chodící po dvoře. „Rodiče dokonce do okna ve skrytu zamávali, věděli o nás. Jen jsme se nesměli dotknout záclony,“ vypráví František Ludík. Až po letech se dozvěděl, že byt patřil herci Josefu Bekovi – tomu, který ztvárnil představitele dělnické třídy, slévače Toníka ve filmové Anně proletářce.

Malý František nesl nepřítomnost rodičů těžce. Chodil do kostela, modlil se, otce viděl za celou dobu věznění pouze dvakrát, v Olomouci a na Borech. Vzpomíná na návštěvu ve vězení na Borech: „Byly tam dvě židle, tam jsme si sedli, pak přišel vlčák, pes, to měl nacvičené. Ten si lehl doprostřed. Pak přišel tatínek. Když jsem se zvedl, abych k němu šel, tak vlčák začal štěkat, a taky když jsme se začali bavit. Takže tam 15 minut proštěkal a my jsme jeli domů.“ V Jáchymově, kde byl otec Františka zavřený v posledních letech trestu, nebyly návštěvy povolené vůbec. Otec, celý pohublý, se vrátil z vězení v roce 1953, když šel malý František do čtvrté třídy. Jeho dědeček za půl roku nato zemřel na rakovinu. Jak mohli vězni přežít tolik let v krutých podmínkách vězení? „Otec vyprávěl, že tam byli s ním vysokoškoláci, každý vedl přednášky ze svého oboru. To jim pomáhalo.“

Maminka šla z olomoucké věznice do Pardubic, potom do textilek ve Varnsdorfu, následně do Jilemnice a České Lípy. Jak se podařilo z věznice vynést moták, vyprávěl František Ludík už mimo mikrofon: „To bylo v roce 1952, možná v České Lípě nebo ve Varnsdorfu. Při návštěvě jsme seděli u stolu s bachařkou, která měla dohled. Maminka na mě nějak divně obličejem gestikulovala, až jsem pochopil, že se mně chce čurat. Tak jsem to řekl a jiná bachařka mě odvedla na WC, kde byly kabinky, ale dole odříznuté, aby tam bylo vidět. Poklekem to bachařka zkontrolovala a odešla. Jak bouchly dveře, vyšla z kabinky vězeňkyně, která stála na záchodové míse, aby ji bachařka neviděla. Za punčochové kalhoty, které tenkrát nosili i kluci, mi nastrkala papírové ruličky a poslala mě pryč. Bachařka mě dovedla k návštěvám. Po skončení návštěv mě babička na nádraží odvedla stranou a vytáhla ze mě ty motáky. Byl jsem pochválen všemi okolo.“

Maminka byla přesouvána z vězení do vězení – přes Ilavu do cihelny ve Vrútkách a na statek v Želiezovcích, až v roce 1955 byla na amnestii pro matky nezletilých dětí propuštěna. Vrátila se s kožním onemocněním, které se teprve po čase podařilo vyléčit. V roce 1968 oba rodiče žádali o rehabilitaci. František Ludík vysvětluje, opět mimo nahrávku: „V roce 1968 byly rehabilitace zahájeny, ale po vstupu vojsk byly zastaveny. Rodiče byli rehabilitováni až po roce 1989. Při vyměřování nového důchodu otci nebyl započten pobyt na Borech. Napsal jsem na Bory žádost o potvrzení pobytu, náčelník pobyt obratem potvrdil slovy: ‚Potvrzujeme, že na Bory byl dodán.‘ Důchod byl pak kladně vyřízen.“

Rodiče konečně na svobodě

Otci nebylo umožněno pracovat v oboru, a navíc se režim všemožně snažil učinit začátek nového života pro něj co nejtěžším. Po válce si na půjčku koupil traktor, když se vrátil z vězení, musel ho splácet. Jako inženýr zemědělství byl poslán na práci do vápencového kamenolomu Žernava. Až po dvou letech směl nastoupit jako řidič do Sběrných surovin – svážel sběr z likvidovaných knihoven a díky tomu se rodina mohla pochlubit svázaným Pražským ilustrovaným zpravodajem z let 1920/21 a vzácným článkem T. G. Masaryka, ve kterém popisoval poměry v Rusku. Další pracovní štací byly Radslavické mlékárny, kde byl zaměstnán u pasterizace mléka, aspoň blíže svému oboru. Babička vdova zemřela brzy po tom, co se maminka vrátila z vězení. Maminka to velmi těžce nesla. Ale brzy nato se Ludíkovým narodila dcera Luďka, o 13 let mladší než František, a rodiče začali nový život. Přestěhovali se do Přerova, kde získali družstevní byt, ovšem otec, opět jako řidič ČSAD, nesměl pracovat v Přerově, byl poslán do ČSAD Lipník nad Bečvou.

Po návratu z vězení, kdy byl František v sedmé třídě a rodina stále bydlela v Zábeštní Lhotě, nastoupila maminka jako dělnice do podniku JUTA v Přerově. Ze zdravotních důvodů musela odejít do Pekáren do administrativy. To, že pracuje v kanceláři, se nelíbilo „straně a vládě“, a tak musela odejít do Restaurací a jídelen a na místním nádraží mýt nádobí. Podařilo se jí však dostat do Přerovských strojíren a stala se jeřábnicí. Po letech odpověděla na inzerát – místní LŠU hledala učitelku klavíru. Školní inspektor prosadil, že místo dostala a konečně mohla dělat to, co vždycky chtěla. Měla úspěchy, její studenti studovali na konzervatoři, učila do svých 78 let.

Od čtrnácti let se staral sám o sebe

Základní školu ukončil František Ludík s výborným vysvědčením, byl tedy překvapen, když nedostal přihlášku na střední školu a byl mu místo ní nabídnut učební obor zedník/dlaždič. „Matka se rozčílila, pronesla: ‚Teď už nemám co ztratit‘ a jela do Přerova na Okresní sekretariát KSČ zeptat se, proč se místní funkcionáři mstí na dětech. Hlavní soudruh na sekretariátu si vzpomněl, že když se vrátil z koncentračního tábora, byl oslabený a nesměl pít nebo jíst nic tučného a jeho rodiče si jezdili k Ludíkovým pro kozí mléko. Rozhodl tedy, že František studovat může, ale pouze mimo bývalý Olomoucký kraj. Naštěstí se přes známé rodičů našla jedenáctiletka v Ústí nad Orlicí, kde byl přijat. Všichni ve škole věděli o tom, že jeho rodiče byli z politických důvodů zavření, i o tom, že bydlí ve škole v místnosti určené pro školníka. V Ústí se František musel starat sám o sebe. Domů jezdil stále méně, jen pro prádlo a peníze, zdržoval se v Ústí, žil sportem, především volejbalem, ale také se ve třídě potkal s Věrou Urbanovou, která měla do určité míry podobný osud – ač byla premiantkou, na jedenáctiletku se dostala jen s obtížemi kvůli tzv. živnostenskému původu. Její otec se netajil odmítavým postojem ke komunistům a byl také vězněn na Mírově. Jména obou byla napsána rukou pod oficiálním seznamem přijatých studentů. Po maturitě ani jeden z nich nedostal povolení studovat na vysoké škole, museli nastoupit do dělnických povolání. Věra se „sžívala s dělnickou třídou“ na dílně v Pragovce, z Františka byl dočasný brigádník – pomocný slévač v olomouckých slévárnách. Díky známým se později dostal do Tesly Rožnov pod Radhoštěm, kde měřil obrazovky televizorů na výstupní kontrole a hrál volejbal za Spartak Rožnov. Podal si přihlášku na vysokou školu, obor silnoproud, ale protože podmínkou doporučení byl vstup do komunistické strany, což on odmítl a přihlášku roztrhal, místo studia šel na vojnu. Bylo mu 18 let.

Vojna v Seredi

Povolávací rozkaz přišel nikoli do vytoužené Dukly Frenštát pod Radhoštěm, ale do Seredi. V roce 1961, kdy rukoval, se stavěla Berlínská zeď, kasárna byla přeplněná a František byl odvelen do Velkých Kapušan stavět širokorozchodnou trať u hranic se Sovětským svazem. Staré pražce se vyměňovaly za nové, byla to fyzicky těžká práce. Po návratu byl převelen do Komárna na výcvik do kurzu kormidelníků a po absolvování se stal kormidelníkem vlečných člunů ženistů na Dunaji a Váhu. „To bylo pěkné,“ říká.

Profesní život po vojně

Díky příbuznému byl František Ludík přijat do ČSAD Ostrava jako automechanik. Opravoval vše, co bylo potřeba, stal se též autoelektrikářem. S Věrou si stále psali, jezdili za sebou a plánovali společnou budoucnost. Naštěstí se naskytla možnost, přednostně pro mladé manžele, získat družstevní byt v Pragovce, kde Věra stále pracovala – po roce práce na dílně, která k povolení studia stejně nevedla, v úřednických funkcích. Přejít do Prahy bylo tehdy možné, i když v rámci téhož podniku, jen za manželkou, a tak 11. dubna 1964 byla svatba. František nastoupil v ČSAD Vysočany, kde si rozšířil své profesní možnosti – absolvoval svářečský kurs, opravoval akumulátory, opravoval auta, stal se garážmistrem a dostal povolení studovat dálkově na vysoké škole. V srpnu 1968, když Rusové zaměřovali vysílání rozhlasu a situace byla nebezpečná, se nabídl, že pomůže při odvozu vysílače rozhlasu na Kavčí hory. Byl jediný, kdo se přihlásil.

Vysoká škola dopravní měla své sídlo v Žilině, ale dálkové středisko sídlilo v Praze, ze třiceti dokončilo studium jen deset studentů. Manželům se narodila dcera Věruška, po necelém roce a půl dvojčata Lenka a Petrunka. Doma se situace dramaticky zkomplikovala, protože Petrunka měla hned od počátku těžké zdravotní problémy. František Ludík k tomu dodává: „V Praze jsme neměli nikoho, kdo by nám pomohl. Zůstali jsme bez pomoci.“ Bylo to náročné období. Těsně před dokončením studia musel z kádrových důvodů František opustit ČSAD, ocitl se bez práce a rodina bez příjmu. Naštěstí se ozvalo Ústředí veterinárních ústavů ČSR, nabídlo mu místo vedoucího dopravy a současně poskytlo i potřebné studijní volno. Po čtyřech letech nastoupil jako technolog na Generální ředitelství Dopravního podniku Praha.

Rada rodičů

V roce 1984 tlak na to, aby vstoupil do KSČ, rostl. František Ludík měl dobrou pozici, ale na podnikovém ředitelství rozhodli, že je čas, aby se stal kandidátem strany. František se vypravil do Přerova poradit se. Rodiče mu nejdřív poděkovali za to, že si nikdy nestěžoval na to, do jaké míry mu svými postoji zkomplikovali život. A jejich rada, jak vyřešit životní dilema, byla pro něj překvapením: Ať neubližuje dětem a udělá vše pro to, aby jeho dcery v životě netrpěly. Vrátil se do Prahy a kandidátskou přihlášku podepsal, souhlasit se vstupem vojsk v srpnu 1968 ovšem odmítl. Zpočátku byla situace vyhrocená, vypadalo to, že ho z práce propustí. Po čtyřech měsících ale jeho kandidátské období skončilo, v práci zůstal a odmítl i návrh, převzatý z padesátých let, aby se vzdal svých rodičů.

Po velkých celospolečenských změnách po listopadu 1989 nastaly změny i v Dopravních podnicích. Františka Ludíka si vzal nový generální ředitel do svého sekretariátu a posléze na základě nabídky Bezpečnostní informační služby v ní pracoval jako ředitel odboru, kde setrval až do odchodu do důchodu v roce 2004. Jeho žena Věra nastoupila po mateřské dovolené do nakladatelství Odeon, po roce 1989 se stala členkou Obce spisovatelů, píše a vydává křehké meditativní básně a texty. Namátkou z 29 dosud vydaných knih lze jmenovat třeba Poctu Boženě Němcové z roku 2010. 

Na závěr František Ludík dodává, že jejich dcera Petrunka zemřela ve svých 23 letech, dcera Věra je lékařkou a dcera Lenka je stavební inženýrkou. Vnučka Barborka vystudovala biomedicínské inženýrství, vnuk Marek pracuje jako technolog a nejmladší vnučka Bětuška studuje na Prague British International School. V uplynulých letech František Ludík pomáhal dcerám vybudovat jejich vlastní domovy.

V současné době (2024) si manželé užívají důchodu a na nic si nestěžují, na rozdíl od mnoha Čechů.