„Pak byl (tatínek) pověřený ředitelem, ale vrátil se s podlomeným zdravím a vždycky říkal: ‚Spal jsem na třetí pryčně, kde se vlhkost srážela‘ a přijel s astmem. Silné astma měl, takže šel do předčasného důchodu v 55. roce v čtyřiapadesáti letech. Nastoupil po něm komunistický předák pan Laga, který to vedl až leta. Já jsem tomu byla hrozně ráda. Maminka do té doby byla doma a můj tatínek, přestože byl ředitelem, tak jí pořídil dvě kozy. A jak byl ten spolek židovský, Sion, tak ten měl dlouhou zahradu do kopce. Začínalo to tím spolkem a končilo to další takovou protáhlou zahradou, tak si koupil tu zahradu od spolku, ještě to stihl před válkou. Maminka vzala kozy a tam je chodila pást a vozila trávu. Prostě, z městského dítěte se stala, jak bych to řekla, malozemědělec. A tatínek, když šel do důchodu, ona nastoupila v 55. roku do tvořícího se zemědělského družstva a můj otec, aktivista, tam dělal prvního účetního. Sám těžký astmatik, do toho zmiňovaného parádního pokoje nastěhoval první líhně. Elektrické. Takže já jako dítě sedmi, osmileté pamatuju, že u nás to pískalo pípípí, a v bývalém obýváku, svátečním pokoji, se líhly kuřátka.“
„Začala se zvedat Dřevnice, začalo pršet, pršet, pršet. 6. července mě volal starosta Otrokovic. Říká: ‚Prosím Vás, budete se muset evakuovat, protože je nebezpečí, že se protrhne v Tlumačově hráz rybníka. Vy jste pod terénem a mohlo by se stát, že vás to zaplaví.‘ Tak já jsem tam zůstala večer, zavolali jsme nějaké sponzory, přijeli s autama. Dům dětí nám dal náhradní ubytování, spali jsme na karimatkách. Počet klientů byl 43 a přestěhovali jsme se v domnění, že to přejde a že se během týdne přestěhujem. Ráno přijela kolegyně od Zlína a říká: ‚Bahňák je plně zaplavený. Z přízemní kuchyně nám není vidět nic, tam sahá voda až do prvního patra.‘ Tak jsme se na loďkách jely podívat, jak to vypadá, a musela jsem hledat náhradní ubytování. Tady ve Vizovicích bylo nějaké zařízení ROH, takové rekreační pod horama, tak nás tam ubytovali. Tam jsme tři měsíce vegetovali. Z mého muže se stal taxikář. Každé ráno v 6 stál na nádraží s autem a vozil ranní službu do práce a noční na autobus. Pak nám dali ve Zlíně nějaké náhradní ubytování a pustila jsem se do stavby, do rekonstrukce, odstraňování povodní. Na zahradě byl skleník, a když jsme ho otevřeli, bylo tam pět kaprů, chudáků bez vody. Voda tekla z prvního patra v té nové budově, ta druhá byla trošku výš, tak tam to nebylo tak hrozné. Zavolal mě tehdy starosta Otrokovic pan Myšák, pak dělal krajánka radního, hejtmana, a říká mi: ‚Paní Evo, město Otrokovice je úplně zasažené. Já Vám nemůžu dát žádné peníze, ale ohlásil se mi německý Červený kříž, ať mu vytipuju někoho, komu, nejlépe právě v sociální oblasti, komu by pomohl. Tak jsem si vzpomněl na Vás.‘“
„To je Roman. A pak mám druhého, Davídka. Jak jsem tam nastoupila, tak jsem měla kancelář, pak z toho byl ten Romanův pokojíček a přes chodbu byly tři pokoje pro klienty s mentálním postižením Byl tam jeden jedenáctiletý Rom a ten měl takové stavy...bylo to týrané dítě odebrané v pěti letech. On měl stavy, kdy projev nespokojenosti projevoval tím, že se začal svlíkat, škrabat, sebeubližovat a křičel u toho hrozně. Já jsem seděla v kanceláři a najednou slyším tohle, tak jsem tam vešla a říkám: ‚Davídku, co je?‘ On skoro nemluvil, tak říkám: ‚Dobrý, tak pojď. Dostaneš tužku, sedneš si.‘ A on si zvykl chodit ke mně do kanceláře. Přišla jsem tam 1. září. Já jsem byla na stáži v Anglii a mě to motivovalo k tomu, že jsem říkala: ‚Děvčata, máme Vánoce, já vím, že to nebývá zvykem, že si bere někdo klienty domů. Ale já vyhlašuju takovou specifickou věc, že kdo máte dojem, že byste doma mohly komukoli udělat Vánoce, tak dostanete mimořádnou odměnu.‘ Našly se čtyři zaměstnankyně a já. Já jsem si toho Davida vzala domů a letos byl u nás na 26. narozeniny. Má 37 roků, začal v jedenácti a letos to byly 26. Vánoce.“
Eva Ludvíčková se narodila 14. března 1947 ve Vizovicích. Její tatínek, Josef Weinstein, se po válce vrátil z ghetta Terezín se silným astmatem, které ho pracovně i osobně limitovalo, zemřel předčasně ve svých 60 letech. Po maturitě Eva nesměla studovat žádný jiný obor kromě zemědělství, vybrala si ten, který měl nejblíž k její oblíbené matematice, ekonomii na Vysoké škole zemědělské. Během studia se dostala na letní brigádu do Anglie, kde poznala Jiřího, svého muže, tehdy studenta češtiny a dějepisu, a budoucího učitele. Po promoci a svatbě pracovala nejprve jako ekonomka v zemědělských organizacích na Valašsku, v 90. letech, jako tajemnice Fakulty technologie, měla na starosti postavení budovy Fakulty managementu ve Zlíně a od 95. roku dodnes se věnuje práci v sociální oblasti. Třináct let vedla otrokovický Domov NADĚJE pro mentálně a tělesně postižené děti a mládež. Po katastrofických povodních v roce 1997 se jí podařilo získat finanční prostředky a Domov zrekonstruovat a znovu vybudovat. Zkušenosti ze studijních pobytů v Anglii a Holandsku ji motivovaly k rozšíření a inovaci sociálních služeb u nás. I dnes, kdy je Eva Ludvíčková v důchodu, spolupracuje s organizacemi pečujícími o postižené a je poradkyní v oblasti sociálních služeb.