Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pauli Luftová (* 1935)

• narozena 24. srpna 1935

• v roce 1945 se otec obviňovaný z kolaborace zabil

• rodině se nepodařilo přesídlit do Německa

• po zvládnutí jazyka absolvovala českou základní školu

• maturovala na středním odborném železničním učilišti

• pracovala jako operátorka-výpravčí u ČSD

• později byla vychovatelka v ZŠ Strupčice a sekretářka-tlumočnice v chomutovském zooparku

• v roce 2016 žila ve Strupčicích

Pavla Luftová, za svobodna Wildová, se narodila 24. srpna 1935 ve Strupčicích (Trupschitz) v severních Čechách v německy mluvící rakousko-německé rodině. Otec Josef pracoval jako řidič a automechanik, matka Margaretha jako kuchařka. Pavla měla dva bratry, Günthera a Manfreda. V roce 1939 se Wildovi přestěhovali do Chomutova, do Kadaňské ulice. Otec hovořil čtyřmi jazyky (německy, česky, anglicky a francouzsky). Trochu česky uměla i maminka.

Bombardování Chomutova

V Chomutově Pavla chodila do německé školy, ovšem jen do ledna 1944. Po bombardování nádraží už ji matka do školy nepustila. „Tehdy odletěla jedna kolejnice až k nám do domu. Přes půdu spadla k nám do ložnice. A tam zůstala stát. Bylo to hrozný.“

Před bombardováním utíkali do krytu v dnešní Blatenské ulici. „Byl tam jen sklep, kam jsme si vlezli, pár lavic a všude kapala voda. V lednu 1945 tam přišel na svět můj bratr. (…) Při jednom bombardování přišla o život moje spolužačka Inge. Bydlela kousek od nás, dopadla tam bomba, nikdo nepřežil. Maminka tam šla pomáhat, odklízela ruiny. Našla pod sutí i moji spolužačku. ‚Pauli, pojď, je tam tvá spolužačka.‘ Vypadali všichni jako živí, ale nikdo nepřežil.“

Po válce

Rodina dostala byt v Šafaříkově ulici, muselo se do něj vejít osm lidí. Později se přestěhovali do Strupčic, odkud pocházel otec. Po válce zde zbylo zhruba 680 obyvatel, z toho jen asi pět českých rodin. Konec války prožívali místní Němci hodně těžce. „Tatínek se vrátil 6. května 1945 z války domů a říkal: ,Za mnou jedou Rusáci.‘ Každej se schoval. Projely tudy tanky. Nedaleko odsud šlo pět vojáků z války a tihle Rusové je zastřelili.“

Obvinění z kolaborace

Změnily se i vztahy s Čechy. Pavlin otec, ač české národnosti, před začátkem války optoval pro Německo, musel tedy narukovat k wehrmachtu. Po válce ho okolí začalo obviňovat z kolaborace. „Tatínkův nejlepší kamarád ho donutil sundat český odznak na klopě. Tatínek řekl, že to nesundá, a ten kamarád mu řekl, že ho odpráskne.“

S tímto tlakem se otec nedokázal vyrovnat. „Tatínek odešel a řekl, že ještě zajede k babičce. Maminka na to: ,Už bude poledne, ve dvanáct buď doma na oběd.‘ Otočil se k mamince a řekl: ,Ve dvanáct jsem doma.‘ Už ale nepřišel. Tak mě maminka vzala i s bratry a šli jsme k babičce. Tatínek tam ležel v posteli. Oběsil se. Pak přišli pro maminku a řekli: ,Paní Wildová, váš manžel spáchal sebevraždu kvůli vám. Musíme vás zavřít.‘ Čtyři dny ji nechali zavřenou jen o chlebu a vodě. Potom ji zase pustili.“

K vysídlení nedošlo

Wildovi si podali žádost o vysídlení, ale k plánovanému transferu v roce 1946 nakonec nedošlo. „Všichni naši příbuzní byli vystěhovaní. Psali mi: ‚Pauli, měj se dobře a přijď za námi.‘ Jsou rozesetí po celém Německu. V Dessau, Freibergu, Ullersdorfu. Většinou se ozvali sami, protože věděli, že tu musíme zůstat, a napsali nám svoji adresu. Když jsme se po letech opět setkali, bylo to moc krásné. Maminka byla moc nadšená, když k nám přijela, že může zase vidět svoje děti. Ale většina lidí už to nezažila. Babička říkala: ‚Tak ráda bych ještě viděla všechny své děti.‘ Ale bohužel se to nestalo. Říkávala: ‚To je holt válka, co se dá dělat.‘“

V bývalých Sudetech zatím probíhalo zabírání německého majetku a osidlování lidmi z vnitrozemí. „Ukradli, co mohli. Byla to katastrofa. Tetě vzali barák, strejdovi vzali barák, támhle těm vzali barák… To se nedá ani povídat. Nám taky sebrali, co mohli. Naše rodina tu měla devět domů. Původní obyvatele prostě vyhodili a nastěhovali se tam noví.“

Protiněmecká opatření

Proti Němcům byla navíc zaměřena řada opatření, která jim komplikovala běžný život. „Tady jezdil motorák Vrskmaň – Počerady. Jednou jsme do něj chtěli nastoupit, to jsme museli nosit pásky, a maminka říkala, že pásku nemá, že ji zapomněla doma. Tak ji zfackovali a řekli: ‚Příště ji budeš mít.‘ Všichni Němci ji museli nosit. Jeden ten, co byl na dráze, přišel k mamince. Ona měla mýho malýho bratra na ruce, ten druhej už běhal, tomu bylo šest. Přišli za maminkou, chytli ji za ruku a vyhodili ji i s tím mým bratrem. Já musela seskočit a on nám řekl: ‚Vy do motoráku už nepůjdete. Půjdete pěšky, vy jste Němci.‘ To nepřeju nikomu, protože já když si na to vzpomenu, tak jsem z toho úplně šlecht.“

Němci dostávali i menší příděly potravin. „Na lístky jsme jako Němci dostali méně. Ale maminka uměla šetřit. Rozdělila třeba půlku chleba na tři části, a když jsme se jí ptali, kde má ona chleba, tak říkala, že už jedla, přitom to vůbec nebyla pravda. Ona ho nechala nám. Také jsme chodili s bratrem třeba v jednu v noci na pole ukrást pšenici, abychom měli co jíst. Maminka to mlela a dělala takový buchty.“

V české škole

Pavla se musela naučit česky, aby mohla po válce chodit do školy. „To byla katastrofa, ale naučila jsem se to. Musela jsem udělat dva ročníky v jeden rok. První pololetí bylo neklasifikováno, pochopitelně, druhej rok už to bylo lepší. Pak už jsem dostávala lepší známky. České spolužačky mi to zazlívaly a říkaly: ‚Ty německá svině, máš lepší známky než my.‘ Řekla bych, že to ty děti měly od těch svých rodičů.“

Leda na dráze

Na pedagogickou školu mohla jako Němka zapomenout. Nakonec vystudovala alespoň střední odborné železniční učiliště. „Chtěla jsem jít na učitelku tělocviku a matiky. Ale německá národnost neměla žádnou šanci. Bylo mi řečeno: ‚Jsi Němka, tak nebudeš studovat.‘ Ředitel z Chomutova byl ještě tak hodnej, že mi pomohl někam mě umístit. Prý leda na dráze. Říkala jsem, že nevadí. Dělala jsem pak operátorku výpravčího. A to moje povolání mě velice bavilo.“

Později pracovala jako vychovatelka ve strupčické základní škole a jako sekretářka-tlumočnice v chomutovském zooparku. Je vdaná za Siegfrieda Lufta. Mají dva syny. Dlouhá léta pracovala jako předsedkyně Českého červeného kříže ve Strupčicích. Ráda cestuje, zajímá ji místní historie.

Německé kořeny

Dodnes ale lituje, že musela zůstat v zemi, kde se necítila doma. „Člověk nesměl vůbec do zahraničí. Jen když měl nějaké vyznamenání. Všechna ocenění musela být ověřena v Praze, až pak jsem dostala povolení vycestovat. Poprvé v roce 1959 do Ascherslebenu. V roce 1980 přišla ještě nabídka k vystěhování. Přišli a říkali: ‚Můžete odsud odejít, když chcete. Nebo tu můžete zůstat.‘ Já jsem chtěla, manžel nechtěl. Kvůli tomu se nerozvedu… Ale dodnes můžu jen litovat, že jsme neodešli. Kdybych se dostala do Německa, byl by ze mě úplně jiný člověk. Protože já mám pořád ty kořeny německý.“