Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Richard Lukáš (* 1953)

• narodil se 27. dubna 1953 v Liberci

• několik příbuzných emigrovalo v letech 1948 a 1968 z Československa

• vystudoval gymnázium v Liberci

• rodiče byli během normalizačních prověrek vyloučeni z komunistické strany

• pamětník vystudoval medicínu v Hradci Králové

• po vojně nastoupil do liberecké nemocnice na chirurgické oddělení

• začal se věnovat úrazové chirurgii, především pak úrazům míchy a páteře

• v devadesátých letech se stal členem Evropské spinální společnosti

• spoluzaložil Českou spondylochirurgickou společnost

• zasadil se o vytvoření tří nových spinálních jednotek v České republice

• roky působil jako primář traumatologického a traumatologicko-ortopedického centra v Liberci

• liberecká spinální jednotka v roce 2020 získala prestižní ocenění Centra excelence spinální chirurgie

• za celoživotní přínos vědě získal čestnou medaili České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně

• od konce vysoké školy se potýká s roztroušenou sklerózou

• od roku 2017 působí ve funkci generálního ředitele nemocnice Liberec

Nynější generální ředitel liberecké nemocnice MUDr. Richard Lukáš, Ph.D., stojí za založením traumatologicko-ortopedického centra se spinální jednotkou v Liberci, které pečuje o pacienty po úrazech páteře. Zdejší spinální jednotka je v České republice unikátem a díky ní získala liberecká nemocnice jako jediná v naší zemi Statut Evropského Centra Excelence spinální chirurgie.

Oddělení však nebylo vždy na špici. Richard vzpomíná na dobu totality, kdy neexistovalo jednorázové vybavení, jako například rukavice či roušky, a kdy přístroje, které lékaři používali při operacích, často v průběhu zákroku přestaly fungovat. Když se nějaké zařízení porouchalo, když vypnula elektřina nebo přestalo jít něco jiného, sahal Richard Lukáš k tehdy všeobecně oblíbené kletbě: „Zasr…ý komunisti!“ Ale vysloveně nespokojený nebyl. „Nevěděl jsem, že kdyby to u nás tenkrát bylo jinak, mohlo by být všechno ve zdravotnictví dramaticky lepší,“ vysvětluje.

Za svoji více než čtyřicetiletou kariéru může srovnávat, jak se změnilo zdravotnictví od doby vlády jedné strany. Dnes je podle pamětníka medicína v České republice na velmi dobré úrovni, máme skvělé lékaře a špičkové a bezpečné vybavení, o kterém si na začátku svého lékařského působení mohl nechat zdát. 

„Náš rentgen, pod nímž jsme rovnali zlomeniny, měl silné záření, ale chabé zobrazení a před očima se nám míhaly zelené obrazce,“ vzpomíná Richard Lukáš. „Chirurgické rukavice jsme neměli na jedno použití, ale na jedno použití za druhým.“

Pro brilantního chirurga a bývalého přednostu traumacentra však nebyla medicína vysněným oborem. Původně chtěl studovat architekturu v touze, aby po něm něco zbylo, ale jak sám říká: „Na to jsem neměl ani výtvarný, ani technický talent. Ten jsem v sobě neobjevil a nikdo jiný to taky neudělal.“ Proto se nakonec rozhodl pro studium medicíny a svého rozhodnutí nikdy nelitoval.

Rodiče vyloučili z KSČ a přišli i o své postavení

Richard Lukáš se narodil 27. dubna 1953 v Liberci do právnické rodiny. Otec působil jako soudce v civilním senátu a matka jako advokátka v trestním právu. Dědeček z otcovy strany pracoval jako projektant, jeho bratr Josef Lukáš byl profesorem medicíny a dlouhodobým primářem v pražské porodnici u Apolináře. Druhý bratr Jaroslav Lukáš záhy po komunistickém převratu v roce 1948 emigroval do Austrálie. Touha po svobodě neminula ani pamětníkova strýce, otcova bratra, který v roce 1968 odešel do Švédska.

I přes tuto kádrově nepříliš dobrou minulost mohl pamětníkův tatínek i jeho matka pracovat na vysokých postech v soudnictví a advokacii. Oba byli členy Komunistické strany Československa (KSČ) až do normalizačních prověrek. „Oba byli vyloučeni, protože řekli upřímně, že ta bratrská pomoc byla ve skutečnosti okupace. Táta musel opustit post soudce, máma advokátní poradnu a oba dělali pouze podnikové právníky,“ vzpomíná Richard Lukáš.

V září roku 1968 nastoupil do prvního ročníku gymnázia a podle jeho vlastních slov nemělo vyloučení rodičů ze strany na jeho středoškolská studia žádný vliv. Hned první den starší studenti zorganizovali stávku proti sovětské okupaci. „My jsme byli teda vykulení, ale přidali jsme se k nim,“ říká pamětník. „Ale nebylo z toho vůbec nic. Žádná revoluce ani kontrarevoluce a ani nás ti kantoři nijak netrestali a po pár dnech jsme nastoupili normálně do učeben.“ Ve znamení revolty se nesla i další léta na gymnáziu, kdy Richard spolu s několika kamarády založil kapelu Collegium Silencii. Hráli a zpívali jak vlastní tvorbu, tak například písně od Karla Kryla. V roce 1971 dokonce několik měsíců nesměla kapela vůbec vystupovat, protože její repertoár neodpovídal tehdejším požadavkům režimu.

Na architekturu neměl nadání, a tak zkusil medicínu

Po maturitě chtěl Richard Lukáš studovat architekturu, technické nadání však neměl, a tak jeho kroky vedly na medicínu. „To je věc, která se dá naučit. Dnes už to vidím dost jinak. To se sice naučit dá, ale dělat to – to se přitom musí vycházet z většího fundamentu, než že to člověk zná. Ale tehdy jsem si myslel, že to odsedím a že se to u těch knih naučím,“ vzpomíná Richard na pohnutky, které předurčily jeho životní kariéru.

Jeho přijetí ke studiu na lékařské fakultě v Hradci Králové však nebylo jednoduché. Přijímací řízení sice složil, ale z kapacitních důvodů nemohl nastoupit. Podal tedy odvolání a zároveň odjel za svým prastrýcem, profesorem medicíny, a požádal ho, aby mu pomohl. Po několika dnech skutečně obdržel rozhodnutí o přijetí a dodnes se domnívá, že právě prastrýc využil svých kontaktů a zajistil pamětníkovo přijetí.

V Hradci Králové založil Richard Lukáš se svým kamarádem vysokoškolský klub na kolejích, kde hrály i známé osobnosti, jako byl Karel Zich, Václav Hudeček, Jaroslav Hutka nebo třeba kapela Spirituál kvintet, a kam na besedu přijel například i Vladimír Menšík nebo Pavel Landovský. Díky pestré škále umělců se o klub začala zajímat i Státní bezpečnost (StB). „Když tam hrál Lutka, tak StB vtrhla do našeho klubu. Tak ten člověk vyskočil oknem do dvora a utekl a zůstala tam po něm kytara. Tak tenhle Lutka si pro ni suše druhý den došel. Takhle to bylo chytré od těch estébáků,“ vzpomíná Richard na jedinou razii v klubu. 

Zátah byl sice jediný, častější však byly návštěvy StB u Richarda Lukáše a jeho výslechy, kdy jej příslušníci mlčky vozili v autě po okrese a poté jej nechali velmi dlouhou dobu čekat na výslech. „Pak přišel zlej, pak přišel hodnej a vyhrožovali: ‚Tak o studiích už se bavit nebudeme, s těmi už jste skončil,‘“ popisuje pamětník. Státní bezpečnost zajímal především průběh akcí, kdo se jich účastnil a podobně. To ale mladého studenta překvapilo, protože podle informací, které příslušníci měli, bylo jasné, že se akcí účastnil nějaký donašeč, který na služebně přesně referoval o všech detailech. Výslechy tedy měly fungovat spíše jako zastrašení, než aby StB získala další informace.

Postupem času se studenti přestali příslušníků bát. Školu měli na starosti stále ti dva samí estébáci, kteří sice většině vyslýchaných studentů hrozili vyhazovem ze školy, ale v pamětníkových vzpomínkách k tomu nikdy nedošlo a všichni jemu známí průšviháři studium více či méně úspěšně dokončili, včetně jeho samotného.

Zatajení nemoci mu nejspíš zachránilo      kariéru

Po ukončení vysoké školy a roční základní vojenské službě nastoupil v roce 1979 Richard Lukáš jako sekundant na úrazové chirurgii v Liberci, kterou vedl profesor Taller. Nadšení z nových výzev však hatily zdravotní problémy, které se od vojny stupňovaly. Na neurologickém vyšetření v Hradci Králové mu lékaři naznačili, že by se mohlo jednat o zákeřnou roztroušenou sklerózu. „Řekl bych, že to ovlivnil nějaký profesor Nettl, který řekl docentu Zdráhalovi: ‚Neříkejte mu to, ať si s tím zbývajícím zdravím užije, co to dá, protože kdyby byl vedený jako sklerotik, tak by ho to poznamenalo,‘“ popisuje pamětník. Ochotně stanovisku lékařů uvěřil a až do svých šedesáti let prováděl operace všeho druhu. Kdyby tehdy lékaři nezalhali, jen těžko by mohl pomýšlet na kariéru chirurga a mohl by se ucházet maximálně o místo obvodního nebo posudkového lékaře.

Praxe chirurga však nebyla za minulého režimu žádná pohádka. V nemocnicích často chybělo dnes již základní vybavení, jako například jednorázové rukavice nebo speciální roušky. „To byl prostě dřevník. Nemohli jsme mít roušky, které se nalepily na člověka kolem operačního pole a pak se se vším tím zahodily. Používali jsme je jenom na supersterilní operace, abychom vedení nemocnice zdůvodnili, že používáme jednorázové pomůcky,“ popisuje pamětník. Kromě spotřebního materiálu, který díky častému praní ztrácel na kvalitě, se nemocnice potýkala i s problémy technického rázu, kdy technické vybavení občas uprostřed operace přestalo fungovat.

Dalším obrovským nedostatkem byl ztížený přístup k aktuálním informacím a technologiím. Zatímco na Západě byly běžné stáže v jiných zemích, různé mezinárodní kongresy nebo workshopy, v komunistickém Československu nikoliv. Lékaři navíc pracovali se zastaralým vybavením.

Občas se sice stalo, že nemocnice získala nový přístroj, ale při jeho poruše nebyl často nikdo, kdy by uměl závadu odstranit. Richard Lukáš vzpomíná na okamžik, kdy nemocnice získala z Polska sálový rentgen, takzvané C-rameno. „To bylo velmi dobré, jmenovalo se Luminax a už něco ukazovalo. Pak se porouchalo a nikdo nebyl ochotný a schopný ho opravit a prý že to ani opravit nejde. Za nějaký čas jsem byl přizván, abych pomohl nějakému veterináři, který potřeboval operovat nějakého velikánského psa, vlkodava. Tak jsem tam přišel a co nevidím. Luminax v plné kráse!“ prozrazuje Richard Lukáš. Veterináře za pěkný a moderní rentgen pochválil. „Odpověděl mi: ‚Jo, to máme z liberecké nemocnice,‘“ dodává pamětník.

Po roce 1989 vzniklo nové traumacentrum 

Několik dní před vypuknutím sametové revoluce v Československu v roce 1989 složil Richard Lukáš svoji druhou atestaci ze všeobecné chirurgie. „To jsem k té atestaci psal ještě písemnou práci z marxismu-leninismu! Byl jsem asi poslední, protože já jsem atestoval jedenáctého listopadu a sedmnáctého to celé začalo,“ říká s úsměvem pamětník.

Těsně po roce 1989 vzniklo v liberecké nemocnici traumatologické centrum, které se specializovalo na akutní zranění. Zde začal Richard Lukáš ihned pracovat jako chirurg a stále více se věnoval problematice poranění míchy a páteře. V roce 1996 úspěšně složil atestaci v úrazové chirurgii.

Akutní operace páteře byly v devadesátých letech v Československu a později v České republice v plenkách a prováděly se pouze v Brně. Navíc se rozhodně nejednalo o profesionální mezioborovou souhru, ale spíše o jednotlivé zásahy různých lékařských odborníků, od chirurgů až po neurology a fyzioterapeuty.

Chyběla ucelená koncepce péče o pacienty, kteří utrpěli těžký úraz a mají poraněnou míchu. Tento zásadní nedostatek v našem zdravotnictví si uvědomoval i pamětník. Společně s kolegou, nyní profesorem neurochirurgie Petrem Suchomelem, vstoupili v roce 1998 do Evropské spinální společnosti (Eurospine – Spine society of Europe), která sdružuje operatéry, neurochirurgy a další lékařské profese, jež se věnují léčbě problémů s páteří.

O rok později spolu založili i Českou spondylochirurgickou společnost, která jako první instituce v republice měla za cíl zefektivnit, zrychlit a zkvalitnit péči o pacienty s úrazem páteře a vytvořit centra, takzvané spinální jednotky, kde by pacient dostal komplexní péči – od operace přes rehabilitaci až po psychologickou pomoc.

Spinální jednotka v Liberci se dostala do evropské špičky

K vytvoření jednotek však vedla velmi dlouhá a trnitá cesta. Kromě byrokratických překážek musela spondylochirurgická společnost překonat i bariéru ze strany pojišťoven nebo České lékařské komory. „Tam byla nějaká paní doktorka Klimovičová jako reprezentantka České lékařské komory. Tu jsem slyšel na vlastní uši říct našemu uskupení doktorů: ‚Ať řeknete, co řeknete, já budu proti‚‘“ vzpomíná Richard Lukáš. Navzdory tomu se však po dlouhých jednáních podařilo stanovit úhradu ošetřovacího dne a po všech útrapách vznikly v roce 2003 v republice tři spinální jednotky – v Praze, v Ostravě a v Liberci.

Liberecká spinální jednotka, kterou dlouhé roky Richard Lukáš v rámci traumacentra vedl, se postupem času dostala do evropské špičky. Pamětníkovi a jeho týmu se podařilo vytvořit perfektně fungující oddělení, kde všechny součásti na sebe dokonale logisticky navazují. Pro pacienta s úrazem páteře je totiž kromě profesionální péče velmi důležitá i její rychlost – čím déle je po úrazu vyvíjen tlak na míchu, tím dalekosáhlejší jsou trvalé následky.

Aktuálně dokáže liberecké traumacentrum operovat pacienta do čtyř hodin po úrazu, a to včetně všech předoperačních vyšetření, počítačové tomografie a magnetické rezonance, díky nimž lékaři zjistí přesně rozsah poranění. Na operaci se podílí celý tým lékařů a po jejím ukončení pacienta předají do péče fyzioterapeutů, kde probíhá rekonvalescence. Bohužel, některá zranění jsou natolik rozsáhlá, že ani včasná operace už narušení míchy nedokáže napravit a pacient skončí na vozíčku, případně má jinak omezenou hybnost. V tom případě na spinální jednotce působí i psycholog, který pomáhá pacientovi, aby se s nastalou situací vyrovnal a co nejvíce mu usnadnil návrat do života. V Liberci mají dokonce psychologa-vozíčkáře.

Za skvělou práci celého týmu lékařů, sester a dalších členů získala v roce 2020 liberecká spinální jednotka jako jediná v České republice a jako čtvrtá v Evropě prestižní ocenění Centra excelence spinální chirurgie a zařadila se i do světové špičky v oblasti léčby polytraumat (postižení nejméně dvou orgánových systémů, například poranění páteře a zároveň protržení plíce).

Zákeřná choroba dohnala pamětníka až po šedesátce

Když na konci sedmdesátých let lékaři zatajili pamětníkovi jeho nemoc, určitě netušili, jak velkou službu mu tím prokázali. Richard Lukáš nežil s vědomím nějakého hendikepu, neomezoval se, a naopak „jel na plný plyn“, což bývá pro pacienty s roztroušenou sklerózou často nemožné. Možná i díky sladké a cílené nevědomosti to dotáhl tak daleko.

V roce 1997 jej však zdraví začalo pomalu zrazovat. Nejdříve třes v rukou sváděl na přetěžovanou krční páteř, na kterou trpí mnoho chirurgů. Po čase se však ukázalo, že nemoc, která se dlouhé roky neprojevovala, se hlásí o slovo. Ještě v roce 2015 ale provedl svoji poslední operaci a poté jej progrese roztroušené sklerózy usadila na invalidní vozík. „Řekněte, kdo se může pochlubit, že s tím čtyřicet let dělal kariéru zběsilého chirurga... Takže to, že teď jsem na vozíku… to je zlaté. Kdo ví, jak by to bylo, kdybych se to dozvěděl tenkrát,“ přemítá Richard Lukáš.

Ani to však pamětníka nezbrzdilo. Vedení traumacentra sice opustil, ale působil i nadále v pozici lékařského ředitele liberecké nemocnice a od roku 2017 pak ve funkci generálního ředitele a předsedy představenstva. V roce 2020 svůj post obhájil a Krajskou nemocnici Liberec povede i následující tři roky.

V roce 2019 získal Richard Lukáš za svoji celoživotní práci a obrovský přínos v oblasti traumatologie a spondylochirurgie jedno z nejvyšších lékařských ocenění – čestnou medaili České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Stal se jejím prvním nositelem na Liberecku.