Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Naším největším přáním byl návrat do Francie. Bohužel se nám to nesplnilo.
narozena 1. ledna 1931 v Bois-lès-Pargny ve Francii
její rodina se do Francie přestěhovala ze Slovenska na konci 20. let 20. století
v roce 1935 se s rodiči a sourozenci stěhuje do vesnice Paissy, kde prožívá většinu svého dětství
po okupaci Francie německou armádou musí rodina spolu s dalšími občany Paissy utéci z vesnice a několik měsíců kočovat po Francii
po skončení války se rodina na základě dopisů Františčiny tety rozhoduje opustit Francii a vydat se hospodařit do Československa
v červnu 1946 přijíždějí do Prahy, od počátku však rodina není s poměry v nové vlasti spokojena
nespokojenost a touha po okamžitém návratu vyvrcholí po příchodu do Dolních Dunajovic, kde pro ně není připraven žádný dům a jedenáctičlenná rodina musí žít pod jednou střechou s rodinou Františčiny tety
po koupi vlastního domu začínají Františčini rodiče hospodařit, v roce 1949 však po problémech s místními komunisty vstupují do JZD
Františka se v Dolních Dunajovicích usadila, později se tu vdala a vychovala dvě děti
V období mezi dvěma světovými válkami mířily do Francie za prací stovky Čechoslováků. Zaměstnavatelé po celé zemi jim nabízeli víceleté pracovní kontrakty, které se často měnily v trvalé pobyty. Čechoslováci tu pracovali především v průmyslových odvětvích, v zemědělství a v hornictví. Podle statistik z roku 1931 jich ve Francii pracovalo na 50 tisíc. V roce 1928 se vydal ze Slovenska do Francie zkusit štěstí i Jan Moravčík s manželkou Marií, dcerou Marií i se svými rodiči a sourozenci. Nový domov našli ve vesničce Bois-lès-Pargny.
Po dceři Emílii se jim tady 1. ledna 1931 narodila třetí dcera Františka. „Bylo nás dohromady devět sourozenců. Rok po mně se narodila Štefka, potom Olga, ale všichni kluci už se narodili v Paissy, kam se naši v pětatřicátém přestěhovali. Na Bois-lès-Pargny si já osobně už vůbec nepamatuju.“ V Paissy, které leží na severovýchodě Francie v regionu Picardie, se rodina usadila na delší dobu a Františka dodnes vzpomíná, jak se tu rodina měla dobře. Byla to malá vesnička s několika desítkami obyvatel, kde bylo pár domků, kostel a škola. Zemědělský charakter Paissy dotvářela pole, která celou vesnici obklopovala. Rodiče tu byli zaměstnáni u zdejšího velkostatkáře, říkalo se mu monsieur Grou, který v celém okolí vlastnil řadu pozemků, choval stáda dobytka a na práci si najímal zaměstnance z Francie, Polska i z Československa. Jan Moravčík pro něj jezdil s traktorem, Marie Moravčíková byla pomocnou silou, pracovala třeba jako dojička. Za svou práci dostávali řádně zaplaceno a Moravčíkovi tak nouzí nikdy netrpěli. I děti si užívaly dětství plné her a bezstarostných radovánek, rodina nevlastnila velké hospodářství, a i když čas od času musely pomáhat na poli nebo s domácími zvířaty, jejich hlavní povinností bylo hlídání mladších sourozenců. Monsieur Grou byl navíc mezi zaměstnanci velmi oblíbený. „Byl to férový člověk, který se ke svým zaměstnancům choval vždycky slušně. On sám neměl žádné děti, a tak když mělo některé z dětí jeho zaměstnanců biřmování nebo první přijímání, tak nás s manželkou navštěvovali a vždycky přinesli nějaké dárky. Byli to hodní lidi a všichni u nich byli spokojení,“ vzpomíná dodnes Františka. Doma se mluvilo hlavně francouzsky. Děti začaly postupně navštěvovat francouzskou školu a mezi kamarády, ať byli z Polska nebo Francie, byla hlavním jazykem francouzština. Rodiče sice francouzsky plynule nemluvili a s dětmi si povídali slovensky, ty jim ale odpovídaly ve francouzštině.
Krušné chvíle zažili Moravčíkovi po napadení Francie armádami Německa a Itálie. „Když začala válka,“ vzpomíná na tuto dobu Františka, „museli jsme se všichni, kteří pro pana Grou pracovali, evakuovat. Vzali jsme s sebou koně a dobytek a tím jsme mu jeho majetek zachránili. Hlavně ty koně. Byla nás celá banda a dva měsíce jsme jezdili po Francii. Přespávali jsme po různých zámcích. Když začalo bombardování, museli jsme vždycky utíkat do polí nebo se schovat do lesa. Pro nás děcka to bylo ale spíš dobrodružství, nevěděli jsme, že by se nám ve skutečnosti mohlo něco stát.“ Když se mohli po dvou měsících vrátit, byla v jejich domě zřízena polní kuchyně. Rodinu to však příliš neomezovalo a Františka dokonce vzpomíná, že se měli dobře, protože když vojáci vařili, zbylo vždycky i něco pro ně. Když armáda odešla, vrátil se jejich život do starých kolejí.
Moravčíkovi by snad po skončení války nad stěhováním z Francie vůbec neuvažovali, kdyby se sestra Františčiny matky Jiřina Babirádová s rodinou nerozhodla opustit Horní Bojanovice a vydat se dále od pohraničí, do Dolních Dunajovic. V původně německé obci hledaly tehdy nové domovy desítky lidí z širokého okolí a Babirádovi byli jedněmi z nich. „Jiřina rodičům psala, že by se mohli vrátit, že tady v pohraničí je toho hodně volného, že by tu mohli hospodařit. Mamince se moc nechtělo, ale otec se toho chytl hned.“ Jana tehdy lákala možnost samostatného hospodaření na vlastním, z dopisů se dozvěděl, že by na jižní Moravě mohl dostat půdu a snad i několik kusů dobytka. „Tehdy jsem tomu nerozuměla. Jak může náš otec hospodařit? Co mu ten pán řekl, to udělal, ale že by sám rozmýšlel, jak bude hospodařit, kde bude sít nebo co bude dělat, to jsem si nedovedla představit.“ Nepomohlo ani přemlouvání pana Grou, Jan byl už přesvědčený, že se rodině bude v Československu dařit lépe. Přátelé i pan Grou se mu alespoň snažili domluvit, aby si vyřídil i zpáteční vízum, že by se mu mohlo hodit. Jan byl ale přesvědčený, že se do Francie už nikdy nevrátí.
Moravčíkovi si v červnu 1946 zabalili svůj skromný majetek a vyrazili na dlouhou cestu vlakem do Československa. Rodina ale neodcházela kompletní. Františčina nejstarší sestra Marie si v Paissy vzala Poláka Adama a zůstala s ním ve Francii. Ani ona tu však dlouho nevydržela a pár let nato se s manželem odstěhovala do Polska. Přestupní stanici na jižní Moravu pro Moravčíkovy představovalo pražské hlavní nádraží. „Řekla bych, že jenom co jsme přijeli do Prahy na nádraží, tak už rodiče mrzelo, že si nevzali zpáteční víza. Protože s námi v Praze úředníci zacházeli, jak kdybychom byli nějací bezdomovci. To byl první takový zážitek, na který opravdu nikdy nezapomeneme.“ Z Prahy se rodina vydala vstříc novému domovu na jižní Moravu. Na nádraží v Březí u Mikulova už na ně čekala teta Jiřina. „Teta se strýcem tam pro nás přijeli s vozem taženým krávama. Zůstali jsme na to hledět, jak kdyby spadli z Marsu. Z Francie jsme to vůbec neznali. Taková kárka, a ty krávy, byl to pro nás zážitek,“ vzpomíná dnes už s úsměvem Františka. Tehdy jim ale do smíchu příliš nebylo a to nejhorší měli Moravčíkovi teprve před sebou. Na MNV v Dolních Dunajovicích jim tehdejší předseda Leopold Bobčík řekl, že tu pro ně není připraven žádný dům, ačkoliv podle tetiných dopisů mělo být vše nachystáno na jejich příjezd. „Více než měsíc jsme museli bydlet u Babirádů. Patnáct lidí v jednom malém domku! Měli tam ložnici, kuchyni a dva malé pokojíky. Dneska si vůbec nedovedu představit, jak jsme se tam vměstnali, kde jsme spávali nebo jak jsme tam vůbec vegetovali. To byl zase takový zážitek, že kdyby naši měli ty zpáteční víza, tak by se okamžitě otočili a jeli by zpátky.“ Když Františka dnes s odstupem vzpomíná na příchod rodiny na jižní Moravu, považuje za nejhorší změnu právě absolutní ztrátu soukromí ještě umocněnou zklamáním rodiny nad podmínkami v novém domově. „To byla katastrofa, žádné pěkné vzpomínky na ty začátky tady nemám. Pořád jsme mysleli na to, že jsme si měli vzít to zpáteční vízo, že jsme se mohli vrátit. To bylo tehdy naše největší přání. Ale bohužel se nám nesplnilo.“ Moravčíkům nakonec žádný dům přidělen nebyl, aby mohli bydlet ve vlastním, museli si domek odkoupit.
Když se rodina konečně usadila ve vlastním domě, mohl se Jan začít naplno věnovat hospodaření. Bylo mu přiděleno sedm hektarů pole a asi 80 arů vinohradů. Tady už musely přiložit ruku k dílu i všechny děti, které byly novou životní situací poznamenány nejvíce. Obzvlášť tři nejstarší sestry se s novým prostředím sžívaly velmi těžce. „Ze začátku se tu s námi nikdo moc nebavil. Byli jsme pro ně Germáni. Hlavně děcka nám nadávaly, takže jsme tu žádné kamarády neměli. Nebylo se s kým bavit. My jsme česky nemluvili, nemohli jsme se s nima domluvit, takže to nebylo příjemné. Trvalo to dva tři roky, než se to srovnalo. Pak už jsme se trošku seznamovali a bylo to lepší. Ale ty začátky byly opravdu těžké.“ Sestry se navíc musely rozloučit s plány a představami, které si do budoucna vysnily. „Chtěla jsem se jít učit švadlenou. Ale s tím byl konec, neuměla jsem se domluvit a naši stejně nakonec řekli: ,Nikam, máme hospodářství, budete dělat.‘ Takže jsme, my holky, žádná do učení nemohly, musely jsme doma pomáhat.“ V poválečných letech však nebylo příliš prostoru pro lítosti a vzpomínání, život běžel dál. Janovi se zpočátku v hospodaření příliš nedařilo, tížily ho navíc povinné dodávky, které musel ze své úrody odvádět. „Nejdřív se muselo odevzdat a my jsme pak žili z toho, co zbylo. Takže výdělky dohromady žádné. Nebyli jsme sice hlady, ale růžový to taky nebylo.“
Pokud se otec Jan dlouhou dobu snažil udržet nadhled a nepodléhal rozčarování zbytku rodiny ze stěhování do Československa, nakonec zklamání podlehl i on. To když se zkraje roku 1949 ocitnul v hledáčku funkcionářů místní buňky KSČ. „Našim zkapaly dvě prasata, tenkrát řádila nějaká nemoc, bylo toho v okolí víc. Oni tady tenkrát hledali nějaké chyby, a když chtěli, tak na každého něco našli. Takže za otcem přišli a obvinili ho, že ty prasata zabil načerno. Přitom to nebyla pravda. Otec chtěl, aby se šli podívat, že jsou zakopané za domem. Ale nechtěli, měli svou pravdu a tím to pro ně končilo. Do vězení sice jít nemusel, ale napařili mu velké pokuty.“ I když to prý otec nikdy naplno neřekl, cítil zbytek rodiny, že teď už i on v duchu lituje, že si zpáteční vízum nevyřídil. Konflikt s vládnoucím režimem pro něj znamenal možná poslední kapku. Otec nakonec předal rodinné hospodaření do rukou JZD a sám začal pracovat v kravíně. Františka získala nejprve zaměstnání v jeslích, potom pracovala třiadvacet let také v kravíně JZD. V Dolních Dunajovicích se vdala za Jana Lukáše a brzy se jim tu narodila dcera Jana a syn Miroslav.
Kontakty s Francií Moravčíkovi ale nikdy úplně neztratili. Velká část otcovy rodiny se tam natrvalo usadila a Františka tak měla ve Francii řadu sestřenic a bratranců. Komunikovali spolu především písemně, osobně se z rodiny vydala na návštěvu Francie poprvé až Františka s manželem v roce 1974. Rodinné vztahy s Francií se pak ještě utužily začátkem osmdesátých let, kdy se Františčin synovec Jaroslav Latýn rozhodl emigrovat právě do Francie. „S manželkou si domluvili dovolenou ve Francii a už tam potom zůstali. Měli ale velké štěstí, že tam máme rodinu a že je sestřenice Nikol přijala. Neskončili někde v uprchlickém táboře, ale Nikol je vzala k sobě a dost dlouho u ní bydleli.“ Po této události se kontakty s Francií tedy zintenzivnily a trvají doposud.
Když se dnes Františka ohlíží za událostmi ze druhé poloviny čtyřicátých let, stále cítí jistou hořkost. Nevzpomíná si, že by stěhování z Francie na jižní Moravu přineslo rodině něco pozitivního. „Mladší sourozenci to asi vnímali trochu jinak, my sestry, které jsme vyrůstaly ve Francii, jsme toho stěhování ale dlouho litovaly. Život tam byl úplně jiný, to bylo sto a jedna oproti tomu, co bylo tady. Ale nedalo se nic dělat, musely jsme poslouchat rodiče a jít tam, kam šli oni.“ A tak i po šedesáti osmi letech Františka na Francii stále ráda vzpomíná. „Narodila jsem se ve Francii, takže svou rodnou ves, svou rodnou vlast mám tam. Tady žiju, ale beru to tak, že tady musím být. Doma jsem ve Francii.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Josef Šuba)