Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Lukš (* 1937)

• narodil se 8. dubna 1937 v Cibotíně, vyrůstal v Polničce na Vysočině, kde byl otec učitelem

• v 50. letech nesouhlasil otec s kolektivizací a rodina se musela vystěhovat

• od dětství sbíral nerosty, vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě

• pracoval jako expert na velké odstřely v lomech na Moravě a ve Slezsku

• jako odborník podniku Intergeo pracoval počátkem 80. let v Mongolsku

• obnovil těžbu cínové rudy v bývalém gulagu Modoto ve východním Mongolsku

• později připravoval těžbu safírů v ložisku v horské oblasti severního Laosu

• po roce 1989 byl svědkem likvidace podniku Intergeo vládou premiéra Klause

• pracoval jako expert rakouské firmy v Rusku v době rozpadu Sovětského svazu

• učil na Vysoké škole báňské, v době nahrávání v roce 2022 žil v Ostravě

Ze strání porostlých džunglí stoupal dým. Kam člověk dohlédl, tam hořelo. Laos hladověl a domorodci pálili horské lesy, aby měli kam zasít rýži. Sloupy kouře jako sloní nohy podpíraly klenbu nad krajinou, do které nemohlo slunce. Odletět odtud nepřicházelo v úvahu. Vzduch houstl a viditelnost byla stále horší. Muži nasedli do štíhlé lodi, motor naskočil a oni vypluli po hladině Mekongu, mezi skalnatými útesy na cestu dlouhou stovky kilometrů. Batoh jednoho z nich ukrýval váček s malými drahokamy, všeho všudy za pět tisíc dolarů. Blížilo se období dešťů, doma Velikonoce a v horách na hranici Laosu, Barmy a Thajska právě začala bratrská pomoc Husákova Československa lidově demokratickému Laosu. Jiří Lukš byl pohublý a těšil se na rodinu.

Základna v údolí safírů

Poprvé sem přijel v listopadu 1984, devět let od konce války v sousedním Vietnamu, která měla pro Laos hrůzné následky. Během operace později přezdívané „tajná válka“ bombardovaly Spojené státy území Laosu ve snaze odříznout vietnamské komunisty od zásobování po takzvané Ho Či Minově stezce. Nikdy v historii nebylo žádné území na světě bombardováno tak brutálně jako Laos. Během několika let sem dopadlo okolo 250 milionů bomb. Dvoupatrové stavení u vesnice Hoy Say, ve kterém se těžaři usídlili, sloužilo ještě nedávno americkým pilotům. Tady Jiří Lukš a jeho muži pobývali dlouhé měsíce.

Po diamantu je safír s korundem nejtvrdší mezi minerály. V údolí plném vody a rýžových polí hledali domorodci safíry stovky let. Kopali jámy a promývali horninu v pánvích jako zlatokopové. Surové safíry prodávali překupníkům do Thajska, kde z nich brusiči brousili šperky sytě zelené barvy s modravým nádechem. Skupinu Jiřího Lukše tvořili bagrista, opravář, elektrikář a doktor. Jiří Lukš se staral o průzkum a celý tým vedl. Skutečným šéfem tu byl mladý Laosan – elegantní komunistický kádr z hlavního města, který studoval v Československu a mluvil česky. „Bez něj by nás tam nepustili. To území bylo pro cizince přísně zakázané,“ vypráví Jiří Lukš.

V duchu proletářského internacionalismu diktovaného Moskvou dostaly socialistické státy úkol pomáhat rozvojovým zemím s budováním komunismu. Pro dobývání nerostů v zahraničí vznikl v Československu podnik Intergeo, kde Jiří Lukš od roku 1979 pracoval. V Laosu pokračoval v průzkumu safírového ložiska po svém předchůdci, který tam nedávno zemřel. Laos téměř žádné nerostné bohatství nemá a bez přístupu k moři je odkázán převážně na rýžová pole. Domorodci v safírovém údolí patřili ke kmenům zručným v pěstování rýže i opia. Těžba drahokamů ve velkém měla být darem československého lidu strádajícímu Laosu.

Vysočina plná kamení

Vždy zrána před šichtou sedávali laoští dělníci okolo mísy s rýží. Na tácku ležely dvě tři malé ryby. Muži nabírali rýži do prstů, hnětli kuličky a než vložili sousto do úst, potřeli kuličku rybou. Jazykem rozmáčkli rýži o patro a vychutnávali závan rybiny. Také Jiří Lukš a jeho parta jedli skromně. Večer nastartovali naftový agregát, doktor pustil elektrickou troubu, která tu zůstala po Američanech, a pekl chleba. Byl doktorem i kuchařem, ovšem mnoho práce v kuchyni neměl. Pekl chleba, vařil rýži, servíroval nekonečné lančmíty z konzervy. Jednou týdně nakupovali ve vsi banány a Jiří Lukš vzpomínal na dětství, kdy se také příliš nenajedl. V Polničce na Českomoravské vysočině byl otec Václav učitelem. Obec neměla učitelský byt, žili na statku v příbytku pro výměnkáře, ze kterého vyháněli krysy. Od pondělí do soboty jedli brambory s mlékem, v neděli ovoněné máslem.

O svém dětství na Vysočině však Jiří Lukš vypráví rád. V sousedním Cibotíně hospodařil matčin bratr a Jiří mu často pomáhal. „Hot! Čehý! Jdi dál! Uhni!“ napodoboval strýcův hrdelní hlas, když vyrazil s kobylou na pole. Jednou na podzim zoral 18 hektarů. Začal chovat králíky a vstoupil do spolku chovatelů domácího zvířectva. „Králíka zpracuji za pět minut – zabít, stáhnout, vykuchat.“ Nejlepším kamarádem byl Jirkovi syn největšího sedláka Honza Blažíček. U sedláků „nasával“ jejich tvrdohlavost, se kterou pracovali od rána do večera. Pole tu ležela ve výšce přes 500 metrů a hospodařit na půdě plné kamení byla dřina.

Kameny chlapce zajímaly. Cibotín byl původně hornickou osadou Seibendorf. Kromě zemědělství tady kdysi živila německé osadníky těžba olova, stříbra a grafitu. Potloukal se s Honzou kolem rybníka Velké Dářko, sbíral kameny a tvořil sbírku. Na hrázi polehávali na břiše, když na hladině pozorovali zakřivení Země. Po válce byly lesy plné zbraní a střelný prach zajímal Jirku stejně jako kameny. Pálil s Honzou do pancéřového vozu, až jim kulky hvízdaly u hlavy. „Jednou jsme mířili na komunistu. Byli u nás tři. Už ale nevím, kterého z nich jsme měli na mušce,“ vzpomíná na dobu, kdy holič, cestář a švec vstoupili do strany a začali šéfovat na vsi. Kameny, střelný prach a odpor ke komunistům pak provázely Jiřího Lukše celý život.

Objev ztracené řeky

Uběhlo bezmála 40 let a kulky svištěly znovu. Skalnatý útes pod hladinou Mekongu rozlomil lodní šroub, výprava uvízla uprostřed řeky a vojáci na thajském břehu stříleli v noci z pušek. Hranice Laosu a Thajska tu vede Mekongem, který v noci brázdily čluny pašeráků opia. Kulky létaly nad hladinou, Jiří Lukš ležel v lodi připlácnutý ke dnu, ale ráno už sledoval, jak usměvaví Laosané rozdělali oheň z klacků naplavených řekou. V žáru z klacků nažhavili lodní šroub, pak kladivy přikovali ulomenou lopatku. Ve stejném roce byly na světové trhy uvedeny počítače Macintosh, v Praze otevřeli stanici metra Fučíkova a Sovětský svaz se svými satelity včetně Laosu bojkotoval letní olympiádu v Los Angeles. V ohni vyspravený lodní šroub fungoval spolehlivě. Mekongem tak dopluli do místa jménem Luang Prabang a odtud helikoptérou do hlavního města Vientiane a konečně domů do Československa.

V roce 1985 se Jiří Lukš na ložisko do Laosu vrátil. Nález safírů za pouhých pět tisíc dolarů z předchozí mise byl sice mizerný, jenže Jiří Lukš už věděl, kde a jak modrozelený poklad hledat. Krabice diapozitivů s názvem Laos je těch snímků plná. Žlutý bagr hloubí příkopy plné bahna. Náklaďáky parkují opodál. Muži v montérkách s holínkami na nohou a přilbami na hlavě jsou většinou Laosané – dělníci. Muži ve žlutých pláštích, v sandálech a s vyholenými hlavami jsou Laosané – mniši. A chlapíci v trenýrkách jsou Češi se svým šéfem. Přilby a trenýrky pracují. Žluté pláště sledují, co se to tady děje.

A dělo se to, že Jiří Lukš narazil na „pradávnou safírovou řeku“. Zkoumal výkopy, kterými bagr zbrázdil podmáčené údolí, a odhalil dávné meandry Mekongu, ukryté v nánosech sedimentů. A právě tam řeka ukládala drahokamy. Tam je voda kdysi přinesla z hor. Tam čekaly tisíce let, až je lidé objeví. Dosud je domorodci vyzobávali jen zvolna. Proplachovali bambusovými čerpadly nánosy sedimentů a rýžovali safíry na přilepšenou svým rodinám. Teď Československo s Laosem začaly drahokamy těžit ve velkém.

„Silná čerpadla poháněná elektrocentrálou tlačila vodu do velkých plechových nádrží 20 metrů nad údolím,“ vypráví Jiří Lukš. „Do nich vozily náklaďáky blátivou horninu a dvě výkonné stříkačky rozplavovaly surovinu. Velké kusy odplouvaly bokem, jemné šly do takzvaných sazeček. Tam materiál znovu promývala voda, takže se během směny usadil v sazečkách podíl horniny ukrývající safíry. Večer jsme sazečky vybrali, odvezli materiál na základnu a zamkli. Druhý den ráno přišly dívky z vesnice, rozhrnuly to na plechových stolech a ručně vybíraly drahokamy.“

Karáty a vozíky

Stále zelený strom rohovník obecný zvaný svatojánský chléb rodí semena o váze 200 mikrogramů. Všechna semena jsou stejně těžká a ve středověku od nich lidé v Arábii odvodili jednotku jeden karát. Karáty se měří ryzost zlata i váha drahokamů. Stále černé důlní vozy uvezou tunu uhlí a v Ostravě se tunami měřily důlní rekordy. Plný vozík byl symbolem rekordů, rekvizitou budování socialismu. V roce 1955 přijel Jiří Lukš z Vysočiny do Ostravy studovat Vysokou školu báňskou a ze všeho nejdřív musel do dolu. Komunistický režim to tak chtěl – aby budoucí inteligence poznala dělnickou práci. Co na tom, že u strýce na poli pracoval Jiří od dětství. Komunisté strýci pole sebrali, sedláka Blažíčka vyhnali ze statku a za skutečné hrdiny socialistické práce prohlásili horníky.

Proletářskou lekci Jiří Lukš podle strany nutně potřeboval. „Ať sedláci rozhodnou sami, jak budou hospodařit,“ odmítl tatínek Jiřího Lukše v 50. letech teror kolektivizace a Lukšovi se museli z Polničky vystěhovat. Jiří se však přesto dostal na vysokou školu. „Pokud nebude pod vlivem otce, může být užitečný socialistickému hospodářství,“ napsal jeden z funkcionářů národního výboru Jiřímu do posudku. Nikam jinam by neměl šanci, do Ostravy to však šlo. Ostrava potřebovala lidi do dolů a Jiří Lukš je přesvědčený, že doporučení do Ostravy podepsal onen komunista, na kterého těsně po válce tajně mířil z pušky.

Než ovšem nastoupil do školy, fáral na šachtě. „Všichni žvýkali bago. Kuličku uhnětenou z tabáku, kterou si horník strčil do pusy, takhle za škraň. Bago spouští plná ústa slin, a když havíři dýchají uhelný prach, musí sliny s uhlím plivat,“ vypráví Jiří Lukš. „Jednou mě jeden donutil, ať taky zkusím bago. Já to ale spolkl a v tu ránu se pozvracel.“ V roce 1955 začínal v Dole Michálka. O pět let dříve tam exploze zabila 38 havířů včetně učňů. Jeden z horníků tabák nežvýkal, ale zapálil si cigaretu a podzemím otřásl výbuch. Přesto se Jiří Lukš v dole nebál. „Byl jsem v dobré společnosti – fáral evangelický farář, obchodník ze Zlína, syn zubaře z Přibyslavi i odsouzený zloděj.“ Učil se od starých horníků, a když mu zrovna necpali do pusy bago, měl práci v dole rád. Později chodil na šachtu na brigádu, aby si přivydělal. Doma moc peněz nebylo, a když jezdil o prázdninách domů, pomáhal matce při práci v lese. Označovali stromy, které se měly kácet.

Tak tedy Ostrava

Ani poté, co komunisté vyhnali otce s matkou z Polničky do Havlíčkovy Borové, nedali rodině pokoj. Strýcův dům, ve kterém v Borové bydleli, obec zabavila, chtěla stavení zbourat a na jeho místě vybudovat prodejnu potravin. Památkáři demolici zakázali, ale Lukšovi se museli stěhovat znovu. Tentokrát do Ledče nad Sázavou. Všechno, co dosud Jiří Lukš zažil, ho vedlo k tomu, že nechtěl mít s komunisty nic společného. „Mezi studenty bylo hodně straníků. Už ve škole patřili mezi nomenklaturní kádry a později se stali řediteli dolů,“ vzpomíná Jiří Lukš. V komunistické propagandě byli horníci elitou dělnické třídy a v 50. letech šéfovali dolům takzvaní „dělničtí ředitelé“ – lidé bez vzdělání, bez zkušeností z dolů. Hnali horníky za rekordy, za tunami a plnými vozíky, ovšem život havíře pro ně neznamenal nic.

Po sérii neštěstí, při kterých zahynuly stovky horníků, se situace začala měnit. Verbíři měli problém přilákat mladé muže na Ostravsko a režim pochopil, že doly musí řídit vzdělaní lidé. Vstoupit do komunistické strany, stát se důlním inženýrem a být k režimu přítulný bylo v té době skvělým předpokladem, jak budovat kariéru. O to však Jiří Lukš nestál. Chtěl z Ostravy pryč. Řídil velké odstřely v lomech. Putoval po celém Československu, ale do Ostravy se přece jen vrátil. Při tancovačkách potkal ještě jako student svou budoucí ženu Jarmilu. „Jarmila měla komunistů také plné zuby, ale z rodného města se jí nechtělo.“

Hele, šéfe, safír

Surový safír je kamínek nepravidelného tvaru. Ve vrstvě dalších minerálů byl k rozpoznání pouze zkušeným okem. Ženy z vesnice Hoy Say vybíraly safíry velikosti od jednoho do tří milimetrů. Větší drahokamy se tu nevyskytovaly, menší byly bezcenné – nedaly se vybrousit. Směna začínala v sedm ráno, končila v sedm večer. Jiří Lukš řídil všechna pracoviště – těžbu, čerpadla, separaci i vybírání safírů. To bylo finále. K obědu býval lančmít, rýže, chleba, banány. Každý den se to opakovalo a Jiří Lukš věděl, že je každý den pod dohledem. V patách měl laoské strážce ve vojenských uniformách – na ložisku i cestou do vesnice, všude. Mezi českými kolegy měl zase špicla, donašeče a provokatéra. Jeden z mužů přicházel občas se safírem v dlani a tak, aby to nikdo neviděl, nabízel drahokam šéfovi. „Vždy jsem vzal ten safír a uložil mezi ostatní,“ vzpomíná.

„Soudruh inženýr Jiří Lukš se vrátil dne 17. 6. 1986 linkou Singapur – Praha z Laosu, kde působil od 17. 11. 1985 jako vedoucí specialista pro řízení těžby safírů.“ Téměř 40 let starý, strojem sepsaný dokument má Jiří Lukš schovaný ve svém archivu. V textu podepsaném tehdejším ředitelem Českého geologického ústavu, doktorem Pravdou, se píše: „Zabezpečil přes neochotu laoských techniků rekordní těžbu safírů ve výši 27 500 karátů. Obětoval své osobní volno, vyvinul maximální úsilí, a to na žádost místopředsedy vlády soudruha Saliho a místopředsedy vlády soudruha Rohlíčka, kterým jsme slíbili, že maximálně prodloužíme těžební sezónu a pokusíme se dosáhnout těžebního rekordu.“

Komunistický režim měl mnoho metod, jak zacházet s lidmi, kteří mu příliš nefandili. A mezi takové Jiří Lukš patřil. Byl ovšem špičkovým odborníkem a ty režim potřeboval. Proto mohl vyjíždět na zahraniční cesty. Socialistickému Československu vynášely jeho mise prestiž ve spřátelených zemích. Mnoha dalším lidem, o které by v zahraničí nikdo nestál, pak osobní prospěch a možnost vycestovat do exotické ciziny. Obvykle však s podmínkou donášet Státní bezpečnosti (StB). Také Jiří Lukš byl pod nátlakem StB. „Zabývám se jen pracovními povinnostmi a informovat vás nebudu,“ vzepřel se estébákům. Systém zastrašování, neustálé nejistoty a obav prorůstal celou společností. Fungoval všude – v zaměstnání, na úřadech, ve školách. Kam se člověk vrtnul, tam číhalo nebezpečí, že ho někdo poslouchá a sleduje, co dělá. Celých 40 let takhle systém fungoval a udržoval jednotlivce ve stresu, že je něčím vinen.

Ukradený poklad

Zda chtěla Jiřího Lukše šikanovat nebo rovnou poslat do vězení právě Státní bezpečnost, někdo z komunistických funkcionářů či závistiví kolegové, na to nikdy nepřišel. Když se však 17. června 1986 vracel z Laosu, čekali na letišti v Ruzyni tři muži v civilu a odvedli ho do zvláštní místnosti. „Jsme tu na udání,“ prohlásil jeden z nich. Kufry musely na stoly. Začala šťára – všechny věci z kufrů ven, prohrabávali je pořád dokola. „Řekněte, co hledáte, a já vám řeknu, jestli to mám,“ naléhal Jiří Lukš. Zbytečně. Dvě a půl hodiny buzerace uběhlo, přišla druhá parta a začalo to znovu. Oblečení. Dárky pro manželku. Magnetofonové kazety pro syna. Do Laosu se pašovaly z Thajska a byly to jediné věci, které tajní sebrali. „Jen si to přehrajeme a zase vám je vrátíme,“ slibovali a tvářili se přátelsky.

Ty kazety už nikdy neviděl. Chtěli Jiřího Lukše pokořit a sami se zesměšnili. Kapely ABBA, Bony M, Smokie – to se přece nedalo vydržet, taková muzika. To si přece museli odnést domů nebo na služebnu. Jenže kazetami akce neskončila. Ještě několik týdnů obcházeli tajní sousedy v domě, vyptávali se v okolí, slídili, jestli soudruh neprodává drahokamy. A co říká, jak se chová a s kým se stýká. Jiří Lukš tehdy nosil bradku, elegantní brýle na opáleném obličeji, vypadal jako světák z magazínu. Někomu, kdo akci řídil, by se hodilo, kdyby se u něj safíry skutečně našly. „Rozkrádal drahokamy v socialistickém vlastnictví. Podvedl laoský lid,“ grilovali by ho před soudem a v novinách.

„Je nepochopitelné, co lze dělat s poctivým pracovníkem. Spolu se svými spolupracovníky v terénu našel cestu k bohatým zdrojům safírů v historických meandrech řeky Mekong. Obětoval vše, co taková práce na periferiích světa vynucuje. Za celou dobu nemohl ani jednou navštívit hlavní město Vientiane. A odměnou za jeho práci mu byl zásah orgánů Státní bezpečnosti,“ napsal ředitel Českého geologického ústavu v dopise adresovaném ministerstvu vnitra. Teprve poté se estébáci stáhli.

Ke skutečné safírové loupeži se ovšem teprve schylovalo. Zda měl být Jiří Lukš z projektu odstraněn, aby nebyl jejím svědkem, není možné doložit. Koncem roku 1986 však skončil projekt mezinárodní ostudou a čeští těžaři už se do údolí safírů nevrátili. Těžba drahokamů měla pokračovat dál proti proudu historické řeky a bylo velmi pravděpodobné, že tam čekají zásoby safírů mnohem větších rozměrů. Aby Laos nemusel prodávat surové drahokamy jako pouhou surovinu, měli přijet čeští brusiči z Trutnova a naučit kolegy v Laosu minerály brousit. Hodnota kamenů by tím mnohonásobně vzrostla.

Mohl to být záměr, nebo pouhý šlendrián, ale brusiči z Trutnova do údolí safírů nikdy nepřijeli. Koncem října 1986 odcestoval Jiří Lukš do Laosu znovu. K podpisu byla připravena smlouva, ale soudruh z Československa, který měl dokument podepsat, se nedostavil. Zdržel se někde na cestách po jižní Africe, do Laosu vůbec nepřiletěl. Zástupci laoské vlády se urazili a celý projekt zrušili. „Nechali jsme tam perfektně připravené ložisko, ale kdo se těch safírů zmocnil, o tom jsem se nikdy nedověděl. Přitom byl ten objev můj životní úspěch.“

Soudružka má prosbu

Jako expert na těžbu nerostů pracoval Jiří Lukš před rokem 1989 v několika dalších vzdálených lokalitách. Kromě Laosu především v Mongolsku, ale také v Tanzanii nebo Vietnamu. V 90. letech pak během práce pro rakouskou firmu sledoval poměry v Rusku krátce poté, kdy se zhroutil Sovětský svaz. Na základě vyprávění pro Paměť národa je možné sepsat další reportáže, jako je tato z Laosu, také o jeho práci v 60. a 70. letech, kdy pracoval jako expert na velké odstřely v lomech na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku.

Počátkem 90. let zastával v podniku Intergeo pozici obchodního náměstka a byl svědkem zásadních rozhodnutí vlády premiéra Václava Klause, která vedla k tomu, že Česká republika o své strategické postavení v rozvojových satelitech bývalého sovětského bloku přišla. Především v Mongolsku vyklidili čeští geologové a těžaři pole. Stalo se to v době, kdy do Mongolska s obrovskými nalezišti nerostných surovin mířil Západ, Japonsko i Čína. Přitom Češi tam měli tak výjimečně příznivou pozici jako do té doby žádná jiná země. Ztráta safírového „pokladu“ v Laosu v polovině 80. let byla tak pouhou předzvěstí tohoto vývoje, na kterém měli čeští politici okolo Václava Klause po roce 1989 rozhodující podíl.

„Bylo to opravdu vlivem rozhodnutí nové vlády, předsedy vlády Klause, který zastavil veškeré financování. Mongolové nás tam chtěli, měli jsme v Mongolsku úžasnou pozici. Nechtěli Rusy, ty vyhnali. Ale tlačili se tam hlavně Angličani a všichni další. Dobývalo se tam zlato, drahé kameny. To všechno přejímaly západní státy a Mongolům to vyhovovalo. Nás prosili, ať tam zůstaneme. Bohužel rozhodnutím předsedy vlády Klause se to zastavilo.“

Unikátním dobovým svědectvím z archivu Jiřího Lukše jsou dopisy spolužáků syna Martina, které mu pod vedením třídní učitelky posílali do Mongolska. Na pracovní pobyt v Mongolsku směla na přelomu 70. a 80. let vycestovat s Jiřím Lukšem také jeho žena a syn. Dopisy najdete v dodatečných materiálech. Zde je ukázka z jednoho z nich:

„Chceme Ti připravit slavnostní přivítací překvapení. K němuž ale potřebujeme Tvůj souhlas. Chceš se stát členem pionýrské organizace? Vyřizujeme pozdravy od všech vyučujících. Zvláště pak od soudružky učitelky Bartoškové, která má k Tobě velkou prosbu: Nemohl-li bys přivézt ruskou učebnici zeměpisu. Byla by Ti nesmírně zavázána.“

 

Poznámka:

V letech 1982 až 1989 působil jako vedoucí geologické oblasti v Mongolsku kolega Jiřího Lukše z podniku Intergeo, pamětník Václav Hrůza.