Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V jáchymovských lágrech jsme měli jako skauti obrovský kredit
narozen 16. srpna 1933 v Praze
roku 1945 se přihlásil do Junáka a působil ve 100. a později 145. oddíle
po únoru 1948 se stal členem ilegálního skautského střediska Ostříž
v následujících letech se podílel na protistátních akcích
v březnu 1953 byl poprvé zadržen a strávil pět týdnů v pracovním táboře Svornost
po propuštění na amnestii byl povolán k Technickým praporům v Hradci Králové
zde byl v květnu 1954 znovu zatčen
během pobytu ve vyšetřovací vazbě dotlačen k podpisu tajné spolupráce
po propuštění a návratu k TP však s orgány znovu nespolupracoval
potřetí zatčen v listopadu 1954
odsouzen k šesti letům vězení za velezradu
trest si odpykal v táborech Nikolaj a Rovnost
v roce 1960 byl po amnestii propuštěn na svobodu
znovu povolán k Technickým praporům
pracoval v ČKD jako pedagog na tamním učilišti
roku 1968 se stal hlavním vedoucím obnoveného 233. oddílu při 34. skautském středisku Ostříž
po roce 1970 nesměl pracovat s mládeží
po sametové revoluci se stal hlavním vedoucím střediska Ostříž a ve funkci vydržel až do roku 2002
Jiří (Rys) Lukšíček se narodil 16. srpna 1933 v Praze a vyrůstal na Bohdalci (návrší rozkládající se mezi Vršovicemi a Michlí). Jeho otec pracoval jako úředník na dráze a maminka jako kuchařka. Jiří měl ještě dvě sestry. Vlivem názorů rodiny (otec se hlásil k národním socialistům, přihlásil k nim i nedospělého syna Jiřího) a skautských přátel u něho převládalo protikomunistické smýšlení.
Skautem za třetí republiky „Euforie, euforie, znáte to.“
Na popud kamaráda se dvanáctiletý Jiří Lukšíček přihlásil v listopadu 1945 do Junáka a stal se členem vršovického 100. oddílu. V roce 1946 se s rodinou přestěhoval do Strašnic a aktivně se zapojil do činnosti místního skautského 145. oddílu. Tam se poznal a jako skautský rádce spolupracoval se „Stopařem“*. „Se Stopikem jsme dělali tu 145. Rádcovali jsme a opravdu ten skauting dělali s nadšením a láskou. Tam nás to opravdu vzalo.“
V té době, tedy ve třech poválečných letech pomyslné svobody, zažíval český skauting jeden ze svých vrcholů. Členů Československého Junáka** bylo přes 250 tisíc. Oddíly vznikaly spontánně i na malých vesnicích. Jiří Lukšíček vzpomíná na kamarádství v rámci družin a na pěší výlety pořádané téměř každou neděli.
Tento rozvoj byl ale s postupujícím komunistickým dusnem utlačován, a to nejen ze strany vlády, ale i některých skautských vedoucích. Mnozí totiž vstoupili do KSČ, a tak pokud oklešťování přímo nepodporovali, minimálně mu nebránili. První výrazná známka útlaku se projevila hned po obsazení ústředí Junáka v únoru 1948. Junák byl včleněn do svazu české mládeže (SČM)*** a přetvořen na výhradně mládežnickou organizaci. Starší patnácti let museli odejít a vstoupit přímo SČM.
„To desatero skautskýho zákona jsme dodržovali, slíbili jsme, že budeme bránit republiku… To v nás nechalo kotvičku. A najednou jsme přišli na schůzku, kde všichni hulili. My jsme byli nekuřáci. V tý době nám už bylo patnáct, šestnáct let a to bylo právě ono, protože se řeklo skauti do patnácti a všechno ostatní do svazu mládeže. A tam nás uvedli, my v krojích, a tak jsme si se Stopařem řekli – to ne, svazáčci asi nebudem,“ vzpomíná Jiří Lukšíček. Dodává o stupňující se polaritě společnosti: „Bylo tu takový vnitřní napětí. Vzájemná nedůvěra mezi lidma. To nutilo, aby se člověk dostal do kolektivu, kterej mu vyhovuje. Věděli jsme, že jako skauti můžem důvěřovat skautům, ale ne už někomu z baráku…“
V roce 1949 už organizovaným skautem z uvedených důvodů nebyl, přesto právě kvůli pocitu sounáležitosti začali s kamarády a mnoha dalšími podobně „vyřazenými“ skauty nosit na klopě saka skautské lilie. „Nosily se malé lilie, klopovky. I když se to v tom roce 1949 už relativně nosit nemělo, tak to bylo vyjádření toho, že jsme ještě skauti. Díky tomu se Stopař seznámil s Hobym****.“ Ten oba bývalé rádce zasvětil do činnosti již z poloviny ilegálního 34. střediska Ostříž, jež po definitivním zákazu Junáka v roce 1950 přešlo do ilegality plné.
Přechod do ilegality
„Rodiče věděli, že nedělám nic neslučitelného s mravy, a tolerovali to.“
Vedle běžných a již nezákonných skautských výletů a schůzek se někteří ze střediska rozhodli pro odbojovou činnost. Tu začala skupina kolem Hobyho množením letáků. Členové skupiny psali například protikomunistická hesla „KSČ vrazi“ a roznášeli letáky s texty v podobném duchu: „S komunismem nikdy“, „Lidé, probuďte se“. „Letáky množili a posílali těmhle dobrákům (komunistickým funkcionářům).“ Rys také vzpomíná, jak se na jeho aktivity dívali rodiče, jimž toho sice moc neříkal, ale rozhodně mnohé tušili: „Rodiče věděli, že nedělám nic neslučitelnýho s mravy, a tolerovali to.“
Později se jim podařilo ilegální cestou získat zbraně. Jeden z členů pracoval jako zbrojíř v podniku Lověna, který likvidoval po válce zabavené zbraně. Ten skupině obstaral 17 pistolí. Ty ovšem nikdy nepoužili.
Vyzrazení skupiny a první soud „To je špatnej pocit, to se těžko vyjadřuje, těžko se o tom mluví.“
Jako základnu pro svou odbojovou činnost využívali chatku ve vesnici Těptín. Skupina získala částečné napojení na SIO – Spojené ilegální organizace – a v průběhu roku 1952 podnikli záškodnické akce. Jedna část skupiny například vypustila v Jílovém u Prahy pneumatiky autobusů, které měly odvézt milicionáře z výcviku, a druhá se pokusila zdržet vlak v Kamenném Přívoze: „Prostě při jedný akci, když už to bylo hotový, jsme se dostali do situace, kdy jsme mysleli, že budeme střílet. To je špatnej pocit, to se těžko vyjadřuje, těžko se o tom mluví. Ta poslední akce, kterou jsme udělali, to jsme šli do Jílovýho. Tam měli milicionáři nějakej slet, nějaký cvičení. A jelikož tam přijeli autobusama, tak jsme jim diskrétně vypustili gumy, takže oni se nemohli na nějaký cvičení dostat. Nesehnali tolik gum, že jo. Ještě jsme jim tam nechali letáčky, aby měli legraci.“
Právě po této nezdařené akci byl poprvé zadržen i Jiří Lukšíček. V březnu 1953 byl v rámci sedmičlenné skupiny odsouzen za sdružování proti republice a porušování veřejně prospěšných zařízení k jednomu roku vězení. Nejdříve prošel věznicí na Pankráci a poté byl odvezen na Jáchymovsko. Byl vězněn v pracovních táborech Bratrství a Svornost, než byl v květnu 1953 na základě amnestie po dvou měsících propuštěn.
Další zatčení a druhé věznění „Nejen Rys měl přezdívku, nejen Vlk. I bachařům jsme je dávali.“
I po svém propuštění pokračoval Jiří Lukšíček v ilegální skautské činnost. V říjnu 1953 narukoval na vojnu k 61. útvaru PTP do Rumburka (od 1. listopadu 1953 stavebně technický prapor 61). Na jaře roku 1954 byl převelen do Hradce Králové, kde byl také v květnu téhož roku podruhé zatčen. Zatčení předcházelo odhalení člena jiné ilegální skautské skupiny. „Mirek Oberman se nechal v práci ve skříňce pistoli a deník. Dostal žloutenku a oni tu skříňku chtěli vydezinfikovat, tak našli corpus delicti.“
Následné výslechy probíhaly na Ruzyni. Po nich ho ještě na krátkou dobu propustili, ale v říjnu 1954 byl znovu, už potřetí, zatčen. Díky tomu, že se StB podařilo zajistit větší množství zbraní, zrušil soud předchozí rozsudek a skupinu obviněných (do jejího čela byl postaven skaut Emanuel „Orion“ Racek) soudil za velezradu. „Děkujeme Bohu, že to proběhlo až v roce 1955, protože ty soudy už probíhaly lidštěji.“ Jiří Lukšíček byl nakonec odsouzen k šesti letům odnětí svobody a přes Pankrác se znovu dostal na Jáchymovsko, konkrétně na tábor Nikolaj, kde na šachtě Eduard pracoval jako dřevič. Na Nikolaji, vzpomíná Lukšíček, bylo kolem 95 % vězňů „státních“, tedy odsouzených z politických důvodů. Setkal se tam i s dalšími vězněnými skauty. „První, co se ptali: ,Za co seš?‘ – ,Za velezradu.‘ – ,A za co?‘ – ,Ále, skaut.‘ – ,Taky skaut!‘“
Není divu, že se vězni cítili mezi svými a začali i společensky žít. „Probíhala tam jakási univerzita. Učili jsme se německy. Než nám to zase všechno vykradli, samozřejmě. Ono sehnat v tý době učebnici němčiny nebyla žádná legrace. A tak voni po tomhletom pátrali. A my jsme toho na psaní taky moc neměli. Takže to skautování spočívalo v tom, že jsme si doplňovali to, co jsme znali, co znali jiní a co jsme chtěli poznat. A já si myslím, že skauting je o poznávání, nejen o výuce – jak se dělaj uzle, to umíme. Je to taky o tom, vytvořit si vztah a umět ho udržet v podmínkách, které nejsou zrovna příznivé.“
Později byl Jiří „Rys“ Lukšíček přemístěn na tábor Rovnost, kde strávil delší dobu v korekci za menší přestupky (např. poslal kamarádce přání k narozeninám). Nejvíce byl utlačován od bachaře zvaného „Klika“. „Nejen Rys měl přezdívku, nejen Vlk. I bachařům jsme je dávali.“ Klika chtěl Lukšíčka demoralizovat, a tak mu skočil v zimě na silně omrzlé nohy. Ten v bolesti a pudu sebezáchovy dozorce smetl na zem. Následoval půlrok korekcí a zvláštních prací. Rád ovšem Rys vzpomíná na to, kterak vyprostili s dalšími svého spoluvězně ze zasypané šachty. Během celé doby trestu neměl povolené návštěvy a s rodinou si mohl pouze dopisovat.
Jiří Lukšíček byl propuštěn na amnestii v květnu 1960 – do konce trestu mu zbývaly pouhé dva měsíce. I poté, co se dostal na svobodu, ho neustále sledovala StB. Svého věznění ovšem nelituje. „My alespoň věděli, za co tam jsme. My jsme proti tomu režimu, i když dětsky naivně, bojovali. Snažili jsme se postavit na tu správnou rovinu. Ale za co tam byly ty desítky tisíc těch, co vůbec nic neudělali? Dyť tam byli faráři. Ten někomu někdy ublížil? Byli tam rolníci, tzv. kulaci… Tohle byla ta krutá, šílená nespravedlnost. Jaktože tam s náma byli vojáci, kteří nasazovali svoje životy na západní frontě?“
Od září 1960 dosluhoval zbytek vojenské služby v pracovní rotě v Olomouci. Po vojně pracoval v ČKD Praha v konstrukci železa, přitom studoval průmyslovku. Po jejím úspěšném dokončení vyučoval v učňovském zařízení ČKD. V roce 1970 mu práci s mládeží zakázali a on musel tento post opustit.
Dvě obnovy střediska Ostříž „My děláme všechno pro to, aby se nezapomnělo.“
Roku 1968 znovuzaložil Jiří Lukšíček tradiční 233. oddíl při 34. skautském středisku Ostříž. Pokoušel se je vést i po opětovném zákazu Junáka na začátku roku 1970. Jak již bylo řečeno, toho roku mu byla zakázána práce s mládeží.
V listopadu 1989 proběhlo setkání současných vůdců střediska Ostříž, přežívajícího pod vlajkou turistického oddílu mládeže***** Jiřím Linhartem – Rikem, Zdenou Krejčíkovou, Kamilem Buderou – Akimem a Jaroslavem Strejcem s Jiřím Lukšíčkem. Dohodli se společně na obnově střediska pod vedením právě Rysa – Jiřího Lukšíčka. Středisko bylo obnoveno lednovým sněmem roku 1990 a mělo již v této brzké polistopadové době 149 členů. O dva roky později to bylo již kolem 250 členů.
Rys stál v čele střediska v letech 1990–2002 a vzpomíná na tuto dobu jako na nejlepší čas svého skautování. Mimo střediska se stal i aktivním činovníkem, působil mj. jako člen Rozhodčí a smírčí rady Junáka. Dodnes chodí na různé besedy a zúčastňuje se skautského života. „My děláme všechno pro to, aby se nezapomnělo.“
A jaké je skautské poselství Jiřího Lukšíčka do budoucna?
„Snažme se držet našich tradic, ten svojsíkovskej skauting je, nechci říct úplně unikátní, ale něco, co nám všude jinde záviděj. Když jsme se dostali někam ven, tam jsme smutně zírali, co je takzvanej skauting. Takže držme se toho a moc a moc si přeju, abychom co nejdýl vydrželi v tom takzvaným skautským skanzenu a drželi se toho, co nám ten skauting dává.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory and the History of Totalitarian Regimes
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Kristýna Himmerová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Martin Netočný)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory and the History of Totalitarian Regimes (Marek Baxa)