„Jiří Hájek byl strašně zajímavý člověk. Když jsme byli v Norsku a on měl ten projev, tak jsem se s ním setkala poprvé. Měl s sebou červené víno z Čech. A já mu říkala, to nepij, to nepij. A on byl strašně laskavý a taky gentleman. Moje matka si ho úplně zamilovala. Radovala se, že mluví italsky a je takový gentleman. A pak měl ten projev v norštině, v Nobelově institutu. A nebylo mu moc rozumět. Protože mluvil norštinou trochu s německou gramatikou a způsobem, kterým se mluvilo v čtyřicátém pátém roce.“
„My jsme se potkali na večeři u známých, které já jsem neznala, já jsem tam byla s kamarádem. Bylo to u jednoho architekta, který se jmenuje Arvid. On udělal krásnou večeři pro všechny přátele, kteří mohli přijít. Tradiční, předvánoční. A tam seděl Jan. (…) Já jsem neporozuměla, že nebyl Nor. Zeptala jsem se, jak se jmenuje. Řekl Jan. Jahn? Ne Jan, řekl. S krásným úsměvem. Tak jsem na něj byla trošku zvědavá. Protože nebyl Nor.“
„On se tam dostal, protože jeho táta byl Jiří Hájek. A on měl hodně kontaktů, když seděl ve vazbě během války v Německu. (…) Ve vězení, ano. A tam byli Norové a například taky intelektuálové a žurnalisti, které zatkli a poslali do Německa. A tam se učil norštinu například, tam se učil také italštinu. A seznámil se se zajímavými spoluvězni. A měl zájem o jazyky, mluvil plynule aspoň šesti jazyky, byl úžasný. A když Jan, když dodělal gympl, začal kreslit u nějakých výtvarníků a zajímal se o architekturu, kulturu a všechno. Hodně toho uměl. Ale nemohl tady studovat na vysoké škole. Zkoušel to tři roky a vždycky mu řekli ne. (…) A pak rodiče řekli, že se musí pokusit, aby se dostal z Čech ven a studoval někde jinde. Jeho táta měl kontakty v Rakousku, ve Vídni a taky v Oslu, v Norsku. A já vím, že Frode Bakken, protože on byl aktivní v té Nadaci Charty 77, tak s Konůpkem a dalšími lidmi měli zájem pomoci Janovi do Norska. Kontaktovali politiky, taky ministerstvo zahraničí. V Norsku všichni zkoušeli pomoct. Myslím, že to trvalo asi rok. Chtěli, aby Jan nemusel uprchnout, a mohl vycestovat z Čech přes hranici nikoli nelegálně.“
Katrine Lundgren se narodila 15. února 1956 v Miláně italské matce a norskému otci. Vyrůstala v Oslu a stejně jako matka byla katolického vyznání. Roku 1981 vystudovala na vysoké škole ergoterapii, pracovala na školách i v centrech pro fyzicky postižené děti. Roku 1988 poznala budoucího manžela Jana Hájka, českého studenta architektury, emigranta do Norska a syna někdejšího československého ministra zahraničí, protagonisty pražského jara a mluvčího Charty 77, Jiřího Hájka. Jan se do Norska dostal díky vazbám Jiřího na někdejší norské spoluvězně z nacistického pracovního tábora. Jako syn svého otce nesměl v ČSSR studovat vysokou školu. Proto mu aktivisté okolo Františka Janoucha a Frodeho Bakkena zařídili přijetí na školu v Oslu a také mu vyjednali možnost vycestovat. Krátce po setkání Katrine a Jana přišel pád železné opony a rozklad komunistického režimu. Po sametové revoluci žila rodina krátce ve Vídni a potom chvíli v Praze, do roku 2001 pak pobývali znovu v Oslu. Poté se opět přestěhovali do Prahy, kde žije Katrine Lundgren dodnes. Její manžel Jan zemřel v prosinci 2022 po dlouhé nemoci. Jeho osudu, stejně jako historii skandinávské pomoci Chartě 77 a československému disentu, se v lednu 2023 věnovala veřejná debata Pomoc ze severu, kterou organizovalo Post Bellum v Knihovně Václava Havla. Jedním z hlavních hostů byla i Katrine Lundgren.
