Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Užít si svobodu
narozena 22. srpna 1956 v Praze
jejím otcem byl spisovatel Arnošt Lustig
v roce 1968 rodina emigrovala do Izraele
posléze žili rok v Jugoslávii a v roce 1970 se přestěhovali do USA
od roku 1991 pracovala pro Světovou zdravotnickou organizaci při OSN
je vdaná a má dva syny
věnuje se péči o odkaz svého otce Arnošta Lustiga
Návrat do Československa byl pro Evu Lustigovou jako sen. Prahu opustila v roce 1968, znovu se do rodné země podívala až po dlouhých 22 letech.
Eva Lustigová se narodila 22. srpna 1956 v Praze do rodiny Věry a Arnošta Lustigových. „Dokud jsme žili v Praze, měla jsem spoustu kamarádů, chodila jsem do školy a na různé kroužky, můj život se nijak nevymykal z normy.“
Zásadní změna přišla v roce 1968, kdy se rodina Lustigových rozhodla z Československa emigrovat. Zpráva o srpnové okupaci je zastihla během dovolené v Itálii, odkud se po měsíci čekání vydali lodí na třídenní plavbu do Izraele, kde začali nový život v Haifě. Evě bylo 12 let a ocitla se ve světě, kde zprvu neměla žádné přátele a neuměla ani jazyk. „V Haifě jsem chodila do školy a po roce jsem se už pěkně domluvila hebrejsky.“ Schopnost rychle vstřebat neznámý jazyk se Evě hodila v životě ještě mnohokrát. Rok života v Izraeli rychle utekl a přišlo stěhování do tehdejší Jugoslávie, kde Arnošt Lustig nějaký čas pracoval ve společnosti Jadran film. „Opět jsem přišla do nové školy, tentokrát v Záhřebu, a neuměla jsem ani slovo. Chorvatsky jsem se naučila rychleji než hebrejsky a po dvou měsících už jsem docela obstojně komunikovala.“
V roce 1970 přišlo další velké stěhování. Ve Spojených státech amerických žila Eva Lustigová až do roku 1991. „Anglicky jsem neuměla opět ani slovo, a tak jsem zpočátku všude chodila s malým slovníčkem. Obstojně jsem se domluvila už zhruba po šesti měsících.“ Eva Lustigová dokonce v 16 letech doučovala češtinu americkou operní pěvkyni, která toužila zpívat Rusalku v originále. „Tehdy jsme byli velmi chudí a já si vydělávala učením nejprve češtiny a pak i hebrejštiny docela pěkné peníze.“
Po pádu železné opony se mohla konečně podívat zpátky do rodného Československa. „Převrat jsme uvítali s nadšením, já byla tehdy těhotná a nemohla jsem do letadla, takže jsem rodičům a bratrovi moc záviděla, když se do Prahy vypravili už v prosinci roku 1989. Otcovy knihy směly zase vycházet, mohl se účastnit veřejného života, tu svobodu jsme si moc užívali.“
Od roku 1991 žije Eva Lustigová střídavě v Ženevě a v Praze. Až do odchodu do důchodu působila ve Světové zdravotnické organizaci, například v programu globálního boje proti AIDS nebo v oddělení genderové rovnosti.
Současné dění v České republice sleduje často, dle jejích slov je potřeba být informovaný, stát se může ledacos. Poslední rok (2019) má víc práce než kdy dřív. S bratrem plánuje založit nadační fond Arnošta Lustiga, který bude šířit jeho literární, pedagogický a filmový odkaz. „Čeká mě hodně práce, na kterou se těším.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Tereza Hunalová )