Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Jan Luštinec (* 1953)

• narodil se 30. května 1953 v Jilemnici

• díky rodinným kořenům odmala poznával kulturní tradice a zvyky krkonošského regionu

• otec kvůli německému záboru Sudet nemohl pokračovat ve studiích na vysoké škole

• matka část války strávila v klášteře, aby se vyhnula totálnímu nasazení

• oba rodiče vstoupili do KSČ, otec několik let předsedal jilemnickému městskému národnímu výboru

• praprarodiče Valentovi přišli kvůli měnové reformě v roce 1953 o peníze našetřené na dům

• prarodičům Noskovým komunisté sebrali velkoobchod, poslali je pracovat do továrny

• vystudoval pedagogickou fakultu v Hradci Králové se zaměřením na historii a český jazyk

• od roku 1977 nastoupil jako ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici, v jehož čele stál do roku 2019

• vytvořil zde expozice o historii lyžování či o krkonošských Vánocích, zasadil se o rekonstrukci zámku a pivovaru

• s manželkou Zuzanou měli dva syny Ondřeje a Víta, nechali je tajně pokřtít

• po sametové revoluci na částečný úvazek vyučoval dějepis na místním gymnáziu

• věnoval se přednáškové, muzejní a osvětové činnosti, psal knihy o regionální historii Jilemnicka

• v roce 2022 žil v Jilemnici

Prarodiče Jana Luštince, děda a babička Noskovi, měli v Jilemnici velkoobchod, po roce 1948 jim ho však komunisté zabavili. Noskovy poslali pracovat do továrny. Rodiče Antonie Noskové zase kvůli měnové reformě přišli o veškeré úspory našetřené na dům, pamětníkův pradědeček dostal mozkovou mrtvici a zanedlouho zemřel.

Přestože její rodina takto trpěla, vstoupila pamětníkova matka Jiřina Luštincová, stejně jako její manžel, do komunistické strany. Žádné velké spory to mezi příbuznými ovšem nezažehlo. Pohromadě je držela nejen křesťanská víra, ale také četné tradice, které se na Jilemnicku a v Krkonoších udržovaly.

„Jistě je v tom zpětně nějaká idealizace, ale ta pospolitost – jak já jsem ji zažil – byla úžasná,“ vzpomíná Jan Luštinec. Právě blízký kontakt s jeho předky a s jejich vyprávěním ho už odmala směroval k zájmu o historii a kulturní ojedinělost jeho kraje.

Přes 40 let působil jako ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici, zasadil se o rekonstrukci místního zámku a pivovaru a napsal také několik knih zabývajících se regionální historií. „Krásných věcí se kolem nás děje mnoho, ale my je někdy nechceme vidět.“

Nezbylo ani na pohřeb

Jan Luštinec se narodil v roce 1953, ale už odmala díky svým prarodičům a praprarodičům poznával i mnohem dřívější historii. Nejen skrze kulturní tradice a zvyklosti z Podkrkonoší, které jeho rodina udržovala, ale také skrze příběhy a detaily každodenního života z konce 19. století a z válečných i meziválečných let, o nichž příbuzní vyprávěli.

Jeho praprarodiče Valentovi například měli celkem 14 dětí, a zatímco pradědeček procházel frontami první světové války, prababička těžko sháněla obživu. Po válce se ale jejich děti většinou dobře oženily nebo provdaly a finanční situace se zlepšila. Časem si dokonce našetřili a ke stáří si Valentovi plánovali koupit nový domek.

„Už ho měli zamluvený a vyhlídnutý, ale přišel červen 1953, měnová reforma, a oni o ty peníze přišli. Pradědeček z toho měl mozkovou příhodu, po šesti nedělích pak zemřel. A z toho, co zbylo z peněz na dům, nevystačilo tehdy ani na jeho pohřeb,“ popisuje pamětník.

Prababička se poté ale mohla opřít o velkou rodinu, která jí vytvořila zázemí a vracela jí její obětavost. Sám Jan Luštinec si pamatuje, jak se ještě u devadesátileté prababičky scházelo široké příbuzenstvo a poslouchalo její zážitky z první světové války.

Raději syna poslal na vojnu

Do jedné z dcer Valentových se ve dvacátých letech zamiloval Antonín Nosek, syn jilemnického starosty a bohatého velkoobchodníka. Ten ovšem sňatku s Antonií Valentovou bránil vzhledem k tomu, že pocházela z chudých poměrů. A to i poté, co se jim narodilo dítě.

„Pradědeček měl možnost syna vyvázat z povinnosti jít na vojnu, ale naopak ho tam ještě dostal. Takže chudák děda strávil dva roky na vojně v době, kdy panovala strašlivá zima v letech 1928 a 1929. Babička ale vyprávěla, že děda každou korunu a konzervu, co dostával jako voják, posílal domů, aby jí ulehčil její velmi těžký osud.“

Jakmile dědeček dosáhl plnoletosti, Antonii Valentovou si vzal a následně polevila i odmítavost jeho otce. Noskovi mohli žít už v mnohem lepších podmínkách a později po pradědečkovi převzali jeho velkoobchod. Bydleli také v domě opředeném unikátní atmosférou, neboť se zde dříve narodil spisovatel Jaroslav Havlíček – pro Jilemnicko velmi významná osobnost.

Rodná vesnice se ocitla v jiné zemi

Rodina pamětníkova otce Jana Luštince staršího pocházela ze Stromkovic. Na jejich osudu lze zase sledovat, jak do životů obyvatel krkonošského a podkrkonošského regionu výrazně zasahovalo česko-německé soužití. Už tak napjaté vztahy obou národů se nejvíce vyostřily ve třicátých letech vlivem agresivní rétoriky nacistů a henleinovců.

V roce 1938 nacistické Německo na základě mnichovské dohody připojilo celé Sudety. Vytyčená státní hranice vedla blízko Jilemnice a v mnohých případech nerespektovala hranici jazykovou, takže i většinově české obce se ocitly v Německé říši. To byl také případ Stromkovic. Pamětníkův otec se tehdy musel rozhodnout, zdali chce zůstat doma, ale pod německým záborem, z existenčních důvodů nakonec zůstal v Jilemnici.

Přes střeženou hranici ale místní běžně přecházeli a pašovali nedostatkové zboží. „Babička Nosková jednou nesla známým do Křílžic něco z protektorátu výměnou za kožené rukavice, které zase neměli tady. Ve vánici procházela lesem Žlábek, nebylo nic vidět, tak si ometla kus klády a smířila se, že tam zůstane. Najednou slyšela cinkání a přiběhl pes jejího bratra, který se ji vydal hledat,“ líčí pamětník.

Na odsun německého obyvatelstva přímo z města pamětníkovi příbuzní vzpomínky nemají. „V Jilemnici nežila německá menšina, takže pokud člověk neměl touhu ten odsun vidět, tak to nezažil. Ale našli se zde lidi, kteří si okamžitě zajeli do okolních vesnic a drancovali domy vystěhovaných Němců.“

Rodiče vstoupili do komunistické strany

Předválečné i poválečné události ovlivnily život pamětníkova otce. „Táta studoval na jilemnickém gymnáziu velice excelentně a chtěl na vysokou školu, ale pak přišel rok 1938, musel zůstat a přišel o spoustu věcí. On o tom nikdy nehovořil, ale myslím, že ho to celý život docela trápilo,“ přiznává Jan Luštinec.

Po válce otec vstoupil do komunistické strany. Poté se seznámil s Jiřinou Noskovou a v roce 1948 měli svatbu. Také jeho manželka se rozhodla pro vstup do KSČ, přestože pocházela ze zcela jiných poměrů a jejím rodičům komunisté značně zkomplikovali život.

„Dědeček měl v té době velký obchod a samozřejmě přišel o všechno. On se proti tomu odvolal, což bylo hrozné, protože mu ještě napařili fingovanou pokutu 200 tisíc korun. Prarodiče pak museli pracovat v továrně Technolen a až do důchodu dělali těžkou práci.“

V rodině se ale kvůli tomu podle pamětníka nikdy otevřené spory nerozhořely a panoval vzájemný respekt. Přikládá to mimo jiné tomu, že Noskovi byli silně věřící a i matka si uchovala víru během let, kdy se komunistický režim systematicky a ideologicky snažil církev potírat. Část války strávila v klášteře, kam ji její rodiče poslali, aby se vyhnula totálnímu nasazení.

Lidé žili podle toho, jak jim peřina dovolovala

Díky prarodičům si k víře našel cestu i Jan Luštinec. Přiznává, že jej ovlivnily i časté návštěvy barokního hospitálu v Kuksu, do jehož blízkosti se přestěhovala část otcovy rodiny ze Stromkovic. Dalším významným poutem ke křesťanství se pro pamětníka staly Vánoce, které v jeho rodném regionu měly vždy ojedinělou atmosféru a podobu.

Na Vánoce se lidé zejména v horských vesnicích mnohdy připravovali už od října a střádali potraviny. Sbírali v lese mech, jehličí a dřeviny a na půdách stavěli betlémy. Rozsvěcování betlémů na Štědrý den připomínalo sváteční obřad. Probíhala ale rovněž duchovní příprava, během adventu se chodilo se svícemi na roráty.

Jan Luštinec má vzpomínku i na to, jak v předvánočním čase troubil venku ponocný, jeho prastrýc. „Později jsem to po prastrýci převzal, ale dnes už troubení venku ztratilo kouzlo, protože je velký hluk. Dodnes troubím jen v kostele na půlnoční mši,“ přiznává.

Kromě tradic poznával pamětník u svých příbuzných krkonošský dialekt a obecně životní styl i myšlení zdejších lidí. „Byli velmi pracovití a pro nás možná docela drsní, žili podle toho, jak jim jejich peřina dovolovala. Spoléhali hodně na svoji zkušenost, neradi něco měnili ve svých životech, co neměli ozkoušené. Také šetřili – když se šlo pro zeleninu, brali ty nejhorší kusy, nic se nesmělo vyhodit.“

Muzejní prostředí si zamiloval

Vyrůstání v tomto prostředí Jana Luštince vedlo k zájmu o historii a regionální kulturu, proto se po dokončení jilemnického gymnázia přihlásil na pedagogickou fakultu v Hradci Králové se zaměřením na český jazyk a dějepis. Už během studia ale tušil, že učitelskému povolání se věnovat nebude. Jako student dělal průvodce v Krkonošském muzeu v Jilemnici a do muzejního prostředí se zamiloval.

„Po vojně to vypadalo, že půjdu do Horní Branné učit. Mezitím ale musel z muzea odejít ředitel, protože špatně hospodařil. Psali mi na vojnu v roce 1977 a já odpověděl, že bych to rád převzal. Ale v tu chvíli jsem nevěděl, do čeho jdu. Zámek, kde se muzeum nacházelo, byl ve špatném stavu, netekla voda, měli jsme jen suché záchody,“ vysvětluje Jan Luštinec.

Začátky v Krkonošském muzeu měl těžké, musel například přepracovat celou chybnou evidenci muzejní sbírky, ale také svépomocí opravovat střechu na zámku. Příliš pomoci se nedostávalo ani od vedení města, které se snažilo muzea zbavit a později jej předalo do správy Krkonošského národního parku. Tato provozní změna dala Janu Luštincovi více svobody a možností.

Začal chystat expozici zaměřující se na počátky lyžování, v němž Jilemničtí patřili mezi průkopníky. Příliš artefaktů ale muzeum v zásobě nemělo, a tak se pamětník rozhodl oslovovat lidi z okolí, aby rozšířil muzejní sbírky. Expozice nakonec zaznamenala velký úspěch a bylo potřeba hledat nové výstavní prostory.

Své děti tajně pokřtili

Práce v muzeu výrazně ovlivnila také pamětníkův osobní život. Do Jilemnice se přišla na letní brigádu z Prahy hlásit Zuzana Brunclíková, jejíž rodiče si zde koupili chalupu. Jan Luštinec novou pracovnici přijal a o dva roky později už se brali. V roce 1985 se jim narodil první syn Ondřej a o tři roky později Vít.

Oba syny se Luštincovi rozhodli pokřtít, přestože to v té době nebylo přípustné. Tajně se proto vydali na křest v zimě a ve sněhu do Křižlic. Pamětník si také lámal hlavu s tím, jak bude své děti vychovávat. Chtěl pokračovat v předávání rodinných tradic, k nimž silně patřila i křesťanská víra. To vše ale stálo v rozporu s tehdejší komunistickou výchovou ve školách. „Schizofrenie to byla strašná. Pamatuju si, jak synovec chodil po náměstí a říkal: ‚Ať žije Ježíšek a Lenin,‘“ usmívá se Jan Luštinec.

Naštěstí se tou dobou už blížilo zhroucení komunistického režimu. Koncem roku 1989 chystal pamětník v muzeu výstavu na téma krkonošské Vánoce, na níž spolupracoval s kolegy z Národního muzea. Přes ně získával první informace o listopadových protestech v Praze, které odstartovaly demokratický přerod Československa.

„Jel jsem jednou pracovně do Prahy a v muzeu vyřídil nejnutnější a pak jsme šli na Václavák. Když jsem se vrátil domů, manželka na mě hned uhodila, jestli mám rozum se zaplétat, když mám doma dvě děti, že jí hned volali, jak mě někdo viděl na Národní třídě. Ale brzy se to začalo hýbat i tady v Jilemnici, šli jsme na demonstraci na náměstí, chodili jsme na setkání s herci, akce Občanského fóra v kulturním domě. Na tu atmosféru se nedá zapomenout,“ vzpomíná Jan Luštinec.

Víc mi bylo dáno, víc musím odevzdat

Sametová revoluce přinesla mnohé změny, skončil například omezený komunistický náhled na památkovou péči a udržování kulturního dědictví. Pamětník tak mohl v Krkonošském muzeu rozšiřovat výstavní prostory, konečně se mohl zasadit i o celkovou rekonstrukci zámku a přilehlého hraběcího pivovaru.

V roce 1991 se pamětník přeci jen vrátil ke svému původnímu oboru a začal na část úvazku učit dějepis na jilemnickém gymnáziu. „Byl jsem za to vděčný a hodně mi to dalo i do muzejní a historické práce. Kontakt se studenty je jedinečný a je důležité se umět dívat očima mladých lidí,“ říká.

V čele Krkonošského muzea stál Jan Luštinec až do roku 2019. Nadále se však věnoval zahajování výstav, pořádání přednášek, napsal několik knih o regionální historii včetně biografie hraběte Jana Harracha a chystal se pracovat na dalších. Angažoval se rovněž v komunální politice a v roce 2022 získal od hejtmana Libereckého kraje ocenění za celoživotní přínos v oblasti historie a muzejnictví.

„Krásných věcí se kolem nás děje mnoho, ale my je někdy nechceme vidět. Kolem sebe vidím i spoustu zajímavých lidí, kteří po sobě mohou zanechat stopu a být užiteční. Kéž bychom byli všichni užiteční. Hrabě Harrach říkal: ‚Víc mi bylo dáno, víc musím odevzdat,‘ a to neplatí jen pro hmotnou stránku,“ shrnuje i svou vlastní životní zkušenost Jan Luštinec.