Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Lutka (* 1952)

• narozen 28. června 1952 v Hranicích na Moravě

• vyrůstal v Lipníku nad Bečvou

• koncem 60. let hrál v místní beatové kapele

• po čase se stal folkovým zpěvákem, interpretoval písně přítele Jiřího Zycha

• v roce 1971 nastoupil na studia VŠE v Praze

• roku 1972 se stal členem písničkářského sdružení Šafrán

• v roce 1981 přijal katolickou víru, která jej výrazně ovlivnila v dalším autorském vývoji

• před rokem 1989 se účastnil poutí v Čenstochové a svatořečení Anežky České v Římě

• od 90. let dodnes koncertuje s repertoárem odrážejícím křesťanskou spiritualitu

Nástup na scénu

Petr Lutka se narodil 28. června 1952 v Hranicích na Moravě do rodiny místního dentisty a dámské švadleny. Dětství, které prožil v nedalekém Lipníku, je pro něj už od útlého věku spjato s hraním na kytaru, ale také s ochotnickým divadlem, ve kterém působil jeho otec společně se svými třemi bratry. Malého Petra to však na jevištní prkna příliš netáhlo. Nedá se však říct, že by trpěl nedostatkem performativního citu. Sílu umělecké projevu prostě spatřoval spíše v hudební rovině.

Na konci šedesátých let se stejně, jako většina jeho vrstevníků, kteří ovládali nějaký hudební nástroj, připojil k místní bigbeatové kapele. Angažmá jej z počátku bavilo, později však začal jeho zájem o elektrickou kytaru upadat. Mezníkem raného muzikantského vývoje se mu stalo střetnutí s tvorbou zahraničních folkařů: „Když jsem poslouchal písničkáře v rádiu, tak mi bylo hned jasné, že mě to přitahuje. Muzika se najednou stala sdělením,“ vzpomíná Petr a dodává, že stěžejní osobností tuzemského prostředí po něj byl především Jaroslav Hutka, který tehdy jezdil po turné jako host kapely Blue (Modrý) Effect.

„V té době jsem k vlastní tvorbě netíhl. Ta přišla až mnohem později a s jiným nábojem,“ vzpomíná Petr, který v počátku 70. let utvořil téměř dokonalé duo se svým spolužákem Jiřím Zychem. Jejich spolupráce však nebyla založena na společném vystupování, nýbrž na vztahu mezi autorstvím a interpretací. Zych skládal Petrovi písně a ten je osobitě předváděl publiku: „Vždy, když mi donesl nové písničky, tak mi stačilo poslechnout si je dvakrát, či třikrát a pak už jsem je bez problémů hrával zpaměti po několik let,“ říká s úsměvem.

Rychlá cesta na tuzemskou folkovou scénu vyvrcholila na festivale písničkářů v Uherském Brodě. Právě tam si jej všiml Jaroslav Hutka a po vystoupení s ním navázal rozhovor, ve kterém se mladého kolegu snažil motivovat k přesunu do Prahy. Ten se skutečně odehrál o několik měsíců později v důsledku úspěšných přijímacích zkoušek na Vysokou školu ekonomickou sídlící na Žižkově. Právě tato čtvrť se díky své klubové scéně stala jedním z hlavních dějišť soudobého folkového koncertování.

Hrstka

„Líza je prototyp skladby o tom, že se lidem vyplatí říkat i pravdivé a nekomfortní věci. Je to něco, co by v sobě písničkářství mělo mít,“ konstatuje Petr s přesvědčením v hlase o jedné z nejslavnějších písní, Jiřího Zycha. Text vyprávějící o pravdomluvné dívce stojící na kopci za městem, je v kontextu písničkářova svědectví možné chápat jako metaforu toho, co jej na svobodném kytarovém bardství zajímá nejvíce. Stejným způsobem se vztahuje i k tvorbě svých kolegů, se kterými začal za nedlouho po svém přesunu do Prahy vystupovat na country-folkových festivalech v Lucerně.

„Celý sál býval naprosto narvaný. Lidé nás brali spontánně. Bylo to povzbuzující, když zpívali, nebo se smáli našim vtípkům,“ vzpomíná Petr na akce, které uváděly stále větší množství písničkářů do povědomí tuzemského publika, ale svým žánrovým charakterem postupně směřovaly k úplné separaci folkových interpretů od prostředí country kapel. Svobodní umělci s kytarou si na velkém pódiu podzemního sálu začali uvědomovat, nakolik se jejich autorská pozice liší od westernové subkultury a za značné iniciace Jaroslava Hutky se jim podařilo založit kultovní písničkářské sdružení Šafrán.

„Každý z nás byl úplně jiná persona. Náramně jsme se doplňovali a měli se rádi,“ říká Petr s ohledem na název sdružení. Intenzivní koření se totiž stalo znakem vnitřního sepjetí a nevelké početnosti skupiny autorů etablované v roce 1972. „Říkali jsme si, že je nás hrstka, a že přinášíme jiný typ písniček. Každopádně i u nás později docházelo k jakémusi přirozenému rozvrstvení. Sem tam někdo ze Šafránu zahrál na Portě, ale bylo to opravdu jen zřídka. Později tam jezdili především lidé z druhé folkové vlny, tedy Nohavica, Plíhal, Dobeš a jiní,“ vysvětluje Petr další podrobnosti vztahu mezi tuzemskými vyznavači folku a country.

Na počátku 70. let se v československých kinech rovněž objevil filmový sestřih z kultovního folkového festivalu v Newportu s názvem Festival!. Sedmadevadesátiminutová pasáž poskládaná z koncertů Johnyho Cashe, Boba Dylana, Joan Baez či Donovana působila v čerstvě okupovaném státě jako zjevení. „I když jsem jim nerozuměl jediné slovo, věděl jsem, že zpívají něco silného,“ říká Petr a vzrušeně pokračuje ve svém popisu projekcí, na které tenkrát chodil pořád dokola a nemohl se jich nabažit: „Všichni ze Šafránu jsme na to hleděli jako opaření. Ovlivnilo nás to. Byla v tom úžasná síla.“  

Vykázání z města

Upřímnost hudebního projevu se pro Petra stala také vnitřním vodítkem v prostředí rané normalizace, jež se snažila každou formu veřejného vystupování důsledně kontrolovat. Veškerá snaha o koncertování tak podléhala zevrubným schvalovacím mechanismům nastavených režimem. Písničkáři sdružení v Šafránu, museli stejně, jako všichni muzikanti, docházet na pravidelné komisionální přehrávky. Ty pak dále posuzovaly, zda by jim mělo být vůbec umožněno veřejné vystupování a také rozhodovaly o výši umělcova honoráře.

„Většinou jsme hledali legální cesty. Někdy to šlo bokem, jako takzvaná dlaňovka,“ vzpomíná Petr na to, jak se po koncertech vyrovnával s funkcionáři SSM. Právě v klubech zřizovaných touto organizací se písničkářům dařilo vystupovat nejvíce. S ohledem na obsah jednotlivých vystoupení je dnes možné mluvit o určité náklonnosti, kterou dramaturgové, či vedoucí klubů chovali k tehdejšímu folkovému hnutí: „U některých funkcionářů SSM jsme dokonce cítili, že nám fandí a kryjí nás,“ říká postarší písničkář a dokazuje tím tehdejší rostoucí popularitu žánru v Československu.

„Hutka a Merta měli v jednu chvíli dvojku, tedy čtyři sta za koncert. Já jsem měl nejnižší třídu, tedy dvě stovky,“ popisuje Petr další absurdní situaci vyplývající z fungování přehrávkových komisí, které se tolik efemérní veličinu, jakou byl písničkářský projev, snažily zasadit do svých striktně definovaných kritérií. Z celkového vývoje situace kolem Šafránu je však patrné, že si jich jiné státní orgány během 70. let zase tolik nevšímaly. V hledáčku represivních složek byly v té době především lidé tvořící komunitu kolem kapel undergroundu. Jednotlivci hrající na akustické kytary po klubech, či na lokálních festivalech, nebudili zase tolik pozornosti.

To vše se začalo měnit v zimě roku 1977, kdy Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák, Vladimír Veit a organizátor koncertů Jiří Pallas připojili své podpisy k prohlášení Charty. „Když jsem se dozvěděl, že to udělali, tak to pro mě byla rána. Současně jsem vnitřně cítil, že to schvaluji,“ popisuje své dávné rozporuplné pocity Petr. Stejně, jako zbývající členové Šafránu, totiž vytušil, že jde o začátek konce jejich společného fungování. Vývoj, který následoval, nabral rychlé obrátky. Všem zmiňovaným signatářům bylo téměř okamžitě zakázáno koncertovat. Petr už si dnes jen těžko rozpomíná na poslední příležitost, kdy se s Jaroslavem Hutkou setkali naposled na jednom pódiu, než v roce 1978 emigroval: „Možná to bylo na nějakém slovenském festivalu, kde mu tenkrát ještě dovolili zahrát. Nevím, těžko říct.“

Koncertní situace se tedy logicky zhoršila i pro zbytek písničkářů v Šafránu. „V Praze jsme měli zákaz, protože tam byl nějaký přísný inspektor přes kulturu, který rozhodoval třeba i o Suchém a Mišíkovi. Nebylo to vůbec příjemné. Na místní scéně jsme prostě zažívali těžká léta,“ říká Petr a odkazuje tím na logický přesun mimo hlavní město. Událost, která by za normálních okolností mohla zapůsobit jako poslední hřebík do rakve písničkářů, však dopomohla vzniku nového odbytiště. Folkové festivaly, které do té doby byly jen okrajovou záležitostí, nabyly na významu a postupem času si vydobyly velkou základnu příznivců. „Publikum čítalo několik tisíc lidí a člověk si uvědomoval, jak může slovo písničkáře i výběr textů rezonovat, když se podá tím správným způsobem. Pro mě osobně to byl jeden z vrcholů folkové kariéry. Myslím, že jsem se tenkrát trefil do atmosféry, která tam panovala,“ vzpomíná Petr na jednom z ročníků legendárního festivalu v Lipnici nad Sázavou.

Nový obsah

„Doufám, že moje písničkářská bázlivost nebyla nikdy zapíráním,“ říká Petr a odkazuje na to, že byl na rozdíl od Hutky, či Třešňáka v intencích svého repertoáru vždy politicky zdrženlivější. Texty Jiřího Zycha sice nabízely prostor pro občasné protirežimní narážky, žádný z nich však nikdy neměl rámec politického protest songu. Od toho se také odvíjel i částečný nezájem StB, která na Petra nevyvíjela tak silný tlak, jako na jeho kolegy. Několikrát se však na výslechu tajné policie objevil a donašeče rozpoznával i ve svém okolí. K této skutečnosti vždy přistupoval s pokorou, která je mu dodnes vlastní: „O jednoho jsem to, myslím, poznal okamžitě. Přes to mi byl velmi milý a já se nevyhýbal tomu, abychom se nadále vídali.“

Nelehký osobnostní i společenský vývoj jej v první polovině 80. let přimkl ke křesťanské víře, která postupem času prostoupila i jeho tvorbou: „Najednou jsem měl na folkových festivalech pocit, že dojíždím na konec své úspěšné éry. V době bezradnosti a hledání jsem dostal dar víry, přijal druhé jméno Maria a začal psát vlastní repertoár jinak.“ vzpomíná Petr na přelomové období, které jeho písničkářský projev ovlivňuje dodnes. Současně však přiznává, že jej tato tendence začala už v 80. letech vzdalovat zbytku folkové scény. Pořadatelé i kamarádi se jej prý snažili přemlouvat, aby se k původnímu repertoáru navrátil. Tyto snahy však zpravidla končily oboustranným neporozuměním.

V závěru 80. let se Petr ocitl na úplném okraji tuzemského folkového života. Nové pozici se nebránil, neboť svou pozornost upřel směrem k duchovnímu životu. Pravidelně se zúčastňoval poutí v polské Čenstochové a těsně před revolucí se s tisíci dalších věřících vydal do Říma u příležitosti svatořečení Anežky České. Tyto církevní posuny dnes interpretuje jako předzvěst pádu totalitních režimů napříč celým Východním blokem a ve stejném duchu přemýšlí i o revoluci v Československu: „Setkání na Letné, která se odehrávala jen pár měsíců po svatořečení, potvrzovala řadu dávných proroctví. Václav Malý se veřejně modlil Otčenáš a všichni pod tribunou to znali.“

Společenské a politické změny započaté v listopadu 1989 přitáhly do země téměř ihned Jaroslava Hutku a o něco později i Vlastu Třešňáka. Logický krok ke znovuobnovení Šafránu se však nikdy neodehrál. Stejně těžko, jako se hledaly staré vazby v undergroundu, hledal se obtížně společný jazyk i mezi písničkáři: „Naše společenství bylo definováno také útlakem ze strany režimu. Po převratu už se to však nepropojilo, protože to, co bylo společné, zmizelo a ztratilo dostatečnou hloubku a sílu,“ říká Petr, který se dodnes drží intuitivně toho, co jej k sólovému vystupování s kytarou přivedlo, tedy víry v hloubku předávaného sdělení.