Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Luxemburg (* 1947)

• narozený v Mělníku 26. listopadu 1947

• základní vojenskou službu absolvoval v Terezíně u ženijního praporu

• tam také prožil obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• popisuje situaci v terezínských kasárnách i v blízkých Litoměřicích

• kromě jiného pracoval také jako redaktor a fotograf Milevských novin

• profesně i občansky se celoživotně zajímá o komunální politiku

„Když jsem dělal na vojně staršinu, tak jsem měl v kanceláři okno ven do ulice. Naproti přes ulici byl proviantní prapor. Tam byli i civilní zaměstnanci a pracovala tam nějaká paní. Každé ráno jsme se pozdravili. Když v šedesátém osmém přijeli Rusové, ten proviantní sklad zabrali. Ráno jsem přišel do práce, otevřu okno a místo té paní mě zdraví voják se samopalem. A já si řekl: ‚Tak a je to tady…‘“

Josef Luxemburg se narodil 26. listopadu 1947 v Mělníku. Jeho otec pracoval v Praze, byl úředníkem ve Státní správě hmotných rezerv a matka prodávala v Mělníku textil a obuv. Oba vstoupili do komunistické strany, otec o tom nikdy nemluvil a mluvit i odmítal. Ke svým dvěma dětem byl přísný a v určitých ohledech až strohý. Maminka byla hodná a k dění okolo sebe kritická a kriticky se nebála vyjadřovat veřejně. Až jí to zakázali a na veřejných stranických schůzích vystupovat nesměla.

Zkoušeli jsme si plynové masky, jenže jako děti jsme z toho měli srandu

Josef Luxemburg prožíval dětství městského kluka. Před školou stál tank, pomník osvoboditelům. Oblíbená zábava kluků ze školy bylo otáčení jeho hlavně proti škole. 50. léta, ve kterých Josef Luxemburg vyrůstal, probíhala, kromě jiného, i ve znamení obav z možné třetí světové války. Všichni na ni museli být připraveni, včetně dětí. „Pamatuju si na civilní obranu. Chodili jsme na vycházky, ale byl to trénink. Chvíli jsme běželi, chvíli šli, v lese, v poli. Chodili jsme do krytů, zkoušeli jsme si plynové masky…jenže jako děti jsme z toho měly srandu. Nám šlo hlavně o to, že jsme se neučily.“ Po základní škole se vyučil strojním zámečníkem a do vojny krátce pracoval v mělnických loděnicích.

Stavěli jsme ve dne v noci mosty

V září roku 1966 dostal povolávací rozkaz a narukoval na vojnu. Nejprve do Žatce, ale ještě téhož dne ho s několika dalšími převezli do Terezína. „Hned během první vycházky jsem zabloudil. Všechny ulice tam jsou stejné, všude kasárna.“ V Terezíně pak prožil u ženijního praporu celé dva roky základní vojenské služby. „Stavěli jsme ve dne v noci mosty. Pořád jsme někam jezdili a stavěli.“ Pak ho vybrali do poddůstojnické školy, poté do praporčické. Skončil v hodnosti rotného. Druhý rok vojny pracoval v kanceláři a na starost měl i zázemí vojáků z jeho roty. „Kluci třeba přišli v noci z autoparku, špinaví od šmíru a nemohli se umýt a osprchovat v teplé vodě. Ta tekla třeba jen v pátek nebo v sobotu. A já si sedl a sepsal to. Nejdřív jsem to udělal úřední cestou, veliteli roty, pak veliteli praporu. Žádal jsem, aby se mohli umýt a být v nějakých solidních podmínkách. Řekli, že s tím něco udělají. Počkal jsem měsíc, a když se nic nedělo, tak jsem napsal dopis do Obrany lidu – to byly vojenské noviny.“ Za čtrnáct dní přijela kontrola. Očekával, že to odnese, ale stal se opak. Došlo nejen k nápravě, ale nabídli mu, že by mohl do novin přispívat častěji. Začal chodit jako zástupce armády i na veřejné schůze v Terezíně. Žádnou ze svých funkcí nikdy nebral formálně, pokud mohl něco ovlivnit a zlepšit, udělal to. „Tak jsem nakonec začal do Obrany lidu psát a občas dávat i nějaké fotky. Tím vlastně začala moje činnost v komunální politice, které se věnuji dodnes.“

Nemají tu co dělat, tak ať bloudí

20. srpna 1968 v noci uslyšel z rádia hlášení, že vojska Varšavské smlouvy přestoupila československé hranice. Z dálky bylo slyšet dunění, vzbudil ostatní vojáky. Do Terezína přijížděli od východoněmeckých hranic sovětské tanky a vojenská auta, na kterých seděli vojáci s kulomety. A další přijížděli pak celý následující den. Zastavovali u kasáren a chtěli vodu a jídlo. Hlavně vodu, ale odjížděli s nepořízenou. Vojáci z terezínských kasáren seděli v oknech, jedli, pili a provokovali je tím. „Nepřipouštěli jsme si, že by na nás mohli střílet. Sice nám vyhrožovali zbraněmi, jenže člověk v tomhle věku to bere prostě jinak. Ze začátku jsme to brali jinak...“ říká. Pak české vojáky napadlo přelepovat směrové tabule. „Nemají tu co dělat, tak ať bloudí.“

Vytáhli tu svoji Pravdu

Situace byla v prvních hodinách nejasná a nepřehledná. Nikdo netušil co se doopravdy děje, včetně důstojníků, kteří nevěděli, jak se mají zachovat. Očekávali přesné instrukce a rozkazy, ale neměli je. K mužstvu se proto chovali vstřícněji. „Snad jako jediní jsme měli tenkrát vycházky. Chodilo se do Litoměřic, tak jsme tam hned vyrazili. Na náměstí seděli Rusové u zbraní. Začali jsme se s nimi dohadovat, co se děje, proč tam jsou a co tady dělají. Vytáhli tu svoji Pravdu,  noviny, a ukazovali, že tady je pravda. Že my nemluvíme pravdu. Tak jsme se s nimi prostě nedohodli.“

Prostí sovětští vojáci byli přesvědčení, že pravda je na jejich straně. Přijeli nás chránit a bránit před imperialisty. Nenechali se přesvědčit, že se tu nic z toho, co jim doma řekli, neděje. S českými vojáky diskutovali, sami byli zaskočeni nepřátelskými reakcemi. Jinak se ale chovali sovětští důstojníci. Ti diskutovat odmítli, věděli víc.

„Vojáci by i měli zájem s námi mluvit, ale důstojníci ne. Než sem přijeli, byli zpracovaní a bylo jedno, jestli pocházeli ze Sibiře nebo sem přijeli z NDR, protože tam byli taky. Hustili to tam do nich stejně jako v Rusku. To bylo úplně jedno.“

Je to Varšavská smlouva, přítel nejvěrnější

„Mysleli jsme si, že bychom mohli jít někam něco zabezpečovat, ale že bychom museli jít někam střílet?! To jsme si moc nepřipouštěli… A taky jsme to na druhou stranu asi brali, je to Varšavská smlouva, je to přítel nejvěrnější. Přece by nám tady neudělal něco, že bychom proti nim museli střílet. To nám asi nedocházelo...“

Postupně se začali dozvídat víc, především z rozhlasu, u kterého v těch dnech trávili většinu času. A začalo jim docházet, že situace je vážnější, než se původně zdálo. Josef Luxemburg měl jít za měsíc do civilu. Nejprve měl obavy, aby kvůli obsazení Československa nemusel na vojně zůstat. Domů nakonec odešel, ale poslední měsíc byl jiný než ty předchozí. Důstojníci už znovu dostávali rozkazy „tak zase věděli, kam se mají zařadit. Zase se s námi přestali kamarádit, zase to dostalo ten vojenský ráz, ale bylo to takové ostřejší.“  Mužstvo víc hlídali, kontrolovali, jestli se něco neobvyklého neděje, jestli nedochází ke vzpourám. Častěji se také kontrolovalo, jestli jsou zajištěné a uzamčené zbraně.

Přesto ale byli mezi důstojníky i tací, kteří se snažili vojáky alespoň objektivně informovat. Sami odmítli uvěřit, že vláda zůstane ve stávající situaci nečinná. Že by mohla dovolit, aby tu cizí vojska zůstala. Postupem času ale zažívali zklamání a s vojáky mluvit přestávali. Byli mezi nimi také dva starší důstojníci. Veteráni z druhé světové války, kteří bojovali ve Svobodově armádě po boku Rudé armády. Ti vojáky zprvu uklidňovali, že není čeho se bát. Než i jim došlo, že tu Sovětská armáda zůstane nadlouho. Prožívali to ze všech nejhůř –pro ně to byla zrada od těch, kterým důvěřovali nejvíc.

Vadilo nám, že se vláda tváří, jako že se nic nestalo

O rok později tu sovětská armáda byla stále a v Praze se proti její přítomnosti demonstrovalo. Mezi lidmi na Václavském náměstí byl i Josef Luxemburg. „To už jsem byl úplně v obraze, věděl jsem co se děje.“ Spodní část Václavského náměstí byl celá zaplněná lidmi, kterým vadilo, že po roce okupace se nic neděje, že se vláda tváří, jako že se nic nestalo. Mezi lidmi se pohybovali příslušníci tehdejší Státní bezpečnosti. „Někoho si třeba vyhlídli a řvali na něj: ‚Drž hubu!‘ a odtáhli ho. Nevím, co s nimi pak dělali. Jeden říkal, abychom vypadli, nebo proti nám zasáhnou. A pak jsme už ze shora viděli, jak jedou auta a to už pak bylo hustý….Přijela stříkačka a pod proudem vody lidi lítali po schodech do metra.“ (Metro tehdy v Praze ještě nejezdilo, jednalo se pravděpodobně o podchod uprostřed Václavského náměstí, který už tehdy existoval,

Snažil jsem se lidi bavit a pro lidi něco i dělat

Po ukončení základní vojenské služby v září 1968 se vrátil domů do Mělníka a pracoval v místních loděnicích. Oženil se a narodil se mu syn. Později se rozvedl a znovu oženil. V druhém manželství se mu narodila dcera. Krátce bydlel v Praze, Neratovicích a na Šumavě. Nakonec se přestěhoval se svou druhou manželkou do jižních Čech, do Milevska. Vyzkoušel několik různorodých zaměstnání, ale nadlouho pak zakotvil jako redaktor a fotograf v místních novinách. Věnoval se hlavně komunální politice. Po roce 1989 byl i v místním zastupitelstvu. Vypráví, že období, kdy psal do místních novin a pátral a psal o věcech, které někteří z místních nechtěli slyšet, mu přineslo do života i občasné nepříjemnosti. „Lidi chtějí mít většinou klid. V Milevsku se nechtějí nikde moc angažovat, nechtějí do ničeho jít, nechtějí žádné novoty.“ Po odchodu do penze se začal s větší intenzitou věnovat svým zálibám a dalším aktivitám. Stále se kriticky zajímá o místní dění, cestuje, je členem Maškarního sdružení v Milevsku, které se snaží udržovat dlouholetou tradici tohoto spolku. Ale především fotografuje. Fotografování se věnuje už od dětství a už tehdy také zatoužil podívat se do Lucemburska. Trochu pod vlivem svého, v Čechách ne příliš obvyklého příjmení. Chtěl ale především vidět zemi, o které se příliš nemluví a kterou mnoho lidí nezná. Sen si splnil a do Lucemburska se podíval. A vrací se tam stále. Fotografie, které při svých cestách nafotil, vystavoval nejprve v Milevsku. Na výstavu pozval i lucemburského velvyslance. A od té doby je s nimi ve stálém a přátelském kontaktu. Výstavu jeho fotografií z cest po Lucembursku mu naposledy uspořádali ve Francouzském institutu v Praze.

„Jsem stejný, jako jsem byl za socialismu. Život jsem bral s humorem, s ničím jsem nedělal nějaké velké problémy. Snažil jsem se lidi bavit a pro lidi něco i dělat. Znám takové, kteří zatrpkli, ať u dřív, nebo teď a když si stěžují a chtějí ode mě slyšet souhlas, tak jim odpovídám: ‚Heleďte, kdyby to bylo lepší, tak už to nepřežiju.‘“