Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík Jiří Lysuk (* 1921  †︎ 2008)

• narozen 7. května 1921 v Bělecké Dolině na Volyni

• plánovaný přesun rodiny do sovětského gulagu zastavila invaze nacistického Německa

• povinně svážel šatstvo masově popravených Židů v Křemenci

• v dubnu 1944 narukoval v Rovnu do Svobodovy armády

• účastnil se Karpatsko-dukelské operace

• při osvobozování Slovenska postřelen a zajat u Liptovského Mikuláše

• transportován do zajateckého tábora Stalag VII B v Memmingenu

• spolu s americkými vojenskými jednotkami přijel v květnu 1945 do Plzně

• zemřel roku 2008

Jiří Lysuk se narodil 7. května 1921 v osadě Bělecká Dolina na Volyni, kde žilo kolem třiceti českých rodin. Jeho otec byl původem Ukrajinec a nepocházel zrovna z bohatých poměrů. Postavil se na vlastní nohy a začal hospodařit, za ženu si vzal volyňskou Češku a doma se mluvilo a také žilo českým způsobem. Odchovaná hříbata prodával polskému vojsku a utržených sto zlotých za jedno prodané hříbě představovalo slušný výdělek. Také prasata dobře zpeněžil a velkou zálibou mu byla včelstva. Měl jich až devadesát špalků a med a obilí pak prodával do měst židovským obchodníkům. Po Jiřího narození přibyla na svět po čtyřech letech ještě sestra Anežka. Velkou ztrátu pro ně znamenala smrt jejich matky, tehdy bylo pamětníkovi šestnáct let a musel ukončit studium, aby se vrátil domů vypomoci otci. Uvařil, podojil krávy nebo zastal práce na poli.

Museli si vykopat hrob

Okupace Rudou armádou roku 1939 poznamenala i jejich hospodářství, bylo jim totiž zabaveno několik hektarů půdy. Odevzdávali tzv. kontingenty obilí, medu, masa i vajec. Od přesunu do sibiřských gulagů, kam byli internováni odpůrci stalinistického režimu, je zachránila jiná pohroma. V červnu 1941 porušilo nacistické Německo sovětsko-německou dohodu, vtrhlo přes hranice a zaútočilo na Sovětský svaz. Za německé okupace bylo teď ještě hůř než za Sovětů. Platilo, že každý, kdo vlastnil koně, musel povinně narukovat na práci a jezdit tzv. stojky, a to bez nároku na mzdu. „Němci začali tvořit židovská ghetta, vždyť v Křemenci bylo na osm tisíc Židů, kteří si sami u cukrovaru museli vykopat hrob. Němci tam přiváželi jednu dávku za druhou. Děti, ženy, chlapi, ti všichni se museli svléknout do naha. Potom si lehli na ta mrtvá těla a Němec je přejel kulometem. Někoho vzal, někoho ne. A když je zahrabali, tekl tam pramen krve a já jsem musel jejich šaty nakládat a odvážet do Bělokrynice, poněvadž jsem pro Němce jezdil ty povinné stojky. A tam za německého dohledu ženské páraly oblečení a hledaly zlotý a šperky,“ smutně vzpomíná na hromadné popravy židovských obyvatel Jiří Lysuk.

Odvod do Svobodovy armády

V těle mu z poloviny proudila ukrajinská krev, čehož si byli dobře vědomi i banderovci, kteří se ho snažili naverbovat. „Měl jsem osm tříd školy a banderovci mě chtěli odvést. Slibovali mi i hodnost. Přišli si pro mě, ale odmítal jsem s nimi odejít a za to mě chtěli hodit do studně. Vzali mě tenkrát k dědečkovi, kde jsem musel svléknout kalhoty, a dali mi dvacet pět ran,“ vypráví Jiří Lysuk.

Ještě předtím, než narukoval do československého armádního sboru, prohnala se jeho rodnou vesnicí válečná fronta. Většina rodin z vesnice se shromáždila a válčení přečkala v jejich zděném sklepě. Rudoarmějci zahnali nacistická vojska a po devíti dnech sousedé a obyvatelé Bělecké Doliny opustili bezpečný úkryt. „Rusáci nás chtěli mobilizovat, ale my jsme věděli, že naše armáda už jde, takže půjdeme do české armády, a tak jsme šli na vojenkomat [odvodní řízení]. Tam se ptali, kdo je Rus, nebo Ukrajinec, a ten šel stranou. Do československé armády jsem narukoval v dubnu 1944. Do Rovna to bylo sto kilometrů. Vyšli jsme, přenocovali jsme v české vesnici Chomout a druhý den ráno jsme zase pokračovali v cestě. I když už fronta byla pryč, Němci prováděli nálety a bomby dopadaly těsně vedle kasáren, kde byla cihelna. Pamatuji si, že tehdy tam zahynulo hodně lidí.“

 

Od oslav ke krveprolití

Jiřího nahnala komise bez výcviku hned do prvního praporu k dvaaosmdesátkám minometům. Zapřáhli je na frontu do druhé linie na Volyni a poté do Lucku, kde se konaly prvomájové oslavy. „Pochodovali jsme městem a do toho hrála kapela. Každý dostal půl kila klobás a na dva vojáky připadla flaška vodky. Já jsem tenkrát ani později na frontě nepil. Když se před útokem rozlévaly dvě decky, sléval jsem to do polní láhve a měnil za cigára machorky. Pak jsme fasovali i carmenky, které nám byly zasílány z Anglie.“ Májové oslavy pominuly a pamětníka spolu s dalšími odvedenci poslali na výcvik. Nejprve setrvali pět dní v Kamenci Podolském a poté se přesouvali směrem k polsko-rumunské hranici do města Sňatyn. Rota si na místě vykopala zemljanku, kterou po dobu výcviku obývala. Každý dostal pušku a slepé náboje. Jiří měl pušku Savage. Stačilo ji přepnout, a z pušky byl rázem automat. A když odcházeli na frontu, každý z nich dostal ještě pistoli.

Už táhlo na podzim, když se účastnil krvavých bojů na Machnówce v rámci Karpatsko-dukelské operace. Velitelé je vyhnali do údolí, do kotliny, kde je Němci měli jako na dlani. „Viděli na nás z jedné i druhé strany a pálili po nás. Byl to strašný zmatek. Minomety jsme dali do palebných pozic a pálili a nevěděli kam. Plížili jsme se bramborami, Němci nalétli s lehkými letadly a shazovali po nás bombičky. Navíc tam dosahovalo i dělostřelectvo. Padli tam tehdy oba moji strýcové, spadla mina a oba je roztrhala. Padlo tam tolik našich vojáků...“ A poté boje pokračovaly k Dukle. V jednom z momentů byli postaveni proti vlastní pěchotě. Ta se otočila a začala prchat od protivníka směrem k nim. „Měli jsme rozkaz jít proti a střílet. Ale my jsme nestříleli. Viděli, že jdeme proti nim, a začali se vracet zpátky do boje. Přikázali nám to velitelé roty Sávo a Šembut. Nechali jen jednoho hlídat minomet a všichni ostatní jsme museli jít vracet pěchotu do útoku,“ popisuje válečný veterán Jiří Lysuk. Německý obranný štít se jim nakonec podařilo prorazit a tentokrát Němci ustoupili dokonce o několik kilometrů, což nebylo vůbec běžné. „Většinou se stáhli jen o dvě stě metrů, zakopali se a opuštěné německé zákopy nám sloužily k úkrytu,“ dodává a vzápětí si vzpomíná na záchranu těla velitele prvního praporu, kapitána Köhla, kterého na pozorovatelně smrtelně zasáhla mina a Jiří dostal rozkaz přinést jeho tělo. „Němci kapitána zasáhli a vzalo mu to lebku! Zabili ho! A z naší minometky mě pro něj poslali. Věděli, že je mrtvej, a kamarád z ‚pétéerky‘ mi ještě povídal: ‚Jirko, nechoď! Jak se tam ukážeš, tak je po tobě!‘ Jenže rozkaz je rozkaz. Se mnou byl vyslán ještě jeden podkarpatskej Rus a toho to zabilo. Viděli na nás, ale plížením se mi podařilo dostat se k veliteli. Měl u sebe pejska, jen seděl a vrčel na mě. Ale když jsem k němu vlezl, utichl. Tělo velitele bylo ještě teplý, a tak jsem ho vzal na záda a plížil se s ním zpátky. Byl rozstřílenej! Dírka na dírce! Když jsme se plížili, pálili do něj z kulometu a mně akorát rozpárali šiněl [kabát]. Později jsem za tenhle čin dostal válečný kříž,“ vzpomíná Jiří na dramatické momenty. 

 

Zbloudilá polní kuchyň

Němci ustoupili do vnitrozemí Slovenska a pamětník dostal na dva dny opušťák. Konal se pohřeb velitele, pro jehož potrhané tělo byl před pár dny vyslán. Minometná rota byla rozprášená a on přiřazen v Krajní Poľaně k pěchotě. Pokračovali dál ke Svidníku, kde nečekaně narazili na zbloudilou posádku německé polní kuchyně. „Slyšeli jsme klap, klap, klap a hned jsme vyskočili. Byli to už staří Němci a ještě se s námi dohadovali, jak je možný, že tam jsme my, že tu mají být přece jejich vojáci. Hned jsme je odzbrojili a kuchyň vzali útokem. Velitelé nám nadávali, že jídlo mohlo být otrávené, ale hlad byl hlad,“ vypráví pamětník a s hořkostí v hlase dodává, jak nespravedlivě se rozdělovala strava, protože jejich velitelé dostávali vždy lepší jídlo než řadoví vojáci. Na kost promáčení a promrzlí nakonec došli do Svidníku, procházeli podzimním údolím a brodili se studenou říčkou Ladomirka. Po cestě se ještě několikrát ocitli pod palbou skupinek německých vojáků, kteří se ne a ne vzdát. Ve Svidníku pak zastavili, bezpečně se ukryli, osušili a své kroky nasměrovali na západ k dalším bojům, a to k Liptovskému Mikuláši.

 

Bylo nás jen kolem dvaceti

Místní je tu ale nevítali jako osvoboditele a zachránce. „Slováci po nás lili vařící vodu a řvali: ‚Načo sem idete, nám pri Němcích bolo dobre!‘ Dokonce jeden můj kamarád říkal, že jakmile se dostaneme do Mikuláše, půjde hned zastřelit svého bratra, který ho zradil a kvůli kterému skončil v gulagu na Sibiři. A taky to udělal! Šel a zabil ho. Člověk byl tak rozpumpován, že kdyby šel proti němu vlastní otec, je odhodlán ho zabít!“

Osiřelá rota, ve které byl i pamětník, čítala jen něco málo přes dvacet hlav, a přesto se v Liptovském Mikuláši pustila do druhého útoku, vedeného za železničním nádražím. Louka se hemžila nepřátelskými tanky Tiger a modrými uniformami německé pěchoty. „Tam to od německých tanků schytal kulometčík Babič. To už jsem byl nadpraporčíkem, chytil jsem se kulometu a po chvíli jsme dostali rozkaz ustoupit. Jedna část podporovala palbu a druhá se mezitím stahovala. Jenže já jsem to dostal do nohy. Upadl jsem, ale bolest jsem necítil. Pokusil jsem se ještě jednou zvednout, ale znovu jsem upadl. Zjistil jsem, že nemám nohu. Ustřelili mi ji u kotníku a ležela i s botou opodál. Začal jsem se plížit a slyšel nářek. Ležel tam podkarpatskej Rus s prostřeleným kolenem a ještě jeden náš Volyňák, Menšík, s průstřelem plic. A najednou... proti nám tank. Zastavil a po chvíli se otevřelo víko, vylezl Němec a křičel: ‚Komm! Komm!‘ Němci nás všechny tři sebrali a odvezli do Vrútek do bunkru.“

Kafe s rumem a šachové partie 

Ustřelená noha zůstala uprostřed válečného běsnění a Jiří nepřestával krvácet. Berlí ani řádného ošetření se mu od Němců zatím nedostalo. V bunkru posedávalo několik důstojníků a neúnavně je všechny vyslýchali. „Chtěli vědět, kolik nás je. Neřekl jsem, že dvacet! Dokola jsem tvrdil, že k nám dorazila posila.“ Na jeho slova mu nabídli kafe s rumem a snad si i mysleli, že si výřečnost československého nadpraporčíka tak lacino koupí. Československé zajatce odvedli kamsi mezi hospodářský dobytek do stáje. Přetahovaná o Liptovský Mikuláš trvala dlouhé dva měsíce a v době, kdy připadl v bitvě znovu wehrmachtu a maďarským jednotkám, pamětníka spolu s ostatními transportovali do tamní nemocnice. „Byli tam samí Němci, a dokonce jeden z nich si mě oblíbil tak, že za mnou chodil hrát šachy, poněvadž jsem doma na Volyni jezdíval na šachové turnaje. Hrál ale dobře a vždycky mě dokázal obehrát.“ O raněného pacienta se starala mladá zdravotnice ze Slovenska a spolu s jedním holičem, který do nemocnice docházel, plánovali, že pamětníka unesou k partyzánskému oddílu. Záchranný plán se ale už neuskutečnil. Německá armáda se začala stahovat a Jiřího a další zajatce spolu s německými raněnými vojáky naložili do vagonů, které je prý měly odvézt do říšské metropole Berlína. Tam už ale vlak nedojel a při pamětníkovi stáli znovu všichni svatí. Bylo to někde před Berlínem, když nad vlak naletěly letouny Spojenců, provedly hloubkový útok a takřka všechno rozmašírovaly. Jen čtyři vagony zůstaly neponičené. V péči doktorů pak zůstali ranění několik dalších dnů přímo na trati a zakrátko byli vypraveni vlakem do zajateckého tábora v bavorském městečku Memmingen.

 

Legitimace v rohu blůzy 

Po příjezdu přespal Jiří i všichni ostatní zajatci v jedné z místních škol. Ve dveřích se další den objevil německý voják a zvolal: „Kdo je z Ruska, ať se přihlásí.“ Pamětník zvedl ruku. Zarazilo ho, jak bravurně Němec ovládal ruštinu. „On uměl perfektně rusky, protože byl několik let na Sibiři. Hitler takovým nedůvěřoval a raději než na frontu je strkal někam do služby. Strhli ze mě deku a viděli, že nemám nohu, na což mi odpověděl, že ji stejně potřebovat nebudu. A tak mě kamsi převezli a já jsem skončil mezi ruskými zajatci. Převážně se jednalo o vojáky, kteří padli do rukou protivníka v bojích u Balatonu. Měli omrzlé nohy, ruce, maso jim opadalo a jenom kosti z nich trčely. Ale toho smradu, to jsem myslel, že snad chcípnu. Ten Němec se staral jako můj táta. V sobotu nebo v neděli za mnou přišel, hodil mě na záda, odnesl do umývárny a pomohl mi se umýt. Nebo mi ráno přinesl kus chleba a taky mě naučil jíst sýr, který jsem do té doby nemohl ani cítit,“ vzpomíná na laskavou pomoc neznámého německého vojína. 

Potom přišel den, kdy Jiří zvenku zaslechl český povel. Mezi ruskými zajatci o jedné noze prokličkoval k oknu, podíval se ven a nemýlil se. Venku uviděl našince, Čechoslováky v uniformách, a křikl na ně: „Chlapci, kam jdete?“ I oni se podivili, proč není mezi zajatci československého armádního sboru. Navečer se za ním dostavil štábní kapitán a s ním v doprovodu i jeden cizinec, Američan. Začali s ním cosi sepisovat a k dobru mu teď byla i legitimace. V kapse blůzy si totiž udělal dírku, kam do záhybu šikovně zakamufloval svůj titěrně přeložený vojenský průkaz. Na druhý den si pro pamětníka došli a odvedli ho konečně mezi ostatní Čechoslováky.

V zajateckém táboře v Memmingenu strávil na dva a půl měsíce a jeho čekání ukončilo osvobození Američany, se kterými přijeli do Čech na začátku května 1945. „Na studebakrech nás odvezli do Plzně, lidi nám mávali a vítali nás. Házeli jsme jim cigarety nebo kousky hořké čokolády. Tu jsme dostávali od Američanů po osvobození lágru ke svačině. Já ji moc nejedl a šetřil jsem si ji.“ Většina československých vojáků se vracela ke svým rodinám, ale pamětník se stále bál vrátit domů na Volyň, měl totiž strach z banderovců poschovávaných po lesích. Navíc se nedokázal pořádně postavit, o chůzi nemluvě. Do pražské Všeobecné nemocnice na Jiráskovu chirurgickou kliniku ho odvezla sanitka. Z pahýlu mu trčela zčernalá kost. Nevypadalo to dobře. Noha se ne a ne zahojit a musela být reamputována.

Zotavoval se ve vojenské invalidovně v Malé Chuchli a záhy mu bylo umožněno doplnit si čtvrtý ročník české měšťanky a kromě toho i kurz dálnopisu ve vojenských kasárnách v Bohosudově na Teplicku. Dosáhl výborných výsledků. Jeho rychlost ve vyťukávání textu a přenosu zpráv si řekla i o pozornost nadřízených a Jiří se měl od následujícího pondělí hlásit o práci na ministerstvu obrany. Jenže do pondělí bylo ještě daleko. Na víkend se vydal s kamarády oslavit konec kurzu a v té euforii se nechal přemluvit, aby odešel z Prahy a raději převzal uvolněnou vesnickou hospodu u nich v Sádku. A tak se i stalo a ještě v roce 1946 tu nový hospodský pořádal první tancovačku. Oženil se s volyňskou Češkou a po únorovém vítězství KSČ, kdy byla hospoda znárodněna, přešel k místnímu JZD a v roce 1979 odešel do předčasné penze. Jiří Lysuk zemřel 19. dubna 2008 a je pochován v rodinném hrobě v Žatci.