Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Jiří Macák (* 1939  †︎ 2023)

• narozen 9. října 1939 v Praze

• vzpomínky na bombardování Prahy 1945

• absolvoval Střední průmyslovou školu grafickou

• vystudoval FAMU, obor kamera

• místo vojny dělal kameramana u armádního filmu

• 1968 točil v Praze okupaci vojsky Varšavské smlouvy

• několikrát předvolán na StB

• natáčel i v zahraničí (Tunis, Kazachstán)

• spolupracoval s režiséry Vláčilem, Schmidtem, Schormem nebo Menclem

• od 1991 učil na FAMU v Praze

• 2005 jmenován profesorem

• zemřel 18. ledna 2023

Mnoho rodičů věří, že až děti vyrostou, půjdou v jejich stopách. Že jim předají svůj podnik, hospodářství, nebo prostě jen znalosti řemesla. Jaroslav Macák v to věřil také, ale jeho syn Jiří se místo dobrého tiskaře stal jedním z nejvyhledávanějších kameramanů v totalitním Československu.

Jen doprovázel kamaráda

Jiří Macák se narodil 9. října 1939 v Praze jako prostřední ze tří dětí. Jeho maminka Vlasta zemřela, když mu byl pouhý rok. Otec Jaroslav se znovu oženil, vzal si její setru Marii, která oba bratry vychovávala. Do rodiny po pěti letech přibyla ještě sestra. Maminka pracovala jako účetní, otec byl odborníkem na hlubotisk a jezdil nakupovat hlubotiskové rotačky například do Švédska. Byl vedoucím v tiskárně, kde vznikal deník Politika, později Práce a věnoval se také fotografii. Do konce války bydlela rodina v podnájmu ve vile v Braníku. Zde se při bombardování Prahy schovávali ve sklepě, Jiří s kamarády sledoval nálety tzv. kotlářů na nedalekou železnici a vzpomíná si i na německé kontroly.

Po válce se rodina přestěhovala do bytu v Hradební ulici na Starém Městě, kde Jiří v září 1945 nastoupil do první třídy soukromé školy, kde se učili pedagogové. Vpředu seděli žáci a vzadu posluchači, občas někdo ze studentů vypomáhal učiteli. Jiří trávil dětství venku s kamarády a za čočkou fotoaparátu.

S nástupem komunistů k moci se ze soukromé školy stala škola obyčejná. Tatínek, za první republiky národní socialista, vstoupil do KSČ, aby mohly děti studovat. Starší bratr vystudoval geologii a pracoval na uranových dolech jako vedoucí hydrogeolog. Jiří nastoupil na Střední průmyslovou školu grafickou, přičemž tatínek nepochyboval, že půjde v jeho stopách jako tiskař. Když ho ale po maturitě poprosil kamarád, který podával přihlášku na režii na FAMU, ať jde na přijímačky s ním, ať tam není sám, souhlasil. Podal si přihlášku na fakultu kamery a na rozdíl od kamaráda ho na školu přijali. Kromě natáčení i dál fotil, v časopise Camera mu například vyšel cyklus s vejcem. Jeho absolventským filmem byla Fuga na černých klávesách. O poznání těžší to měla nejmladší sestra, které domovní důvěrník studium nedoporučil, protože už v rodině studovali dva a socialistická vlast potřebovala i hrubou pracovní sílu.

Jak se nestraník zasloužil o socialismus

Svoji profesní dráhu začal Jiří Macák na Barrandově jako ostřič a druhý kameraman, ve filmové hantýrce švenkr. V té době spolupracoval s Františkem Vláčilem na filmu Údolí včel a pak s Ester Krumbachovou na veselohře Vražda Ing. Čerta. Po prvních dvou filmech ho na Barrandově poslali před kontrolní komisi, kam se chodilo každý rok a kde se ho ptali na to, jak se zasloužil o socialismus. „Říkali mi, že už zastávám jisté postavení, a to jako nestraník nemůžu. Že musím do strany vstoupit. A v komisi byla produkční, se kterou jsem dělal několik filmů, Eliška Nejedlá, říkalo se jí na Barrandově Rudá carevna. A ona říká, ne ne, soudruzi, ne ne do strany, on na to není, já ho znám. Tak mě nepustila. Pak mě stejným způsobem nepustila ani na VUML, tak jsem to bez té strany nějak zvládl. Byl jsem žádaný, nevím proč, ale netočil jsem žádné takové filmy, které by se týkaly politiky, a zaplať pánbůh jsem to přežil.“

Dvouletou vojenskou službu absolvoval u armádního filmu jako kameraman, kde natáčeli vojenské výukové filmy. V té době také začala jeho úzká spolupráce s režisérem Janem Schmidtem. Poznali se v první polovině 60. let ještě na škole u krátkometrážního filmu Postava k podpírání. V průběhu vojenské služby si ho Jan Schmidt přizval na jediný vojenský celovečerní film Konec srpna v hotelu Ozon. Při natáčení se Jiří seznámil se svou první ženou Irenou Lžičařovou, se kterou strávili třináct společných let. Po návratu z vojny na něj poprvé zatlačila StB, která chtěla, aby pro ně pracoval jako filmař nebo fotograf. Obojí odmítl, ale ještě několikrát se s nimi byl nucen setkat.

V srpnu 1968 byl Jiří Macák na vojenském cvičení, které spočívalo ve snaze založit na FAMU katedru vojenského filmu. Když do země vtrhla okupační vojska Varšavské smlouvy, rozhodl se spolu s Jaroslavem Kalistou události natočit. „Jezdili jsme s podplukovníkem Říčkou po Praze, a kde nám přišlo, že se něco děje, tam jsme točili. A ono se dělo skoro všude. Evald Schorm to pak prý stříhal a dodnes občas vidím v televizi nějaké záběry. Na Barrandově jsem za to pak dostal důtku, že plýtvám státním materiálem s negativní surovinou.“ Ale státní bezpečnost se nechtěla s existencí záběrů smířit a tlačila na něj, aby jim vydal originály. Tvrdil, že netuší, kde jsou. Dobře přitom věděl, že je má jedna produkční na chatě v zahrádkářské kolonii, ale nikdy ji neprozradil. V té době dostal také několik nabídek k emigraci, ale byl tu šťastně ženatý a limitovala ho neznalost jazyků.

Politické prověrky se na přelomu 60. a 70. let nevyhnuly ani státnímu podniku Barrandov. Kdo se vstupem vojsk do Československa nesouhlasil, nesměl točit. Dotklo se to i několika režisérů, s kterými Jiří Macák spolupracoval. Skončit s natáčením musela třeba Ester Krumbachová, Evald Schorm nebo František Vláčil. „Ten, když se ho na vstup vojsk zeptali, tak říkal pardon, já se jdu vyčůrat, a už nepřišel. Mě na tu komisi zase nepustila Eliška Nejedlá. Pak za mnou na exteriér přijel předseda strany a barrandovský ředitel a ten předseda si mě vzal večer v hospodě stranou a říkal, heleďte se, víte, my nikoho nechceme vyhazovat, ale když oni si o to říkají. Tak se omlouval, místo aby se mě vůbec zeptal, jestli s tím souhlasím.“

Dva filmy ročně s nejlepšími režiséry

Jako nestraník nesměl Jiří Macák nikdy na Barrandově pracovat v zahraničním oddělení, přesto se s filmem za hranice podíval. S režisérem Abdelhafidhem Bouassidou tak natáčel například v Tunisu film Přeludy pouště. Nevěsta s nejkrásnějšíma očima Jana Schmidta se natáčela v Bulharsku, Ztracená revue Zdeňka Podskalského se za sovětské spolupráce natáčela v Kazachstánu. S režisérem Jaroslavem Fričem dělal v Indii takzvaný polyekrán, což je způsob promítání filmů na několik pláten současně. S Dušanem Vukotićem, který byl v 60. letech nominován na Oskara za nejlepší krátký animovaný film, natáčel Monstrum z galaxie Arkana sice v Československu, ale za spolupráci s cizincem ho opět vyslýchala StB.

Cenzura se za normalizace ještě zpřísnila, ale postihovala především scénáristy a režiséry. Přesto se někdy vystřihávalo i z hotového filmu. Jiří Macák ale nouzi o práci neměl, i když s komunisty netáhl za jeden provaz. Dělal dva filmy do roka s širokou plejádou režisérů, Janem Schmidtem, Františkem Vláčilem, Evaldem Schormem, Jiřím Menclem, Otakarem Vávrou, Oldřichem Lipským nebo Karlem Smyczkem a podepsán je pod takovou klasikou, jako jsou Slavnosti sněženek, Osada Havranů, Smrt talentovaného ševce, Tři veteráni nebo Marečku, podejte mi pero. Ceněn byl především pro svou schopnost natáčet výtvarně kvalitní záběry s minimem techniky. „Snažil jsem se třeba využívat přirozené světlo a různě ho odrážet deskami, nevyužívat k tomu tolik lampy. Bylo to mnohem rychlejší na přípravu a zároveň levnější, což se líbilo hlavně producentům.“

Revoluční události roku 1989 přijal Jiří Macák s nadšením a nebyl sám. Konečně mohla točit i spousta režisérů, kteří počátkem 70. let neprošli prověrkami. Konec totality s sebou ale přinesl i konec státního podniku Barrandov. Několik rozpracovaných filmů se ještě dotočilo, pak už ale Jiří pracoval jako živnostník. Dostával nabídky i ze zahraničí, ale limitovala ho neznalost cizích jazyků. Po revoluci natočil ještě asi pět filmů, jeden z nich v Japonsku. Od roku 1991 vyučoval na FAMU teorii filmového obrazu a podílel se na tvorbě studijních materiálů. „Učil jsem to, co jsem celý život sám dělal, ale tady jsem se nad tím musel hlouběji zamyslet, abych to dokázal dobře vysvětlit. Do té doby jsem mnoho těch věcí dělal spíš intuitivně.“ Kontakt s mladými tvůrci ho naplňoval a na katedře učil až do roku 2021. V roce 2005 ho jmenovali profesorem. Jiří Macák zemřel v lednu 2023.