Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Macák (* 1945)

• narodil se 12. května 1945 v Jirkově

• v roce 1958 zakládal studentský taneční orchestr Orion

• v roce 1959 nastoupil na střední průmyslovou školu v Chomutově

• v roce 1964 nastoupil na základní vojenskou službu do Chomutova, hrál fotbal za Duklu Chomutov a Žatec

• v roce 1965 založil v rámci vojny orchestr Zenit 2, recitační kroužek a cvičil na spartakiádě v Praze

• ve druhé polovině roku 1965 se vrátil do zaměstnání v Elektrárně Tušimice

• 14. února 1967 se oženil s Irenou Červenkovou

• 2. srpna 1967 se jim narodil syn Otto

• 1. října 1967 se rodina odstěhovala do Kadaně do podnikového bytu

• v roce 1968 založil časopis Bleskovka, v tušimické elektrárně založil místní Klub angažovaných nestraníků

• 1. ledna 1969 byl zvolen do funkce předsedy podnikového výboru ROH Elektrárny Tušimice

• 14. července 1969 s rodinou emigroval do Německa, kde následně pracoval u strojírenské firmy

• v roce 1990 se vrátil do Čech na návštěvu

• v roce 1991 zakoupil s manželkou chatu v osadě Pyšná

• 1. června 2010 odešel do penze

• v roce 2022 žil střídavě v Čechách a v Německu

Při invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 chodil Otto Macák mezi sovětské vojáky a vysvětloval jim, že jsou v Československu špatně. Že v jeho vlasti není žádná kontrarevoluce a že je tady nikdo nechce. „S většinou jsme se domluvili, ale byli tam i nějací Mongolové, se kterými jsme se nedomluvili. Byli tam Estonci, kteří nám prozradili, že se jich nemusíme bát, protože nemají ostré náboje, Rusko jim prý nevěří,“ tvrdí pamětník po pětačtyřiceti letech.

Z muže, který se o politiku do té doby příliš nezajímal, se stal přes noc šiřitel demokratizačního procesu na Chomutovsku. Založil místní Klub angažovaných nestraníků. Stál u zrodu časopisu Bleskovka, prostřednictvím kterého šířil demokratizační myšlenky. Spolupracoval s pražským časopisem Reportér a redaktorem Jiřím Hochmanem. Pořádali spolu takzvané Pódiové diskuse.

Na počátku roku 1969 byl jako nestraník zvolený předsedou Revolučního odborového hnutí (ROH) v Elektrárně Tušimice. Vstup do Komunistické strany Československa (KSČ) však odmítal. Na jaře 1969 po projevu tehdejšího generálního tajemníka KSČ Gustáva Husáka se začal bát msty ze strany komunistů za své demokratické postoje. Husák totiž řekl, že „kontrarevoluci zameteme jako špínu“.

V létě 1969 proto Otto Macák se svou manželkou a malým synem emigrovali do tehdejšího západního Německa. Udělal dobře, zanedlouho se v deníku Krajského výboru KSČ objevilo jeho jméno v článku o antisocialistických živlech.

Otec zemřel ve válce, matka krátce po jeho narození

Otto Macák se narodil 12. května 1945 v Jirkově na Chomutovsku. Otec Otto Macák, důlní úředník, zemřel v ruském zajetí ve válce. Matka Kristina, rozená Lechnerová, zemřela deset měsíců po porodu na tuberkulózu. Ottu proto vychovávala teta z matčiny strany Edita.

„Tím, že si teta vzala za muže českého občana, nebyli jsme jako rodina dál nijak stíháni. V rodině se o německé minulosti nemluvilo. Nesměla přijít na veřejnost minulost, obzvláště mé tety. Abych se jako dítě někde neprořekl, tak se o tom nemluvilo,“ zmiňuje Otto Macák. 

Z mateřské školy si Otto Macák pamatuje obraz Klementa Gottwalda na stěně. „V roce 1952 učitelka ve škole řekla, že se nedoporučuje dětem z německých rodin, aby na veřejnosti používaly německý jazyk,“ vzpomíná na školní docházku pamětník. Od šesti let chodil Otto také na fotbal, kde chytal v bráně.

Kněz ho vyhodil z kostela, protože přišel v pionýrském

Kamarád pamětníka pocházel z katolické rodiny. Přemluvil proto Ottu, aby s ním chodil do kostela ministrovat mše. Psal se rok 1958. Současně byl Otto ale i pionýrský trubač. Na oslavách 1. máje měl troubit v průvodu a musel se dostavit na nácvik v pionýrském. O něco později měl ale také ministrovat v kostele. Otto se tehdy nestihl převléknout a šel na mši v pionýrském. Vzpomíná: „V okamžiku, kdy jsem vkročil do sakristie v pionýrském a s trubkou v podpaží, tak se proti mně objevila ruka faráře, který zařval, že mám jít ven.“   

Otto Macák od dětství miloval hudbu i sport. Chtěl si našetřit peníze na vlastní jazzovou trumpetu. Když na ní konečně více než devět set korun našetřil, v obchodě ji už neměli. Tak si za naspořené peníze koupil sportovní vybavení na běžky. Spolu s kamarády, kteří hráli na nějaký hudební nástroj, založili taneční kapelu Orion. Ottovi Macákovi bylo tehdy necelých čtrnáct let. Na nic nehrál, ale pro orchestr sháněl uplatnění a pořady moderoval.  Zkoušeli ve třídě jedné z jirkovských škol. 

Chtěl na průmyslovku do Mostu, musel do Chomutova

Ottu Macáka zajímala strojařina, a chtěl proto po základní škole nastoupit na průmyslovou školu strojní v Mostě. Protože byl ročník 1945 populačně slabý, nemusel skládat přijímací zkoušky. „Zástupkyně ředitele, paní učitelka Mikulášová, mi řekla, že strojní průmyslovka v Mostě neexistuje. Já jsem se jí proto zeptal, jak je možné, že vedoucí Pionýra ve vedlejší třídě studuje v Mostě na strojní průmyslovce. Nadávala mi. Řekla, že jestli chci, tak můžu jít jenom do Chomutova, a vyhnala mě,“ popisuje konec základní školy pamětník.  

V roce 1959 nastoupil Otto Macák na průmyslovku do Chomutova. Do sporu s vedením školy vstoupil ve třetím ročníku. „Měli jsme na parní turbíny profesora, odborníka přímo z praxe z elektrárny v Ervěnicích. Učil nás při parních turbínách pojmenování jednostupňové turbíny. Jiný učitel, také vedoucí Svazu mládeže, vyžadoval jiné pojmenování. Kvůli tomu dostal spolužák pětku,“ popisuje pamětník. Otto a spolužáci poukázali na neodbornost známkujícího učitele a chtěli po řediteli školy, aby známku anuloval pod podmínkou, že jinak celá třída opustí školu. Ředitel jim vyhověl, ale nesměli o sporu nikde mluvit.

„Říkalo se nám Gottwaldova mládež. Komunistickou politikou nás překrmili. Na průmyslovce už jsem se setkal s politickým nátlakem i nespravedlivostí, to mě naplnilo odporem,“ konstatuje Otto Macák. Po maturitě na střední průmyslové škole nastoupil na umístěnku do rozestavěné Elektrárny Tušimice. V roce 1963 byla stavba elektrárny takzvanou Stavbou mládeže. Prošel všemi pracovními úkony souvisejícími s údržbou kotelny elektrárny. 

Založil orchestr i recitační kroužek

Pamětník měl původně narukovat na základní vojenskou službu do Čierné pri Čope. Vzhledem k tomu, že byl Otto Macák nadaným fotbalovým brankářem, projevila o něj zájem Dukla Chomutov. Základní vojenskou službu proto strávil u radistů v rámci vzdušné obrany. Kromě fotbalu pamětník stále pokukoval i po hudbě, a protože měl na vojně kolem sebe muzikanty, založil orchestr Zenit 2.

„Když jsem oslovil tehdejšího politruka majora Budína s tím, že bych rád založil taneční orchestr, odpověděl mi nejdříve, že jsem se zbláznil,“ říká s úsměvem Otto Macák. S orchestrem následně objížděli zábavy nejen na Chomutovsku.

Průběh základní vojenské služby ale Otto Macák snazší neměl. „Udělali ze mě radistu, měl jsem druhou výkonnostní třídu, byl jsem odpovědný za radiotelefonický provoz. To štvalo velitele čety, který věděl, že jsem přišel kvůli fotbalu, i to, že jsem z Jirkova. A tak mě udělal velitelem 3. družstva radistů, což byli velcí průšviháři. A za jejich chování jsem byl odpovědný já,“ popisuje čas na vojně Otto Macák.

Aby toho nebylo málo, založil pamětník při vojenské základní službě ještě recitační kroužek s podporou vychovatelek mateřských škol v Chomutově. „O mnoho let později, už v civilu, mi tehdejší velitel roty řekl, že za celé desítky let, co sloužil u armády, zažil mnohé. Ale aby někdo přišel na vojnu hrát fotbal, přitom založil taneční orchestr a ještě přitáhl ženské do kasáren, to nikdy předtím ani potom nezažil,“ doplňuje Otto Macák. Po roce ho převeleli na vojenské letiště do Žatce.

V Žatci zažil šikanu. Otto Macák popisuje: „Přišel voják na cimru s harmonikou a zeptal se, kdo je tam hudebník. Já se nepřihlásil, protože jsem na nic neuměl, a to bylo moje štěstí. Ale ten, kdo se přihlásil, si měl vyzvednout kýbl, kartáč a hadr. Na chodbě se pak voják postavil s harmonikou. A podle rytmu, buď polka, nebo valčík, měli bažanti drhnout kartáčem zem... Nebo přišli, kdo se vyzná v malování. Když se přihlásili, směli si vyfasovat kýbl a vápno a šli vymalovat záchody. Dokonce kartáčkem na zuby čistili žlaby pisoárů.“ 

V roce 1965 se Otto Macák zúčastnil nácviku spartakiády a dotáhl to až na pražský Strahov. „Cvičil jsem gymnastickou vojenskou sestavu. Skladba byla postavená na družstvech po devíti cvičících. Jeden musel udělat salto zpět nazad, vyrovnaně. Skákalo se tak, že tam byla bradla a deska. Čtyři cvičící vyhodili stojícího do vzduchu, tak do čtyř metrů, kde cvičenec udělal to salto, což jsem byl já,“ popisuje cvičení pamětník.

Vojnu měl Otto Macák o dva měsíce delší. Důvodem byl slabý populační ročník 1947. „Aby se zajistila obranyschopnost státu, museli nás podržet o dva měsíce déle, aby následující ročník měl o dva měsíce delší základní výcvik,“ vysvětlil pamětník, proč musel nasluhovat dva měsíce. Kasárny v Chomutově ale vojáky poslaly na dva měsíce na tamní pilu, kde Otto Macák poznal svoji budoucí ženu Irenu Červenkovou. Pracovala na pile jako účetní.  

Tanky při okupaci v roce 1968 posílal jiným směrem

Otto Macák nikdy nijak zvlášť politiku nesledoval. Zajímaly ho spíš sport a kultura. Čtrnáctého února 1967 si vzal za ženu Irenu Červenkovou, dostali podnikový byt v Kadani od tušimické elektrárny. Druhého srpna se jim narodil syn Otto. Život se pamětníkovi změnil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Vnímal demokratizační proces, který přinášel rok 1968. Tak jako většina Čechů, i on si myslel, že je možné vybudovat sociálně silnou společnost na základech tržního hospodářství.

Tanky mu 21. srpna projížděly přímo pod okny. „Jakmile se kolona zastavila, šli jsme k ruským náklaďákům, k řidičům. Velitelem vozu byl většinou poddůstojník nebo spíš důstojník. Ruština nám byla ze školy blízká, a tak jsme s nimi hovořili,“ popsal „bratrskou pomoc“ vojsk Varšavské smlouvy pamětník.

Otto Macák také s několika lidmi obraceli cedule u silnic, které určovaly směr na Prahu, Chomutov nebo Karlovy Vary. „Byli jsme vystrašení, zprvu jsme si mysleli, že začala válka, jen nám nebylo jasné, kdo proti komu válčí. Tolik zbraní, tanků a obrněných vozidel jsem nikdy předtím neviděl,“ popisuje pamětník.

Byl předsedou odborů, ale ne komunista

Na jaře roku 1969 se Otto Macák ve svých čtyřiadvaceti letech stal předsedou podnikového výboru Revolučního odborového hnutí. „Měl jsem k dispozici kancelář s telefonem a hlavně nárok na přidělení podnikového automobilu s řidičem,“ vysvětluje výhody své funkce pamětník. Komunisté za ním přišli, aby vstoupil do strany, že předsedou ROH by měl být komunista. Byla to už třetí nabídka na členství ve straně, se kterou se setkal. Tak jako na dvě předchozí, i teď odpověděl, že se necítí na vstup do KSČ dost zralý.

Otto Macák často zajížděl do Prahy do redakce časopisu Reportér. Vřelé vztahy měl s redaktorem Jiřím Hochmanem. Ten předával pamětníkovi všechny důležité informace týkající se demokratizačního procesu, které se na sever Čech dostávaly jen velmi těžko. Pamětník s Jiřím Hochmanem také na Chomutovsku organizovali takzvané Pódiové diskuse. Otto Macák začal vydávat podnikový a oborový časopis Bleskovka, prostřednictvím kterého se myšlenky Pražského jara šířily i do dalších elektráren.

Pamětník vzpomíná, jak odmítl posloužit okupantům v roce 1969: „Já jsem byl přivolán k vrátnici z kanceláře, už coby předseda podnikového výboru ROH, že je tam vojenský náklaďák, cisterna, že je tam důstojník a něco po nich chce. Tak jsem tam přišel a oni chtěli pitnou vodu. Tak jsem jim řekl, že pitnou vodu nemáme, že máme jen průmyslovou vodu, která je jen pro potřebu elektrárny. Zeptal se, co pijeme. Tak jsem mu odpověděl, že si nosíme vodu z domova. ‚Chujovana fabrika!‘ zněla odpověď. Otočili se a odjeli.“    

Bál se, že ho komunisté existenčně zničí

Když tehdejší generální tajemník Komunistické strany Československa Gustáv Husák ve svém projevu řekl, že kontrarevoluci komunisté zametou jako špínu, přijel za Ottou Macákem redaktor Jiří Hochman, aby ho varoval. „Přijel a řekl, že jestli mám příbuzné v západním Německu, mám jim zavolat, ať mě pozvou, že mám emigrovat. Já jsem měl ale podmínku, že buď půjdeme všichni, anebo nikdo. Bylo totiž zvykem, že celé rodiny na Západ nepouštěli,“ uvádí pamětník. Měl strach, že se jemu i jeho rodině budou komunisté mstít za politickou činnost z jara 1968. Bál se, že jim odeberou syna, který pak skončí ve výchovném ústavu.

Pamětníkova teta Edita kontaktovala svého bratra v západním Německu. Ten pozvání okamžitě odeslal. Na oddělení pasů a víz v Chomutově pracovaly podle Otty Macáka ženy, které tam přišly v rámci takzvaného obrodného procesu během Pražského jara, a bylo jasné, že je brzy vystřídá někdo jiný. Pamětníka a jeho aktivity znaly, udělily proto výjezdní povolení pro celou rodinu. Jiří Hochman pak rodině pomohl, když přes styky časopisu Reportér se západoněmeckou ambasádou zajistil potřebná víza.

Medaile vysypal v Chebu na nádraží na zem

Čtrnáctého července 1969 rodina usedla do vlaku a vydala se na cestu do západního Německa přes Cheb. „Moje zlaté medaile z olympiády mladých, co jsem měl za fotbal a gymnastiku, jsme chtěli nechat v Jirkově. Všechno ale zůstalo v tašce s plenami. Tak jsem se toho chtěl zbavit, aby to při hraniční kontrole nebylo podezřelé. Věděl jsem, že před vlakovým nádražím v Chebu je autobusové nádraží. Tam jsem chtěl vyhodit medaile do odpadkového koše. Jenže jak jsem to udělal, tak všechny vypadly a kutálely se po zemi. Koš měl totiž zrezivělé a děravé dno,“ líčí pamětník.

Otto Macák proto rychle medaile sebral a vložil je zpět do tašky. Při chytání medailí mu dokonce pomáhali i pohraničníci. Do cílové stanice v Neussu u Düsseldorfu se rodina ke strýci dostala v pořádku.

Pamětník se od té chvíle držel hesla: Rodina kvůli mně emigrovala, já musím teď rodinu uživit. Zajímavé je, že Macákovi nebyli bráni jako političtí uprchlíci, ale jako pozdní přistěhovalci. Na pracovním úřadu pak Otto Macák sehnal práci ve společnosti Ventilatorenfabrik, která se zabývá vzduchotechnikou a průmyslovými ventilátory.

Němčinu se učil v práci i na toaletách

I když pamětník pocházel z německé rodiny, německy na něj v Jirkově v dětství mluvila jen babička. Musel se proto v němčině rychle zdokonalit. Manželka Irena časem absolvovala dálkový kurz účetnictví. Díky tomu se mohla práci, kterou vystudovala v Čechách, věnovat i v Německu. Otto Macák pracoval ve stejném podniku čtyřicet let. Do penze odešel v roce 2010.  

Fotbalu se pamětník věnoval i ve svém novém domově. Chytal za tým TuS Ahlen. „Angažoval jsem se v prvním, druhém i třetím družstvu a chytal jsem i za starou gardu. S přibývajícími nároky na služební cesty jsem se ale nemohl věnovat sportu naplno. Svou sportovní kariéru jsem proto ukončil v padesáti letech,“ konstatuje.

Do Jirkova se vrátil, aby propojil Čechy a Němce

V roce 1990 Otto Macák navštívil rodný Jirkov. Ihned začal plánovat přátelská fotbalová utkání i kulturní setkání. „Přijel jsem do Chomutova zrovna ve chvíli, kdy tam jeřáb sundával z podstavce sochu Lenina. Někdo mu tam k nohám dal balík s nápisem: ‚Voloďo, sváča na cestu.‘ Potkal jsem tam po letech nejlepší přátele,“ vzpomíná pamětník.

V dalších letech vydal kroniku osady Pyšné, kontroloval překlad historie míst na Chomutovsku. Otto Macák pomáhal restaurátorům při obnově pomníků padlých během první světové války. „Snažím se pomoci při překonávání jazykových bariér v rámci přeshraniční spolupráce,“ říká pamětník. Jde například o hornické oslavy a setkání dechových kapel.

V roce 1992 koupili s manželkou Irenou chatu v osadě Pyšná, poblíž Vysoké Pece na Chomutovsku. V listopadu 2022 střídavě žili na chatě v Pyšné a v Německu.