Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Monika MacDonagh Pajerová (* 1966)

• narodila se 8. ledna 1966 v Janově u Děčína

• v Praze absolvovala jazykově zaměřenou základní školu a gymnázium

• v 16 letech ji vyslýchala StB kvůli tomu, že doučovala jazyky disidenty

• v roce 1985 nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy

• v letech 1988–1989 vedla Studentské tiskové a informační středisko (STIS)

• 17. listopadu 1989 moderovala demonstraci na pražském Albertově

• po vyhlášení studentské stávky se stala mluvčí stávkového výboru

• v letech 1990–1998 působila jako kulturní atašé na československém a českém velvyslanectví v Paříži a v Radě Evropy ve Štrasburku

• po návratu do Česka dělala mluvčí Ministerstva zahraničních věcí

• angažovala se v přípravách na vstup ČR do EU

• je autorkou, spoluautorkou nebo editorkou knih jako například Ven ze stránky (1994, téma: Jiří Kolář), Portrét české společnosti na prahu Evropy (2004), Evropané píší o Evropě (2008), Vezměte s sebou květinu (2014).

„Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.“ Starou známou poučku z Komunistického manifestu se musela v 80. letech 20. století učit při marxismu-leninismu i Monika Pajerová, studentka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Klíčová pasáž z díla Karla Marxe a Bedřicha Engelse se třiadvacetileté dívce potvrdila 17. listopadu 1989, kdy příslušníci totalitních bezpečnostních složek rozehnali s nesmlouvavou brutalitou pokojný průvod vysokoškolských studentů na pražské Národní třídě. Moudro z Komunistického manifestu se však tehdy neobrátilo proti buržoazii, nýbrž svrhlo komunistickou vládu.

„Po zásahu na Národní třídě jsme si říkali: ‚Oni se zřejmě úplně zbláznili.‘ Zahnali nás až do kouta,“ říká Monika MacDonagh-Pajerová, v roce 1989 jediná dívka mezi studentskými vůdci a mluvčí jejich studentského hnutí. „Bylo nám už jedno, jestli doděláme své vysoké školy. Šli jsme do okupační stávky v situaci, kdy jsme věděli, že když nevyhrajeme, zavřou nás.“

 

Aby to nedopadlo jako v Číně

Monika Pajerová prý tehdy pořád myslela na potlačení demonstrací na náměstí Nebeského klidu, při němž čínská komunistická moc nasadila v noci z 3. na 4. června proti bezbranným studentům a dalším lidem tanky, obrněné transportéry a pěší vojsko s ostrým střelivem. Odhady o počtu usmrcených začínají na 200 až 300 obětech a končí na číslu 10 000. Pravdu už nikdo nezjistí, čínští komunisté přikázali po potlačení demonstrací spálit všechna mrtvá těla a nemocnicím nařídili zničit záznamy o nich.

Monika viděla 14. července 1989 v Paříži pochodovat v čele průvodu na Champs-Elysées v Paříži pár čínských studentů, kteří se při masakru zachránili na francouzském velvyslanectví v Pekingu. Šli mlčky, na polonahých tělech měli napsáno jediné slovo: LIBERTÉ – tedy SVOBODA.

Ještě při velkých demonstracích na Václavském náměstí, jež tam probíhaly od pondělí 20. listopadu 1989, se Monika strachovala, že se jako v Číně odněkud vynoří tanky nebo obrněné transportéry a rozjedou se proti několika set tisícovému davu. A že ona i její kolegové z vysokých škol zmizí beze stopy jako lidé v Číně. Její nervozitu zvyšovalo, když do Koordinačního centra studentského stávkového výboru lidé přinášeli nebo telefonovali špatné zprávy. „Třeba že tanky už jedou od Plzně na Prahu,“ vzpomíná Monika. „Nebo že Praha je v obklíčení třiceti pěti tisíc vojáků a milicionářů.“

 

Proti takové síle už komunisté nezasáhnou

Monika Pajerová v roli studentské vůdkyně dobře věděla, jak nakládají s odpůrci totality příslušníci Státní bezpečnosti. Na výslech ji poprvé odvezli přímo z gymnázia v pouhých šestnácti letech. „Strach jsem přestala mít až dvacátého pátého listopadu při demonstraci na Letenské pláni, kde byl snad až milion lidí,“ prozrazuje Monika. „Nad jejich hlavami jsem viděla československé vlajky a transparenty, že přijeli z Liberce, z Olomouce, z Brna, z Ostravy a z dalších měst. Říkala jsem si, že proti takové síle davu z celé republiky si už komunisté snad nedovolí zasáhnout.“

Monika se domnívá, že k úspěchu sametové revoluce přispěl výrazně sovětský vůdce Michail Gorbačov. Sovětským vojskům umístěným v Československu podle všeho nerozkázal, aby proti demonstrantům zasahovala.

Konečné vítězství sametové revoluce přineslo 29. prosince 1989 zvolení disidenta a bývalého politického vězně Václava Havla československým prezidentem. „Teprve tehdy jsme konečně ukončili okupační stávku vysokých škol,“ podotýká Monika. „Byli jsme už strašně utahaní.“

V době sametové revoluce měla Monika o jednu starost víc než její mužští kolegové ze stávkového výboru. Jako svobodné matce se jí stýskalo po dcerce Emmě. O ani ne dvouleté dítě pečovala na předem vytipovaném, bezpečném místě u Mladé Boleslavi teta Marcela - paní na hlídání. Umožnila svobodné mamince Monice studovat a dostudovat vysokou školu.

 

Policie zatkla disidenty, jejich děti nechala samotné

Monika MacDonagh-Pajerová se narodila 8. ledna 1966 ve vesničce Janov na Děčínsku přímo v chalupě, kterou její rodiče koupili za pět tisíc korun od člověka v pražské vinárně Blatnička. Oba tehdy ještě studovali střední školu a nemohli v Praze sehnat bydlení.

Teprve po několika letech se přestěhovali do Prahy. Měli ještě druhou, mladší dceru Kateřinu. Pajerovi se stýkali s disidenty a chartisty, hodně času trávili ve mlýně ze vsi Prosíčka poblíž Ledče nad Sázavou, kde Monika poznala evangelického faráře a muzikanta Sváťu Karáska, jeho ženu Stáňu a další lidi, kteří se stavěli proti komunistickému režimu.

V Prosíčce Monika také poznala, co dokáže se svými odpůrci dělat totalitní moc. „Jednoho dne mlýn obklíčili policajti z Havlíčkova Brodu a všechny dospělé odvezli na výslechy,“ vzpomíná Monika. „Nás děti tam nechali jen tak, samotné. Byla jsem nejstarší a o všechny jsem se snažila starat. Chodila jsem ještě do základní školy a ostatní mě moc neposlouchali. Ve mlýně jsme zůstali sami celý den, než další kamarádi přijeli z Prahy.“

 

Sváťa Karásek se bál, že zmlátí estébáky

Pamětnice si vybavuje, jak jednoho dne přišel Sváťa Karásek z výslechu na Státní bezpečnosti a děti se těšily, že vezme kytaru a začne hrát u ohně své písničky. „Sváťa ale nechtěl a řekl nám dětem, že mu praskla struna,“ uvádí Monika. „Pak dodal, že struna vlastně praskla v něm a že odejde z republiky.“

Byl přelom 70. a 80. let dvacátého století a běžela krutá akce Státní bezpečnosti Asanace s cílem přinutit disidenty a jejich rodiny k vystěhování z Československa. „Sváťa nám řekl, že raději půjde. Estébáci ho prý u výslechů provokují tak, že by se už příště neudržel, zmlátil je a šel do vězení na pět na šest let.“

Karáskovi skutečně odjeli do exilu v roce 1980 a po krátkém pobytu v Rakousku žili sedmnáct let ve Švýcarsku, kde Sváťa vedl evangelickou farnost v Curychu. „Během akce Asanace nám mizeli jedni kamarádi a známí za druhými, což mě velmi deprimovalo. Bylo mi čtrnáct patnáct let a cítila jsem se strašně sama,“ tvrdí Monika.

 

Odpůrce totality učila anglicky a německy

Když ukončila německou jazykovou základní školu, nastoupila na gymnázium se symbolickým názvem Na Vítězné pláni, kde pokračovala ve studiu ruštiny, latiny a angličtiny. Vzhledem ke kontaktům Pajerových na disidenty začala učit zadarmo anglicky a německy lidi, kteří vážně uvažovali o emigraci do západní Evropy. Nejdříve pomáhala Janě Převratské a po jejím nuceném odchodu do exilu některé kurzy převzala. Magnetofonové kazety a další učební materiály dostávala z kanadského velvyslanectví. Tajná výuka se ale provalila kvůli panu Křivánkovi, agentovi StB, který pronikl do okruhu disidentů. Později zemřel za zvláštních okolností – údajně ho srazila tramvaj.

„Estébáci si pro mě přijeli na gymnázium ve dvou černých autech. Viděla jsem je přijíždět, nějak jsem tušila, že jedou pro mě. Do Bartolomějské mě odvezli rovnou z hodiny,“ upozorňuje Monika. „Zajímavá byla jedna okolnost. Jela se mnou zástupkyně ředitele Martínková, velká komunistka, ale taková romantická, která mě měla upřímně ráda. Její manžel byl v Ústředním výboru KSČ. Trvala na tom, že mě samotnou nemůže poslat a estébákům pořád dokola opakovala, že se musí jednat o nedorozumění, že jsem přece výborná žačka a že mě jako nezletilou nemůžou brát k výslechu. V Bartolomějské na mě trpělivě čekala řadu hodin a nejspíš asi telefonovala i svému manželovi, aby něco udělal.“

 

Po výslechu na StB šla z nemoci do nemoci

Stresující výslech zanechal na mladé studentce hluboké psychické stopy, i když ji z gymnázia nevyhodili. „Bála jsem se ředitele Mikyšky, což byl aktivní agent StB, psal jim pravidelně zprávy o dění na gymnáziu. Bála jsem se, že mě zase seberou, že mě nakonec ze školy vyhodí,“ říká Monika. „Pořád jsem si kousala nehty, byla jsem věčně nemocná a moje bolesti hlavy začaly taky tehdy.“

Zkušení disidenti jí alespoň poradili, co dělat na dalších výsleších. „Nepřijímat od estébáků kafe, nežádat je o vodu, neříkat, že potřebuju na záchod,“ dodává Monika MacDonagh-Pajerová. „Taky mi řekli, ať při výslechu co nejvíc brečím a pořád opakuju, že neumím udržet tajemství. Že řeknu všechno, i to, co nevím. Že jsem nespolehlivá.“

Státní bezpečnost zavedla na Moniku takzvaný signální svazek, což znamenalo, že ji vedla jako nepřátelskou osobu s úmyslem provádět u ní takzvaná profylaktická, tedy obranná opatření. „Badatel Radek Schovánek mi po letech řekl, že jsem byla asi nejmladší, na koho estébáci signální svazek měli,“ vypráví Monika.

 

Na vysoké škole jela studovat do Švédska

Navzdory problémům se Státní bezpečností se Monika Pajerová dostala na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Pomohly jí výborné známky z gymnázia a dlouhá příprava na přijímací zkoušky na vysokou školu, se kterou jí pomáhal profesor Miroslav Jindra. Upozornil ji, že se musí umístit mezi prvními šesti uchazeči o studium – naštěstí testy zvládla jako jedna z nejlepších.

Studovala anglistiku a bohemistiku. „Po roce jsem vyměnila zpolitizovanou bohemistiku, kde všechny terorizoval fanatický komunista profesor Vítězslav Rzounek, za skandinavistiku.“ Musela se kvůli tomu přes léto naučit základy švédštiny z učebnice pro samouky – bez angličtiny a němčiny by to nešlo. Její pedagog, rodilý Švéd Wiking Simonsson, ji dovedl k vítězství v soutěži Švédského institutu. Díky stipendiu mohla prožít jeden semestr na univerzitě ve švédském Linköpingu.

Její odjezd doprovázelo vyhrožování na fakultě, nátlak, aby nejela – a pak najednou, aby tedy jela. Dnes si myslí, že se jí nakonec rozhodli zbavit nadobro a doufali, že ve Švédsku zůstane. Ve Skandinávii trpěla těžkými depresemi, protože se ve dvaceti letech prostě nedokázala rozhodnout, jestli požádat o politický azyl, anebo se vrátit – zřejmě bez možnosti znovu vyjet. Léky jí posílala a po telefonu ji utěšovala Stáňa Karásková. Ve Švýcarsku již působila jako psycholožka a Monice, která neměla na hovory peníze, do Švédska telefonovala každý týden.

 

Nelegálně odcestovala do Paříže za svým přítelem

Pobyt ve Švédsku na nějaký čas přerušila, poněvadž se vypravila do Paříže za Jiřím Smetanou. Tehdy s ním - vlastně na dálku - chodila. Od československých úřadů však neměla k cestě do Francie povolení, a tak tam odjela nelegálně.

Aby zahladila stopy, spálila ve vlaku po návratu do Švédska svůj československý pas s francouzskými razítky. Na československém velvyslanectví ve Stockholmu, kam si šla vyřídit nový cestovní doklad, tvrdila nepřesvědčivě, že pas ztratila. Ocitla se tak v dalších nepříjemnostech.

Ze Švédska, tedy vlastně z Francie, se navíc vrátila v jiném stavu. Otec dítěte byl ženatý, rozvádět se nechtěl, a tak se stala svobodnou matkou v komunistickém Československu. Dcera se jí narodila 11. února 1988 a v současné době ji lidé znají jako herečku, muzikantku a novinářku Emmu Smetanu.

 

Navzdory těhotenství univerzitu neopustila

„Jiří Smetana byl o dvacet let starší než já a do Československa moc nejezdil,“ vzpomíná Monika. „Jako vystěhovaný manžel francouzské Marianne se pořád obával, že se mu tady něco stane.“

Ačkoliv někteří profesoři z filozofické fakulty Monice zazlívali, že se opovážila na studijním pobytu v kapitalistické cizině otěhotnět, na vysoké škole se zatím s pomocí Miroslava Jindry a Martina Hilského udržela.

Spolu s Martinem Mejstříkem a Pavlem Žáčkem založili Studentské tiskové a informační středisko (STIS), kde se dali dohromady studenti a studentky vydávající hlavně na pražských vysokých školách své časopisy. „Na filozofické fakultě jsme měli Situaci, studenti z FAMU a DAMU vydávali Kavárnu, mladí medici Emko, na žurnalistice vycházelo Proto a v Brně Revue 88 a Revue 89,“ vypočítává Monika MacDonagh-Pajerová.

 

Děkan jim strhával články z nástěnky

Studenti se snažili ve svých časopisech dělat novinařinu, nezávislou na komunistických strukturách. „Byl to tanec na tenkém ledě. Například Emku se povedlo ještě před listopadem 1989 uveřejnit rozhovor s Václavem Havlem a přetiskovalo samizdatové texty z Revolver Revue a Lidových novin,“ uvádí Monika. „Tomáš Drábek z Emka byl strašně odvážný a hodně riskoval. My jsme do Kavárny připravovali rozhovory s Jiřím Kolářem, s Pavlem Tigridem nebo s Antonínem Liehmem, kteří žili v exilu v Paříži a mohla jsem je díky výjezdu za otcem Emmy vyzpovídat.“

Totalitní moci studentská revolta v časopisech vadila. „Náš strašidelný proděkan Miroslav Hroch, velmi aktivní agent StB, mi vyhrožoval. Šílený děkan Vaněk nám na fakultě osobně strhával články z nástěnky a nakonec všechno zamkl do skříně Kruhu přátel českého jazyka ve sklepě,“ dodává Monika. Vzpomíná však také na inspirativní profesory Miroslava Jindru, Martina Hilského nebo Radka Nenadála na anglistice.

„Ale někteří profesoři byli opravdu hrozní jako třeba postrach fakulty Robert Vorel na skandinavistice. Teprve po roce 1989 jsme se dozvěděli, že profesoři Hroch a Urban udávali Státní bezpečnosti nejen nás studenty, ale i své kolegy, se kterými se naoko přátelili,“ tvrdí Monika. „Při četbě rozsáhlé knihy ‚Filozofové dělají revoluci‘, kde autor profesor Josef Petráň detailně popisuje tato přátelství i jejich konec, mě úplně mrazilo!“

 

Stb udělala razii v redakci studentského časopisu v Brně

Nevole představitelů totalitního režimu proti studentským časopisům vyvrcholila na jaře 1989. „V Brně vybílili estébáci celou redakci Revue 89, udělali domovní prohlídky a kluci skončili v policejní cele – Jiří Voráč z filozofické fakulty a Martin Pavelka z lékařské fakulty dostali důrazné varování,“ podotýká Monika. 

Podle ní medika Pavelku represe znechutily tak, že odešel ještě v létě 1989 do emigrace a dnes působí jako lékař ve Francii. Po otřesných zkušenostech se mu zdálo, že v komunistickém Československu není na rozdíl od Maďarska nebo Polska šance na demokratické změny.

„Osobně pro mě bylo hrozné, že v létě 1989 emigrovala moje kamarádka Andrea Sedláčková z FAMU, kterou někdo udal za roznášení Několika vět, a také Josef Brož, šéfredaktor našeho časopisu Situace,“ poznamenává Monika.

Už v roce 1988 začala chodit na první větší protikomunistické demonstrace. Proběhly 21. srpna, tedy v den, kdy uplynulo dvacet let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, 28. října a 10. prosince. Posledně jmenovaná se odehrála na Škroupově náměstí, pořádalo ji pět nezávislých iniciativ v čele s Chartou 77. Úřady ji výjimečně povolily během návštěvy francouzského prezidenta Mitterranda, aby vylepšily pošramocenou reputaci komunistického režimu v zahraničí.

 

Zatčeným při palachiádě hrozil vyhazov ze školy

Od neděle 15. do čtvrtka 19. ledna 1989 následovaly další demonstrace při takzvaném Palachově týdnu, kdy si lidé připomínali dvacet let od upálení Jana Palacha, studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který mučivou sebevraždou protestoval proti okupaci Československa Sovětským svazem.

Při Palachově týdnu příslušníci Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí rozháněli brutálně pokojné manifestace na Václavském náměstí – použili vodní děla, obušky a slzný plyn. Pouze ve středu 18. ledna nezasáhli, další den však přikročili k razantnímu potlačení několikatisícové demonstrace.

Palachova týdne se účastnili vedle Moniky Pajerové také někteří další studenti filozofické fakulty. „Několik jich policajti pochytali a hrozilo jim vyloučení ze školy,“ upozorňuje Monika. „Mě nezatkli, měly jsme s kamarádkou Janou Svatošovou už vyhlídnutou kavárnu, kde nás nechali před policajty schovat a usušit oblečení promáčené vodními děly.“

 

Studentské časopisy se spojily s dětmi disidentů

Po Palachově týdnu se jí zdálo, že zastánci totality utahují kolem svých odpůrců smyčku. „Po nás lidech ze studentských časopisů už skutečně ‚dupali‘. Bylo nás málo, na každé fakultě tak kolem deseti,“ tvrdí Monika. „Cítili jsme se docela osamělí, i na demonstracích jsme viděli kolem sebe skoro pořád stejné lidi.“

Studenti ze STIS, fungující stále pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže, se propojili se skupinou studentů, kteří plánovali vznik zcela nezávislé studentské organizace pod jménem Stuha. Šlo například o Marka Bendu, Martina Klímu, Jiřího Dienstbiera mladšího nebo Jana Duse, často potomky signatářů Charty 77.

Monika Pajerová mluví o inspiraci mírovým hnutím v Německé demokratické republice, jehož reprezentantům se podařilo přivést do kostelů a z nich do ulic lidi usilující o změnu totalitního režimu. Monika Pajerová měla přátele na univerzitě v Lipsku, a tam se také s Martinem Mejstříkem vydali na poradu v říjnu 1989.

STIS a Stuha nakonec po dlouhém vyjednávání získaly povolení pro manifestaci na uctění památky studenta medicíny Jana Opletala, oběti protiněmeckých demonstrací z 28. října 1939, a devíti studentských vůdců popravených 17. listopadu 1939 nacisty za odpor proti okupaci Československa.

 

Děti, nemůžete jít na Václavské náměstí!

Komunistické úřady však nepovolily průvod z Albertova na Václavské náměstí, souhlasily pouze s trasou na Vyšehrad, kde se nachází hrob Karla Hynka Máchy. Monika vzpomíná, jak úředníci pořadatelům manifestace říkali: „Děti, pochopte, nemůžete ji mít na Václavském náměstí ani na Staroměstském náměstí. Tak to udělejte na Albertově, tam přece bylo s Opletalem poslední rozloučení.“

Úředníci pak dodali, že by si tam studenti zapálili nějaké svíčky, něco si tam zazpívali. Pořadatelé manifestace se ale ohradili, že musí mít nějakou trasu. Marek Benda z hlavy řekl, že by mohli jít na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy, že byl básníkem mladých lidí a zemřel mladý stejně jako Opletal. „No vidíte, pane Benda, jak jste šikovný,“ odpověděl jeden z úředníků. „Začnete na Albertově a pak dojdete na Vyšehrad. Tam už budete unavení, položíte tam ty květiny a půjdete domů.“

 

Albertov měl být generálkou na Palachův týden 1990

STIS a Stuha společně vydaly a rozdávaly letáky, které zvaly na manifestaci. „Nic velkého jsme si od ní neslibovali, brali jsme ji spíše jako takovou generálku na další Palachův týden v lednu 1990,“ upozorňuje Monika. „Říkali jsme si, že by bylo dobré, kdyby přišly tři až pět tisíc lidí. Zahajovala jsem shromáždění projevem o dialogu, o tom, že je přece víc věcí, které nás spojují, než rozdělují, a že s námi režim prostě musí mluvit! K řečnickému pultu složenému z nějakých krabic jsem se ale musela prodírat skrz velké davy lidí.“

Podle dobových odhadů dorazilo na Albertov až 50 tisíc lidí. „Možná to způsobil fakt, že shromáždění bylo povolené, jak nám v Lipsku poradili, a lidi se tudíž tolik nebáli přijít,“ myslí si Monika.

 

Prosili demonstranty, ať jdou nejdříve na Vyšehrad

Po ní hovořil na manifestaci profesor Miroslav Katětov, světově uznávaný matematik, profesor Karlovy univerzity. Mluvil o svobodě, volnosti a odvaze. „Pak ovšem úžasně vystoupil Martin Klíma ze Stuhy. Měl vysloveně konfrontační projev, řekl tam všem narovinu, že poroba je horší než smrt,“ vzpomíná Monika.

Z Albertova se průvod odebral na Vyšehrad. „Lidi chtěli pochopitelně zahnout rovnou na Václavské náměstí, a tak na křižovatce jsme my pořadatelé manifestace doslova viseli na lešení a prosili je, ať jdou nejdříve na Vyšehrad, jak jsme se domluvili s úřady,“ podotýká Monika.

„Někdo křičel: ‚Doleva jsme šli už dlouho‘. Další navrhoval, ať jdeme rovnou na Hrad jako studenti v únoru 1948 za prezidentem Benešem.“ Monika MacDonagh-Pajerová dodává, že na Vyšehradě už vládla obrovská euforie. Studenti a ostatní demonstranti se proto rozhodli dojít až na Václavské náměstí a odchýlit se tak od povolené trasy pochodu.

 

Narazili na policisty, ale nevěděli, že jsou v pasti

„Cestou jsme křičeli: ‚Češi, pojďte s námi!‘ Jedna skupina lidí šla z Vyšehradu na Václavské náměstí jinudy, souběžnými ulicemi. Policajti je ale zastavili ještě dřív než nás na Národní třídě a tvrdě proti nim zasáhli,“ uvádí Monika.

Hlavní průvod směřoval po nábřeží Vltavy a u Národního divadla zahnuli na Národní třídu. Pořadatelé manifestace šli vepředu a najednou na Národní uviděli perfektně zformované příslušníky Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti s plexisklovými štíty, přilbami a obušky. „Za nimi stály obrněné transportéry a vodní děla,“ líčí Monika. „Vůbec jsme nevěděli, co se děje za námi, kde policajti průvod přehradili a dostali nás do pasti. Kluci pak ale běželi dozadu a zjistili s hrůzou, co se stalo.“

 

Zapadni!

Euforie se okamžitě vytratila. „Všechno dostalo úplně jinou dynamiku, strašidelnou, děsivou,“ prohlašuje Monika. „Obklíčení bylo nekonečné a nemohli jsme se z něj jakkoliv dostat. Policajti nás vepředu pořád přes ampliony vyzývali: ‚Rozejděte se!‘ Ale nebylo kam!“

„Zkoušela jsem najít velitele zásahu, abych mu řekla, že jsme pořadatelé, že naše akce byla povolena a byli bychom neradi, aby se někomu něco stalo. Řekli mi, abych zapadla. Divné bylo, že jinak měli policajti tváře úplně kamenné a nepromluvili na nás ani slovo.“

Monika Pajerová sice chodila na demonstrace na Václavské a Staroměstské náměstí, ale na Národní třídě se ocitla v úplně jiné situaci. „Na Václaváku bylo mnohem víc místa než na Národní třídě a mohli jsme se tam rozprchnout do okolních ulic. Na Národní jsem ale seděla bezmocně na zemi a nemohla se ani zvednout. Nohy mně úplně vypověděly službu. Kluci mi někam zmizeli a připadala jsem si totálně opuštěná, ztracená.“

 

Mysleli si, že na Národní leží mrtví

Když policisté pohotovostního pluku a takzvané červené barety ze speciální jednotky ministerstva vnitra začali řezat hlava nehlava do studentů a dalších účastníků demonstrace, smýkala se Monika ve vyděšeném davu. Větší zranění naštěstí neutrpěla a přečkala první vlnu útoku bezpečnostních složek.

Pak ji potkalo štěstí. V Mikulandské ulici otevřel jeden pán vrata a pustil za ně skupinu studentů, v níž se ocitla rovněž ona. V panice úplně rozcupovala papír se svým projevem přečteným na Albertově. Když skončil masakr, po němž, jak se později ukázalo, zůstalo skoro 600 zraněných, řekl Monice na Perštýně její kolega Pavel Dobrovský: „Musíme rychle zmizet, tady asi zemřeli nějací lidé.“

 

Po zážitcích z Národní nemohla pít, jak jí cvakaly zuby

V podloubí viděli ležet postavy přikryté bundami a jednu zahalenou do vlajky. „Všude se válely rozházené šaty, boty, rozšlapané svíčky,“ dodává Monika.

S Pavlem Dobrovským pospíchala do nedalekého Obecního domu, kde si už předem dali pořadatelé manifestace sraz po jejím ukončení. „Věděli jsme, že se stalo něco šíleného, ale i zásadního. Dala jsem si čaj a nemohla jsem se napít, jak mi cvakaly zuby,“ svěřuje se pamětnice. „Kamarádi byli taky v šoku, říkali, že blázniví fanatici z vedení KSČ neposlouchají ani Gorbačova a bojí se o život kvůli tomu, že sem v roce 1968 zavolali Rusáky. A že na nás příště nechají klidně i střílet.“

Monika stihla zatelefonovat paní na hlídání, věrné tetě Marcele, aby odvezla Emičku z Prahy tak, jak o tom mnohokrát mluvily. Obě se už balily, poněvadž Marcela věděla, že se na Národní třídě něco strašného přihodilo – její manžel poslouchal rádio Svobodná Evropa.

 

Měla výčitky, že pozvala studenty na masakr

„Hrozila jsem se toho, že nás estébáci seberou a navždy zmizíme jako studenti v Číně,“ upozorňuje Monika. „Měla jsem taky špatný pocit, že jsme přesvědčili tisíce studentů, že tentokrát se jim nemůže nic stát. Mnoho z nich přišlo na svoji první demonstraci a hned dostali tak strašně nařezáno.“

Pak z rozrušené atmosféry v Obecním domě vytryskl nápad: jediné, co mohou udělat, je okupační stávka vysokých škol. „Pavel Lágner z DAMU řekl: ‚Po tomhle už do školy nepůjdu.‘ Stávka mi připadala jako něco z úplně jiného světa, ale věděla jsem, že s těmi lidmi, co na nás poslali obrněné transportéry, vojáky a policajty ze zvláštních útvarů, se už nedá vůbec mluvit,“ upozorňuje Monika.

 

Byl tu s námi Saša Vondra

Studentští vůdcové se v sobotu a v neděli rozjeli na Hvězdu a Větrník, velké vysokoškolské koleje v Praze, aby svým kolegům dali vědět o chystané okupační stávce. Také se domluvili, že každý z nich zatelefonuje deseti svým známým, aby předali zprávy o stávce dalším deseti lidem. Každý z nich pak obvolával dalších deset lidí a každý z nich zase deset a zase deset a zase deset...

Informace o okupační stávce se šířily jako lavina. Studentští vůdci během víkendu sepsali první Prohlášení vysokoškolských studentů, kde už bylo deset známých požadavků stávkového výboru jako například vyšetření zásahu na Národní třídě, propuštění politických vězňů, umožnění svobody shromažďování, svobody slova nebo pravdivé informování o situaci v tisku, v rozhlasu a v televizi. „Byl s námi tu noc už Saša Vondra, sice jen o několik let starší než my, ale uklidňovalo mě, že jsme přes něj napojeni na Chartu 77 a zkušené disidenty,“ prozrazuje Monika.

 

Zázemí stávkového výboru: sprchy, kuchyňka, matrace

Na svoje fakulty dorazili členové stávkového výboru v pondělí 20. listopadu brzy ráno. Dovnitř pouštěli kolegy jen na vysokoškolský index. „Největší aula naší fakulty byla poprvé úplně narvaná, kluci a holky viseli i na oknech,“ tvrdí Monika. „Mohly tam přijít tři čtvrtiny z pěti set šedesáti studentů filozofie. Přečetla jsem naše prohlášení a nechala jsem schválit hlasováním všech našich deset požadavků.“

V pondělí 20. listopadu v jedenáct hodin dopoledne měli studentští vůdci z pražských vysokých škol sraz v divadle Disk v Karlově ulici, které patřilo Divadelní akademii múzických umění. „Scházeli jsme se pak třikrát denně,“ připomíná Monika.

Z přestavovaného Disku se štáb stávkujících studentů přestěhoval do Řetězové ulice. „Byly tam zkušebny a u nich nějaké sprchy, kuchyňka, matrace na spaní,“ říká Monika. „Taky telefony, braly je Lucie Zedníčková a ještě jedna kolegyně, do Řetězovky nám pořád někdo volal. My jsme začali posílat lidi na vysoké školy do jiných měst, do Brna, do Liberce, do Ostravy, aby tam řekli, co skutečně se na Národní stalo a jaké máme požadavky.“

 

Mysleli jsme, že na František vozí mrtvé

Studenti medicíny a mladí lékaři mezitím zjišťovali, kolik lidí zmlácených surově na Národní třídě odvezly sanitky do nemocnic. „Všude se dostali, jen do nemocnice Na Františku ne. Mysleli jsme si, že tam je místo, kam se vozili mrtví a těžce ranění,“ prohlašuje Monika. Po masakru na Národní třídě se objevila v zahraničních médiích falešná zpráva, že tam přišel o život student Martin Šmíd.

„Dlouho jsme tomu věřili. Na Národní jsme totiž opravdu viděli ležet bezvládná těla,“ vysvětluje Monika MacDonagh-Pajerová, jež během sametové revoluce dělala mluvčí studentského hnutí. Pomohlo jí, že uměla pět cizích řečí – angličtinu, němčinu, francouzštinu, ruštinu a švédštinu.

V pondělí 20. listopadu odpoledne se také na Václavském náměstí konala první velká demonstrace, kam dorazilo okolo 100 tisíc lidí. V úterý 21. listopadu se po Praze šířila zpráva, že město obklíčily desítky tisíc milicionářů a chystají se k zásahu proti studentům a demonstrantům.

 

Nemáte se čeho bát, řekl jim ruský diplomat

„Bilak, Indra, Jakeš a další komunističtí jestřábi čekali, že jim Gorbačov pomůže ruskými tanky jako Brežněv v roce 1968,“ upozorňuje Monika. „Sepsali jsme proto provolání v angličtině a donesli je na zahraniční ambasády, aby zburcovaly svět, kdyby nás milicionáři vytahali ze škol za nohy a my se pak někde ztratili.“

Její kolega ze stávkového výboru Martin Klíma odnesl provolání na sovětské a americké velvyslanectví. Američané se prý chovali zdrženlivě a opatrně. Na velvyslanectví Sovětského svazu však Martin Klíma uslyšel od jednoho diplomata větu, jež v něm vzbudila velkou úlevu. „Podle mého názoru se nemáte čeho bát,“ řekl mu jeden z tajemníků sovětské ambasády. Martin Klíma tehdy věděl, že totalitní režim v Československu skončil, jelikož Rusové od něj dali ruce pryč.

„Ve čtvrtek jsme se konečně dostali se svými požadavky do vysílání Československé televize a poprvé jsem vylezla z Řetězovky,“ poznamenává Monika. „Kluci chodili často se mnou, abych se nebála. Ve stávkovém výboru jsem byla jediná holka. V televizi nám všichni chtěli tisknout ruce.“

 

Z Karla Gotta v Melantrichu radost neměla

Studentské hnutí spojilo rychle síly se vzniklým Občanským fórem. Monika chodila do Melantrichu, z jehož balkónu zněly od úterý 21. listopadu projevy ke stovkám tisíců demonstrantů na Václavském náměstí.

V redakci Svobodného slova, které sídlilo právě v Melantrichu, viděla i Karla Gotta, připravujícího se na své vystoupení na balkónu Melantrichu. Jako populární tvář z televize měl symbolizovat sjednocení národa v boji za pád totalitního režimu. Přitom se řadil mezi jeho prominentní umělce.

„Pro mě to byl kunderovsky tragikomický triumf kýče, vidět idiota zapomnění s hrdinou z exilu,“ upozorňuje Monika. Karel Gott totiž zazpíval na Václavském náměstí 4. prosince 1989 československou hymnu s Karlem Krylem, muzikantem, jehož písně zlidověly a protestsongy z roku 1968 se staly symbolem odporu proti okupaci Československa Sovětským svazem.

 

Učaroval jí šarmantní Jiří Dienstbier starší

„Karla Kryla jsem milovala, i když byl hodně uzavřený a těžko se s ním povídalo u kafe,“ podotýká Monika. „Vedle Karla Gotta a Jiřiny Bohdalové jsem si nikdy nesedla. Vážila jsem si jiných zpěváků a herců, Jiřího Bartošky, Ondřeje Vetchého, Daniely Kolářové, Vladimíra Mišíka a Vladimíra Merty.“

Po klíčových obrovských demonstracích na Letenské pláni začaly obě revoluční skupiny, Občanské fórum a Studentské hnutí, dělat společné tiskové konference.

„Občanské fórum zvolilo svým mluvčím Jiřího Dienstbiera staršího. Obdivovala jsem ho, byl inteligentní a šarmantní,“ svěřuje se Monika. „Před společnými tiskovkami jsem pomáhala s překládáním, což udělalo radost Ritě Klímové. Tiskové konference Občanského fóra musela ze začátku tlumočit pořád sama.“

Monika MacDonagh-Pajerová připomíná, že studenti byli radikálnější než Občanské fórum. Chtěli kromě jiného zakázat KSČ a zabránit tomu, aby Státní bezpečnost zametla stopy po svých zločinech. „Martin Mejstřík se při jednáních s Občanským fórem skoro pokaždé s někým pohádal,“ dodává Monika.

 

Studenti chtěli Dubčeka nebo Komárka

Okupační stávka vysokých škol skončila 29. prosince 1989 poté, co okolnosti přinutily komunistický parlament, aby zvolil Václava Havla prezidentem. Monika Pajerová mohla žít konečně jako normální mladá žena. „Kluci přečkali stávku v jedněch spoďárech, což u mě nešlo,“ vzpomíná. „Jsem vděčná tátovi, který mi do Řetězovky nosil čisté věci na sebe od své tehdejší partnerky a mojí přítelkyně Soni.“

Ještě před volbou prezidenta zažila Monika právě v divadle Disk chvíle, během nichž poznala sílu osobnosti Václava Havla. „Studenti v Disku debatovali o tom, koho navrhnou na prezidenta. Někdo k nám do Řetězové přiběhl, že padají jména jako Valtr Komárek nebo Alexander Dubček,“ dodává Monika.

Rychle jsem běžela do Občanského fóra, sehnala jsem Václava Havla a přivedla ho do Disku. Chtěla jsem, aby ho studenti poznali jako já, osobně. On si vzal židli, posunul ji až na samý okraj jeviště a řekl: ‚Vy mě asi neznáte a nevěříte mi, že. A vaši rodiče si pamatují Alexandra Dubčeka, že.‘ Pak pokračoval, že jeho život je ještě horší, než si oni myslí. Byla v tom ironie, ale během patnácti dvaceti minut si většinu studentů získal. Vypadal trochu popletený, byl skromný a zadrhával, ale prosadil si, co chtěl.“

Po vítězství sametové revoluce čekala Moniku ještě jedna zkouška, diplomová práce a státnice na filozofické fakultě. „Povedlo se mi je udělat. Ale hodně lidí ze studentského stávkového výboru se už na vysoké školy nevrátilo,“ upozorňuje Monika. „Byla to jejich daň revoluci.“

 

Staré kádry na ambasádách nováčkům škodily

V červenci 1990 nastoupila Monika Pajerová na ministerstvo zahraničí, které vedl Jiří Dienstbier starší. Díky znalosti francouzštiny získala práci na velvyslanectví v Paříži, kde působila čtyři roky jako kulturní atašé.

„Můj předchůdce byl šéfem rezidentury československé rozvědky v celé Francii. Byt, který jsem po něm zdědila, podle toho vypadal. Nechal mi ho úplně prázdný až na jedno. Stály v něm pytle s nikdy neodeslanými peticemi Francouzů proti uvěznění Václava Havla,“ domnívá se Monika MacDonagh-Pajerová. „Velvyslancem jmenoval ministr Jiří Dienstbier historika Jaroslava Šedivého.“

Nové vedení ministerstva ale nemohlo okamžitě vyměnit všechny diplomaty spojené se starým komunistickým režimem, s komunistickou rozvědkou nebo se Státní bezpečností. „Jiří Dienstbier nám často vysvětloval, že by se mu ambasády rozpadly,“ vzpomíná Monika. „Na klíčová velvyslanectví ale poslal spolehlivé lidi. Ovšem zaměstnanci ambasády v Paříži nám stejně dělali ze začátku naschvály. Třeba řidič jel s Jardou Šedivým na schůzku naschvál oklikou přes celou Paříž, aby nepřijeli včas. Mně řidič ztratil důležité dokumenty. Recepční zase dělal, že na ambasádě vůbec nepracuju, když za mnou přijeli kamarádi z Prahy.“

 

Hřbitůvky s padlými legionáři ji dojímaly

Monika Pajerová prožila v Paříži rozpad Československa a nesla ho těžce. Když měla ve francouzské televizi rozkol Čechů a Slováků vysvětlit, tekly jí slzy. Litovala taky Pavla Tigrida, jenž úplně zbytečně sbíral podpisy pro referendum o tom, jestli se má Československo rozdělit, nebo zůstat.

„Vždycky si vzpomenu, jak dojemné byly návštěvy francouzských hřbitovů, kde leželi legionáři, kteří v první světové válce padli za myšlenku samostatného Československa,“ uvádí Monika MacDonagh-Pajerová.

Pařížskou ambasádu opustila v roce 1994 a na čtyři roky se přesunula do Štrasburku, kde v Radě Evropy vedla kulturní výbor. „Radu Evropy úplně rozvrátili Rusové. Západní země žily v iluzi o široké ruské duši a nevěřily nám, když jsme je po našich špatných zkušenostech varovali,“ tvrdí Monika MacDonagh-Pajerová.

 

Ministr zahraničí Kavan svou mluvčí znechutil

Do Prahy se vrátila v roce 1998, kdy padla koaliční pravicová vláda pod vedením ODS a na půl roku ji do mimořádných voleb zastoupila dočasná vláda Josefa Tošovského. Ministra zahraničí v ní zhruba půl roku dělal Jaroslav Šedivý a Moniku Pajerovou jmenoval vedoucí tiskového odboru.

Volby vyhrála Zemanova ČSSD, uzavřela ostudnou opoziční smlouvu s ODS a ministrem zahraničí se stal Jan Kavan. Monika MacDonagh-Pajerová na něj vzpomíná ve zlém jako na podezřelého člověka, pro něhož znamenaly osobní zájmy více než zájmy republiky. V roce 1999 ministerstvo opustila – vzala si tříleté neplacené volno.

Při desátém výročí 17. listopadu 1989 vydali bývalí studentští vůdci výzvu Děkujeme, odejděte!, v níž ostře zaútočili na Miloše Zemana a Václava Klause, hlavní strůjce opoziční smlouvy. Pod jejich prohlášení se podepsalo do konce roku 1999 dvě stě tisíc lidí a po celé zemi se konaly velké protestní mítinky.

 

S Havlem přesvědčovala lidi, že EU je dobrá věc

Později Monika Pajerová pracovala pro Českou televizi na pořadech o Evropské unii a získala místo vysokoškolské pedagožky v pražském centru New York University. S prezidentem Václavem Havlem a dalšími osobnostmi založila občanské sdružení ANO pro Evropu a jezdila po celé republice na semináře, konference a veřejné mítinky, kde přesvědčovali občany, aby hlasovali pro vstup Česka do Evropské unie.

Třicet let po sametové revoluci nezakrývá Monika MacDonagh-Pajerová určité zklamání. A jak vidí současnou společenskou a politickou situaci?

 

Babiš jí připomíná komunistického aparátčíka

„Je tady vláda jednoho člověka, jedné strany a jedné firmy. Andrej Babiš vypadá jako starý unavený komunistický aparátčík,“ tvrdí Monika MacDonagh-Pajerová. „Volby přestaly být férovou soutěží, protože má neomezené finanční prostředky a vlastní část médií. A Miloš Zeman? Kdyby nebyl prezident, žil by už dávno v léčebně jako psychicky nemocný člověk.“

Pajerová uznává, že se Andrej Babiš dostal k moci díky vítězství v demokratických volbách. „Ale také jiné diktatury tak začínaly. Volby přece vyhráli i Hitler v roce 1933 nebo Gottwald v roce 1946,“ prohlašuje. „Třicet let po sametové revoluci je to u nás hodně zoufalé. Hodně lidem věci zase nedávají smysl a chapadla mafie jsou všude.“

 

Naději jí dávají mladí lidé a plná náměstí

Když Monika MacDonagh-Pajerová přemýšlí, kde se stala chyba, nezapře v sobě absolventku filozofické fakulty. „Měli jsme počítat s tím, že historický vývoj probíhá po spirále a nějakou dobu po revoluci také tady dojde k restauraci starých poměrů. Demokracie tady není navždy, je jako rostlina. Musíme ji zalévat, stříhat a okopávat. O svobodu a demokracii se musíme pečlivě starat,“ vysvětluje Monika MacDonagh-Pajerová.

„Ale naštěstí nám vyrostla nová, šikovnější generace, než jsme byli my. Nesrovnává se s Polskem nebo s Maďarskem, ale s Francií nebo s Německem. A my lidé z roku 1989 jim rádi pomáháme - jsme ještě fit a při síle. Jsou nás plná náměstí, a toho jediného se Andrej Babiš bojí. V tom vidím velkou naději!“